Books & Pipes Publishing strana 6 z 7

Když chtěl Claudio Magris literárně zachytit proměnlivost oblastí, kterými protéká řeka Dunaj, musel objevit nový literární žánr. Vznikl text na pomezí románu a eseje, deníku a autobiografie, kulturních dějin a cestopisu. Podobná charakteristika se nabízí i v případě této knihy. Jejím ústředním tématem jsou nedávnou válkou těžce zkoušené balkánské země Bosna a Hercegovina, Srbsko a Chorvatsko. Nechat se provázet minulostí dávnou i nedávnou právě Michalem Hrušíkem je trefa do černého. Je to mimořádně zasvěcený a zevrubně informovaný průvodce. Jeho jedinečnost spočívá v obdivuhodně hluboké znalosti historických souvislostí, osobní zkušenosti z mnoha cest a pobytů na Balkáně, diplomatické misi a v neposlední řadě především v porozumění a lásce k této zemi i všem jejím obyvatelům.

V populární kultuře je středověk často představován jako období temna a strádání, zatímco umění této doby bývá považováno za úpadkové. Pokud se však odhodláme k bližšímu pohledu, setkáme se s překvapivě živým a různorodým světem, plným světla i stínů, který v žádném případě nelze charakterizovat v pár větách. V knize se autoři zamýšlejí nad uměním a vizuálními kulturami raného středověku a pokoušejí se vyvracet nejrozšířenější předsudky s nimi spojené. Znamenal pád Římské říše a migrace kočovných kmenů úpadek umělecké tvorby? Byla středověká krajina protkána temnými, zarostlými a nebezpečnými hvozdy, jak je známe z legend o Robinu Hoodovi nebo z děl spisovatelů romantismu? Byl náboženský svět přísně oddělen od světského, aby nebyl znesvěcen? Sloužilo umění pouze k oslavě Boha a zlato a drahé kameny v kostelech jenom k tomu, aby církev ukázala svojí moc a bohatství? Na tyto i jiné otázky se autoři snaží odpovědět a předestřít raný středověk jako barevnou mozaiku, dobu čilé kulturní výměny a rozmanitosti a v jistém smyslu i jako kolébku abstraktního a konceptuálního myšlení. V konečném důsledku je cílem této knihy alespoň částečně zodpovědět na otázku v názvu knihy: je středověk doba temna?

Páté, aktualizované vydání nejznámější české publikace o izraelsko-palestinském konfliktu. Autor přehledně provádí čtenáře jeho historií, osobnostmi, organizacemi a dalšími klíčovými fenomény, ale rovněž vyvrací některé zakořeněné mýty. Kniha je napsána srozumitelným jazykem a je přístupná jak čtenářům, kteří se chtějí zorientovat v jednom z nejdůležitějších konfliktů v regionu Blízkého východu, tak i studentům a odborníkům. Marek Čejka (1975) vystudoval právo a politologii na Masarykově univerzitě v Brně. Mnohokrát navštívil Blízký východ a v letech 2001–2002 absolvoval stáž na katedře politologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.

Středověk je dnes vnímán téměř výhradně jako doba temna a strádání, a obdobně je také umění této doby prezentováno jako úpadkové. Tento pohled je však především výsledkem po staletí se hromadících představ a předsudků, které se pokoušely dobu, kterou ale v žádném případě nelze charakterizovat pouze několika větami, zjednodušeně popsat. Rádi bychom naší knihou toto pojetí překonali a nabídli na umění a dobu, často nepřesně označovanou jako raný středověk, nový pohled. Pokoušíme se odpovědět na několik otázek: Způsobil pád Římské říše a migrace kočovných kmenů úpadek umělecké tvorby? Jak vlastně vypadala středověká krajina? Byla skutečně protkána temnými, neproniknutelnými a nebezpečnými hvozdy, jak je líčily legendy o Robinu Hoodovi nebo četná díla romantiků? Byl svět víry opravdu neprostupně oddělen od života pozemského? Sloužilo umění pouze k oslavě Boha? A co kostely plné zlata a drahého kamení? Ukazovala tak církev jen svoji moc a bohatství? Přáli bychom si představit čtenářům „raný středověk“ mnohem bližší tomu, jak mohl ve skutečnosti vypadat: jako barevnou mozaiku, dobu čilých a rozmanitých kulturních výměn a v jistém smyslu i jako kolébku abstraktního a konceptuálního myšlení. Na otázku „Je středověk doba temna?“ tak odpovídáme jasně: „Nikoliv!“

