Barrister & Principal strana 15 z 42

Třetí, rozšířené vydání úspěšné knihy interpretující obsáhlé dílo historika umění E. H. Gombricha. Čtivá práce kritikou označovaná za "druhý Příběh umění" je vhodná zejména pro studenty dějin umění a všech oborů zabývajících se vizualitou. Cílem knihy není - řečeno v gombrichovském duchu - poskytovat výčet suchých dat, periodizací a nezáživných popisů známých děl, jak jsme tomu v publikacích o umění často svědky, nýbrž naučit čtenáře obrazy pozorně vnímat a dějinám umění skutečně porozumět. Nové vydání je rozšířeno o obsáhlou kapitolu o Gombrichově teorii uměleckého výrazu a jeho rezervovaném vztahu k modernímu umění.

Paul Johnson má veliký dar: dokáže převyprávět příběhy legendárních osobností ve spojitosti s jejich dílem a dobou tak, že osloví široké spektrum čtenářů - od laické veřejnosti až po takzvané puncované odborníky. Nepočítám se k nim, protože nejsem mozartolog, jen někdo, kdo žije hudbou teoreticky i prakticky a považuje Amadea za zjev, jaký se vyskytne v dějinách kultury jen jednou ne za sto, ale za tisíc let. Přečetl jsem o Mozartovi hodně knih, ale ta Johnsonova vůbec není jen jejich pouhou recyklací, ale dílkem, které čtenáře vzrušuje, povzbuzuje, aby hledal, nalézal, ale hlavně poslouchal Amadeovu hudbu. Johnsonova Mozarta zkrátka a dobře přečtete jedním dechem a přinutí vás vracet se k Amadeovi a jeho hudbě jako k celoživotní vášni… Miloš Štědroň, skladatel, muzikolog, pedagog

Ctnosti jako uměřenost a pokora, velkomyslnost a odvaha, čistota a spravedlnost, víra a milosrdná láska byly už dávno vyhnány ze světa umění i z úvah o umění do exilu nepaměti; nejdřív osvícenským rozumem, pak romantickou citovostí a rozervaností a nakonec i věcnou utilitární modernou. Opakování, navyklý způsob a obyčej jsou dnes v obecném povědomí nudné a esteticky neatraktivní. A přece největší evropské umění - Giotto, Dante nebo Shakespeare - bylo výrazem i obrazem mravních a náboženských ctností, těchto "druhých přirozeností", nabytých, ne vrozených, nerozumových, ale ne nerozumných. Kniha je výzvou současným podobám filosofické estetiky a kritiky. Ukazuje svěžest a plodnost tradičních přístupů pramenících z Aristotelovy Poetiky, Etiky a Rétoriky a ze spojení teorie umění s klasickou morální filosofií a s uměním povahokresby. Pečlivě dokládá, že Dante i Shakespeare čerpali z tohoto pramene. Klade si otázku, jaké zásady sledovalo největší evropské umění, když zobrazovalo mravní krásu nebo ošklivost, proč probouzelo radost, k čemu nás umění v životě vybízí a vede a hlavně, jak můžeme jeho prostřednictvím dosáhnout vlastní katarze - očištění.

Publikace je čtvrtým svazkem již ucelené řady, která pramení z pravidelných sjezdů českých historiků umění, z nichž ten poslední se konal v září 2012 v Brně. Po deseti letech od 1. sjezdu českých historiků umění se tak znovu nabízí možnost sledovat aktuální názory a tendence v oboru dějin umění, které se tentokrát věnovaly široce formulovanému problému vztahu umění, moci a nejrůznějších "politik". Třiatřicet domácích historiků umění v knize představuje své příspěvky v rámci pestrých tematických bloků: "Umění, moc a politika", "Umění, liturgie a náboženské akce ve veřejném prostoru", "Umění a politika v mimoevropské oblasti", "Umění a národní / státní reprezentace" a nakonec i tematický blok "Umění vystavovat - kurátor jako interpret a tvůrce".

