Barrister & Principal strana 3 z 42

Pokrok, základní iluze naší doby, je vyčerpán. Většina z nás instinktivně cítí, že něco končí – vyprahlé prosincové dny, konverzace tváří v tvář nahrazená zomboidismem z hlavy na obrazovku, svět v neustálé válce, politický systém v chaosu. Některé mýty a lži slýcháme tak často, že nám připadají jako pravdy: Civilizace je největším úspěchem lidstva. Pokrok je nepopiratelný. Máte štěstí, že žijete tady a teď... Prehistorický život samozřejmě nebyl bez vážných nebezpečí a nevýhod. Mnoho dětí umíralo v kojeneckém věku. Zlomená kost, zanícené zranění, hadí uštknutí nebo problémové těhotenství mohly být fatální. Byla ale nakonec tato předcivilizační nebezpečí horší než moderní pohromy, jako jsou automobilové nehody, rakovina, kardiovaskulární choroby či technologicky prodloužený proces umírání? Návštěvník z doby před 20 000 lety by byl nepochybně ohromen mnohým z toho, co by zde našel. Ale jakmile by jeho údiv nad iPhony, leteckou dopravou a transplantací jater opadl, co by si myslel o našem každodenním životě? Byl by nakonec více ohromen naším pokrokem, nebo zděšen tím, co jsme ztratili v našem stále se zrychlujícím spěchu do budoucnosti? A není třeba čas položit si možná tu nejpodvratnější otázku ze všech: Žijí moderní lidé, dokonce i ti nejšťastnější z nás, podstatně lépe než naši předkové z předcivilizační doby? Je civilizace jako celek čistým přínosem pro jednotlivé lidské bytosti? Ryan tvrdí, že bychom se měli začít ohlížet zpět, abychom našli cestu k lepší budoucnosti.

Kniha E. F. Schumachera Průvodce pro zmatené představuje nanejvýš zajímavý pokus oživit filosofii v jejím původním významu jako lásku k moudrosti, průvodce životem a přístupu k duchovní stránce. Ernst Friedrich Schumacher (19111977) byl britský ekonom německého původu. Studoval ekonomii, nejprve v Bonnu a Berlíně a poté v Británii na London School of Economics and Political Science. Před nacistickým režimem utekl zpět do Anglie. Po válce se jako poradce podílel na restrukturalizaci německého hospodářství. V roce 1955 odjel jako ekonomický poradce do Barmy. Tam rozvinul základní principy tzv. buddhistické ekonomie, založené na přesvědčení, že dobrá práce je nezbytná pro správný lidský rozvoj a že výroba vycházející z místních zdrojů pro místní potřeby je nejracionálnějším způsobem hospodaření. V roce 1973 vydal knihu Malé je milé (Small is Beautiful) o tom, jak by vypadala ekonomie, kdyby skutečně záleželo na lidech a přírodě; podle The Times jedna z nejvlivnějších knih vydaných od druhé světové války. V roce 1971 konvertoval ke katolické víře. O svém vztahu ke katolické církvi jednou řekl: Byl to dlouholetý nedovolený vztah. Ve své poslední knize vyzývá E. F. Schumacher k novému rozvoji vědy pro porozumění či moudrosti, jejichž postupná eliminace doprovázená rychlým a stále se zrychlujícím hromaděním poznání pro manipulaci instrumentálního, technického, vědecky racionálního vědění je podle něj největší hrozbou pro západní civilizaci.

O Thomasi Mertonovi se mluví jako o jednom z oněch vzácných západních mozků, kteří se v zenu cítili zcela doma. V této knize pojednává o různých náboženských koncepcích – raném mnišství, ruské pravoslavné spiritualitě, Shakerech, zen-buddhismu, a to s charakteristickou západní přímostí. Merton nejen studoval tato náboženství zvenčí, ale uchopil je empatií a živou účastí zevnitř. „Všechny kapitoly,“ napsal Merton, „spojuje jeden ústřední zájem: porozumět různým způsobům, jak lidé různých tradic koncipovali význam a metodu „cesty “, která vede k nejvyšším úrovním náboženského či metafyzického vědomí“. Thomas Merton (1915–1968) byl americký trapistický mnich, spisovatel, teolog, mystik, básník, sociální aktivista a badatel v oboru srovnávacího náboženství. V roce 1949 byl vysvěcen na kněze a dostal jméno „otec Louis“. Byl členem opatství Panny Marie Getsemanské poblíž Bardstownu v Kentucky, kde žil od roku 1941 do své smrti. Merton napsal více než 50 knih, desítky esejů a recenzí. Stal se velkým zastáncem mezináboženského porozumění, propagoval dialog s významnými asijskými duchovními osobnostmi – dalajlamou, japonským spisovatelem D. T. Suzukim, thajským buddhistickým mnichem Buddhadasou či vietnamským mnichem Thich Nhat Hanhem. Psal o zen-buddhismu, konfucianismu, taoismu a o jejich souvislosti s křesťanstvím, což bylo v jeho době ve Spojených státech velmi neobvyklé, zejména v rámci náboženských řádů.

Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, „nejkrásnější město na světě“, se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ shrnuje autorka svůj život lapidárně jednou větou. Podaří se jí přežít a v nepředstavitelně obtížných podmínkách tráví poslední měsíce války, nemocná, hladová, ničená hrůzou ze smrti.Osvobození Evelinu zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Ujme se jí vojenský lékař, který ji adoptuje. Nečeká ji však láskyplná rodina, nýbrž život vedle nefunkčního manželského páru, kterému má „vlastní“ dcera dodat punc kýžené normální rodiny. Následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Se svým traumatem zůstává sama, musí se s ním vyrovnat, protože nic jiného nezbývá a budoucnost mnoho neslibuje. Jako rámec vyprávění tu slouží válkou zničený a posléze znovu budovaný Leningrad. Židovství je třeba utajovat, protože ve stalinském režimu je cejchem. Denní život určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým režimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Prožívá však velké soukromé štěstí s manželem a dětmi. O třech tvářích 20. století ve třech politických režimech vypráví autorka poutavě a věcně, kultivovaným jazykem, s obdivuhodnou vyrovnaností, s vědomím skutečných životních hodnot. Nikde nepodléhá sebelítosti, snaží se pochopit, omluvit, prominout. Vypráví ne proto, aby s někým zúčtovala, ale proto, aby jednou její děti a vnuci - a možná i my - věděli.

Opeřené slunce je pocta indiánům. Jedná se o soubor textů nabízejících vhled do těch nejzajímavějších aspektů tradic prérijních indiánů doplněných autorovými obrazy a zápisky z cest po indiánských rezervacích v letech 1952 a 1963. Schuonovy eseje však nejsou v žádném případě pouhým popisem obřadů, to by nebyl Schuon. Jeho pronikavý intelekt podniká cesty překračující a spojující kontinenty a náboženství – srovnáváním indiánských tradic s hinduismem, šintoismem, islámem, buddhismem a v neposlední řadě i s křesťanstvím dospívá k překvapivým závěrům. Neklouže však po povrchu, jeho teze nejsou laciné, naopak: jeho psaní je naplněno pokorou a hlubokým pochopením toho nejzákladnějšího božského principu. Čtenář brzy pochopí, že Schuon nebyl jen srovnávacím religionistou, ale mystikem v pravém slova smyslu. „Při čtení Schuona mám dojem, že jdu souběžně s ním, a jednou za čas zahlédnu, co má na mysli z hlediska mé vlastní tradice a zkušenosti....Myslím, že má přesně ten správný pohled.... Vážím si ho čím dál víc.... Jsem vděčný za možnost být v kontaktu s lidmi, jako je on.“ –Thomas Merton, z dopisu Marcu Pallisovi Frithjof Schuon (1907–1998) je považován za jednoho z nejvýznačnějších mluvčích filozofie religio perennis. Kromě toho, že napsal více než 20 knih o metafyzických, duchovních a etnografických tématech, byl i nadaným malířem a básníkem. V 50. a 60. letech podnikl několik cest k severoamerickým indiánům, byl adoptován kmenem Lakotů a účastnil se jejich posvátných obřadů.

