Books & Pipes Publishing strana 3 z 7

Prvním titulem knižní edice Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra, jejímž cílem je prezentovat, kriticky zhodnotit či do širšího kulturního i sociogeografického kontextu střední Evropy konce 20. a počátku 21. století včlenit místní autory, je monografie Jiřího Lindovského. Tvoří ji tři sousledné části – první zahrnuje statě historiků umění Ladislava Daňka a Barbory Kundračíkové, reflektující dílo autora jako celek; druhá část je obrazová, demonstrující hlavní okruhy a témata Lindovského tvorby; a třetí pak představuje vybrané archivní texty, přehled výstav a literatury. Jiří Lindovský je skutečným mistrem kresby, kresebné vyjadřování je základem jeho uvažování. Zároveň je však v českém prostředí soustavně chápán jako grafik. Jeho vůbec první monografie naznačuje, jak zúžené toto uvažování je – a Lindovského představuje jako autora přirozeně intermediálního, s jasným povědomím o vývoji aktuálních tendencí i uměleckých strategií, jehož pozice v kontextu současného umění je zcela výjimečná. Vedle celoživotní vášně pro viditelný svět a jeho proměny je totiž druhým podstatným prvkem jeho tvorby technika a technologie. Lindovský čerpá z tradice západní kultury, reviduje renesanční postuláty kalokagathie, harmonie tělesného a mentálního, apeluje na hluboce duchovní principy umění. Činí tak věcně a racionálně, aniž by umění zbavil oné podstatné kvality, která přesahuje rozměr každodennosti, jež se ukazuje být ve své podstatě zázračná.

Kniha je vůbec první českou ucelenou publikací, pojednávající o ústavních zvyklostech. Nabízí jejich systematický teoretický i empirický rozbor. Po teoretickém úvodu a krátkém exkurzu do středoevropských zemí se autoři přesouvají na území České republiky a vysvětlují, jak a proč se u nás ústavní zvyklosti vyvinuly a jak ovlivňují fungování českého demokratického režimu. Kromě těch etablovaných se věnují také pokusům prosadit některé další ústavní zvyklosti, které však nakonec neuspěly. Je pozoruhodné, byť ne překvapivé, že se české ústavní zvyklosti až na jednu výjimku týkají prezidenta republiky. Důvody jsou v knize popsány. Ústavní zvyklosti jsou mnohdy pojmem kontroverzním, nicméně často klíčovým, který je v každém případě dobré znát. Co jsou ústavní zvyklosti a proč jsou důležité? Existují ve střední Evropě? A proč se tam o nich (ne)mluví? Jak jsou pojímány v České republice? Jak ovlivňují ústavní zvyklosti českou demokracii? Proč se u nás týkají hlavně prezidenta? A proč se některé prosadily, a jiné ne?

Co je architektura a jaká by měla být? Jaké škody na ní napáchala čtyři desetiletí komunismu a jaké modernistická avantgarda? Jak společnost ovlivňuje kvalitu vystavěného prostředí? Co nás odlišuje od západních zemí a proč se u nás nestaví? Jsou naše města v ohrožení? Má architekt společenskou zodpovědnost? Vytváříme zateplením budov udržitelné a zdravé prostředí? Jaký je vztah architektury a umění? Jak bychom se měli inspirovat minulostí? Lze být v dnešní architektonické tvorbě současně konzervativní i moderní? Na tyto a mnoho dalších otázek o aktuálních problémech architektonické a urbanistické praxe se pokouší odpovědět tato kniha. Petr Pelčák (1963) je architekt, pedagog, autor a spoluautor řady odborných i populárně-naučných publikací. Je členem a spoluzakladatelem spolku Obecní dům Brno.

První souhrnná publikace o českém sochaři a restaurátoru Arnoldu Bartůňkovi (1955) představuje jeho formální a umělecký vývoj od 80. let minulého století po současnost, od drobnějších děl komorního charakteru vznikajících v ateliéru až po rozměrnější realizace ve veřejném prostoru. K těm posledním patří například mramorová socha nazvaná Slavěna, vytvořená k poctě stého výročí vzniku Československé republiky, jež byla odhalena v Litomyšli v roce 2018. Přehled jeho celoživotní tvorby doplňují reprodukce figurálních kreseb z posledního desetiletí. Vybrané střídmé texty odrážející autorovy myšlenky a postoje ozřejmují formální a ideová východiska jeho práce. Celé Bartůňkovo dílo naplňuje především jeden ústřední nevyčerpatelný motiv – totiž ženská postava jako věčně inspirativní fenomén. Sochař se žádným krokem nikdy nezpronevěřil svému hlavnímu záměru: usilovat o dominanci krásy, která je výsledkem souladu ušlechtilého materiálu, inspirujícího motivu, stability sochy a naplnění uměleckých řešení a cílů. Dokumentované dílo je snahou navrátit se k přirozenému světu s jeho řádem a tradicí a oponovat převažujícím současným akademickým konceptuálním tendencím.