Převratná a dnes již klasická práce Antropologie obrazu předního německého historika umění Hanse Beltinga v posledních dvaceti letech výrazně ovlivnila přemýšlení o dějinách umění. Jak již napovídá její podtitul, autor v ní přináší nový „návrh vědy o obrazu“. Kniha představuje originální, náročný a provokativní popis toho, co obrazy jsou a jak fungují. „Význam Beltingova textu netkví pouze v jeho schopnosti ptát se například na roli smrti v soudobé civilizaci. Téma, které mě osobně se skoro dvacetiletým odstupem od prvního přečtení zasáhlo nejvíce, je rozhodně způsob, kterým Belting vidí a popisuje zásadní společenské změny, jež do našeho světa přinášejí virtuální obrazy. V roce 2001 jako by předpovídal vývoj a dopad moderních technologií na náš každodenní život.“ / Z úvodního textu Ivana Folettiho /

Umělecká díla jednotlivých historických epoch k nám dnes promlouvají často komplikovaným jazykem. Pro člověka 21. století není vždy snadné pochopit všechny jejich významové vrstvy, tak jak je mohli vnímat divačky a diváci v dobách jejich vzniku. Právě navracení a objevování ztracených významů tvoří podstatnou část odborného zájmu čelního představitele brněnské školy dějin umění prof. Jiřího Kroupy. Autorky a autoři textů v předkládané publikaci připravené k poctě pana profesora se skrze různé metodologické přístupy zaměřili na rozmanité vrstvy vizuální kultury od středověku po 20. století. Kniha je rozdělena do tří tematických částí zaměřených na vizuální kulturu a umění středověku a raného novověku, na umění a architekturu moderní doby a nakonec na historiografii, metodologii a teorii dějin umění.

Epochou salonů označujeme období mezi lety 1870 a 1914, kdy bylo tzv. salonní umění na vrcholu popularity, a nakonec také ve své pozdní, závěrečné fázi. Salony umění, pořádané podle pařížského vzoru, měly divákům poskytnout přehled o celé šíři spektra dobové výtvarné tvorby, jak domácí, tak zahraniční. Nechyběla na nich ani vyhraněná díla progresivních směrů (realismu, naturalismu, symbolismu, secese atd.), i když převažovala tvorba středního proudu, pro niž je symptomatická zvláště žánrová malba s anekdotickou i moralizující pointou. Právě pro tuto tvorbu se vžilo označení salonní umění. To bylo dlouho opomíjeno jako konvenční a převážně komerčně orientovaná produkce. K novému zhodnocení začalo docházet až koncem šedesátých let dvacátého století. V českém prostředí sehrál iniciační roli profesor Roman Prahl, který do této publikace přispěl úvodním textem. Umělci pocházející ze zemí Koruny české studovali, žili a vystavovali jak v hlavním centru dění, Paříži, tak ve středoevropských centrech Mnichově, Vídni, Praze a jinde. Tomu také odpovídá složení mezinárodního autorského týmu a koncepce této unikátní obsáhlé publikace, která reflektuje působení několika stovek umělců (malířů, sochařů i grafiků), přičemž devadesáti pěti z nich jsou věnovány strukturované medailony.

