Books & Pipes Publishing strana 2 z 7

Působení československých architektů, inženýrů a dalších odborníků v meziválečném Íránu je kapitolou našich i íránských dějin, o níž dnes na obou stranách něco tuší jen málokdo. Přitom se Čechoslováci v zemi usilující o rychlou modernizaci činili: postavili tam stovky kilometrů silnic, mnoho desítek silničních i železničních mostů, tucty továren a cukrovarů, elektrárny, vojenské základny, sila a také několik skutečných skvostů modernistické architektury. Svým uměleckým přesvědčením inspirovali generace íránských tvůrců. Rezá Alírezáíján, strávil ve snaze vynést tuto zapomenutou historii znovu na světlo stovky hodin archivním bádáním a vyzpovídal i potomky mnoha těch, kdo ji bezmála před stoletím pomáhali psát. Díky němu dnes poznáváme Írán jako zemi, s níž sdílíme překvapivě mnoho. Rezá Alírezáíján (1993) je íránský historik architektury žijící v Dallasu ve Spojených státech. Ke studiu dějin íránského průmyslu a architektury byl takříkajíc předurčen: jeho předkové z otcovy strany budovali v Ábádánu ropné rafinerie, zatímco ti z matčiny se podíleli na stavbě Transíránské železnice. Zkoumání a dokumentaci zásadní transformace íránské architektury se věnuje dlouhodobě a jeho unikátní perspektiva, spojující technickou odbornost se zájmem o historii, otevírá nový a neocenitelný pohled na klíčové období íránských dějin.

Jak chápat dějiny a jak jim porozumět? Jak zanikají civilizace a světová impéria? Jaké jsou přednosti a nedostatky národního státu? Proč je nebezpečné náboženství, zejména islámský radikalismus? Jak lze charakterizovat Západ a proč je tolik nenáviděn? Jak se mění chápání českých dějin ve víru současných geopolitických událostí? Na tyto a podobné otázky odpovídá Petru Husákovi Jiří Hanuš, profesor obecných dějin Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jejich rozhovor se týká zásadních politických, ekonomických a kulturních změn, jimiž procházíme. Nemůžeme již tvrdit, že žijeme v nějakém bezčasí – jsme dnes svědky událostí, pro jejichž pochopení potřebujeme novou orientaci v české, středoevropské i světové historii.

Obrazová publikace uceleně zpracovává, prezentuje a kontextualizuje malířskou tvorbu László Laknera jako jedné ze zásadních osobností středoevropského umění posledních padesáti let, přičemž navazuje na výstavu László Lakner. Infinitum konanou v Muzeu umění Olomouc v roce 2024. Paralelně s tím nabízí možnost nahlédnout vlastní problematiku piktoriálního realismu a figurativní malby uvedeného období až po současnost. Kniha je součástí nově vznikající edice, odborně garantované Muzeem umění Olomouc-Středoevropským fórem, která má za cíl výjimečné autory lokálního původu přirozeně spojovat s těmi nadregionálními, respektive je chápat jako součást obecného světa umění. Vydání je doplněno překladem vstupních studií a soupisů do anglického jazyka a barevnými fotografiemi děl umělce.

Jaký je rozdíl mezi prezentací a reprezentací architektury? Jaká média lze použít či využít k její interpretaci? Co rozumíme pojmem „architektonické ricordo“ a jak s ním mohou dnešní badatelé, ale i architekti nakládat? Tyto a mnohé další otázky si kladou autoři monografie Od architektury k interpretaci, jež je pátou, a tedy závěrečnou publikací ze série věnující se teorii architektury, která vznikla pod záštitou profesora Jiřího Kroupy a Semináře dějin umění Masarykovy univerzity. Kniha vychází ze stejnojmenného workshopu konaného ve dnech 7.—8. června 2024, věnovaného interpretaci architektury a způsobům její (re)prezentace. Nad touto problematikou se autoři zamýšlejí z hlediska metodologie či terminologického vymezení, ale věnují se i dalším aspektům přinášejícím recentní pohled na stav bádání v této oblasti. Kromě teorie je zde zohledněn také praktický úhel pohledu zahrnující nejrůznější média, skrze něž lze architekturu interpretovat, jako jsou malba, kresba, grafika a fotografie, případně také dobové texty jako ego-dokumenty či filozofické, náboženské a teoretické spisy. Autoři v širokém časovém rozpětí od renesance po současnost prostřednictvím úvah nad klíčovými pojmy a přístupy k interpretaci, prezentaci a vystavování architektury poznání tohoto tématu významně prohlubují.