Vstoupíme-li do imaginárního světa Jaroslava Róny a odhalíme jeho niterné výtvarné sny, pomůže nám to pochopit cíle umělcovy tvorby a dešifrovat široký námětový rejstřík a repertoár motivů jeho díla. Malířovo dílo vědomě reflektuje společenský, kulturní a politický kontext a živě reaguje na klíčové umělecké osobnosti, dobové proudy a tendence nebo současnou výtvarnou scénu. Jeho obrazy je možné vnímat jako kritickou sondu vedoucí k existenciální reflexi smyslu i cílů lidského života a proměn společnosti. Do celého malířského díla se promítá pestrá životní zkušenost, nevyčerpatelná tvůrčí představivost, osobitý výtvarný styl a technická i výrazová virtuozita. Zvláště naléhavé jsou obrazové kompozice, apokalypsy a vize, připomínající potenciální i reálné problémy současného světa, které hrozí vyústit v zánik lidské civilizace. Entering Jaroslav Róna’s imaginary world and discovering his inner artistic dreams will help us understand the artist’s goals and decipher the wide repertoire of motifs in his works. In his works, Róna intentionally reflects the social, cultural and political context and addresses to key artistic personalities, contemporary trends and tendencies as well as the current art scene. His paintings can be seen as critical inquiry leading to an existential reflection on the meaning and purpose of human life and social transformations. They are the product of his varied life experience, inexhaustible creative imagination, distinctive style and technical and expressive virtuosity. His pictorial compositions, apocalypses and visions are distinguished by extraordinary insistence, reminding us of potential and actual problems of our world, which may result in the extinction of human civilization.

Petr Veselý (1953) je výraznou osobností české malby posledních pěti desetiletí. Na scénu vstupoval v rozporném období vrcholné normalizace, a patří tak do okruhu umělců, kteří se na přelomu 70. a 80. let začali vymezovat vůči dosavadní praxi polooficiálního či přímo neoficiálního umění. Silné lokální i spirituální ukotvení vedlo Veselého k tomu, že svou práci vždy vědomě poměřoval tradicí, ať již tou, kterou zakládaly předcházející generace, nebo ještě podstatně starší, tradicí středověkého závěsného obrazu, francouzského realismu či kubištovského kubismu. Podstatnou roli sehrálo jeho intenzivní pobývání mimo centrum – v domovském Brně. S Vladimírem Kokoliou, Petrem Kvíčalou a Janem Steklíkem zde společně založili neformální umělecký spolek Tovaryšstvo malířské. Vedle postupujícího malířského abstrahování se ve Veselého tvorbě postupně ustavil podobně silný proud redukované, grafické či textové konceptuální skici. Jiný významný prvek představuje ustavení obrazu jakožto objektu ve třetím rozměru. Z pevného sepětí všech zmíněných poloh vzešlo pro Veselého typické uvažování v „otevřených cyklech“ jdoucích napříč časem i médii, odehrávajících se však zásadně na půdoryse obrazu. Tento souběžný postup „vzhledem ke“ světu, jeho hmotě, který soustavně rozvíjí rovněž Veselého básnická poloha, tvoří bezpečný rámec jeho uvažování a opírá se o něj také jeho kritická praxe zahrnující výstavní projekty, sborníkové či časopisecké texty, rozhlasové scénáře a pedagogickou činnost, jíž se Petr Veselý soustavně věnuje už od počátku 80. let. Monografie Petra Veselého vychází k životnímu jubileu umělce. Výběr téměř dvou stovek jeho prací, tvořící obrazovou část publikace, je kontextualizován původními esejemi historičky umění Barbory Kundračíkové, umělce Václava Krůčka a filozofa Miroslava Petříčka. Doplněn je několika dalšími relevantními dříve publikovanými odbornými texty (Miroslava Hlaváčková, Petr Nedoma, Marek Pokorný, Alena Pomajzlová, Jiří Valoch ad.). Výběrový soupis díla Petra Veselého je koncipován tematicky a opatřen autorskými poznámkami osvětlujícími genezi a souvislosti jeho tvorby.

