Argo strana 161 z 314

Poprvé vychází další z Tolkienových příběhů. Húrinovy děti jsou tragickou pověstí o prokletí a zkáze rodu velkého lidského bojovníka z konce prvního věku Středozemě. Po Hobitovi a Pánu prstenů jsou třetím Tolkienovým příběhem z fantastické Středozemě. Autor knihu za svého života pouze rozepsal, pracovat na ní začal dokonce už v pětadvaceti letech. Z Tolkienových poznámek sestavil Húrinovy děti do finální podoby jeho syn Christopher, který je držitelem autorských práv na odkaz slavného spisovatele. Christopher Tolkien je na otcovu tvorbu známý odborník. Už v roce 1977 sestavil z fragmentů knihu Silmarillion, sám publikoval množství tolkienovské sekundární literatury a zejména map souvisejících s jeho ságami. Práce na Húrinových dětech mu ovšem trvala celých třicet let. Příběh, považovaný za nejtragičtější z celé Tolkienovy mytologie, byl inspirován severskou ságou o Sigurdovi drakobijci a pověstí O Kullervovi z finské Kalevaly. Odehrává se ke konci bájného prvního věku historie světa, kdy elfové podporovaní částí lidí již prohrávají svou dlouhou válku se zlomocným pánem Středozemě Morgothem, kdysi jedním z mocných duchů, kteří se podíleli na utváření světa, který však z pýchy a touhy po moci propadl zlu. V poslední velké bitvě, v níž padlo několik elfských a lidských království, byl statečný lidský náčelník Húrin zajat Morgothem. Protože se před ním odmítl pokořit, Morgoth vynesl nad jeho rodinou kletbu: „Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství. Kamkoli půjdou, vyvstane zlo. Kdykoli promluví, jejich slova poskytnou špatnou radu. Cokoli učiní, obrátí se proti nim. Zemřou bez naděje, proklínajíce život i smrt.“ Děj knihy líčí dlouhý zápas Húrinova syna Túrina s prokletím. Túrin se stane velkým bojovníkem proti Morgothovým přisluhovačům, omylem však zabije nejlepšího přítele a pak svou radou způsobí zkázu jedné elfské říše. Zdrcen se pokusí začít znovu jinde a pod jiným jménem. Zdá se, že konečně unikl, a dokonce se šťastně ožení. Potom však do země vstoupí Morgothův nejnebezpečnější sluha, drak Glaurung. Túrin se s ním utká a zabije ho. V okamžiku triumfu se však dozvídá, že nejtěžšího zločinu se dopustil proti své sestře, kterou neznal. Morgothova kletba se naplní a příběh Húrinových dětí končí. Originální anglické i toto české vydání knihy ilustroval Alan Lee, jeden z nejoblíbenějších malířů tolkienovské literatury, jenž za uměleckou práci na části filmové trilogie Pán prstenů Návrat krále získal v roce 2004 Oscara.

Tuto pohádku napsal Joyce v roce 1936 jak dopis pro svého vnuka.

Fikce, mystifikace a paradoxy vyznačují literární dílo Portugalce Fernanda Pessoy (1888-1935), publikované až na výjimky teprve po autorově smrti. Dnes světově známý spisovatel se literárně představoval nejen pod svým jménem, ale zvláště v podobě imaginár

Třetí pokračování alegorického příběhu líčí další obtížné hledání tajemství kamene, který hrdina Naslouchač kdysi získal od svého dědečka Jemného Flétnisty. Zdá se, že se v podobě fauna s kozlíma nohama ztrácí v hlubokém, temném lese, bloudí a propadá zoufalství. Po mnoha strádáních dochází k přesvědčení, že lidské poznání je nekonečné. Ve světle své pestré minulosti se stává obrazem nesnadno uskutečnitelné lidské touhy po štěstí, poznamenané lží a zlobou, ale provázené i upřímnou touhou po pravdě. Když se Naslouchač před koncem opět setkává s Jemným Flétnistou, zjišťuje, že to, co se dosud o životě naučil, ještě zdaleka není všechno.

