Barrister & Principal strana 4 z 42

Leporelo plné kontrastních obrázků v barvách, které miminka začnou vnímat jako první. Můžete ho svým dětem pořídit do knihovničky již přibližně od třetího měsíce věku. V prvních měsících nemá miminko ještě dostatečně vyvinutý zrak k rozeznávání barev. Nejdříve začíná vnímat kontrasty tmavé a světlé, postupně se k nim přidávají základní barvy jako červená, zelená, žlutá. Jednoduché kontrastní obrázky pomáhají zvýšit soustředění, podporují zvídavost a podněcují vytváření nových mozkových spojení.

První světová válka, konflikt dosud nevídaných rozměrů, se táhla již druhým rokem. Mladý brněnský rodák Slavomír Vácha musel narychlo složit maturitní zkoušku a narukovat, aby podpořil čím dál vyčerpanější rakouskou armádu. Na své cestě po evropských bojištích poznal hrůzy války i utrpení, jež si lidé navzájem působí, a rychle dospěl v muže. Nebylo zbytí, když ve svých osmnácti letech musel velet celému oddílu vojáků. Až do konce války si vedl osobní deník, do nějž zaznamenával její průběh včetně řady kreseb i dopisů. Ve 40. letech, během další světové války, použil deníkové záznamy k sepsání svých pamětí. Paměti Slavomíra Váchy působivě dokreslují, že válka není pouze boj s nepřítelem, ale také s pokrytectvím vlastních velitelů a se sebou samým: s pochybnostmi o víře, se ztrátou vůle žít. V takových chvílích se podpora rodiny, byť na dálku, jen formou dopisů a balíků, prokáže jako zásadní. Autor, povoláním učitel, dokázal dokonale popsat rozmanité zážitky ze dvou válečných let. Od momentů utrpení po paradoxně veselé momenty v zázemí: přátelské vztahy s italskými civilisty, falšování jednodenních propustek domů do Brna a večírky v rakouském Traismaueru. Přestože se svou účastí ve světové válce řadí do takzvané ztracené generace, fakt, že o válečných událostech dokáže psát s nadhledem, ale zároveň s přesvědčivostí přímého účastníka, podává svědectví o síle lidského ducha. Jeho paměti nejsou ani pláčem ztracené generace, ani zlehčováním války. Jsou působivou výpovědí očima vojáka, který válku, do níž byl v mládí proti své vůli vtažen, odsuzuje a který se vždy snaží, i přes obrovské utrpení, udržet si víru v Boha i v člověka.

Je konzervatismus stále nosný ideový proud, nebo už své hlavní "bitvy" v globalizované společnosti dávno prohrál? Může nás dnes ještě nějak inspirovat? Autoři v přehledné publikaci shrnují své politicko-filosofické úvahy, které již dlouhou dobu publikují v revui Kontexty a v dalších časopisech a publikacích. Zamýšlejí se nad tím, jak v dnešním světě uchopit konzervativní myšlenkovou tradici, zejména tu anglosaskou, a jak ji lze využít v současné pravicové politice. Svůj přístup definují jako konzervativní realismus, politický styl prosazující realistické odpovědi na hlavní problémy naší doby. Návrat k základním konzervativním hodnotám, postojům a přístupům může pomoci účinně čelit současným ideologickým nešvarům, úpadku české politiky, krizi evropské integrace i novým bezpečnostním rizikům. Je to rozumná, pragmatická odpověď na sílící krizi západních institucí a celkové oslabování Evropy, na rozbujelý multikulturalismus, politiku identit a politickou korektnost, na neúnosně rostoucí byrokracii a všudypřítomný elektronický dohled, na ekologické výzvy a celkové odlidšťování světa.

