Books & Pipes Publishing

Velkým tématem moderní doby se po roce 1800 stal sám umělec, jeho postavení ve společnosti i budování jeho uměleckého sebevědomí tváří v tvář anonymnímu publiku. Svou roli sehrála nově zavedená veřejná prezentace děl na uměleckých výstavách či téma institucionalizace a reflexe uměleckého provozu. Více či méně stylizované a inscenované obrazy, jejichž prostřednictvím umělci zachycovali prosazování vlastní profese ve společnosti, zahrnují zobrazení sebevědomého tvůrce, romantickou introspekci sebe sama i oslavování a kritiku ikon uměleckého i národního společenství. Kritické analýzy různých fází a souvislostí tohoto vývoje jsou opakovaně součástí uměleckohistorického bádání, stejně tak jako jsou v hledáčku i příbuzných oborů. Kniha s texty od předních odborníků na dané období si klade za cíl uchopit toto téma z různých současných pohledů a ukázat ho v přesazích propojujících české umění s evropským kontextem. Kniha vychází ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni a Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i.

Adolf Rossi (19202000) patří k mimořádně zajímavým osobnostem české amatérské fotografie 20. století. Přestože jeho dílo se více méně uzavřelo před více jak padesáti lety, nevznikla doposud žádná autorova monografie, která by představila obrovskou šíři jeho tvorby. Rossiho dílo bylo totiž ovlivněno jak piktorialismem počátku minulého století, tak avantgardou, ale i dobově populární fotografií všedního dne. Výjimečné místo v dějinách české fotografie má však Adolf Rossi z jiného důvodu. Od počátku totiž svoji tvorbu vztahoval spíše k zahraničí a k mezinárodním fotografickým salonům, které obesílal s nevídanou intenzitou a zápalem. Za dvacet let se účastnil více jak devíti set soutěží a dosáhl na nich mimořádných úspěchů. Rossiho fotografie, společně s pietně dochovanou sbírkou salonních katalogů a ocenění, tak poskytují mimořádně podrobný vhled do práce fotografa amatéra padesátých a šedesátých let 20. století.

Název [M]UNIVERZITA je víceznačný. Písmeno [M] znamená moderní, Masarykova, mezinárodní i moje univerzita. Petr Fiala v této knize přemýšlí o ideji, identitě a funkcích univerzit a o proměnách českých vysokých škol ve 21. století. Kniha přináší autorovy proslovy, vystoupení a texty z posledních patnácti let věnované univerzitám a jejich prostředí. Je zajímavým svědectvím a důležitým dokumentem úsilí o pozvednutí českých vysokých škol, tak aby dokázaly reagovat na výzvy doby a očekávání společnosti i obstát v mezinárodní konkurenci. Fiala ukazuje a zkoumá souvislost mezi změnami ve společnosti, kvalitou politiky a rozvojem univerzit. Vývoj českého vysokoškolského systému zasazuje do širších mezinárodních souvislostí. Středobodem jeho zájmu je pochopitelně Masarykova univerzita. Celou publikací prostupuje autorův hluboký vztah ke vzdělání, vědě a univerzitě jako důležité instituci naší civilizace. Vychází jako autorova osobní pocta Masarykově univerzitě k jejímu 100. výročí.

Cvičebnice by měla posloužit všem, kteří se snaží rozumět a být pochopeni v základních situacích při pobytu v Itálii či při setkání s rodilým mluvčím. Cílem dialogů a praktických cvičení je vytvořit přirozené jazykové situace, v nichž se může člověk ocitnout v běžném životě. Gramatická cvičení umožňují studentům procvičit si různé gramatické jevy a řešení si zkontrolovat podle přiloženého klíče. Cvičebnice může být využívána i jako doplňková učebnice na jazykových a středních školách a rovněž může posloužit samoukům, kteří již mají se studiem italského jazyka určitou zkušenost.

Kam sahají kořeny zájmu architektů a teoretiků o prostor v architektuře a jakou proměnu prodělal v průběhu 20. století? Kolektivní monografie Prostor v architektuře a brněnská škola dějin umění představuje pětici textů českých historiků umění, prezentujících rozdílné metodické přístupy výzkumu tohoto tématu v současné teorii architektury. Publikace si všímá pojetí prostoru v dílech vybraných světových architektů Leopolda Bauera, Ludwiga Miese van der Rohe, Alvara Aalta nebo Ricka Joye. Zároveň reflektuje způsob, jakým byl prostor v architektuře zkoumán v rámci dějin umění a architektury od konce 19. století do současnosti. Zvláštní pozornost je pak věnována výuce architektonického prostoru na brněnském Semináři dějin umění, jehož tradice představovaná teoretickými pracemi profesorů Václava Richtera a Zdeňka Kudělky pokračuje v současnosti v seminářích profesora Jiřího Kroupy.

