Argo strana 168 z 311

Pokračování vybraných sloupků slavného moderátora a novináře o jeho farmářských eskapádách, úspěších i prohrách. Dozvíme se, jak se nahánějí toulavé krávy, jak se dá nabourat traktor značky Lamborghini nebo jak si nepřestavět bývalý ovčinec na restauraci podávající jídla z místní zemědělské produkce. Úřední šiml řehtá i v Anglii a Jeremy si na to stěžuje se svým nezaměnitelným humorem. Brexit je dávno realitou a Jeremy to glosuje s hořkou ironií – má zkušenost podnikatele, kterého nesmyslné vystoupení Velké Británie z Evropské unie silně poškodilo a připravilo o finance důležité pro chod jeho farmy. Jeremy Clarkson se narodil roku 1960 v Doncasteru v hrabství Yorkshire do rodiny učitelky a obchodního cestujícího. Jako středoškolský student byl vyloučen ze soukromé školy v Reptonu za požívání alkoholu, kouření a nevhodné chování. Jeho prvním zaměstnáním bylo prodávat pro otcovu firmu plyšové figurky medvídka Paddingtona. Poté začal psát pro různé anglické listy, nejdříve lokální a pak i celostátní. Časem se vyprofiloval jako odborník na automobily. Začal psát pro prestižní časopis Top Gear a od roku 1988 se stal světoznámým moderátorem stejnojmenném pořadu televize BBC, kde vydržel do roku 2015. Později začal s Amazonem spolupracovat na show The Grand Tour. Žije na své farmě Diddly Squat, postupně se stává farmářem a o svých zkušenostech píše sloupky.

Je silvestr roku 1938, v Lowellu v Massachusetts chumelí a parta šestnáctiletých kluků vesele a trochu nejistě kráčí na taneční zábavu. Pro jednoho z nich bude tenhle večer osudový: Jack Duluoz, autorovo alter ego, totiž v tančírně potká sedmnáctiletou Maggie Cassidyovou. Touhle scénou začíná útlý román, který Jack Kerouac napsal v roce 1953 a líčí v něm historii první lásky na maloměstě a hrdinův první šok a okouzlení z oslnivého New Yorku. Prostý příběh prvního vzplanutí je psán typickým Kerouakovým překotným stylem s chaotickou interpunkcí a „jazzovou“ větnou stavbou, balancujícím na pomezí prózy a poezie. Autobiografický text o nesmělém, nezkušeném vzájemném poznávání a různících se snech dvou mladičkých lidí vznikl už v roce 1953, ale nakladatele našel teprve o šest let později, když už se jeho autor vezl na vlně slávy po vydání svého nejslavnějšího opusu Na cestě.

Jason Taverner, televizní hvězda, kterou každý den sledují milióny oddaných diváků, se probouzí v levném hotelovém pokoji a následně zjišťuje, že ho nikdo nezná. Bez dokumentů prokazujících pouhou jeho existenci se ocitl v klaustrofobickém policejním světě plném informátorů a udavačů, kde je jen otázkou času, kdy vzbudí pozornost mocných a bude zatčen. Před více než pětačtyřiceti lety vytvořil Philip K. Dick ve své fantazii svět, v němž jsou lidé sledováni na každém kroku. Svět, v němž se nelze vyhnout slídivým očím a žít svobodně. Svět nemálo podobný tomu, ve kterém žijeme dnes… Román Kaňte, mé slzy, řekl policista získal Pamětní cenu Johna W. Campbella a byl nominován na ceny Hugo a Nebula.

První a nejdojemnější kapitola fiktivního Kerouacova životopisu, „Duluozovy legendy“, kterou psal v podstatě celý život, protože látkou i palivem jeho psaní vždy byly vlastní, intenzivně prožívané zkušenosti. Vize Gerarda jsou tím, co si Jack Kerouac – či jeho prozaické alter ego Duluoz – pamatuje o svém bratrovi Gerardovi; je to sled výjevů, vizí či vidění, detailů přetvořených v básnickou pravdu, střípků viděných očima dítěte, matných vzpomínek na milovanou, důvěrně blízkou, andělskou bytost, kterou odvedla z jeho života smrtelná choroba, když bylo Gerardovi devět let a Jackovi pouhé čtyři roky. Knihu napsal Kerouac během dvou týdnů v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost, na šťastná léta prožitá po boku milujícího a milovaného bratra, kterého vidí jako svého prvního učitele.