Žádná událost americké historie nebyla tak nepochopena jako válka ve Vietnamu. Chybně se o ní informovalo tehdy a chybně na ni nahlížíme i dnes. Zřídkakdy se tak mnoho lidí mýlilo v takovém množství. Důsledky jejich nepochopení nebyly nikdy tak tragické.

Kniha Evropské křižovatky nabízí čtenáři zajímavý pohled na strukturu i zákulisí institucí Evropské unie. Zároveň se snaží odpovědět na otázky, jaké je v tomto systému postavení občana / voliče a jakými cestami se může Evropská unie ubírat v dalších letech. Na základě toho, jak a v jaké politické atmosféře se Evropská unie v průběhu uplynulých desetiletí utvářela, lze vysvětlit některé její dlouhodobé problémy. Určitá řešení těchto problémů nabízí také tato kniha. Autoři přitom pro své závěry využívají politologické, historické i ekonomické argumenty.

Kniha Evropské křižovatky nabízí čtenáři zajímavý pohled na strukturu i zákulisí institucí Evropské unie. Zároveň se snaží odpovědět na otázky, jaké je v tomto systému postavení občana / voliče a jakými cestami se může Evropská unie ubírat v dalších letech. Na základě toho, jak a v jaké politické atmosféře se Evropská unie v průběhu uplynulých desetiletí utvářela, lze vysvětlit některé její dlouhodobé problémy. Určitá řešení těchto problémů nabízí také tato kniha. Autoři přitom pro své závěry využívají politologické, historické i ekonomické argumenty.

Číst sedmatřicet výpovědí „přeživších holocaust“ je jako absolvovat skotský střik. Čtenáře nejprve plnou silou zasáhne proud ledové hrůzy, ale vzápětí ho poleje vlna horkosti. Člověk se mimoděk brání chladu těch syrových a věcných výpovědí mužů a žen, kteří přežili. Brzy je ale naopak vděčný, že to všechno, o čem se dozvídá, je „jen“ mrtvá historie a dávná minulost, že jeho samotného ani jeho blízkých se to netýká. Tak zběsilé a nepochopitelné se to vyprávění jeví, tak neuvěřitelné a těžko stravitelné je. A nemylme se, žijí-li ještě ti, kdo si vše pamatují, není to dávno. Je jich jen zlomek, nepatrné množství. Ale jestliže nás ten zlomek výpovědí děsí, jak by na nás asi působily příběhy těch šesti milionů mrtvých? Publicista Jan Jelínek shromažďoval před lety výpovědi mužů a žen, kteří se vrátili z „ pekla“ koncentračních táborů, pro nadaci Stevena Spielberga. Podstatnou část z nich se autor nyní rozhodl publikovat. Většinu jmen neznáme, ale najdeme zde i zmínky o osobnostech, jako byli například Miloš Kopecký nebo Arnošt Lustig. Součástí bolestného odkazu je i otevřená výpověď dramatika Milana Uhdeho, jehož rodiče se sice zachránili, ale okolnosti, za nichž se tak stalo, poznamenaly na desítky let do budoucna celou rodinu.

Paul Johnson patří k nejznámějším a nejoblíbenějším historikům současnosti. V dalším z dlouhé řady poutavých a poučených životopisů pozoruhodných osobností minulosti se zaměřil na muže, jehož sám považuje za jednoho z nejodpornějších diktátorů v dějinách. Johnson je na rozdíl od Marxe přesvědčen, že historii netvoří masy, nýbrž úzké skupiny lidí a silní jednotlivci, jimž je třeba věnovat obzvláštní pozornost. Svůj stručný, ale vyčerpávající, a především čtivě podaný životopis Stalina adresuje všem zájemcům o dějiny, ale zejména mladé generaci, o níž předpokládá, že zná sice Hitlera, ale o sovětském generalissimovi toho mnoho neví. Mapuje Stalinovo dětství a mládí, sleduje jeho rychlou a strmou cestu do nejvyšších pater komunistické strany a podrobně rozebírá jeho posedlost mocí, za niž zaplatily životem miliony lidí. Jako široce vzdělaný historik čtenáře samozřejmě ohromí nejen detaily ze Stalinova života, ale hlavně zasazením všech významných událostí do historického kontextu a jejich zasvěceným popisem. „Dvacáté století zplodilo řadu zrůd, ale jednoznačně nejhorší byli Hitler, Mao Ce-tung a Stalin. První rozpoutal druhou světovou válku, v jejímž průběhu zahynuly miliony vojáků a civilistů, a osobně byl zodpovědný za vyvraždění šesti milionů Židů. Druhý nechal popravit a utýral hladem sedmdesát milionů svých spoluobčanů. Odhady počtu Stalinových obětí se dodnes dost výrazně liší, ale i velmi opatrní historici mluví minimálně o dvaceti milionech mrtvých. Stalin ovšem nebyl pouze masový vrah. Stal se zosobněním moderního tyrana, zakladatelem nové teorie totalitního státu a duchovním otcem řady zrůdných vynálezů, mimo jiné sítě nápravně-pracovních táborů, jež Solženicyn velmi podrobně a přesvědčivě popsal ve své knize Souostroví Gulag.“

Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. V roce 2001 ji UNESCO vyhlásilo součástí světového kulturního dědictví.Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu.Tím dalším, co činí tuto publikaci vpravdě unikátní, jsou experimentální umělecké barevné fotografie domu i rodiny, pocházející z 30. let, jejichž zachování lze považovat za senzaci. Jejich autorem je stavitel vily a průkopník této techniky Fritz Tugendhat.Kniha obsahuje CD se snímky z rodinného archivu, které nebyly nikdy zveřejněny, další doplňující fotografie a dokumentaci vědeckého konzervátorského průzkumu.

Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. V roce 2001 ji UNESCO vyhlásilo součástí světového kulturního dědictví.Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu.Tím dalším, co činí tuto publikaci vpravdě unikátní, jsou experimentální umělecké barevné fotografie domu i rodiny, pocházející z 30. let, jejichž zachování lze považovat za senzaci. Jejich autorem je stavitel vily a průkopník této techniky Fritz Tugendhat.Kniha obsahuje CD se snímky z rodinného archivu, které nebyly nikdy zveřejněny, další doplňující fotografie a dokumentaci vědeckého konzervátorského průzkumu.

Josef Suchý (1923–2003) bývá označován za básníka domova a smíru, za autora básní hlubokého křesťansko-humanistického étosu, poezie tiché tonality, opravdovosti a čistoty. Těžiště jeho tvorby spočívá ve výrazově úsporné a metaforicky neokázalé meditativní lyrice, pevně spjaté s hlubokou zakotveností v rodném kraji Vysočiny. Ve svých verších se obrací k základním životním hodnotám, které nalézá v přírodě, v rodině, mezi blízkými lidmi, uprostřed všednodennosti.Josef Suchý patří k nejvýznamnějším brněnským literárním osobnostem. V roce 1997 mu byla udělena Cena města Brna za literaturu, o rok později Cena Velehrad za celoživotní básnické dílo. Výbory z jeho básní vyšly v německém, bulharském a lužickosrbském překladu.„Před sebou máme výbor z celoživotní tvorby Josefa Suchého, který jej ukazuje jako básníka hluboké niternosti, jehož jediným cílem byla harmonizace skutečnosti, jak ji zahlédl ve chvílích usebrané meditace. Neoslovoval jej svět destrukce, proto nikdy nepodlehl svodům avantgardní výjimečnosti, ale vždy usiloval o niterný souzvuk s krásou stvoření, jež ho obklopovala.“