Od uznávaného historika a autora bestsellerů Paula Johnsona – „velmi čtivý a zábavný životopis“ (The Washington Post) jedné z nejvýznamnějších osobností v moderní evropské historii: Napoleona Bonaparta. Jen málokterý jednotlivec dokázal ovlivnit dějiny zásadněji než Napoleon Bonaparte. I když byl u moci jen po desetiletí a půl, jeho vliv nepřestal být patrný dodnes a mnoho lidí stále obdivuje jeho nezdolnou vůli. Jednou z hlavních tezí Johnsonovy knihy je, že Bonaparte nebyl ideolog, nýbrž oportunista, kterému se podařilo využít dějinné náhody Francouzské revoluce k tomu, aby se vyšvihl na vrchol moci. Poté rozpoutal v Evropě nejničivější války, jaké starý světadíl do té doby zažil. Vůbec poprvé hrály v obrovském růstu armád podstatnou roli masové odvody a v bitvách se střetávaly celé národy. Zrodil ze nový koncept totální války a vyrostly instituce jako tajná policie, rozsáhlá profesionální špionáž, vládní propagandistická mašinérie nebo předstírání údajně demokratických postupů, voleb a plebiscitů. Johnson čtenáře poutavým způsobem seznamuje i s mnoha fakty Napoleonova soukromého života, ať už jde o jeho rodinu, dvě manželky, milenky či vyhnanství a smrt na Svaté Heleně.

Publicista Jan Jelínek shromažďoval před lety výpovědi mužů a žen, kteří se vrátili z „pekla“ koncentračních táborů. Podstatnou část z nich se autor nyní rozhodl publikovat. Většinu jmen neznáme, ale najdeme zde zmínky o osobnostech, jako byli například Miloš Kopecký nebo Arnošt Lustig. Součástí bolestného odkazu je i otevřená výpověď dramatika Milana Uhdeho, jehož rodiče se sice zachránili, ale okolnosti, za nichž se tak stalo, poznamenaly na desítky let do budoucna celou rodinu.

Jsem přesvědčen, že myšlenka hříchu pro mnohé z nás přestala být užitečná, protože jsme se museli vydat úplně jinam, abychom znovu získali představu o smrtící povaze skutečného zla. Nikdo nemůže popřít, že zlo je zcela reálné. Ale to, co mnozí z nás nyní vnímají jako skutečná zla ničící svět, se zjevně velmi liší od toho, čemu většina lidí říká hřích – tedy od osobních chyb či vin nebo údajných soukromých přestupků proti Bohu. Což opravdu strašlivou povahu zla zdaleka nevystihuje. Proto jsme o hřích ztratili zájem. Ztratili jsme zájem také proto, že jsme slovo hřích obvykle slyšeli používat k tomu, aby někdo někoho soudil, vylučoval či ovládal nebo aby zahanbil a ovládal sám sebe, ale málokdy aby vnesl do lidské situace rozlišení nebo hlubší porozumění, tím spíš aby projevil soucit nebo odpuštění. Vnímám to tak, že čím víc je náboženství nebo kultura posedlé hříchem, tím víc nemilující a kognitivně strnulí jsou jeho příslušníci. Vzpomeňte si na kultury založené na zahanbování v mnoha čistě islámských zemích, úzkoprsé a kulturně nekritické formy judaismu, nepřítomnost humoru v kalvinistické Ženevě, krutost velké části puritánské Nové Anglie, nemilosrdné náboženství mnoha luteránů a inkvizitorství španělského a vůbec většiny lidového katolicismu.

Ať už si o Petru Fialovi myslíte cokoliv, těžko mu můžete vyčíst, že je nečitelný. Je to naopak jeden z mála politiků, u kterého víte, za čím si dlouhodobě stojí, jak uvažuje a co prosazuje. Petr Fiala není mužem momentálních nálad a rozmarů: svou politickou vizi a program má důkladně promyšlené. Tato publikace umožní čtenáři ještě lépe proniknout do jeho myšlení i soukromého života, a dokreslí jeho osobnost. Zahrnuje výběr z nejzajímavějších rozhovorů, které s ním vedli dlouholetí přátelé – o politice, společnosti a vzdělání, ale také o mládí za komunismu, listopadové revoluci a akademické dráze. A navíc osvětlí i to, proč je, jak už název napovídá, důležité svést bitvu rozumu proti populismu… Obsah: Rozumem proti populismu / Předmluva editora / O sobě / Rozhovor s Miroslavem Balaštíkem o životě za komunismu, listopadové revoluci a budování svobodné univerzity / O politice / Rozhovor s Ondřejem Krutílkem o politologii, politice, Evropě a měnícím se světě / O vzdělání / Rozhovor s Jiřím Hanušem o vzdělání a budoucnosti univerzit / O naší budoucnosti / Rozhovor s Františkem Mikšem o potenciálu České republiky a o tom, co mu stojí v cestě /

