Books & Pipes Publishing strana 5 z 5

První souhrnná publikace o českém sochaři a restaurátoru Arnoldu Bartůňkovi (1955) představuje jeho formální a umělecký vývoj od 80. let minulého století po současnost, od drobnějších děl komorního charakteru vznikajících v ateliéru až po rozměrnější realizace ve veřejném prostoru. K těm posledním patří například mramorová socha nazvaná Slavěna, vytvořená k poctě stého výročí vzniku Československé republiky, jež byla odhalena v Litomyšli v roce 2018. Přehled jeho celoživotní tvorby doplňují reprodukce figurálních kreseb z posledního desetiletí. Vybrané střídmé texty odrážející autorovy myšlenky a postoje ozřejmují formální a ideová východiska jeho práce. Celé Bartůňkovo dílo naplňuje především jeden ústřední nevyčerpatelný motiv – totiž ženská postava jako věčně inspirativní fenomén. Sochař se žádným krokem nikdy nezpronevěřil svému hlavnímu záměru: usilovat o dominanci krásy, která je výsledkem souladu ušlechtilého materiálu, inspirujícího motivu, stability sochy a naplnění uměleckých řešení a cílů. Dokumentované dílo je snahou navrátit se k přirozenému světu s jeho řádem a tradicí a oponovat převažujícím současným akademickým konceptuálním tendencím.

Kniha je vůbec první českou ucelenou publikací, pojednávající o ústavních zvyklostech. Nabízí jejich systematický teoretický i empirický rozbor. Po teoretickém úvodu a krátkém exkurzu do středoevropských zemí se autoři přesouvají na území České republiky a vysvětlují, jak a proč se u nás ústavní zvyklosti vyvinuly a jak ovlivňují fungování českého demokratického režimu. Kromě těch etablovaných se věnují také pokusům prosadit některé další ústavní zvyklosti, které však nakonec neuspěly. Je pozoruhodné, byť ne překvapivé, že se české ústavní zvyklosti až na jednu výjimku týkají prezidenta republiky. Důvody jsou v knize popsány. Ústavní zvyklosti jsou mnohdy pojmem kontroverzním, nicméně často klíčovým, který je v každém případě dobré znát. Co jsou ústavní zvyklosti a proč jsou důležité? Existují ve střední Evropě? A proč se tam o nich (ne)mluví? Jak jsou pojímány v České republice? Jak ovlivňují ústavní zvyklosti českou demokracii? Proč se u nás týkají hlavně prezidenta? A proč se některé prosadily, a jiné ne?

Po přečtení této útlé knihy se podíváte na politiku jinýma očima. Vznikla na základě oblíbené rubriky, jež se každý týden pravidelně objevuje v časopisu Reflex. Přímá stručná otázka, jasná nekomplikovaná odpověď. Renomovaný žurnalista se ptá, respektovaný politolog odpovídá. Jeho odpovědi často vybočují z toho, co z médií většinou slýcháme. Jsou to úvahy založené na důkladné znalosti českého politického prostředí (včetně politiky komunální), ale především vycházejí z hodnotově ukotveného občanského postoje. Nejlépe nejspíš charakterizoval tyto texty jeden ze čtenářů Reflexu, když napsal, že díky nim nejen dobře porozumíme české politice, ale současně jsou skvělou výchovou k občanství.

Prvním titulem knižní edice Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra, jejímž cílem je prezentovat, kriticky zhodnotit či do širšího kulturního i sociogeografického kontextu střední Evropy konce 20. a počátku 21. století včlenit místní autory, je monografie Jiřího Lindovského. Tvoří ji tři sousledné části – první zahrnuje statě historiků umění Ladislava Daňka a Barbory Kundračíkové, reflektující dílo autora jako celek; druhá část je obrazová, demonstrující hlavní okruhy a témata Lindovského tvorby; a třetí pak představuje vybrané archivní texty, přehled výstav a literatury. Jiří Lindovský je skutečným mistrem kresby, kresebné vyjadřování je základem jeho uvažování. Zároveň je však v českém prostředí soustavně chápán jako grafik. Jeho vůbec první monografie naznačuje, jak zúžené toto uvažování je – a Lindovského představuje jako autora přirozeně intermediálního, s jasným povědomím o vývoji aktuálních tendencí i uměleckých strategií, jehož pozice v kontextu současného umění je zcela výjimečná. Vedle celoživotní vášně pro viditelný svět a jeho proměny je totiž druhým podstatným prvkem jeho tvorby technika a technologie. Lindovský čerpá z tradice západní kultury, reviduje renesanční postuláty kalokagathie, harmonie tělesného a mentálního, apeluje na hluboce duchovní principy umění. Činí tak věcně a racionálně, aniž by umění zbavil oné podstatné kvality, která přesahuje rozměr každodennosti, jež se ukazuje být ve své podstatě zázračná.