Životní příběh první letušky Marie Staré je natolik mnohovrstevnatý, že více než o její vlastní cestě za splněným snem vypovídá cosi o charakteru člověka. Do té doby neznámému, exotickému povolání, které brala jako poslání, dala vlastní obsah. Stala se svědkem nebezpečných i dobrodružných situací. Její život byl vykoupen smrtí kolegyně, která zahynula při leteckém neštěstí v letadle, ve kterém původně měla letět ona. Ani za dramatických okolností okupace a války nedokázala stát stranou. Bojovnice rodem se účastnila odboje a zaplatila za to třemi roky v německých vězeních. Ani poválečný návrat k létání už ale starý sen neoživil. Stíny vlastní komplikované minulosti a komunistický převrat v únoru 1948 ji přinutily emigrovat. Byla cesta za svobodou a nový život v emigraci jejím snem posledním? „Savoia měla motory tři, zbývající dva běžely, takže nebyl důvod ke znepokojení. Navíc se občas stávalo, že některý z motorů bylo třeba za letu odstavit, ale teď tu něco nehrálo… byl to zvuk dalšího z motorů, tentokrát na pravé straně. Letadlo se zhouplo a cestující obrátili zrak ke mně, která se je opětovaným pohledem snažila uklidnit. Točili jsme zpátky na letiště, cítila jsem, jak ztrácíme výšku. První, co mě napadlo, bylo oznámit, že se vracíme pro opozdilého cestujícího. Němka se na mě hned obořila, že to není možné a že chce okamžitě mluvit s pilotem. Odmítla jsem ji a zdůraznila, že dopředu teď nikdo nesmí, jenže ona využila okamžiku, kdy jsem se otočila zády, a drala se ke dveřím pilotní kabiny. Rychle jsem se jí postavila do cesty a tvrdě ji zatlačila zpátky do sedačky. V okamžiku, kdy se mi za zády ozval Angličan se slovy… promiňte, nejsme přeci jen trochu nízko, nám začal pokašlávat poslední z motorů. Němku jsem držela pevně přitisknutou v sedačce a směrem k ostatním zakřičela, ať se nikdo nehýbá! Ale ta bláznivá ženská propadla hysterickému záchvatu a pláčem strhla i své dítě.“

Alternativní pohled na dějiny umění 20. století, vymykající se dosavadnímu obecně přijímanému "kánonu". Na příkladu čtyř vyhraněných malířských solitérů autor ukazuje, že skutečně hodnotná umělecká díla moderny často nevznikala ve hřmotu avantgard, ale tehdy, kdy se přemýšliví a talentovaní malíři odvraceli od módních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v bohaté umělecké tradici. Jak autor dokládá, tito umělci vytvářeli ve svých zralých dílech jakousi jinou modernitu, modernitu paralelní a odlišnou od té, kterou známe z oficiálních dějin umění 20. století. Čtivá a osobitá práce, v níž se prolínají biografie, dějiny umění, historie, filosofie a politika, doprovázená bohatým obrazovým materiálem.

Proč se nám líbí památky a stará města? Proč nás nicméně překvapují novostavby s klasickými sloupy a ornamenty? Jak se v uplynulém století sympatie ke starým - tradičním - architektonickým formám vyrovnávaly s novými potřebami? Co všechny tyto formy spojuje a jak nám mohou nadále prospívat? Cestu k odpovědím na tyto a podobné otázky nabízí kniha Za krásnější svět. Předkládá dějiny tradicionalistické architektury ve 20. a 21. století - první takové dějiny v českém jazyce a dosud nejdůkladnější i ve světovém kontextu. Kniha stojí na průkopnické analýze úlohy vkusu v diskusi o architektuře a na rozboru současného zahraničního úsilí postavit teorii architektury na vědeckou bázi. Z tohoto základu vychází historické kapitoly, probírající odborně objevným a zároveň čtivým způsobem stavby a osobnosti reprezentující tradicionalistický přístup v architektuře a památkové péči ve světě a v českých zemích od konce 19. století do současnosti. Kniha je určena historikům a kritikům umění, architektům, urbanistům, památkářům, studentům těchto oborů a dalším zájemcům o architekturu a péči o životní prostředí.

The Pumpkin Songbook je skvělý úvod do angličtiny pro všechny, pro které je příkladem Komenského škola hrou. Jednoduché a vtipné anglické písničky se snadno pamatují, dobře se na ně tančí a hlavně pomáhají osvojit si základní gramatické jevy a slovíčka. Knížka je plná zábavných úkolů a her, na kterých si děti získané znalosti procvičí. Mohou si knížku procházet samy, s rodiči, ale i ve skupině pod vedením paní učitelky ve školce či v prvních ročnících základní školy. Knížka obsahuje CD s písničkami, omalovánkami, doplňovačkami a řadou dalších aktivit.