K českému čtenáři se konečně dostává kniha o „baby-led weaning" (BLW), tedy o zřejmě nejpřirozenějším způsobu zavádění pevné stravy u kojenců, kdy celý proces řídí samo dítě- účastní se rodinného stolování, samo se krmí a samo si vybírá, co bude jíst. Díky tomu se rozvíjejí přirozené dovednosti a schopnosti dítěte, koordinace ruka-oko, jemná motorika, samostatnost… Není potřeba vařit žádná pyré, kašičky nebo přesnídávky. Jídlo je zábava a jídelní stůl se nemění v bojiště, jak tomu často bývá při klasickém krmení lžičkou. Autorky- odbornice na stravování malých dětí a novinářka- v knize popisují celý proces „dítětem vedeného odstavení", radí kdy, jak a s čím začít, ale i na co dávat pozor a čemu se vyhnout. Především však čtenářům poradí, jak dítěti pomoci k tomu, aby si zamilovalo dobré jídlo.

Řada hudebníků v rozhovorech mluvívá o tom, že by jednou chtěli napsat román, že je to ohromně láká – nakonec se však k tomu nikdy nedostanou. Anebo si opravdu čas najdou a dají do psaní veškerou píli a trpělivost, pak se ovšem ukáže, že se krapet přecenili a že snad měli raději zůstat u písní… To ale není případ Nicka Cavea. Ve svém románovém debutu A uzřela oslice anděla z roku 1989 skvěle mísí vlastní osobitou poetiku, plnou romantických obrazů, biblických narážek, morbidních představ i černočerného humoru, s velkým čtenářským rozhledem (inspirací mu byla především americká jižanská literatura, Williamem Faulknerem či Flannery O’Connorovou počínaje a Cormacem McCarthym konče). Jeho barokně košatému, grotesknímu příběhu, zasazenému na americký Jih 40. a 50. let dvacátého století, dominuje násilí, alkohol, zvrácenost a zvířecí instinkty; nechybí ani Boží trest a ďábelský smích. V románu A uzřela oslice anděla, kongeniálně přeloženém Tomášem Hráchem, se zkrátka nic neodpouští a za vše se tvrdě platí. Román sklidil nadšený ohlas světové kritiky pro svůj jazyk plný biblických metafor a sevřený příběh vyprávěný na pomezí snu a šílenství.

Román o svobodomyslných ženách a pytlácích, kšeftmanech s textilem a spiritistech se odehrává v sudetské vesnici první poloviny 20. století. Češi a Němci tu žijí ve smíšených manželstvích, ale taky se handrkují o to, k jaké národnosti se kdo přihlásí při sčítání lidu, kdo dřív vystaví novou školu a kdo komu zamordoval psa jménem Masaryk. Je to příběh o tajných láskách, útěcích, křivdách, změnách jmen i příjmení a žabomyších válkách, které nakonec stály životy. Autorka splétá velký „famílienromán“ z rodinných příběhů, vzpomínek i archivních záznamů, střídá mužské a ženské hlasy a fantazii s citacemi. K románu ji inspirovala vlastní rozpůlená rodina: po roce 1945 byla část jejích příbuzných odsunuta a část zůstala. Jeden z jejích předků se dokonce stal arizátorem židovské fabriky a přítelem Reinharda Heydricha. Román Rozpůlený dům Alice Horáčkové se čte jedním dechem jako napínavá kronika. V Krkonoších se mluvilo česky i německy, osudy rodin se zde potkávaly, prolínaly a protínaly. A to vše je z této mimořádné knihy cítit. Název může evokovat něco rozbitého, ztraceného. Je tomu ale přesně naopak. Díky této mimořádné knize srůstá rozbitá minulost dohromady a vzniká její plastický a celistvý obraz. Jaroslav Rudiš Nenápadný, ale velký a – v kontextu české literatury rozhodně – výjimečný příběh vypráví Alice Horáčková v novém obsáhlém románu Rozpůlený dům. -Irena Hejdová, vedoucí kulturní rubriky Deníku N Vesnický román Rozpůlený dům líčí osudy rodiny a na ně nabalené příběhy sousedů a obyvatel Krkonoš tak filmově, že mě jako první otázka na autorku po vydání knihy napadlo: Už někdo koupil práva na film? Alice Horáčková píše nesmírně čtivě. Nebojí se sexuálních scén, byť ty jsou zpočátku trochu rozpačité tak, jak její hrdinky hledají, jaké to je, mít ženské tělo a cítit touhu. Přes trapné „závojíčky“ se tak dostáváme k suverénním popisům vztahů bez náznaků, když zazní úlevné a přímé: „Nechtěl byste si se mnou zašpásovat?“ -Klára Kubíčková, Vlasta Rozpůlený dům je (...), a to v první řadě, naprosto strhujícím čtením, velkým rodinným románem. Kdybyste si měli přečíst jedinou novou českou knihu, nechť je to právě Rozpůlený dům Alice Horáčkové. -Vogue Autorka s erudicí literární kritičky prostudovala řadu archivů, v Semilech například objevila beneckou kroniku a v Zámrsku autentická udání starosty Gottsteina. Mluvila s desítkami pamětníků, především ze své rodiny Horáčků Hollmannů, která byla odsunem „rozpůlena“. To všechno jí pomohlo vytvořit umělecky pravdivou románovou kroniku krásného, i kdyžpro život tvrdého kraje. Román je plný neobyčejně lidských scén i životních paradoxů, kdy se člověk stává bezděky obětí omylů či zfanatizovaného davu. Autorka vypráví svůj mozaikovitý příběh s filmovou dynamikou a udržuje čtenáře v napětí až do konce. Román Rozpůlený dům se čte se zatajeným dechem - tahle literární kronika vyznívá překvapivě současně. František Cinger, Právo Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Kniha snů zaujímá v celku Kerouacova díla zvláštní postavení: setkáváme se v ní sice s autorem samotným i s postavami, které známe z jeho ostatních próz, vše je však nahlíženo prismatem snu; tento experimentální román totiž sestává ze zápisů snů, jež Kerouac pořídil v letech 1952–1960. Kerouacovo „spontánní psaní“ je tu snad ještě spontánnější než obvykle, jelikož se osvobozuje od každodenní reality a nechává se omezovat pouze autorovým nevědomím, respektive tím, co je z něj autor schopen a ochoten zveřejnit. Onen surový básnický materiál ovšem zpracovává suverénní stylista, a výsledný text tak nabývá prazvláštní, univerzální působivosti. Řečeno se samotným Kerouacem: „Každonoční snění všech lidí na světě spojuje lidstvo (…) a je také důkazem, že svět je skutečně transcendentální.“