Středověk je dnes vnímán téměř výhradně jako doba temna a strádání, a obdobně je také umění této doby prezentováno jako úpadkové. Tento pohled je však především výsledkem po staletí se hromadících představ a předsudků, které se pokoušely dobu, kterou ale v žádném případě nelze charakterizovat pouze několika větami, zjednodušeně popsat. Rádi bychom naší knihou toto pojetí překonali a nabídli na umění a dobu, často nepřesně označovanou jako raný středověk, nový pohled. Pokoušíme se odpovědět na několik otázek: Způsobil pád Římské říše a migrace kočovných kmenů úpadek umělecké tvorby? Jak vlastně vypadala středověká krajina? Byla skutečně protkána temnými, neproniknutelnými a nebezpečnými hvozdy, jak je líčily legendy o Robinu Hoodovi nebo četná díla romantiků? Byl svět víry opravdu neprostupně oddělen od života pozemského? Sloužilo umění pouze k oslavě Boha? A co kostely plné zlata a drahého kamení? Ukazovala tak církev jen svoji moc a bohatství? Přáli bychom si představit čtenářům „raný středověk“ mnohem bližší tomu, jak mohl ve skutečnosti vypadat: jako barevnou mozaiku, dobu čilých a rozmanitých kulturních výměn a v jistém smyslu i jako kolébku abstraktního a konceptuálního myšlení. Na otázku „Je středověk doba temna?“ tak odpovídáme jasně: „Nikoliv!“

Snaha ztvárnit lidské emoce a vyvolat v divákovi citové pohnutí patří k jednomu z klíčových aspektů umělecké tvorby již od starověku. Nicméně i bez explicitní intence tvůrce může člověk před uměleckými díly zažívat hluboké a niterné emoce, které nikdo neztvárnil. Kniha nabízí čtenářům setkání s různými příběhy. Jsou to příběhy obrazů, soch, architektur, zlatnických předmětů i konceptuálních děl a všechny mají jedno společné vyvolávají emoce. Nejen záměrně v divácích, jimž byla tato díla určena, ale také v divácích dnešních a konečně také v historicích a historičkách umění, kteří o nich pojednávání. Podání autorů jednotlivých textů představuje na jedné straně reflexi uměleckohistorickou, založenou na erudovaných znalostech pisatelů, zároveň je však možné v nich nalézt naše vlastní emoce. Jak totiž připomíná Ladislav Kesner, kterému je tato kniha věnována, je subjektivní a emocionální prožívání uměleckého díla pro dějiny umění zcela zásadní.

Švýcarský kritik William Ritter (1867–1955) byl prvním francouzsky píšícím autorem, který se systematicky zajímal o kulturní život střední Evropy. Tento nadšenec pro neoidealistické teorie zkoumal svět, v němž díky umění mizejí „hranice mezi životem a snem“, a velmi brzy rozpoznal, že skutečná území, v nichž mohl obdivovat krajiny ideálního světa, se nacházejí v Rumunsku, Maďarsku, Černé Hoře, Albánii, v Čechách, na Moravě a ve „slovenském kraji“. Ve svých kritických statích k výtvarným, hudebním a obecněji ke kulturněhistorickým událostem střední Evropy se stal originálním a symbolickým zprostředkovatelem atmosféry konce 19. století. William Ritter se od roku 1893 usadil ve Vídni a poté od roku 1901 v Mnichově, s dvouletou přestávkou (1903–1904), kdy pobýval v Praze. V této době objevil mnoho proslulých i dnes již pozapomenutých umělců (také se stal „učitelem“ Charlese-Édouarda Jeannereta, pozdějšího modernistického architekta Le Corbusiera, který díky němu cestoval „do Orientu“ – přes střední Evropu i Balkán). Tato monografie se soustředí na období mezi Ritterovou první cestou do Prahy v roce 1888 až do jeho kvapného odjezdu z Mnichova na počátku první světové války v roce 1914 – s přesahem do let po první světové válce, kdy navázal zvláštní vztah s Leošem Janáčkem. Kniha obsahuje tyto studie: Xavier Galmiche – William Ritter a střední Evropa: „Sen jako život a život jako sen“ Markéta Theinhardtová – William Ritter, ne/moderní kritik výtvarného umění střední Evropy Marie-Jeanne Dumontová – William Ritter a Le Corbusier: „Cesty do Orientu“ Petra Kočová – Podkarpatský Michelangelino. Leoš Janáček a William Ritter