Marie Ebner-Eschenbachová (1830–1916), původně hraběnka Dubská, se narodila v moravských Zdislavicích, kde je také pohřbena. Svůj život prožila střídavě na Moravě a ve Vídni. Aby se mohla prosadit jako spisovatelka, musela překonat nejen nedůvěru a odpor své vlastní rodiny, včetně manžela, ale i celé tehdejší kulturní veřejnosti. Podařilo se jí to vrchovatě. Jako první ženě jí byl udělen čestný doktorát na Vídeňské univerzitě, a pět let před svou smrtí byla dokonce nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Ve svých literárních počátcích se zaměřila na divadelní hry, později se věnovala psaní novel, povídek, krátkých příběhů a aforismů, které jsou dodnes platné. Krátké a trefné útvary, psané obratným a ostrým jazykem, svědčí o bystrém úsudku a schopnosti sarkasticky komentovat tehdejší společenské poměry. Po celý svůj dospělý život si vedla deníky, které byly v roce 100. výročí úmrtí prohlášeny archivní kulturní památkou. Výbor z těchto deníků zachycujících obyčejný život neobyčejné hraběnky nyní držíte v ruce. Navzdory stručnosti záznamů před námi vyrůstá velká osobnost, moudrá a mimořádně literárně nadaná autorka, osobitá a nebojácná umělkyně tvořící v posledních desetiletích rakousko-uherské monarchie.

Adam Kašpar (1993) patří k výrazným představitelům nejmladší generace českých malířů. Je absolventem (2018) Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství IV profesora Martina Mainera). Obecným míněním je považován za realistického malíře, což v jeho pojetí neodkazuje ani tak k samotnému technickému pojetí malby či k její vnějškové podobě jako spíše k vnitřnímu prožitku, k přímému, konkrétnímu, pravdivému, a tedy realistickému pohledu a ztvárňování světa, který jej obklopuje. Sám sebe však považuje především za pozorovatele a jednu ze součástí přírody a malířství je pro něj sice zásadním, avšak stále jen prostředkem k tomu, aby výsledky svého pozorování mohl tlumočit i ostatním. Tematicky se jeho tvorba pohybuje v prostoru mezi nebem (astronomická pozorování), zemí (lesy, pralesy a krajina) a podzemím (geologické průzkumy). Za svými motivy pravidelně jezdí nejen po českých zemích, ale i do zahraničí (Mongolsko, Bosna, Island, Skotsko...). Příležitostně spolupracuje s přírodovědci, jmenovitě s Českou geologickou službou, NP Šumava nebo Národním muzeem. Jeho domovem i ateliérem jsou Jeseníky. Monografie představuje tři tvůrčí okruhy Adama Kašpara, zahrnuje jeho geologické, ekologické a astronomické studie. Autory studií jsou Jan Dotřel, Pavel Dvořák, Barbora Kundračíková a Matthew Rampley. Adam Kašpar (1993) is one of the prominent representatives of the youngest generation of Czech artists. He graduated (2018) from the Academy of Fine Arts in Prague (Painting Studio IV, led by Martin Mainer). He is generally regarded as a realist painter, which in his understanding refers neither to the technical conception of painting nor to its external form, but rather to an inner experience, to a direct, concrete, truthful, and therefore realistic view and depiction of the world that surrounds him. However, he considers himself primarily an observer and one of the components of nature, and painting is for him an essential, but nevertheless, a means to communicate the results of his observation to others. Thematically, his work lies in the space between the sky (astronomical observations), the earth (forests and landscapes) and the underground (geological explorations). He regularly travels not only in the Czech lands but also abroad (Mongolia, Bosnia, Iceland, Scotland...) in search of his motifs. Occasionally, he cooperates with natural scientists, namely with the Czech Geological Survey, NP Šumava or the National Museum. His home and studio are in Jeseníky Mountains. The monograph presents the three creative areas of Adam Kaspar, including his geological, ecological, and astronomical studies. The authors of the studies are Jan Dotřel, Pavel Dvořák, Barbora Kundračíková and Matthew Rampley.