Rozhovory o brněnských hudebních klubech Fléda, Kabinet Múz, Melodka, Mersey, Alterna, Ponava a další. Kdo v brněnských klubech nestrávil alespoň jednu divokou noc, jako by neznal Brno. Jsou to často legendární místa, kde dochází k zásadním událostem, jež hýbou brněnskou kulturní scénou a dotváří celkovou atmosféru města. Historky z místního klubového podsvětí přímo od těch nejzasvěcenějších se setkávají v první knize mapující klubovou scénu jihomoravské metropole. Publikace A děly se tam věci ukazuje brněnský clubbing jako stále živý: plný síly a zajímavé historie. Autorům se podařilo sesbírat jedinečný materiál, rozhovory, díky kterým čtenář nahlédne do nejskrytějších zákoutí fungování hudebního klubu. Kniha nechce oslovit jen mladou generaci. Ve vzpomínkách zabíhá hluboko do počátků brněnské klubové scény, k „punkovým či metalovým“ klubům, jako byly Harlem a Šedá litina, THC nebo Brooklyn. Pohled do historie obohacují zážitky jednotlivých zpovídaných. Budete si připadat, jako byste s nimi seděli u piva a poslouchali příběhy z nočního života v Brně. Jistě vás mnohé překvapí, zaujme či pobaví. Třeba dostanete chuť zajít si na koncert, nebo si dokonce založit vlastní klub.

Ernst Hans Gombrich (1909–2001) je bezesporu nejznámějším a nejpopulárnějším historikem umění dvacátého století. Široká veřejnost ho zná jako autora Příběhu umění, fascinujícího bestselleru, jehož se ve světě prodalo přes šest milionů výtisků. Byl však především uznávaným badatelem a teoretikem v oblasti umění, jehož podnětné odborné práce si zaslouží pozornost. Kniha Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění je především čtivým a přístupným úvodem do dějin a teorie umění. Jejím cílem není, řečeno s Gombrichem, poskytovat čtenáři výčet suchých dat, periodizací a nezáživných popisů známých děl, ale chce je naučit obrazy pozorně vnímat a dějinám umění skutečně porozumět. Kniha vznikla na základě autorova dlouholetého zájmu o otázky spojené se vznikem a interpretací uměleckého díla. Neomezuje se pouze na dějiny umění, ale pohybuje se i v oblasti estetiky, filosofie, psychologie a také sociobiologie, přičemž odkazuje jak na významné Gombrichovy vídeňské současníky, kteří ho ovlivnili (např. filosofa Karla R. Poppera či etologa Konrada Lorenze), tak na jeho následovníky zabývající se psychologií obrazového znázorňování. Úspěšná publikace, označovaná kritikou za „druhý příběh umění“, vychází v pátém vydání, tentokrát v měkké vazbě s barevnými reprodukcemi.

Publikace zachycuje první dva roky koaliční vlády Petra Fialy, přelomové a pro další vývoj v naší zemi mimořádně důležité období od prosince 2021 do prosince 2023. Jeho dynamiku přibližuje prostřednictvím nejvýznamnějších projevů, článků a veřejných vystoupení předsedy vlády. Jsou upraveny do formy knižních textů a seřazeny tak, jak šly za sebou a jak reagovaly na aktuální problémy, s nimiž se vláda potýkala. Kontext a dobovou atmosféru dokresluje průběžná časová osa zachycující nejdůležitější události, jež se v té době v české politice odehrály. Kniha připomíná jednotlivé krize a výzvy, dokumentuje, jak je vláda postupně řešila. Ukazuje, jakým způsobem k nim přistupoval předseda vlády a jak o nich v tomto krizovém období mluvil s veřejností.

