Argo strana 167 z 314

K českému čtenáři se konečně dostává kniha o „baby-led weaning" (BLW), tedy o zřejmě nejpřirozenějším způsobu zavádění pevné stravy u kojenců, kdy celý proces řídí samo dítě- účastní se rodinného stolování, samo se krmí a samo si vybírá, co bude jíst. Díky tomu se rozvíjejí přirozené dovednosti a schopnosti dítěte, koordinace ruka-oko, jemná motorika, samostatnost… Není potřeba vařit žádná pyré, kašičky nebo přesnídávky. Jídlo je zábava a jídelní stůl se nemění v bojiště, jak tomu často bývá při klasickém krmení lžičkou. Autorky- odbornice na stravování malých dětí a novinářka- v knize popisují celý proces „dítětem vedeného odstavení", radí kdy, jak a s čím začít, ale i na co dávat pozor a čemu se vyhnout. Především však čtenářům poradí, jak dítěti pomoci k tomu, aby si zamilovalo dobré jídlo.

Román o svobodomyslných ženách a pytlácích, kšeftmanech s textilem a spiritistech se odehrává v sudetské vesnici první poloviny 20. století. Češi a Němci tu žijí ve smíšených manželstvích, ale taky se handrkují o to, k jaké národnosti se kdo přihlásí při sčítání lidu, kdo dřív vystaví novou školu a kdo komu zamordoval psa jménem Masaryk. Je to příběh o tajných láskách, útěcích, křivdách, změnách jmen i příjmení a žabomyších válkách, které nakonec stály životy. Autorka splétá velký „famílienromán“ z rodinných příběhů, vzpomínek i archivních záznamů, střídá mužské a ženské hlasy a fantazii s citacemi. K románu ji inspirovala vlastní rozpůlená rodina: po roce 1945 byla část jejích příbuzných odsunuta a část zůstala. Jeden z jejích předků se dokonce stal arizátorem židovské fabriky a přítelem Reinharda Heydricha. Román Rozpůlený dům Alice Horáčkové se čte jedním dechem jako napínavá kronika. V Krkonoších se mluvilo česky i německy, osudy rodin se zde potkávaly, prolínaly a protínaly. A to vše je z této mimořádné knihy cítit. Název může evokovat něco rozbitého, ztraceného. Je tomu ale přesně naopak. Díky této mimořádné knize srůstá rozbitá minulost dohromady a vzniká její plastický a celistvý obraz. Jaroslav Rudiš Nenápadný, ale velký a – v kontextu české literatury rozhodně – výjimečný příběh vypráví Alice Horáčková v novém obsáhlém románu Rozpůlený dům. -Irena Hejdová, vedoucí kulturní rubriky Deníku N Vesnický román Rozpůlený dům líčí osudy rodiny a na ně nabalené příběhy sousedů a obyvatel Krkonoš tak filmově, že mě jako první otázka na autorku po vydání knihy napadlo: Už někdo koupil práva na film? Alice Horáčková píše nesmírně čtivě. Nebojí se sexuálních scén, byť ty jsou zpočátku trochu rozpačité tak, jak její hrdinky hledají, jaké to je, mít ženské tělo a cítit touhu. Přes trapné „závojíčky“ se tak dostáváme k suverénním popisům vztahů bez náznaků, když zazní úlevné a přímé: „Nechtěl byste si se mnou zašpásovat?“ -Klára Kubíčková, Vlasta Rozpůlený dům je (...), a to v první řadě, naprosto strhujícím čtením, velkým rodinným románem. Kdybyste si měli přečíst jedinou novou českou knihu, nechť je to právě Rozpůlený dům Alice Horáčkové. -Vogue Autorka s erudicí literární kritičky prostudovala řadu archivů, v Semilech například objevila beneckou kroniku a v Zámrsku autentická udání starosty Gottsteina. Mluvila s desítkami pamětníků, především ze své rodiny Horáčků Hollmannů, která byla odsunem „rozpůlena“. To všechno jí pomohlo vytvořit umělecky pravdivou románovou kroniku krásného, i kdyžpro život tvrdého kraje. Román je plný neobyčejně lidských scén i životních paradoxů, kdy se člověk stává bezděky obětí omylů či zfanatizovaného davu. Autorka vypráví svůj mozaikovitý příběh s filmovou dynamikou a udržuje čtenáře v napětí až do konce. Román Rozpůlený dům se čte se zatajeným dechem - tahle literární kronika vyznívá překvapivě současně. František Cinger, Právo Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Kniha snů zaujímá v celku Kerouacova díla zvláštní postavení: setkáváme se v ní sice s autorem samotným i s postavami, které známe z jeho ostatních próz, vše je však nahlíženo prismatem snu; tento experimentální román totiž sestává ze zápisů snů, jež Kerouac pořídil v letech 1952–1960. Kerouacovo „spontánní psaní“ je tu snad ještě spontánnější než obvykle, jelikož se osvobozuje od každodenní reality a nechává se omezovat pouze autorovým nevědomím, respektive tím, co je z něj autor schopen a ochoten zveřejnit. Onen surový básnický materiál ovšem zpracovává suverénní stylista, a výsledný text tak nabývá prazvláštní, univerzální působivosti. Řečeno se samotným Kerouacem: „Každonoční snění všech lidí na světě spojuje lidstvo (…) a je také důkazem, že svět je skutečně transcendentální.“