Kniha nabízí originální a často velmi osobní vzpomínky či „dvojvzpomínky“ na výjimečné osobnosti kulturního a intelektuálního života, s nimiž se autoři setkávali zejména při vydávání brněnských časopisů Proglas, Revue Politika a Kontexty, ale i dříve před listopadem 1989 při nejrůznějších nezávislých aktivitách. Jednotlivé portréty vznikaly spontánně v průběhu minulého čtvrtstoletí a zachycují období zhruba od poloviny osmdesátých let až po současnost. Nabízejí tak cenné svědectví nejen o konkrétních lidech a jejich osudech, knihách, textech a myšlenkách, ale i o jedné výjimečné a převratné době. „Mnohé z toho, o čem v ní píšeme, je již minulostí. Tato kniha je naší poctou a poděkováním. Je knihou o přátelství, o radosti ze čtení a přemýšlení, ale také o skvělých lidech, kteří nějakým způsobem obohatili naše životy.“ Kniha vychází k třicátému výročí založení brněnského Centra pro studium demokracie a kultury (CDK).

Kniha Kissinger podle Kissingera je především skvělým a přehledným úvodem do strategického myšlení loni zesnulého legendárního diplomata a poradce amerických prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda. Ocení ji všichni, kdo se chtějí blíže seznámit s historií a teorií mezinárodních vztahů. Henry Kissinger stál uprostřed nejdůležitějších jednání studené války. Je rovněž autorem mnoha rozsáhlých publikací o mezinárodních vztazích, v nichž precizně rozebírá detaily a analyzuje relevantní historické paralely. Kniha rozhovorů, které s Kissingerem vedl jeho blízký spolupracovník Winston Lord, je především koncentrovaným svědectví o umění diplomacie. Znalci Kissingerova díla ocení osobní zkušenost z hvězdných hodin americké politiky, ostatním kniha poslouží jako čtivý úvod do Kissingerova brilantního uvažování.

Ukrajinské dějiny jsou z významné části dějinami ruskými i polskými a naopak. Ukrajinská identita se rodila a stále vlastně rodí ze stýkání a bohužel často i z krvavého potýkání se dvěma mocenskými centry, dvěma civilizačními, ba přímo imperiálními koncepcemi či projekty – s polským a ruským. S polským se tak dělo hlavně v minulosti, s tím ruským se tak děje dodnes. Kniha se zaměřuje na vybrané klíčové události, postavy, rysy a tendence ukrajinských dějin, a sice z perspektivy jejich uměleckého (literárního i filmového) uchopení a rozporuplného přijímání této umělecké reflexe. Ať už na Ukrajině nebo u jejích sousedů, hlavně u Rusů a Poláků. Činí tak pomocí analýzy konkrétních vybraných polských, ruských a ukrajinských uměleckých děl a jejich kulturního a historického kontextu. Všímá si například Gogolova Tarase Bulby, Puškinovy poémy Poltava, Sienkiewiczova románu Ohněm a mečem a jeho filmové adaptace z roku 1999, Bulgakovova románu Bílá garda či dvou ukrajinských románů o stalinském hladomoru z třicátých let (Ulas Samčuk: Marija a Vasyl Barka: Žlutý kníže). Každá z kapitol analyzuje jednak určité umělecké dílo, ale skrze jeho recepci i konkrétní historický spor, střet narací, který zásadně ovlivňuje kolektivní paměť a národní identitu, a tedy i politiku.

Kniha se podrobně a apoliticky zabývá mylnými představami a ideologickým zkreslením mainstreamové prezentace vědy o klimatu, jež je mnohem méně černobílá, než si mnozí lidé uvědomují. „Science is settled“ je dnes oblíbené a dost špatně přeložitelné heslo klima-alarmistů. Obvykle se překládá jako „věda ví“. Ale skutečně „věda ví“? Jak v knize dokládá renomovaný vědec Steven E. Koonin, věda o klimatu je ve skutečnosti „unsettled“, tedy nejen že jednoznačně „neví“, ale nemá ani dostatečná data k tomu, aby mohla diktovat veřejnou politiku. Jeho práce je vynikající studií o nesmírné složitosti a nejistotách panujících v této oblasti a je rovněž varovným příběhem o tom, jak interpretační filtry v procesu vytváření politiky debatu o klimatu určovaly a často deformovaly. Koonin rozhodně netvrdí, že ekologické problémy neexistují a že je nemáme řešit. Pouze se snaží ukázat, že debata o nich je zbytečně vyhrocená a vedená špatným směrem. Steven E. Koonin je jedním z nejuznávanějších amerických vědců, člen Národní akademie věd a vedoucí osobnost vědecké politiky USA. Byl náměstkem ministra pro vědu na ministerstvu energetiky za prezidenta Obamy, kde zodpovídal za program výzkumu klimatu a strategii energetických technologií. Jeho knihy Unsettled, pro jejíž český překlad jsme zvolili název Nejistá věda, se jen v USA prodalo 200 000 výtisků a byla přeložena do mnoha jazyků.