Všude zaznamenáváme vzestup zájmu o náboženství. Jednoznačně to platí o judaismu a islámu, které se ve Francii stále více prosazují. Křesťanství bylo podle konkordátu podepsaného Napoleonem Bonapartem náboženstvím většiny Francouzů. Při pohledu zvenčí se dnes nachází v pozici volného pádu. Vědí vůbec tato náboženství, co vlastně jsou? Jaký význam přikládají své ortodoxii? Tímto výrazem mám na mysli ústřední bod, zaručený svatými texty a názory učenců, v němž se každé náboženství ukazuje samo sobě ve své soudržnosti a ve své vlastní originalitě. Nemám v úmyslu odmítat ortodoxii, i když jsem třeba navýsost kritický. Uchovala si náboženství schopnost vnímat skutečnost? V jiných svých knihách jsem se zabýval ortodoxií ruskou a ortodoxií protestantismu. V této knize píšu o katolicismu. Jak uchopil katolicismus velké události naší doby, komunismus, islám? Na vstupech do katedrál představuje synagogu žena s očima zakrytýma páskou. Uvidíme, že si církev stejnou či podobnou páskou později často zavazovala sama. Tyto otázky patří mezi nejzávažnější, nejsmysluplnější a nejdůležitější, jaké by si současný člověk mohl a taky měl klást. Já jsem se je snažil pojednat z hlediska historika. Kapitoly v knize: 1. Je možná věda o náboženstvích? 2. Co je to ortodoxie? 3. Existuje křesťanské umění? 4. Jak Řím chápal ruský komunismus? 5. Vytratil se z latinské církve rozum? 6. Pochopil 2 vatikánský koncil islám? 7. Je přijatelné náboženství šoa? 8. Co s manželstvím diecézních kněží? 9. Proč se změnila demografie pekla?

Kniha se věnuje přestavbě interiéru kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích u Brna. Zabývá se zejména účastí Jana Koblasy na modernizaci presbytáře (oltářního prostoru) kostela. Hlavní část úpravy tamního oltářního prostoru probíhala v první polovině šedesátých let dvacátého století a spolu s Koblasou se na ní podíleli také další umělci, jež dnes řadíme mezi přední výtvarníky své doby: Mikuláš Medek, Karel Nepraš a Josef Istler. Koblasův podíl je však zdaleka nejrozsáhlejší. Navzdory tomu, že v dnešní době již výraznou měrou přibylo moderního projevu v sakrálním prostoru, patří jedovnická úprava presbytáře mezi ty nejhodnotnější. Je výjimečná nejen svou povahou, ale také specifická dobou a místem svého vzniku. Vyniká jak v kontextu českého a evropského umění, tak v kontextu Koblasovy tvorby. Svým obsahem i použitými formálními prvky patří jedovnický presbytář k nejpozoruhodnějším ukázkám ars sacra v Evropě. Knihu doprovází fotografie.

Život a dílo zakladatele Jedličkova ústavu Rudolf Tomáš Jedlička (1869 Lysá nad Labem – 1926 Nový Svět) – průkopník moderního lékařství, chirurg, zakladatel samostatné rentgenologie a radiologie a léčebné rehabilitace. Většina lidí má jeho jméno spojeno především s Podolským sanatoriem a hlavně s ústavem pro tělesně postiženou mládež, nesoucím jeho jméno (Jedličkovým ústavem, který nedávno oslavil 100. výročí). Málokdo si však dnes uvědomuje, že patřil mezi nejvýznamnější lékaře počátku 20. století a již tehdy prosazoval diagnostiku a léčbu nádorů pomocí rentgenových paprsků. Proslul také využitím nových operačních technik, stal se zakladatelem české lékařské rentgenologie, jako první v Čechách začal také využívat radiovou sůl, ihned poté, co ji izolovala Marie Curie-Sklodowská. Vybudoval ústav, jehož cílem bylo vrátit postižené a zmrzačené děti i dospělé do života v takovém stavu, aby byli co nejvíce soběstační a nezatěžovali sociální systém. Z kapacity pouze pro 10 dětí z něho vznikla instituce disponující 540 místnostmi a nabízející lůžka 120 pacientům. V roce 1926 dostihlo Rudolfa Jedličku zdraví zničené nejen důsledky radiového záření, jehož účinky se v té době podceňovaly. Zemřel v pouhých padesáti sedmi letech. Je pohřben na Vyšehradě. „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“