Kniha Útěky z bezpečí je vlastně novodobým filosofickým traktátem, v němž Richard Bach předkládá své teze. Traktát je po vzoru středověkých disputací napsán formou rozhovou, kdy se v dialogu setkají zajímaví partneři: dospělý autor stojící na prahu šedesátky a on sám jako devítiletý kluk, kterým býval.

Těsně před první světovou válkou se v jednom švýcarském hotýlku sejdou Wendy, Dorotka a Alenka, jejichž dětské zážitky se staly předobrazem knih Alenka v říši divů, Petr Pan a Čaroděj ze země Oz. Navzájem si odvypráví velmi odlišné (a velmi sexuální, protože tohle je pornografie) verze příběhů, které si s nimi spojujeme. Spolu s dívkami se vracíme k incidentům, které se transformovaly do vyprávění o králičí díře, zemi Oz či Zemi Nezemi… Ztracené dívky jsou mistrovskou ukázkou komiksové techniky. Melinda Gebbieová i Alan Moore si libují v dobových pastiších, a tak jsou některé kapitoly nakreslené ve stylu Aubreyho Beardsleyho, Egona Schieleho či Alfonse Muchy. V čiré pornografii nemá akce žádné důsledky: žádné děti, choroby, traumata, a žádné vzpomínky. A právě v tomto ohledu se Ztracené dívky od porna zásadně liší: ono to celé je o následcích, nemluvě o válce, hudbě, lásce, žádostivosti, represi a paměti.

Čtyřiatřicet povídek z neobyčejně plodného období v životě Charlese Bukowského, konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Tehdy svými provokativními texty pravidelně zásoboval undergroundové časopisy, aby nonkonformním, drsně originálním stylem reflektoval své existenciální zoufalství, pijáckou samotu, smysl pro laškovnou perverzi a morbidní humor, ale i silnou potřebu lásky a upřímnosti. Samozvaný „starý prasák“ americké literatury ve svých povídkách brázdí bary, kriminály, milostná lože i psychiatrické léčebny, přežívá v drsných ulicích velkoměst, upíjí se k smrti, ubíjí prací, užírá láskou. Rád se oddává podivuhodným formám sexu, s gustem trousí životní moudra, tepe do literátů i politiků, utahuje si z hippies, je pronásledován šíleným ložním prádlem.

Eliasova kniha představuje zásadní text pro moderní myšlení o moderní i předmoderní společnosti. Ačkoli byla napsána již na konci 30. let 20. století, kdy bez většího zájmu zcela zapadla, patří dnes k fundamentálním knihám sociokulturního dějepisu. Elias v ní stopuje nesnadný proces civilizace, proces, jehož genezi zachycuje na základě proměn stolování, hygienických návyků, sexuálních praktik, galantního chování či způsobů sociálně odlišného oblékání. Své teze, dnes v mnohém sice zpochybněné, avšak jako celek nadále velmi inspirující, postavil především na literárních textech. Jejich prostřednictvím dospěl k závěru, že civilizační chování získávalo svou podobu prvotně v prostředí aristokratických elit. Odtud pak, často ve zjednodušené formě, pronikalo do nižších pater společnosti, především mezi měšťany, kteří je recipovali, aniž by je však originálním způsobem rozvíjeli.

Tato část čtyřdílné antologie obsahuje Buddhovy rozpravy, písně z Théragáth, Dhammapadam, několik džátak (to vše z pálijského kánonu Tipitaka) a nekanonické Milindovy otázky. Jednotlivé texty jsou vedle úvodů opatřeny také poznámkovým aparátem, mimoto svazek zahrnuje i českému čtenáři přístupnou výběrovou bibliografii.