27. března 2020 promluvil papež František na opuštěném Svatopetrském náměstí, které se lesklo deštěm, k milionům lidí připojených k televizím, telefonům a počítačům po celém světě: "Uprostřed bouře nás Pán vyzývá, abychom v sobě probudili solidaritu a naději, které jsou schopny dát pevnost, oporu a smysl v těchto časech, kdy se zdá, že vše ztroskotalo." V době, kdy se epidemie Covid-19 šíří a má hrozivé následky, je František stálým vzorem nejen pro věřící, ale i pro všechny, kteří touto nemocí trpí nebo s ní bojují na různých frontách. V rozhovoru s Domenicem Agassem nás papež vyzývá, abychom i v době velkého utrpení pro celý svět nacházeli ve svém životě smysl a milost. František nás vybízí k boji proti viru lhostejnosti a sobectví, který přivedl svět do blízkosti zkázy, a především k houževnatému pěstování naděje, která nezachraňuje před zlem, ale dává sílu čelit překážkám, i těm, které se zdají nepřekonatelné. Naděje nás chrání před sklíčeností a zoufalstvím a přemáhá pokušení vzdát se. Mít a předávat naději znamená umět se svěřit Bohu v každé životní situaci, zejména ve zkouškách, a s důvěrou připravovat nový svět.

Příběhy, které naleznete v této knize, příběhy o mniších, pagodách i každodenním buddhismu kambodžských měst a především venkova, jsou inspirovány či založeny na legendách, lidových příbězích, anekdotách i různých útržcích, na které autor narazil a které sesbíral během svého pobytu v Kambodži. Veškeré povídky, zápisky, anekdoty i črty se určitým způsobem dotýkají dějin Kambodžského království, vývoje buddhismu i každodenního života, a zejména pak jeho neoddělitelné součásti, víry. Buddhismus je v životě Khmerů přítomen neustále, ovlivňuje řeč i myšlení i způsob, jakým zdravit, i vzorce chování, působí na vzdělání i hodnoty i morálku i světonázor Khmerů, i veškeré obřady i úkony i oslavy jsou nějakým způsobem propojeny s náboženstvím. Příběhy popisují odraz náboženství i filozofie v každodenním životě, vysvětlují původ některých tradic, pevnou víru v duchy a temné síly, před nimiž Khmery buddhismus ochraňuje, či způsob, jakým zdravit mnichy a proč, či jaký trest postihne toho, kdo tak neučiní, co nás čeká po smrti i jak se vyhnout příštímu utrpení, jiné jsou bajkami či žerty, pohádkami či lidovými vyprávěnkami o mniších a jejich žácích, o praktickém životě mnichů v pagodách, o jasnovidcích, o obřadech, jejich významu i původu, o historii významných budov a pagod, o nejvýznamnějším představiteli kambodžského buddhismu v moderních dobách, Chuon Nathovi, i o některých známých příbězích ze života Buddhy, poupravených dlouhou ústní tradicí s ohledem na místní specifika, společně s popisem země, historie a kultury.

Kniha poetických pohádek o přírodních cyklech, které ovlivňují svět. V každém cyklu je skrytý živel a v každém živlu jedna malá víla. „Kéž by se alespoň jedno dětské srdce rozhořelo láskou k přírodě a krásné literatuře!“ Příběhy Hlas Země vznikly díky louce, po které běhala malá modrooká kudrnatá holka, často špinavá, ale šťastná ve chvílích, kdy si povídala s mravenci nebo honila barevné motýly. Bylo jich tolik! Často zpívala s větrem a hladila stromy, pečovala o zahradu se svým dědou a milovala déšť. Z malé holky se stala dívka a z dívky žena, která na dlouhý čas zapomněla hladit stromy a zpívat větru. Její život posmutněl. Až jednou jí do pokoje vletěl motýl a ona se usmála jako tenkrát a napsala mu báseň. Znovu vyšla na pole a zpívala větru a hladila stromy. Začala znovu cítit přírodu tak jako tenkrát. Všimla si, že na loukách již nejsou pestrobarevní motýli a stromy uvadají z horka a nedostatku vody, a její svět opět posmutněl. Posmutněl, ale nezůstal stejný. Viděla a cítila to, co rozumu zůstalo utajeno. Chtěla ukázat dětem, že svět dneška nemusí být světem zítřka, když začnou brát přírodu jako zdroj života, nikoli jen jako samozřejmost. Psala tedy o zemi, vodě, větru i ohni, o vílách a vyjadřovala jimi prastaré zákonitosti přírody, které mají sloužit k zamyšlení a hlubší ekologické rozpravě o problému, který skrytý za verši z pohádky vystrkuje růžky.