Legendární diplomat Henry Kissinger, poradce amerických prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda, stál uprostřed nejdůležitějších jednání studené války. Je rovněž autorem mnoha rozsáhlých publikací o mezinárodních vztazích, v nichž precizně rozebírá detaily a analyzuje relevantní historické paralely. Kniha Kissinger podle Kissingera je jiná. Je to záznam rozhovorů, které s Kissingerem vedl jeho blízký spolupracovník Winston Lord. Ze vzpomínání obou veteránů vzniklo koncentrované a názorné svědectví o umění diplomacie. Znalci Kissingerova díla ocení osobní zkušenost z hvězdných hodin americké politiky, ostatním kniha poslouží jako čtivý úvod do Kissingerova brilantního uvažování. „Kissingerovo myšlení vychází z klasického politického realismu. Není utopickým snílkem ani bezbřehým idealistou. Je realista a pragmatik, který věří, že prostředkem k dosažení bezpečnosti a prosperity států a jejich mírové koexistence je respekt k zájmům soupeře a rovnováha sil mezi klíčovými státními aktéry. Je v tom celý život konzistentní a podklady pro své úvahy čerpá ze studia a poznání evropských dějin.“ Alexandr Vondra, bývalý ministr zahraničí a ministr obrany, poslanec Evropského parlamentu

Monografie zaměřená na Telč a Slavonice usiluje o plastický obraz uměleckého provozu ve vrchnostenských městech na počátku raného novověku a z různých úhlů sleduje především roli měšťanů při vzniku uměleckých děl. Měšťané byli objednavateli výzdobných programů sgrafitových fasád i nástěnných maleb v interiérech městských domů, vlastnili předměty z drahých kovů, pořizovali díla do kostelů a pro své rodiny dávali vytvářet náhrobníky a epitafy. V řadě těchto uměleckých a řemeslných zakázek se projevily proměny náboženské situace v 16. století, kdy díla vytvářená v kontextu reformace získávala odlišný význam od umění vzniklého v katolickém prostředí. V klíčovém období druhé poloviny 16. století lze v dochovaných dílech dokonce vysledovat stopy konfliktu mezi katolickou vrchností a měšťany náležícími k luterskému vyznání. Mezi obyvateli měst se také objevují přímo autoři zkoumaných uměleckých realizací. Na uměleckém provozu se podíleli italští stavitelé, rakouští kameníci i místní tvůrci, kteří společně představují pestrou společnost umělců a řemeslníků, jež spolu s objednavateli vtiskla renesanční Telči a Slavonicím nezaměnitelnou podobu.

Česká politická pravice musí mít svou "zelenou" politiku. Poslední léta tento imperativ buď přehlíživě zanedbávala, anebo ho trestuhodně ignorovala. Je to chyba hned ze tří důvodů. Za prvé je to chyba ideologická, protože péče o přírodu a její ochranu je navýsost konzervativní téma. Za druhé je to chyba strategická, protože pravice svým nezájmem vyklidila pole a otevřela prostor inženýrskému a poručnickému řádění politické levice, které dusí svobodu člověka, aniž by prospělo přírodě. A za třetí je to chyba taktická, protože po zelené politice, která se dotýká přirozených lidských potřeb a tužeb, existuje ve společnosti živá a legitimní poptávka. Podstata zelené konzervativní politiky je jednoduchá. Jejím posláním není stavět člověka proti přírodě, ani básnit o "Matce Zemi", natož šířit pesimismus a apokalyptické pseudonáboženství, které zavrhuje civilizaci a odsuzuje lidstvo. Podle vědců v této publikaci žijeme v antropocénu, v éře člověka. Věříme, že člověk je schopen si s výzvami budoucnosti poradit. Náš program stojí na třech hodnotových pilířích: zemi a její zdroje máme jen ve správě, a musíme se k nim proto chovat s péčí odpovědného hospodáře; věříme, že lidská svoboda a ekonomický rozvoj nejsou s přírodou v rozporu, ale často k jejímu prospěchu; a máme na paměti i estetickou a emoční složku. Chceme snad ničit něco, co je tak krásné a co milujeme? Z úvodu Alexandra Vondry Autoři: Václav Bartuška, diplomat a publicista Václav Cílek, geolog, klimatolog a popularizátor vědy Radan Huth, klimatolog a meteorolog Vladimír Kočí, environmentální inženýr, produktový ekolog Jan Macek, strojní inženýr a pedagog Marek Mora, ekonom Petr Pokorný, biolog, paleoekolog a environmentální archeolog Petr Sklenička, pedagog, zemědělec a krajinný ekolog David Storch, biolog a evoluční ekolog Vladimír Wagner, jaderný fyzik