Je cestování časem z vědeckého hlediska možné? Na základě výzkumů vynikajících vědců Johna Desmonda Bernala, Williama Bowena Bonnora a Kurta Gödela se zdá, že ano. Jacques Bergier v této knize dokazuje, že časovým paradoxům, jež by takové cesty mohly vyvolat, lze předcházet. K otázce cestování časem však nepřistupuje z filosofického hlediska. Připomíná příběhy několika mimořádných lidí, kteří možná přišli z budoucnosti, aby prožili život v naší době nebo v minulých stoletích. Jedni se stali legendárními, jako král Sálemu Melchisedech nebo čínský císař Fu-Si, jiní, z doby nedávnější – za všechny jmenujme Leonarda da Vinci – pořád zůstávají v živé paměti. Jacques Bergier se pokouší proniknout do jejich tajemství, nejtajemnějšího ze všech tajemství, a ukazuje nám, jak tito lidé znalí vědy budoucnosti naočkovali dobu, již se rozhodli navštívit, částí svých vyšších vědomostí. A právě na základě vědeckých drobtů, jež nápadně přesahují úroveň soudobých znalostí, autor dokazuje, že existují „utajení vládcové času“.

Vtipně a bohatě ilustrovaná encyklopedie přináší nepřeberné množství informací o dávných tvorech, kteří nepřestávají fascinovat děti (i dospělé).

Základní práce v českém prostředí velmi známého francouzského historika, G. Duby zde na základě bohatého souboru středověkých pramenů zkoumá vznik učení o trojím lidu, jeho intelektuální zázemí, pronikání do obecných představ o božském uspořádání tehdejšího světa. Podle Dubyho zkonstruovali někdy na přelomu 10. a 11. století model trojjediného božského uspořádání společnosti francouzští vzdělanci a teologové ve snaze posílit význam církve a duchovních ve středověké společnosti, s cílem sakralizovat tehdy velmi oslabenou panovnickou moc. V modelu třech řádů, těch, co se modlí, těch, co vládnou-bojují, a těch, co pracují, se ale uplatňovaly i některé starší představy raně středověkých myslitelů. Velkou část knihy autor věnoval také transformacím tohoto systému, které si vyžádaly sociální změny, způsobené mimo jiné rozvojem měst a rostoucí dynamikou sociálních vztahů a vznikem a prosazováním nových filozofických názorů.

Dnes už klasický román Paula Coelha Valkýry (napsaný roku 1992) je autobiografický a zároveň široce platný příběh dvou povahově odlišných partnerů, jejichž manželství hrozí rozpad. Oba si během čtyřicetidenního pobytu v Mohavské poušti v roce 1988 uvědomují své nejvnitřnější konflikty a obstojí ve zkoušce při setkání se skupinou bojovných Valkýr hlásajících příchod doby velkých proměn. Paulo má splnit další úkol, zadaný Mistrem, známým už z Mágova deníku, aby byla zlomena kletba Paulovy dřívější zkušenosti s démonickými silami. Má totiž "mluvit s andělem", pohroužit se do nejhlubšího nitra, otevřít se intuici a cítit se součástí vesmíru.

Vychází další objemná monografie Umberta Eca, která se tentokrát zabývá fenoménem seznamu. Stejně jako autorovy předchozí formálně koncipované knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti se stala po několika týdnech na knižních pultech celosvětovým bestse

Napínavý a uhrančivý román autora proslulého Šibumi je jímavým příběhem tragické lásky a vášně a zároveň i poutavou detektivkou s přesvědčivou zápletkou. Mladý, provinční doktor z malého baskického městečka Jean-Marc Montjean se v létě roku 1914 náhodně setkává s Káťou Trevillovou, záhadnou dívkou z Paříže. Téměř proti své vůli se do ní osudově a beznadějně zamiluje. Nedbá na rady svého staršího, zkušeného kolegy, ani na varování Kátina cynického bratra, který střeží úděsné rodinné tajemství, a ze svého důvěrně známého světa se nechá vtáhnout do víru temných vášní, ústících v hrůzyplnou tragédii

Kronika popisuje dobu vlády portugalského krále Pedra I.(1357-1367), který proslul přísnými až krutými zákroky proti svým odpůrcům, především vrahům své milenky, dvorní dámy Inés de Castro. Autor Kroniky Fernao Lopes byl královským úředníkem a archivářem.