Bohatě ilustrovaná publikace věnovaná proměnám „formulí patosu“, tj. emocionální řeči lidského těla, jak ji zachycuje výtvarné umění a vizuální kultura v posledních zhruba sto dvaceti letech. Autor originálně rozpracovává psychologickou teorii umění a model umělecké historie významného německého historika umění a kultury Abyho Warburga (1866?1929) a rozšiřuje ji do současnosti. Warburgův pojem „formule patosu“ (Pathosformeln) se v jeho práci stává průsečíkem, v němž ožívají a vzájemně se protínají velká témata humanitních a sociálních disciplín, ale také věd zabývajících se lidskou myslí: otázky mechanismů, skrze něž obrazy působí na své diváky, vzájemného ovlivňování biologických a kulturních aspektů tělesného výrazu a prožívání emocí, vztahu mentálních a materiálních reprezentací či racionality a afektu. Odkazují ale i k eticko-politickým dimenzím těchto otázek, které jsou dnes stejně palčivé jako za Warburgova života a souvisí kupříkladu s potřebou porozumět tomu, jak je lidské vědomí manipulováno obrazy. Kniha navazuje na stejnojmennou výstavu pořádanou Západočeskou galerií v Plzni počátkem roku 2018.

Kniha se zabývá historickými i aktuálními aspekty ideálu jednoty lidstva a hledání globální politické organizace. Následně systematicky představuje náboženské podněty k tématice mezinárodního řádu a koncepce tzv. světové politické autority, zejména z oblasti katolicky orientovaného sociálního myšlení a ze strany tzv. sociálního učení církve. Celkově je téma zasazeno i do kontextu paradigmat v oblasti teorie mezinárodních vztahů a rozličných konceptů tzv. globálního vládnutí (global governance). Kniha se kriticky se vyrovnává s určitou ambivalencí globální moci v politické teorii, katolickém sociálním myšlení, dalších křesťanských tradicích i jiných velkých světových náboženstvích. Určité řešení nalézá v rezignaci na požadavek světového státu, silně pojatého globálního vládnutí i příliš expanzivního chápání konceptu lidských práv. Toto může být současně shledáno jako dobré východisko k mezináboženskému a mezicivilizačnímu dialogu v kontextu globalizace.

Téma holocaustu bylo zpracováno již mnohokrát, nikdy však nepřestane šokovat svou krutostí a nesmyslností. V knize Dokud jsou slzy navíc autorka přesvědčivě popisuje proces dospívání v nelidských podmínkách a českému čtenáři nabízí méně známé osudy německých Židů, pro něž nebyl Terezín první zastávkou na cestě hrůzy, ale již několikátým přestupním bodem na trase vedoucí přes Atlantský oceán. Pro Hannelore bylo dospívání určované politickou situací. Před očima čtenáře dospívá - a dospívá ve světě bizarních nařízení a ostnatých drátů - ze zmateného a plachého děvčete v rozhodnou mladou ženu, které nejen štěstí, ale i vlastní instinkt pomohly přežít. Hannelore Grünberg-Kleinová se narodila 8. června 1927 v Berlíně, její dětství bylo ukončeno nástupem nacistického režimu a snahou o emigraci, která se naneštěstí nezdařila. Celá rodina pak byla uvězněna v několika koncentračních táborech, pouze část se dožila konce války. Hannelore byla nucena usadit se v Nizozemí, kde začala nový život. Nějaký čas strávila také v Izraeli. V roce 1971 se jí narodil syn, který dnes patří k jedněm z nejvýznamnějších postav nizozemské literární scény. Na knize Dokud jsou slzy začala pracovat již na sklonku osmdesátých let a poprvé vyšla v Amsterdamu v roce 2015, krátce po její smrti. Zemřela 9. února 2015 ve věku 87 let.