Politická mapa dvacátého prvního století se vyznačuje výraznými rozdíly v politické stabilitě, teritoriální kontrole či stupni ekonomického vývoje v jednotlivých oblastech. V mnoha regionech pozorujeme nárůst aktivit jak politicky, tak i ekonomicky motivovaných násilných nestátních aktérů, jako jsou džihádistické skupiny, narkokartely, secesionistická hnutí nebo warlordi. I když jsou v mediální zkratce téměř všechna nestátní hnutí tradičně spojována s rozvratem pořádku a s hrozbou pro okolní svět, hnutí samotná jsou značně rozličná, mají různorodé cíle a různé dopady své činnosti. Tato kniha představuje některé klíčové faktory, skrze které můžeme aktivitu násilných nestátních aktérů pochopit, a aplikuje je na velké množství případů z celého světa. To vše je zarámováno v rámci teorie nového středověku, která čtenáři umožňuje lépe pochopit kontext, v němž tito aktéři operují.

Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., patří k významným myslitelům dneška. Zvláštní místo v jeho teologickém díle zaujímá postava Ježíše Nazaretského, která je základem života církve a Boží odpovědí na velké otázky člověka. Papež svou christologii završil v trilogii o Ježíši Nazaretském. Tato kniha, kterou Benedikt XVI. představil jako výraz svého „osobního hledání Boží tváře“, získala oblibu u čtenářů a stala se tématem rozsáhlé odborné diskuze. Na rozdíl od zahraničí literatury je česká reflexe Ratzingerovy teologie mnohem chudší. Jeho dílo u nás sice není úplně neznámé, avšak zatím se nikdo nepokusil o jeho hlubší teologický rozbor. Tuto mezeru chce, alespoň částečně, zaplnit tato kniha, která systematicky pojednává o podstatných tématech christologického díla Josepha Ratzingera. Čtenář se tak může seznámit se základními metodologickými přístupy papežovy teologie a nahlédnout do některých současných otázek, týkajících se Ježíšovy osoby a křesťanské nauky o spáse. Kniha je určena všem, kdo se zajímají se o myšlení vlivného teologa, jenž stál v čele katolické církve. Pavel Frývaldský (*1981), kněz plzeňské diecéze. Vyučuje na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni a externě také přednáší na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorátu z dogmatické teologie dosáhl na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. Zaměřuje se na teologickou oblast christologie a trinitární teologie. Odborně se věnuje zvláště dílu Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. a myšlení Romana Guardiniho.

Kniha se zabývá osobností a dílem sochaře a restaurátora, jáhna Karla Stádníka. Analyzuje podrobně nejen jeho dílo, ale také pohnutky, které jej vedly k tomu, že se věnoval celý život převážně sakrálnímu umění. Vzpomeňme například díla, jako je např. sousoší sv. Anežky v pražské katedrále, křížová cesta v olomoucké katedrále, socha sv. Patrika pro Glen Cove v USA, reliéf sv. Vojtěcha pro papeže Jana Pavla II., neobvyklá křížová cesta na Lhotce či restaurátorské počiny, jež ho proslavily v zahraničí – restaurování oltáře Monogramisty IP v Týnském chrámu, Braunových soch v kostele sv. Klimenta či Brokoffových soch v kostele sv. Havla. Najdeme zde nejen podrobný přehled jeho sochařských děl s informací o tom, jak vznikala, ale také seznamy restaurátorských prací včetně vybraných restaurátorských zpráv, dále přehledy výstav u nás i v zahraničí. Kniha obsahuje množství unikátního, dosud nezveřejněného textového i obrazového materiálu.

Svazek představuje překlady a adaptace, které Jiří Gruša připravil sám či ve spolupráci s Karlem Krausem a Josefem Balvínem. Tato zčásti známá, zčásti nově zpřístupňovaná zpracování děl Franze Kafky, R. M. Rilka, Paula Celana, Ericha Frieda, Sofokla, Emanuela Schikanedera a W. A. Mozarta, J. N. Nestroye, Petra Hackse a dalších autorů představují nejen pozoruhodnou kapitolu z dějin českého překladu druhé poloviny 20. století, ale také jedinečný vhled do formování Grušova vlastního literárního díla. Především jsem se až do té doby nesetkal s tak skvostným překladem operního textu do češtiny. Když jsem se divil, jak tak snadno najde české ekvivalenty, Gruša zamumlal něco, jako že ,když si člověk jazyka trochu všímá a má ho rád, tak to přece musí jít. Jan Klusák