Píše se rok 1938. Devítiletá Elfi Zimmermannová žije se svou rodinou a milovanou vychovatelkou v malém moravském městečku nedaleko Brna. Zatímco na jaře se ještě raduje z nového kola a prožívá s kamarády radosti a dobrodružství typická pro dívky a chlapce jejího věku, na podzim Hitlerova vojska obsazují Sudety a všechno začíná být jinak. Nálada obyvatel je stále nenávistnější, ze sousedů a přátel se přes noc stávají nepřátelé, najednou už není jedno, že někdo je Čech a někdo Němec, nebo dokonce Žid. Elfi tomu vůbec nerozumí, nechápe, kam a proč najednou zmizela její židovská nejlepší kamarádka, proč je teď tak důležité, komu patří obchod, do kterého jde nakoupit, nebo jestli se lidé modlí v kostele či v synagoze. A už vůbec nerozumí tomu, proč s ní o tom rodiče nemluví, ale jen si spolu něco tajně šeptají, nebo proč se Kurt nikdy neožení s milovanou Liesl, jejíž babička byla Židovka. Ilse Tielschová vypráví o dívence, která se najednou ocitne se svými úvahami a obavami sama, která se na cestě z bezstarostného dětství musí zorientovat ve stále složitějším a nepřátelštějším světě. Bezprostřednost a naivita, se kterou Elfi vnímá a popisuje tragickou situaci převratného roku 1938, který s rodiči prožila na Moravě, nabízí upřímný a jednoznačný pohled dějinné události, které nejsou ani dnes příliš vzdálené. Přestože je román určen primárně dospělým čtenářům, autorčino poutavé líčení klíčové dějinné události očima dítěte činí knihu zajímavou i pro mladší čtenáře, kteří se chtějí dozvědět více o pohnuté historii naší země.

Pohanský bůh Jupiter Serapis, Ježíš Kristus a muslimský chalífa - jejich tváře jsou si překvapivě blízké. Autoři se pozastavují nad tímto zdánlivým paradoxem a ptají se: Proč vypadají "úhlavní nepřátelé" téměř stejně? Odpovědi hledají nejprve v konkrétních historických okolnostech - v dramatickém pádu Serapea v Alexandrii, v prosazení křesťanství jako státního náboženství či v dobytí Sýrie Umajjovci. Samotný způsob, kterým vítězové doslova "kradou" tváře poraženým však sahá ještě hlouběji do historie, do doby kmenů a šamanů, kdy byl rituál s maskou nepřítele přípravou na boj či oslavou vítězství. Moudrý vládce ale nemůže být ten, který poražené příliš ponižuje. Co kdyby přejímání tváře vyjad­řovalo též snahu ukázat inkluzi a kontinuitu? Pohled do daleké minulosti ukazuje, jak jsou obrazy mocné a jak důležité je jim rozumět. Upozorňuje též na společné kořeny středomořských civilizací, z nichž - v napětí mezi střety a kontinuitou - vyrostla evropská kultura.

Mezi vilou Tugendhat a Schindlerovým seznamem Tato kniha je příběhem o nepravděpodobném přežití jednoho jména a lidí, kteří je nosí. Před rokem 1938 byla Morava a Brno pro majetnou rodinu židovských průmyslníků Löw-Beerů nejen domovem, ale i místem, kde se mohli plně realizovat v podnikání, kultuře i společenském životě. Československo představovalo špičku evropského modernismu a oni mu udávali tón. A pak, roku 1938, se vše zbortilo, museli bojovat o holé životy, přišli o všechno. Ti, kteří dokázali utéci, se rozptýlili po celém světě. Šli kamkoli, kam je pustili, v Československu z nich nepřežil ani jeden. Po válce svitla naděje, ale majetky brzy přešly do rukou komunistického režimu a příběhy jejich původních majitelů byly odsouzeny k zapomnění. Mezi přeživšími však kolovaly dál, i díky nim rodina přežila. V roce 2010 začal jeden z jejích členů, Daniel Low-Beer, navštěvovat své příbuzné doslova po celém světě a sbírat střípky toho, co zbylo – příběhy o úniku z ghetta, o životě ve dvacátých a třicátých letech a útěku z Československa Daniel Low-Beer je lékař působící při Světové zdravotnické organizaci, žije v Ženevě. Je přímým potomkem Arnolda Löw-Beera, posledního majitele rozsáhlého textilního komplexu v Brně a Brněnci.