Svazek představuje Jiřího Grušu jako česko-německého básníka. Prvně v úplnosti, v originálech, resp. i překladu zahrnuje jeho šest za života vydaných českojazyčných básnických knih (Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Cvičení mučení, Modlitba k Janince, Grušas Wacht am Rhein) a dvě sbírky německojazyčné (Der Babylonwald, Wandersteine). Mimoto českým čtenářům zpřístupňuje básně rukopisné, časopisecké, do češtiny dosud nepřeložené a v dodatcích a komentáři osvětluje genezi a souvislosti tohoto Grušova rozsáhlého díla. Gruša vešel do Babylonu a musel do jiné řeči. Zaneslo ho to skoro přes kraj světa. Musel se znovu narodit. Kreatury jak od Kafky, ale i čeští psi a kočky na jeho ulici. Sarah Kirschová

Toto je kniha o důvěrné kráse židovství. Opravdu to není další kniha o holokaustu ani o bratrovražedných bojích Izraelců s Palestinci o jejich společnou vlast, kterou dodnes nedokázali ani vstřícně sdílet, ani poctivě rozdělit. Je to intimní kniha o vší kráse, bohatství i bolesti tisíciletí židovské kulturní tradice. Tím je to i kniha o nás, o důležité a opomínané složce naší vlastní kulturní totožnosti. Je to kniha o židovství, se kterým žijeme a jež nosíme i v sobě, leč pramálo je známe. – Z předmluvy Erazima Koháka Paul Spiegel se narodil v roce 1937 jako syn dobytkáře v obci Warendorf ležící v dnešním Severním Porýní-Vestfálsku. Jeho rodina se po útocích jednotek SA během Křišťálové noci roku 1938 přestěhovala do Belgie v naději, že se zachrání. Tam ale byli její členové zatčeni a skončili v koncentračních táborech v Osvětimi a Dachau. Po osvobození se Spiegel vrátil s matkou do rodného města. Nikdy neuvažoval o odchodu do Izraele, jak to bylo obvyklé u Židů, kteří přežili peklo holokaustu. V roce 2000 se stal předsedou Ústřední rady Židů v Německu. Zemřel v dubnu 2006 v nedožitých osmašedesáti letech.

Silvio Berlusconi, Geert Wilders, Frank Stronach, Viktor Uspaskich, Vít Bárta, Tomio Okamura a Andrej Babiš, to jsou jen některá jména politických podnikatelů, kteří vytvořili vlastní stranu a vstoupili s ní do politiky. Přestože tento fenomén silně ovlivňuje řadu let politický a společenský život v České republice, příliš se o něm neví a nebyl dosud podrobně analyzován. Pro správné porozumění politické situaci, v níž se nyní nacházíme, je to však nezbytné. Tato průlomová práce nabízí zasvěcenou a důkladnou analýzu podnikatelských stran, přičemž důraz je kladen na strany působící dnes či v nedávné minulosti v České republice. Mapuje jejich zrod, vývoj, témata, s nimiž dokázaly oslovit voliče, i to, čím se tito voliči vyznačují. Zvláštní místo v analýze jednotlivých stran má stranická organizace a role lídra-zakladatele v ní. Podle velikosti finančních, mediálních a dalších zdrojů lídra i podle jeho rozhodnutí, zda vytvořit územní struktury a členskou základnu, či ne, nabízí inovativní typologii těchto stran. Zachycuje tak politický fenomén, který dnešní Českou republiku významně ovlivňuje, a zasazuje jej do širších souvislostí proměny současné politiky v západních demokraciích.