Kniha se podrobně a apoliticky zabývá mylnými představami a ideologickým zkreslením mainstreamové prezentace vědy o klimatu, jež je mnohem méně černobílá, než si mnozí lidé uvědomují. „Science is settled“ je dnes oblíbené a dost špatně přeložitelné heslo klima-alarmistů. Obvykle se překládá jako „věda ví“. Ale skutečně „věda ví“? Jak v knize dokládá renomovaný vědec Steven E. Koonin, věda o klimatu je ve skutečnosti „unsettled“, tedy nejen že jednoznačně „neví“, ale nemá ani dostatečná data k tomu, aby mohla diktovat veřejnou politiku. Jeho práce je vynikající studií o nesmírné složitosti a nejistotách panujících v této oblasti a je rovněž varovným příběhem o tom, jak interpretační filtry v procesu vytváření politiky debatu o klimatu určovaly a často deformovaly. Koonin rozhodně netvrdí, že ekologické problémy neexistují a že je nemáme řešit. Pouze se snaží ukázat, že debata o nich je zbytečně vyhrocená a vedená špatným směrem. Steven E. Koonin je jedním z nejuznávanějších amerických vědců, člen Národní akademie věd a vedoucí osobnost vědecké politiky USA. Byl náměstkem ministra pro vědu na ministerstvu energetiky za prezidenta Obamy, kde zodpovídal za program výzkumu klimatu a strategii energetických technologií. Jeho knihy Unsettled, pro jejíž český překlad jsme zvolili název Nejistá věda, se jen v USA prodalo 200 000 výtisků a byla přeložena do mnoha jazyků.

Ukrajinské dějiny jsou z významné části dějinami ruskými i polskými a naopak. Ukrajinská identita se rodila a stále vlastně rodí ze stýkání a bohužel často i z krvavého potýkání se dvěma mocenskými centry, dvěma civilizačními, ba přímo imperiálními koncepcemi či projekty – s polským a ruským. S polským se tak dělo hlavně v minulosti, s tím ruským se tak děje dodnes. Kniha se zaměřuje na vybrané klíčové události, postavy, rysy a tendence ukrajinských dějin, a sice z perspektivy jejich uměleckého (literárního i filmového) uchopení a rozporuplného přijímání této umělecké reflexe. Ať už na Ukrajině nebo u jejích sousedů, hlavně u Rusů a Poláků. Činí tak pomocí analýzy konkrétních vybraných polských, ruských a ukrajinských uměleckých děl a jejich kulturního a historického kontextu. Všímá si například Gogolova Tarase Bulby, Puškinovy poémy Poltava, Sienkiewiczova románu Ohněm a mečem a jeho filmové adaptace z roku 1999, Bulgakovova románu Bílá garda či dvou ukrajinských románů o stalinském hladomoru z třicátých let (Ulas Samčuk: Marija a Vasyl Barka: Žlutý kníže). Každá z kapitol analyzuje jednak určité umělecké dílo, ale skrze jeho recepci i konkrétní historický spor, střet narací, který zásadně ovlivňuje kolektivní paměť a národní identitu, a tedy i politiku.

Kniha Kissinger podle Kissingera je především skvělým a přehledným úvodem do strategického myšlení loni zesnulého legendárního diplomata a poradce amerických prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda. Ocení ji všichni, kdo se chtějí blíže seznámit s historií a teorií mezinárodních vztahů. Henry Kissinger stál uprostřed nejdůležitějších jednání studené války. Je rovněž autorem mnoha rozsáhlých publikací o mezinárodních vztazích, v nichž precizně rozebírá detaily a analyzuje relevantní historické paralely. Kniha rozhovorů, které s Kissingerem vedl jeho blízký spolupracovník Winston Lord, je především koncentrovaným svědectví o umění diplomacie. Znalci Kissingerova díla ocení osobní zkušenost z hvězdných hodin americké politiky, ostatním kniha poslouží jako čtivý úvod do Kissingerova brilantního uvažování.