Kniha přináší první důkladnou a všestranně zaměřenou interpretaci díla a myšlení Ria Preisnera (1925-2007), českého konzervativního myslitele, filozofa, básníka, teatrologa, germanisty a překladatele. Do dějin české kultury se Preisner zapsal jako autor sedmi básnických sbírek, knihou o totalitarismu (Kritika totalitarismu), rozborem americké politiky a kultury (Americana), úvahami o smyslu českých dějin (Kultura bez konce - polemika s Václavem Černým), analýzou domácí a exilové filozofie (Speculum) a svými mistrnými překlady (zejména románů Hermanna Brocha) i teatrologickými studiemi (dílo J. N. Nestroye). Po celý život zůstal tvrdým kritikem komunistické moci, konzervativním myslitelem zdůrazňujícím zásadní význam křesťanství v osobním životě i ve společnosti. "Autor monografie si vůbec nic neusnadnil a pustil se do zevrubného rozboru četných Preisnerových knih, esejů, rozhovorů a dalších textů, a učinil tak na pozadí jeho dramatického života a doby, která se vyznačovala nebývalými historickými turbulencemi a zvraty. Využil přitom systematicky - jako první - archivních zdrojů z Preisnerovy osobní pozůstalosti, ale i z jiné provenience. Žánrově se nejedná o klasickou biografii, nýbrž o výklad Preisnerovy myslitelské pozice v kontextu československých/českých dějin ve 20. století v hlubším historickém záběru i širším středoevropském a euroamerickém kontextu. Hanušova preisnerovská monografie se stane důležitou knihou pro každého, kdo se bude zajímat nejen o české 20. století." (Jiří Suk)

V prvních stoletích našeho letopočtu se pohanská kultura Římské říše setkává s novým rodícím se křesťanským náboženstvím, jež se stane kulturním hybatelem Evropy. Římská říše je v této době doslova prosycena obrazy, avšak křesťanství, vycházející z židovské tradice, přistupuje k zobrazování lidí a Boha velmi obezřetně, neboť v něm vidí nebezpečí modloslužby. Kniha představuje výběr z úvah raně křesťanských myslitelů, zamýšlejících se nad rolí obrazů a nad přednostmi i riziky jejich používání. Čtenáři se tak do rukou dostává průvodce po vizuální kultuře pozdní antiky, nabízející odpovědi na otázky, jak se utvářel postoj prvních křesťanů k obrazům a jak se dosavadní bohatá vizuální kultura Římské říše promítla do křesťanského umění. Texty myslitelů z období od druhého do pátého století, doprovázené četnými ilustracemi, jsou doplněné o kritický výklad italské historičky umění Chiary Bordino.

Architektonické prostředí má výrazný vliv na kvalitu života jeho uživatelů, a to v celé své šíři – fyzické, psychické, sociální i spirituální. Vztah architektury k vitalitě těch, jež obklopuje, byl teoreticky zpracován různými autory, zmiňme například úspěšnou knihu Nikose A. Salingarose Sjednocená teorie architektury. Forma, jazyk, komplexita (česky 2017). Nepřekonanou klasikou však zůstává obsáhlé čtyřsvazkové dílo amerického architekta rakouského původu Christophera Alexandera Podstata řádu, a to zejména jeho první svazek Fenomén života. Alexander se snaží o uchopení elementárních principů tradiční architektury a nabízí porozumění tomu, co vytváří život, krásu a funkčnost jak v budovách, městech a krajině, tak v místnostech, zákoutích a detailech předmětů, které používáme. Popisuje geometrická pravidla, s jejichž pomocí se skládají jednotlivé architektonické prvky do celků vyvolávajících pozitivní a prospěšnou odezvu. Tato pravidla odrážejí tvořivé pochody uvnitř organismů a ekosystémů, podivuhodně vyvažující neustálé vznikání nového a udržování harmonie. Kniha propaguje architektonické prostředí podporující vitalitu – tedy takové prostředí, které pozitivně ovlivňuje přirozenou lidskou schopnost žít, růst a vyvíjet se v souladu s vrozeným lidským spřízněním s přírodními systémy a procesy.