V posledních letech se na světové, evropské i české scéně objevují mimořádně silná témata s potenciálem změnit společnost, mezinárodní vztahy i energetiku. Jejich pozvolný příchod byl surově přehlušen geopolitickou a energetickou krizí způsobenou ruskou invazí na Ukrajinu v únoru 2022. Jedná se o zlom, který v posledních třech dekádách nemá obdoby, a má dokonce potenciál proměnit poválečné uspořádání. Nejen v Evropě nyní dochází k zásadním změnám ve vztazích mezi státy a v dodavatelsko-odběratelských řetězcích stejně jako v oblasti klimatických politik, s fundamentálním dopadem na podobu energetických sektorů. Základní tezí předkládané publikace je multidisciplinarita energetické bezpečnosti a její prolínání mnoha státními politikami. Kniha se ve svých prvých dvou částech zabývá světovými a evropskými událostmi posledních let a jejich vlivem na evropskou energetickou politiku. Ve třetí části se soustředí na změny v České republice, a to nejen v oblasti české zahraniční politiky vůči Rusku a východnímu prostoru, ale především v oblasti energetické bezpečnosti země. Reflektována je také rovina evropské integrace. Nejvíce ovlivněnými sektory jsou elektroenergetika, uhelná a jaderná energetika stejně jako zásobování komoditami, palivy a s tím související infrastruktura. Kniha je určena především laickému publiku napříč společností, ale svým strukturovaným výkladem a komplexním pojetím v souvislostech má potenciál oslovit i zkušené odborníky, analytiky, novináře či akademickou veřejnost. „Energetice náhle rozumí leckdo – stačí prohlédnout média či sociální sítě. Zástupy lidí se vyjadřují k ropě, zemnímu plynu či jadernému palivu. Mnozí, zdá se, ‚rozumějí‘ také cenám energií a nechybějí ani ti, kdo vždycky všechno už dávno věděli, jen na jejich slova nikdo nikdy nedal. Laskavý čtenář ovšem tuší, že zdaleka ne všechna tvrzení v novinách či na internetu jsou pravdivá. A proto jsou důležité knihy, jako je ta, kterou právě držíte v rukou. Autoři Tomáš Vlček a Martin Jirušek nejsou ‚experti od dnešního rána‘. Patří do týmu budovaného po dvě desetiletí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Nabízejí čtenáři fundovaný pohled na realitu české energetiky v čase historického zlomu.“ Václav Bartuška, zvláštní zmocněnec pro otázky energetické bezpečnosti

Sbírka Hlasy Jana Polkowského je solitérním, ojedinělým básnickým dílem, které nemá literární obdobu, a přitom – jako žádný kulturní fenomén – nevyrůstá z prázdna. Z formálního hlediska nejde o pouhý poetický svazek, ale o koherentní a tematicky soudržnou básnickou sbírku. Cyklus osmnácti básní se věnuje obětem masakru v polských městech na baltském pobřeží v roce 1970, kdy armáda a milice krvavě potlačily demonstrace, jež propukly po ohlášení významného zdražení potravin. Čtyřicet let po těchto událostech (v roce 2012) básník svou sbírkou vytvořil dělníkům z loděnic a jejich rodinám vlastní památník.

Budování Dystopie je nepochybně nejvíce normativně laděná práce renomovaného britského historika architektury Jamese Stevense Curla. Předkládá komplexní dějiny architektury 20. století a přináší neidealizovaný pohled na vývoj západní architektury od roku 1918 až do současnosti. Přibližuje modernistickou revoluci a některé její devastující dopady na stavební kulturu posledních desetiletí, životní prostředí a tvář mnoha dnešních měst. Rozebírá rovněž neblahé účinky špatné architektury na psychiku lidí, kteří jsou nuceni v ní žít. Autor se kriticky věnuje i soudobé architektuře a všímá si například toho, že s každým dalším rokem je takzvaná ikonická architektura, produkovaná slavnými architektonickými celebritami, stále bizarnější, znepokojivější a dražší. Kniha svým kritickým ostřím vyvolala živou mezinárodní diskusi, která je v odborné i laické veřejnosti velmi potřebná.