Kniha se zabývá problematikou vývoje institucionálního prostředí a politizačních strategií politických stran vůči ministerské byrokracii v České republice. Podrobně se věnuje politické dimenzi vývoje legislativy upravující státní službu a zkoumá postoje, které politické strany zaujímaly ke snahám vytvořit zákonem chráněnou státní službu. Názorně a přístupně vysvětluje, jak souvisejí změny ve vládě s fluktuací na vysokých úřednických postech, a hodnotí tak míru politizace české ministerské byrokracie.

Co předchází samotné realizaci architektonického díla? Jakým způsobem architekti zpodobňovali své představy o zamýšlené stavbě v minulosti a jak to dělají dnes? Která média přitom využívali/jí a nakolik byla/jsou určující pro výslednou podobu? Tyto a mnohé další otázky si kladou autoři v monografii Od myšlenky k architektuře, jež vychází ze stejnojmenné konference a navazujícího workshopu konaných 15. a 16. června 2023. Hlavním tématem již čtvrtého svazku knižní série věnující se teorii architektury je tzv. mentální práce architektů, tedy proces, při němž je myšlená architektura převedena do skutečného, hmotného světa, a to za pomoci rozličných prostředků. Tento osobitý proces je v publikaci zkoumán nejen v teoretické rovině skrze adekvátní terminologii, ale je i demonstrován na konkrétních realizacích vzniklých napříč staletími. Ty také zpochybňují zažitou představu o tom, že své prvotní nápady architekti zprostředkovávali výhradně kresbou (respektive skicou), jejich přípravné fáze totiž využívaly i jiných médií.

Kniha nabízí originální a často velmi osobní vzpomínky či „dvojvzpomínky“ na výjimečné osobnosti kulturního a intelektuálního života, s nimiž se autoři setkávali zejména při vydávání brněnských časopisů Proglas, Revue Politika a Kontexty, ale i dříve před listopadem 1989 při nejrůznějších nezávislých aktivitách. Jednotlivé portréty vznikaly spontánně v průběhu minulého čtvrtstoletí a zachycují období zhruba od poloviny osmdesátých let až po současnost. Nabízejí tak cenné svědectví nejen o konkrétních lidech a jejich osudech, knihách, textech a myšlenkách, ale i o jedné výjimečné a převratné době. „Mnohé z toho, o čem v ní píšeme, je již minulostí. Tato kniha je naší poctou a poděkováním. Je knihou o přátelství, o radosti ze čtení a přemýšlení, ale také o skvělých lidech, kteří nějakým způsobem obohatili naše životy.“ Kniha vychází k třicátému výročí založení brněnského Centra pro studium demokracie a kultury (CDK).

Po přečtení této útlé knihy se podíváte na politiku jinýma očima. Vznikla na základě oblíbené rubriky, jež se každý týden pravidelně objevuje v časopisu Reflex. Přímá stručná otázka, jasná nekomplikovaná odpověď. Renomovaný žurnalista se ptá, respektovaný politolog odpovídá. Jeho odpovědi často vybočují z toho, co z médií většinou slýcháme. Jsou to úvahy založené na důkladné znalosti českého politického prostředí (včetně politiky komunální), ale především vycházejí z hodnotově ukotveného občanského postoje. Nejlépe nejspíš charakterizoval tyto texty jeden ze čtenářů Reflexu, když napsal, že díky nim nejen dobře porozumíme české politice, ale současně jsou skvělou výchovou k občanství.