Přehledná práce předního historika umění se zamýšlí nad tím, co je specificky německého na německém umění. Autor na relativně malém prostoru zachycuje postoje Němců k jejich umění od romantismu až po současnost a líčí bouřlivé spory, které se o ně vedly. Jak přesvědčivě dokládá, vizuální umění hrálo v Německu vždy zvláštní roli, jež byla odlišná od jiných evropských zemí, a dobře se v něm zrcadlí jeho bolestný kulturní a politický vývoj po pozdním sjednocení v roce 1871. Bylo to především (ale nejen) vizuální umění, jehož prostřednictvím se Němci snažili najít svou kulturní identitu a v němž projevovali iracionální strach z toho, že budou ovlivněni cizinou. To se nakonec projevilo zvláště silně ve třicátých letech v bojích o moderní umění a expresionismus (jediný skutečně původní německý styl), jež vyvrcholily jeho násilnou likvidací za Třetí říše.

Co jsou úřednické kabinety? Proč a za jakých okolností vznikají? Jsou úřednické kabinety legitimní? Ohrožují ústavnost? Jsou skutečně nestranné a neutrální? Kniha představuje systematický rozbor 53 úřednických kabinetů, které byly ustaveny v Evropě v období 19892015, včetně tří českých úřednických vlád (vlády J. Tošovského, J. Fischera a J. Rusnoka). Opírá se o rozsáhlý faktografický základ a vyčerpávající okruh informačních zdrojů a soudobé politologické literatury. Nabízí empiricky podložené vysvětlení mj. toho, proč a za jakých okolností jsou úřednické kabinety jmenovány, proč vznikají výhradně v zemích střední, východní a jižní Evropy, charakterizovaných mimo jiné vyšší mírou korupce, zatímco v zemích západní Evropy se úřednické vlády po roce 1989 nikdy nevyskytly. Součástí knihy je i shrnutí rozsáhlé debaty mezi kritiky a obhájci úřednických vlád. Autor na základě pečlivé argumentace dospívá k závěru, že úřednické vlády mají ve srovnání se stranickými vládami slabší volební legitimitu, nejedná se však o nelegitimní, natož o nedemokratické či neústavní vlády. V obecné rovině se ovšem nejhůře hledají argumenty ve prospěch teze, že úřednické vlády jsou primárně politicky neutrálními sbory expertů, kteří se zasazují o vládnutí ve všeobecném zájmu. Kniha ukazuje, že většina úřednických vlád vznikla a fungovala pod patronací a silným vlivem politických stran. Spíše než jako žádoucí vlády odborníků, které vládnou lépe a kvalitněji ve srovnání s běžnými stranickými vládami, je třeba úřednické vlády chápat jako kabinety ustavované na přechodnou dobu pro překonání akutní politické či ekonomické krize. V tomto světle jsou úřednické vlády nahlíženy jako symptomy hospodářských a politických problémů některých soudobých evropských zemí.

Výpravná publikace představuje nejnovější tvorbu předních brněnských architektů Aleše Buriana a Gustava Křivinky. Patří ke generaci, která vstupovala do profesního života na přelomu osmdesátých a devadesátých let a velmi brzy dostala příležitost samostatně projektovat a stavět. Spojuje je nejen generační příslušnost, ale také hodnotová orientace, která se propisuje do jejich tvorby a zajišťuje jim na mapě soudobé české architektury osobitou pozici. K jejich charakteristickým rysům patří hledání nových možností interpretace architektonické a stavitelské tradice, respekt k místu a kontextu i zájem o materiálovou a řemeslnou stránku stavění. Svou tvorbou dokazují paradox, že je možné být konzervativní a moderní zároveň. Jejich architektura se vyznačuje jistou solidností, která však není usedlá: klasickou tradici, hladkou modernistickou eleganci i inspiraci architekturou anonymních stavitelů dovedou přetavit v soudobý a funkční nový celek. Jejich domy dobře slouží lidem mimo jiné i proto, že jsou pro ně čitelné a neztrácejí lidské měřítko. Podobnou ohleduplnost jako k člověku prokazují i k místu a krajině. Není divu, že realizace této dvojice získaly domácí i mezinárodní ocenění včetně nominace na Evropskou cenu za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award. Tvorba Aleše Buriana a Gustava Křivinky vznikající ve společném brněnském ateliéru se ovšem zdaleka neomezuje jen na jejich město: monografie v českém a anglickém jazyce představuje přes dvě desítky architektonických realizací a projektů z posledních deseti let pro řadu míst v České republice včetně dnes již legendární Litomyšle. Uvádí ji kritická esej přední české architektonické publicistky a kunsthistoričky, šéfredaktorky časopisu Zlatý řez Jany Tiché, následuje výběr staveb dokumentovaný na fotografiích Filipa Šlapala a Davida Židlického, doplněný plány a autorským komentářem.