Na obloze nade všemi městy planety se náhle objevily vesmírné lodě. V nich k nám dorazila intelektuálně, technologicky i vojensky nadřazená mimozemská rasa známá jako Suveréni. Jejich požadavky vůči lidstvu se zprvu zdají být mírné – sjednocení Země, odstranění chudoby, ukončení válek. Avšak za jakou cenu? Co se stane těm, kdo se postaví na odpor? Znamená jejich příchod konec lidstva… nebo začátek? Konec dětství je jedním z vrcholných děl velmistra fantastického žánru Arthura C. Clarka, autora neméně proslulých románů 2001: Vesmírná odysea, Setkání s Rámou a mnoha dalších přelomových knih. Od svého vydání v roce 1953 je tento myšlenkově stále provokativní román o „prvním kontaktu“ považován nejen za klasiku science fiction, ale i za literární dílo nevšedních kvalit.

V druhé knize Prapodivných potíží Jonathan Lambshead spolu s přáteli pokračuje v nebezpečném putování Aurorou, alternativním univerzem plným bizarní bytostí a podivných kouzel, kam jej dovedly tajné dveře v podzemí rodinného sídla. Pomalu v sobě objevuje dosud netušené schopnosti a začíná chápat, jak náročný úkol před něj osud postavil. A zatím se vojska Aleistera Crowleyho, který pomocí černé magie už dávno ovládl Paříž a útočí i na pevninský most do Anglie, neúprosně blíží ku Praze... Čtenáři se opět mohou těšit na báječný ohňostroj nápadů, humoru a napínavých scén, jimiž VanderMeerova první řada knih pro mládež doslova překypuje. A jakou roli v tom všem sehraje svišť, jehož stín dopadá až příliš daleko?

V období klasického kapitalismu firmy nacházely inovativní způsoby, jak ze zdrojů vyrobit produkt, který lze následně přinést na trh a tam ho prodat. S nastolením obchodního modelu největších technologických společností dneška však přichází zásadní změna: zdrojovým materiálem se stává samotná lidská zkušenost, která je jednostranně získávána a měněna na data, posléze zpracovávána pokročilou inteligencí známou jako machine learning a přetavena v nový typ produktu (předpovídané chování) a následně obchodována na novém typu trhu (trh s budoucím chováním). Co s našimi společnostmi udělá toto odevzdání kontroly nad naším chováním do rukou firem, vše? A zbývají nám ještě nějaké sebeobranné mechanismy?