Nejspíš žádné české tištěné médium nevěnovalo v minulosti tolik pozornosti vzrůstajícím imperiálním ambicím putinovského Ruska a dění na Ukrajině jako politicko-kulturní revue Kontexty. Ojedinělá publikace je určena všem, kdo se snaží hlouběji porozumět dějinám, mentalitě a kultuře Ruska i Ukrajiny, historii jejich vzájemných vztahů a současným tendencím ve vývoji obou společností. Nabízí pestrou skladbu studií autorů, kteří se této problematice dlouhodobě věnují, ať již v revue Kontexty nebo jinde. Najdeme zde mimo jiné obsáhlé texty předsedy vlády České republiky Petra Fialy, poslance Evropského parlamentu Alexandra Vondry, ukrajinského filosofa Konstantina Sigova či renomovaného polského historika Andrzeje Nowaka.

Káhira je jedním z architektonicky nejbohatších měst světa a jejímu panoramatu dominují stovky mešit pocházejících z různých historických období. Od počátku 19. století do současnosti prošla jejich architektura překotným a bezprecedentním vývojem, do kterého se promítla celá řada faktorů. Obecně šlo zejména o pronikání vlivu moderní architektury západního ražení a z ní vycházejících globálních architektonických trendů. Mešita je nicméně velmi specifickým typem stavby, s nímž je spojena kontinuální tendence odkazovat na minulost, projevující se s různou intenzitou i napříč posledními třemi staletími. Architektura káhirských mešit se tak stává dějištěm pozoruhodného střetávání tradice a modernity. Úvodní stať této odborné publikace tvoří obecný teoretický úvod k architektuře mešit a před-moderním tradicím islámské architektury, které se stávají častým inspiračním zdrojem současných architektů. Čtyři jádrové kapitoly, odpovídající čtyřem hlavním obdobím vývoje od 19. století po současnost, pak na více než dvou desítkách vybraných příkladů konkrétních staveb demonstrují trendy převládající v káhirském prostředí. Text je doplněn množstvím unikátních fotografií, které během svých pobytů v Káhiře pořídil sám autor. Kniha poslouží nejen univerzitním studentům a akademikům působícím v oblastech blízkovýchodních studií, dějin umění, architektury, religionistiky a v dalších spřízněných oborech, ale cílí také na širší veřejnost zajímající se o tato témata.

V nepříliš rozsáhlém, čechovovsky laděném románu Podzimní mouchy aneb Žena z dávných dob autorka vykresluje úpadek ruské rodiny, které se ve vřavě revoluce zhroutí svět. Karinovi prchající před bolševiky se uchýlí do Francie a v rodinném sídle ponechají jen věrnou chůvu Taťánu Ivanovnu. Nakonec se i ona vydává v jejich stopách a opouští domov, který bolševický režim nadobro zničil. Irene Némirovsky vypráví s citem a bez přehnaného patosu příběh o lidech, kteří zažívají konec jedné éry a bolest ze ztráty domova i těch, které tolik milovali. Chůva, žena z dávných dob, je ochránkyní vzpomínek na Rusko. Vzpomínek, které v emigraci slábnou a rozpouští se ve starostech o živobytí. S její smrtí odchází i starý svět. Ačkoliv se z hrdinů ve chvílích beznaděje stávají malátné a unavené „podzimní mouchy, které […] vyčerpaně a podráž­děně poletují, narážejí do oken a táhnou za sebou polomrtvá křídla“, nakonec i oni docházejí k trpkému smíření s novou každodenností. Rozsah knihy připomíná, že silného účinku lze dosáhnout i nemnoha slovy. Jediné, co se dá totiž románu vytknout, je, že ho přečtete tak rychle. Nejspíš na jeden zátah.

Politická situace a stupňující se společenské napětí v meziválečných zemích Rusku a Německu vyhnaly z domovů statisíce lidí a přiměly je hledat útočiště v cizině. Překračování hranic na cestě do bezpečí však bylo spojeno s mnoha obtížemi. Uprchlíky z Ruska zasáhla mimo jiné protiepidemická opatření, která měla zastavit smrtící tyfovou vlnu. Podobná opatření stála o několik let později v cestě Židům prchajícím z nacistického Německa. Útěk přes hranice a zkušenost emigrace se projevily i v životních osudech a dílech spisovatelek Irene Némirovsky a Hélene Iswolsky a historiků umění Nikodima Kondakova, Andrého Grabara, Richarda Krautheimera a Ernsta Kitzingera. Přestože se museli potýkat s četnými těžkostmi, život v exilu jim poskytl i řadu nových možností, díky nimž významnou měrou obohatili společnost, která je přijala. Kniha pojednává o událostech sto let starých, avšak témata, kterým se věnuje – uzavírání hranic, sanitární opatření a emigrace – jsou palčivě aktuální i dnes.