Adam Kašpar (1993) patří k výrazným představitelům nejmladší generace českých malířů. Je absolventem (2018) Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství IV profesora Martina Mainera). Obecným míněním je považován za realistického malíře, což v jeho pojetí neodkazuje ani tak k samotnému technickému pojetí malby či k její vnějškové podobě jako spíše k vnitřnímu prožitku, k přímému, konkrétnímu, pravdivému, a tedy realistickému pohledu a ztvárňování světa, který jej obklopuje. Sám sebe však považuje především za pozorovatele a jednu ze součástí přírody a malířství je pro něj sice zásadním, avšak stále jen prostředkem k tomu, aby výsledky svého pozorování mohl tlumočit i ostatním. Tematicky se jeho tvorba pohybuje v prostoru mezi nebem (astronomická pozorování), zemí (lesy, pralesy a krajina) a podzemím (geologické průzkumy). Za svými motivy pravidelně jezdí nejen po českých zemích, ale i do zahraničí (Mongolsko, Bosna, Island, Skotsko...). Příležitostně spolupracuje s přírodovědci, jmenovitě s Českou geologickou službou, NP Šumava nebo Národním muzeem. Jeho domovem i ateliérem jsou Jeseníky. Monografie představuje tři tvůrčí okruhy Adama Kašpara, zahrnuje jeho geologické, ekologické a astronomické studie. Autory studií jsou Jan Dotřel, Pavel Dvořák, Barbora Kundračíková a Matthew Rampley. Adam Kašpar (1993) is one of the prominent representatives of the youngest generation of Czech artists. He graduated (2018) from the Academy of Fine Arts in Prague (Painting Studio IV, led by Martin Mainer). He is generally regarded as a realist painter, which in his understanding refers neither to the technical conception of painting nor to its external form, but rather to an inner experience, to a direct, concrete, truthful, and therefore realistic view and depiction of the world that surrounds him. However, he considers himself primarily an observer and one of the components of nature, and painting is for him an essential, but nevertheless, a means to communicate the results of his observation to others. Thematically, his work lies in the space between the sky (astronomical observations), the earth (forests and landscapes) and the underground (geological explorations). He regularly travels not only in the Czech lands but also abroad (Mongolia, Bosnia, Iceland, Scotland...) in search of his motifs. Occasionally, he cooperates with natural scientists, namely with the Czech Geological Survey, NP Šumava or the National Museum. His home and studio are in Jeseníky Mountains. The monograph presents the three creative areas of Adam Kaspar, including his geological, ecological, and astronomical studies. The authors of the studies are Jan Dotřel, Pavel Dvořák, Barbora Kundračíková and Matthew Rampley.

Marie Ebner-Eschenbachová (1830–1916), původně hraběnka Dubská, se narodila v moravských Zdislavicích, kde je také pohřbena. Svůj život prožila střídavě na Moravě a ve Vídni. Aby se mohla prosadit jako spisovatelka, musela překonat nejen nedůvěru a odpor své vlastní rodiny, včetně manžela, ale i celé tehdejší kulturní veřejnosti. Podařilo se jí to vrchovatě. Jako první ženě jí byl udělen čestný doktorát na Vídeňské univerzitě, a pět let před svou smrtí byla dokonce nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Ve svých literárních počátcích se zaměřila na divadelní hry, později se věnovala psaní novel, povídek, krátkých příběhů a aforismů, které jsou dodnes platné. Krátké a trefné útvary, psané obratným a ostrým jazykem, svědčí o bystrém úsudku a schopnosti sarkasticky komentovat tehdejší společenské poměry. Po celý svůj dospělý život si vedla deníky, které byly v roce 100. výročí úmrtí prohlášeny archivní kulturní památkou. Výbor z těchto deníků zachycujících obyčejný život neobyčejné hraběnky nyní držíte v ruce. Navzdory stručnosti záznamů před námi vyrůstá velká osobnost, moudrá a mimořádně literárně nadaná autorka, osobitá a nebojácná umělkyně tvořící v posledních desetiletích rakousko-uherské monarchie.