Alice Sheldonová, spisovatelka publikující pod mužským pseudonymem James Tiptree, Jr., patří nejen k nejvěhlasnějším, ale také k nejkontroverznějším tvářím fantastické literatury. Za druhé světové války vstoupila do armádního letectva a ve službě pro letecké zpravodajství dosáhla na ženu v té době výjimečně vysoké hodnosti majora. Nabyté zkušenosti využila během své poválečné práce pro CIA, následně získala doktorát z experimentální psychologie. Veškeré své vědomosti a znalosti využívala během své spisovatelské dráhy, mužský pseudonym si přitom zvolila v rámci utajení před vládou, pro kterou pracovala, a zároveň tím chtěla poukázat na sexismus převládající nejen mezi autory a redaktory vědecko-fantastické literatury dvacátého století. V roce 1987 nejdříve zabila svého smrtelně nemocného manžela a následně spáchala sebevraždu. V českém překladu je Alice Sheldonová v současnosti stále relativně neznámá, přičemž hned několik jejích nejvýznamnějších, literárními cenami ověnčených prací vychází ve sbírce Žena, kterou muži neviděli česky vůbec poprvé. Těchto osmnáct ponurých vizí tvoří vrchol z její nepříliš obsáhlé povídkové tvorby. Dotýká se v nich lidského vnímání a poznání, metafyziky či sexuality a předznamenává svět, v němž je lidstvo odsouzeno k nevyhnutelnému pádu. Jde o knihu, která je nepatrným vyrovnáním dluhu vůči jedné z nejzajímavějších představitelek fantastického žánru a současně i vůči vrcholné světové science fiction.

Další z románů známého brazilského autora, publikovaný v Brazílii v roce 1994, vypráví příběh, v němž se prolínají fiktivní postavy – irská představitelka kultu „wicca“, novodobé severoamerické „valkýry“, mladá španělská dvojice.

Texas, 1934. Velké planiny na hranici Spojených států amerických a Kanady sužuje tragické sucho. Miliony lidí jsou bez práce. Farmáři bojují o zachování své půdy i živobytí, plodiny však skomírají, voda vysychá a všechno halí oblaka dusivého prachu. Do životů místních lidí se s neodvratnou neúprosností prašné bouře přihnaly „Špinavé třicítky“, jedno z nejtemnějších období velké hospodářské krize. Doba je nejistá a nebezpečná, a tak je Elsa Martinelliová – stejně jako řada jejích sousedů – postavena před nelehkou volbu: zda dál bojovat o půdu, kterou miluje, nebo se vydat na západ, do Kalifornie, kde by mohla začít lepší život. Román Čtyři vichry představuje jedinečný portrét Ameriky a amerického snu v podání nezkrotné ženy, jejíž odvaha a sebeobětování se staly vzorem pro celou jednu generaci.

Román Všichni krásní koně je prvním dílem tzv. „Hraniční trilogie“ a lze jej směle označit za jeden z vrcholů McCarthyho díla; autor za něj v roce 1993 prestižní National Book Award i National Book Critics Circle Award. Obdobný úspěch slavil i u čtenářů: dlouhé měsíce se držel v čele žebříčku bestellerů a dodnes patří k nejprodávanějším autorovým knihám. McCarthy tu typické rysy svého psaní, jazykovou vynalézavost, cit pro detail či výtečně vystavené vyprávění, zasazuje do žánru, který má v americké literatuře bohatou tradici -- do románu zasvěcení. Příběh se odehrává v roce 1949 a není nijak složitý: šestnáctiletý John Grady Cole a jeho kamarád Lacy Rawlins utečou na koních z domova v Texasu a vydají se do Mexika. Po cestě se k nim přidá ještě jeden o něco mladší kluk a všichni tři jedou přes poušť, vstříc dospělosti, každý po svém. Hlavní hrdina John Grady Cole si na cestě k dospělosti vyzkouší hned několik rolí najednou: kamaráda, „otce“ i milence.

V novém románu se setkáváme se čtyřlístkem hrdinů, kteří jsou sice ještě pořád mladí, ale už je dohání realita života. Alice, intelektuálka a spisovatelka, se po psychickém zhroucení přestěhuje na venkov a seznámí se s Felixem, obyčejným klukem, který pracuje ve skladu. Její kamarádka Eileen zůstává po škole v Dublinu, prochází krizí po rozchodu a myšlenkami se neustále vrací ke své lásce z dětství, Simonovi. Autorka opět nabízí zcela odhalující až intimní vhled do života mladých lidí a zároveň v něm však čím dál víc zaznívá i hlas uvědomující si současné problémy světa – jeho nespravedlivost, nerovnoprávnost a zejména neudržitelnost.