Lidé různých kultur i dob si vyprávějí mýty a příběhy. Čím to je, že tato vyprávění mají tak podobnou strukturu? Co to vypovídá o lidské mysli, morálce i o světě vůbec? Jordan Peterson ve své první knize (1999) zkoumá spojitost mezi tím, co nám moderní neuropsychologie říká o mozku, a tím, co je obsaženo v rituálech, mýtech a náboženských příbězích. Mapy smyslu jsou prací, která spojuje neuropsychologii, kognitivní vědu a freudovský i jungovský přístup k mytologii a vyprávění, a buduje mnohovrstevnatou teorii, která moudrost a smysl obsažené v mýtech zprostředkuje kritické mysli moderního člověka.

V druhé knize Prapodivných potíží Jonathan Lambshead spolu s přáteli pokračuje v nebezpečném putování Aurorou, alternativním univerzem plným bizarní bytostí a podivných kouzel, kam jej dovedly tajné dveře v podzemí rodinného sídla. Pomalu v sobě objevuje dosud netušené schopnosti a začíná chápat, jak náročný úkol před něj osud postavil. A zatím se vojska Aleistera Crowleyho, který pomocí černé magie už dávno ovládl Paříž a útočí i na pevninský most do Anglie, neúprosně blíží ku Praze... Čtenáři se opět mohou těšit na báječný ohňostroj nápadů, humoru a napínavých scén, jimiž VanderMeerova první řada knih pro mládež doslova překypuje. A jakou roli v tom všem sehraje svišť, jehož stín dopadá až příliš daleko?

Na obloze nade všemi městy planety se náhle objevily vesmírné lodě. V nich k nám dorazila intelektuálně, technologicky i vojensky nadřazená mimozemská rasa známá jako Suveréni. Jejich požadavky vůči lidstvu se zprvu zdají být mírné – sjednocení Země, odstranění chudoby, ukončení válek. Avšak za jakou cenu? Co se stane těm, kdo se postaví na odpor? Znamená jejich příchod konec lidstva… nebo začátek? Konec dětství je jedním z vrcholných děl velmistra fantastického žánru Arthura C. Clarka, autora neméně proslulých románů 2001: Vesmírná odysea, Setkání s Rámou a mnoha dalších přelomových knih. Od svého vydání v roce 1953 je tento myšlenkově stále provokativní román o „prvním kontaktu“ považován nejen za klasiku science fiction, ale i za literární dílo nevšedních kvalit.

V období klasického kapitalismu firmy nacházely inovativní způsoby, jak ze zdrojů vyrobit produkt, který lze následně přinést na trh a tam ho prodat. S nastolením obchodního modelu největších technologických společností dneška však přichází zásadní změna: zdrojovým materiálem se stává samotná lidská zkušenost, která je jednostranně získávána a měněna na data, posléze zpracovávána pokročilou inteligencí známou jako machine learning a přetavena v nový typ produktu (předpovídané chování) a následně obchodována na novém typu trhu (trh s budoucím chováním). Co s našimi společnostmi udělá toto odevzdání kontroly nad naším chováním do rukou firem, vše? A zbývají nám ještě nějaké sebeobranné mechanismy?