Život bojovníka za Československou republiku Hubert Ripka (1895–1958) patřil k důležitým osobnostem moderních československých dějin, které upadly neprávem v zapomnění. Byl významným politikem a žurnalistou, jenž ze všech sil bojoval za demokracii a nezávislost Československa. Narodil se roku 1895 na Moravě, v Kobeřicích nedaleko Slavkova, své mládí a většinu aktivního života však strávil v Praze, kde vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Stal se novinářem a později patřil k nejbližším politickým spolupracovníkům Edvarda Beneše, který jej pověřoval tajnými misemi do Bělehradu, Berlína, Paříže i Londýna. Ve snaze zajistit nezávislost republiky se Ripka na pokyn Beneše orientoval stále více na Sovětský svaz a patřil k průkopníkům československo-sovětského spojenectví a spolupráce. V roce 1938 odešel do exilu a v Londýně a v Paříži začal organizovat zahraniční odboj. Stal se členem Benešovy československé exilové vlády a v roce 1945 se vrátil do osvobozené republiky, kde byl ministrem zahraničního obchodu a vlivným funkcionářem Československé strany národně socialistické. Byl iniciátorem nepovedené demise nekomunistických ministrů v únoru 1948. Dobrodružným způsobem se mu podařilo uprchnout do exilu, kde se zapojil do boje za svržení komunistického režimu ve vlasti a obnovení československé nezávislosti.

Říká se, že když hodíte žábu do vařící vody, pokusí se vyskočit. Pokud vodu postupně zahříváte, žába si toho nevšimne a nakonec se uvaří. Něco podobného se děje v české politice. Veřejnost si má postupně zvyknout na to, že se ohýbá ústava, odpovědné vládnutí se nahrazuje populistickými sny a sliby, nenormální se stává normálním a komunisté jsou zpátky u moci. Nová kniha Petr Fialy komentuje aktuální vývoj v české politice, od postupného rozpadu Sobotkovy vlády až po získání důvěry vlády Andreje Babiše, která se opírá o komunisty. Jako politik a politolog ve svých komentářích přesvědčivě odhaluje záměrné oslabování demokracie a propagandistické uspávání veřejnosti, která má přivyknout na nové mocenské hry prezidenta Zemana a premiéra Babiše, na porušování ústavních pravidel, zvětšující se státní byrokracii, stále menší míru svobody a změnu naší zahraničně politické orientace. Ukazuje programovou a hodnotovou prázdnotu současné vlády a její „manažérská“ selhání. Vyvrací výmluvy, kterými se levice snaží obájit, proč svoji vládu opírá o komunistickou stranu. Není to však kniha negativistická a pouze kritická. Přináší politickou alternativu. Návrat k odpovědné politice, postavené na hodnotách a konkrétním programu. Politice, která občanům nabízí uskutečnění měřitelných cílů. Proti nesplnitelným snům, těkání od tématu k tématu a projídání naší budoucnosti ukazuje cestu, která Českou republiku přivede mezi nejúspěšnější země světa. Je to jediný důstojný politický cíl, který si v roce stého výročí naší moderní státnosti můžeme dát.

Milé hvězdy mi brnkají na nervy: Co se má stát asi se stane V průběhu vzteklých úklidů úprky odhodlané

Cenné vzpomínky přední osobnosti literárního, kulturního i společenského života. Antonín Přidal (1935-2017), moderátor, dramatik, básník a především geniální překladatel (z jeho překladu knihy Pan Kaplan má stále třídu rád cituje již několik generací mladých i starších čtenářů) představuje v knize svůj život: formativní dětská léta na Moravě, studia na univerzitě v padesátých letech, profesní dráhu v Československém rozhlase v letech šedesátých, a hlavně normalizační praxi překladatele, který se po sovětské okupaci znelíbil a nesměl překládat pod svým jménem. Pozornost věnuje i době po listopadu 1989, především práci na pořadech Z očí do očí a Klub Netopýr, dramatizacím pro divadelní scény i profesorskému angažmá na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Text knihy vznikl na základě autorových rozhlasových pořadů, které připravovala Olga Jeřábková, dlouholetá redaktorka brněnského rozhlasu. Je doplněna vzpomínkami pamětníků, spisovatelů a přátel Antonína Přidala, vybranými fotografiemi z rodinného archivu, dokumenty a nepublikovanými básněmi.