Reprezentativní kniha uznávaného geografa, polárníka a zakladatele české antarktické výzkumné stanice seznamuje čtenáře s fascinujícím a vzdáleným ledovým kontinentem. Poutavě vypráví o tom, jak se Antarktida vyvíjela, jak se v minulosti měnilo její klima a jak důležitou roli hraje v systému naší planety. Podstatná část publikace je věnována objevitelským a dobyvatelským výpravám prvních výzkumných expedic počínaje Jamesem Cookem. Obsáhleji představuje méně známý, zato však dechberoucí příběh švédské výpravy Otto Nordenskjölda, uskutečněné před sto dvaceti lety do oblasti nacházející se v těsném sousedství nynější české základny. Další část knihy je soustředěna na českou antarktickou stanici J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse u východního pobřeží Antarktického poloostrova. Základna, na kterou může být Česká republika právem hrdá, již zhruba patnáct let poskytuje jedinečné a komfortní zázemí vědcům z mnoha přírodovědeckých oborů. Kniha detailně představuje prostředí, v němž se česká stanice nachází, a popisuje její nelehký zrod od hledání vhodného místa přes komplikované administrativní procesy až po její projektování, napínavý transport stavebního materiálu z Evropy a náročnou vlastní stavbu. Stranou nezůstávají ani život na stanici, každodenní práce vědců a hlavní vědecká témata českých expedic. Kniha umožňuje čtenáři podívat se na Antarktidu očima člověka, který stál u zrodu myšlenky na vybudování české polární stanice, a zároveň člověka, pro něhož se Antarktida stala životni láskou.

Když se řekne středověká pouť, mnozí si dnes představí takřka fanatický náboženský akt. Taková představa se zakládá na moderních předsudcích o středověkém náboženství, které je dnes běžně spojováno s iracionalitou, manipulací, absencí tolerance a často i násilím. Jak ale ve skutečnosti probíhala středověká pouť? Jak vypadal středověký poutník a svět kolem něj? A jaký je vztah poutnictví a umění? To jsou některé z otázek, na něž tato kniha hledá odpovědi. Doprovází středověkého poutníka na cestě krajinou až do cíle jeho cesty, interiéru kostela, a ukazuje, jak v něm díky umění, vůni kadidla, světlu svící a příjemnému chladu zažíval posvátno všemi smysly. Jedna věc se zdá být jistá: v předmoderním světě stejně jako dnes bylo putování zážitkem, který proměňoval život a nenechal nikoho lhostejným.

Fotografické dílo Pavla Šešulky (*1945) vznikalo pouhé jedno desetiletí – v osmdesátých letech minulého století. Fotografii se sice věnoval dočasně, avšak s velkým nasazením, které je pro něj typické. S podobnou vášní byl v mládí profesionálním zpěvákem populárních písní, později rybářem, akvaristou, amatérským malířem a řezbářem. Publikace podává svědectví o jeho fotografické tvorbě, kterou v úvodní eseji Petr Klimpl zasazuje jak do životního rámce autora, tak do dobového kontextu fotografie. Vedle začátečnických prací Pavla Šešulky přináší kniha ukázky z cyklu Lidé z města (před r. 1986), městské momentky, které se svým pojetím vymykají obvyklému frontálnímu snímání a vyjadřují osamělost městského člověka mezi jinými lidmi. Silně expresivní soubor z prostředí diagnostického ústavu mládeže s názvem Pasťák (před r. 1987) působivě dokládá dobovou iluzi komunistického režimu o výchově, resp. „převýchově“. Vrchol Šešulkovy fotografické tvorby tvoří soubor Zátiší (před r. 1990). Tento žánr, bohatě rozvinutý v klasické malbě, tradičně symbolizuje marnost, pomíjivost – vanitas, a v české fotografii je silně zastoupen v dílech Josefa Sudka a Jana Svobody. Pavel Šešulka ve svém skromném ateliéru sestavoval z běžně dostupných materiálů kompozice se symbolickými obsahy, které fotografoval, a vytvářel tak experimentální obrazy přesahující realistické zobrazování směrem k fantazijním světům. V osmdesátých letech minulého století byly fotografie Pavla Šešulky opakovaně vysoce hodnoceny na dobových přehlídkách amatérské fotografie a publikovány ve fotografických časopisech. Jsou uloženy ve sbírce Moravské galerie v Brně a ve sbírce Svazu českých fotografů v Praze.