Alice Sheldonová, spisovatelka publikující pod mužským pseudonymem James Tiptree, Jr., patří nejen k nejvěhlasnějším, ale také k nejkontroverznějším tvářím fantastické literatury. Za druhé světové války vstoupila do armádního letectva a ve službě pro letecké zpravodajství dosáhla na ženu v té době výjimečně vysoké hodnosti majora. Nabyté zkušenosti využila během své poválečné práce pro CIA, následně získala doktorát z experimentální psychologie. Veškeré své vědomosti a znalosti využívala během své spisovatelské dráhy, mužský pseudonym si přitom zvolila v rámci utajení před vládou, pro kterou pracovala, a zároveň tím chtěla poukázat na sexismus převládající nejen mezi autory a redaktory vědecko-fantastické literatury dvacátého století. V roce 1987 nejdříve zabila svého smrtelně nemocného manžela a následně spáchala sebevraždu. V českém překladu je Alice Sheldonová v současnosti stále relativně neznámá, přičemž hned několik jejích nejvýznamnějších, literárními cenami ověnčených prací vychází ve sbírce Žena, kterou muži neviděli česky vůbec poprvé. Těchto osmnáct ponurých vizí tvoří vrchol z její nepříliš obsáhlé povídkové tvorby. Dotýká se v nich lidského vnímání a poznání, metafyziky či sexuality a předznamenává svět, v němž je lidstvo odsouzeno k nevyhnutelnému pádu. Jde o knihu, která je nepatrným vyrovnáním dluhu vůči jedné z nejzajímavějších představitelek fantastického žánru a současně i vůči vrcholné světové science fiction.

Alice Sheldonová, spisovatelka publikující pod mužským pseudonymem James Tiptree, Jr., patří nejen k nejvěhlasnějším, ale také k nejkontroverznějším tvářím fantastické literatury. Za druhé světové války vstoupila do armádního letectva a ve službě pro letecké zpravodajství dosáhla na ženu v té době výjimečně vysoké hodnosti majora. Nabyté zkušenosti využila během své poválečné práce pro CIA, následně získala doktorát z experimentální psychologie. Veškeré své vědomosti a znalosti využívala během své spisovatelské dráhy, mužský pseudonym si přitom zvolila v rámci utajení před vládou, pro kterou pracovala, a zároveň tím chtěla poukázat na sexismus převládající nejen mezi autory a redaktory vědecko-fantastické literatury dvacátého století. V roce 1987 nejdříve zabila svého smrtelně nemocného manžela a následně spáchala sebevraždu. V českém překladu je Alice Sheldonová v současnosti stále relativně neznámá, přičemž hned několik jejích nejvýznamnějších, literárními cenami ověnčených prací vychází ve sbírce Žena, kterou muži neviděli česky vůbec poprvé. Těchto osmnáct ponurých vizí tvoří vrchol z její nepříliš obsáhlé povídkové tvorby. Dotýká se v nich lidského vnímání a poznání, metafyziky či sexuality a předznamenává svět, v němž je lidstvo odsouzeno k nevyhnutelnému pádu. Jde o knihu, která je nepatrným vyrovnáním dluhu vůči jedné z nejzajímavějších představitelek fantastického žánru a současně i vůči vrcholné světové science fiction.

Další z románů známého brazilského autora, publikovaný v Brazílii v roce 1994, vypráví příběh, v němž se prolínají fiktivní postavy – irská představitelka kultu „wicca“, novodobé severoamerické „valkýry“, mladá španělská dvojice.

Texas, 1934. Velké planiny na hranici Spojených států amerických a Kanady sužuje tragické sucho. Miliony lidí jsou bez práce. Farmáři bojují o zachování své půdy i živobytí, plodiny však skomírají, voda vysychá a všechno halí oblaka dusivého prachu. Do životů místních lidí se s neodvratnou neúprosností prašné bouře přihnaly „Špinavé třicítky“, jedno z nejtemnějších období velké hospodářské krize. Doba je nejistá a nebezpečná, a tak je Elsa Martinelliová – stejně jako řada jejích sousedů – postavena před nelehkou volbu: zda dál bojovat o půdu, kterou miluje, nebo se vydat na západ, do Kalifornie, kde by mohla začít lepší život. Román Čtyři vichry představuje jedinečný portrét Ameriky a amerického snu v podání nezkrotné ženy, jejíž odvaha a sebeobětování se staly vzorem pro celou jednu generaci.

Příběh vypráví o kouzelném bělovlasém vousatém muži, který na Vánoce nosí dětem dárky. Koho by napadlo, že i on kdysi dávno býval malý chlapec? Jmenoval se Nikolas, narodil se o Vánocích a vyrůstal v chudé rodině kdesi ve Finsku. O maminku brzy přišel a tatínek se jednoho dne vypravil s dalšími muži daleko na sever, aby králi přinesl důkaz, že elfové existují. Když se dlouho nevracel, Nikolas se ho vydal hledat. A to je vlastně teprve začátek velkého dobrodružství, v němž důležitou roli sehrají elfové, sob, troll i skřítci a na jehož konci je svět díky Nikolasovi mnohem šťastnější a kouzelnější. Mimořádně úspěšná kniha byla přeložena do téměř 30 jazyků a dočkala se i filmové adaptace.

Román Všichni krásní koně je prvním dílem tzv. „Hraniční trilogie“ a lze jej směle označit za jeden z vrcholů McCarthyho díla; autor za něj v roce 1993 prestižní National Book Award i National Book Critics Circle Award. Obdobný úspěch slavil i u čtenářů: dlouhé měsíce se držel v čele žebříčku bestellerů a dodnes patří k nejprodávanějším autorovým knihám. McCarthy tu typické rysy svého psaní, jazykovou vynalézavost, cit pro detail či výtečně vystavené vyprávění, zasazuje do žánru, který má v americké literatuře bohatou tradici -- do románu zasvěcení. Příběh se odehrává v roce 1949 a není nijak složitý: šestnáctiletý John Grady Cole a jeho kamarád Lacy Rawlins utečou na koních z domova v Texasu a vydají se do Mexika. Po cestě se k nim přidá ještě jeden o něco mladší kluk a všichni tři jedou přes poušť, vstříc dospělosti, každý po svém. Hlavní hrdina John Grady Cole si na cestě k dospělosti vyzkouší hned několik rolí najednou: kamaráda, „otce“ i milence.

V novém románu se setkáváme se čtyřlístkem hrdinů, kteří jsou sice ještě pořád mladí, ale už je dohání realita života. Alice, intelektuálka a spisovatelka, se po psychickém zhroucení přestěhuje na venkov a seznámí se s Felixem, obyčejným klukem, který pracuje ve skladu. Její kamarádka Eileen zůstává po škole v Dublinu, prochází krizí po rozchodu a myšlenkami se neustále vrací ke své lásce z dětství, Simonovi. Autorka opět nabízí zcela odhalující až intimní vhled do života mladých lidí a zároveň v něm však čím dál víc zaznívá i hlas uvědomující si současné problémy světa – jeho nespravedlivost, nerovnoprávnost a zejména neudržitelnost.

Román z lékařského prostředí s výraznými autobiografickými prvky, který při svém uvedení na americký knižní trh v roce 1978 způsobil doslova poprask v literárních i medicínských kruzích a je od té doby přirovnáván k Hellerovu románu Hlava 22 - tak jako Heller demýtizoval armádu, tak Shem píchl do vosího hnízda amerického zdravotnictví. Vylíčení poměrů v severoamerické nemocnici by se mohlo zdát příliš kruté, příliš syrové, příliš šokující, příliš přesexualizované, příliš přitažené za vlasy... je ale pravdivé. A dlužno podotknout, že není nijak zvlášť specifické jen pro americké poměry.

Andri Snaer Magnason má zkušenost s nejrůznějšími žánry – píše romány, povídky i dětské knížky. Když jej ale požádali, aby napsal text na pamětní desku za zaniklý ledovec Ok, zaskočilo ho to. Právě na tomto ledovci strávili jeho prarodiče líbánky a stali se zakladateli Islandské glaciologické společnosti. Tehdy v 50. letech 20. století byli přesvědčeni, že ledovce jsou věčné – existovaly dávno před příchodem člověka a také jej přetrvají. Také výzvě k sepsání „knihy o klimatické krizi“ se Magnason nejdřív bránil: „Není něco takového spíš záležitostí vědců?“ Ale nakonec jej přesvědčili. Všechny vědecké poznatky totiž máme k dispozici, ale nedokážeme si je vyložit, nedokážeme si doopravdy představit, co z nich vyplývá. Autor v knize O času a vodě dokázal zkombinovat prastaré mýty, vlastní rodinnou historii a vědecká fakta do přesvědčivého, znepokojivého obrazu: náš svět, tak jak ho známe, mizí, a chceme-li, aby se i naše děti mohly šťastně sejít u rodinného stolu se svými vnoučaty, každý z nás musí proměnit slova v činy.