Co předseda ODS Petr Fiala a jeho kolegové z think-tanku Pravý břeh říkají k dosavadnímuvývoji koronavirové krize? Jak ovlivní naši společnost? Stojí před námi stojí několik výzev, ke kterým se musí odpovědně postavit celá společnost, pokud chceme ze změn, které do našich životů virus přinesl, vytěžit to nejlepší. Musíme odolat pokušení zvolit si snazší řešení na úkor svobody. Západní civilizace zná pro podobné mimořádné situace vyzkoušené postupy a principy, kterých bychom se nikdy neměli vzdát. Všechny tři texty původně vznikaly jako poznámky k vývoji situace v době nouzového stavu. Teď, když pomalu končí první dějství epidemie, je snad vhodný čas na to, abychom do veřejné debaty vstoupili s touto předběžnou reflexí a upozornili na hodnoty, souvislosti a výzvy, před které nás pandemie postavila.

Výpravná publikace představuje nejnovější tvorbu brněnského architekta Petra Pelčáka. Patří ke generaci, která vstupovala do profesního života na přelomu osmdesátých a devadesátých let a velmi brzy dostala příležitost samostatně projektovat a stavět. Jako u ostatních členů architektonického spolku Obecní dům Brno, který Pelčák zakládal, mají jeho postoje zřetelnou hodnotovou orientaci, která se propisuje do jeho tvorby. Mezi její charakteristické rysy patří hledání nových možností interpretace architektonické a stavitelské tradice, respekt k místu a kontextu i zájem o materiálovou a řemeslnou stránku stavění. Pelčák svou tvorbou dokazuje paradox, že je možné být konzervativní a moderní zároveň. Jeho architektura se vyznačuje solidností, která však není usedlá: klasickou tradici, hladkou modernistickou eleganci i inspiraci architekturou anonymních stavitelů dovede přetavit v soudobý a funkční nový celek. Jeho domy dobře slouží lidem mimo jiné i proto, že jsou pro ně čitelné a neztrácejí lidské měřítko ani tam, kde se zdá být vzhledem k velikosti stavby předem vyloučené. Podobnou ohleduplnost jako k člověku prokazují i k místu a krajině. Není divu, že Pelčákovy realizace získaly domácí i mezinárodní ocenění a několik nominací na Evropskou cenu za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award. Tvorba brněnského architekta se ovšem zdaleka neomezuje jen na jeho město. Monografie v českém a anglickém jazyce představuje přes dvě desítky architektonických realizací a urbanistických projektů z posledních deseti let nejen pro Prahu a další místa v České republice, ale například i v Londýně. Uvádí ji kritická esej přední české architektonické publicistky a kunsthistoričky, šéfredaktorky časopisu Zlatý řez Jany Tiché, následuje úvod architekta a výběr staveb dokumentovaný na fotografiích Filipa Šlapala a Davida Židlického, doplněný plány a autorským komentářem.

Výpravná publikace představuje nejnovější tvorbu předních brněnských architektů Tomáše Rusína a Ivana Wahly. Patří ke generaci, která vstupovala do profesního života na přelomu osmdesátých a devadesátých let a velmi brzy dostala příležitost samostatně projektovat a stavět. Spojuje je nejen generační příslušnost, ale také hodnotová orientace, která se propisuje do jejich tvorby a zajišťuje jim na mapě soudobé české architektury osobitou pozici. K jejich charakteristickým rysům patří hledání nových možností interpretace architektonické a stavitelské tradice, respekt k místu a kontextu i zájem o materiálovou a řemeslnou stránku stavění. Svou tvorbou dokazují paradox, že je možné být konzervativní a moderní zároveň. Jejich architektura se vyznačuje jistou solidností, která však není usedlá: klasickou tradici, hladkou modernistickou eleganci i inspiraci architekturou anonymních stavitelů dovedou přetavit v soudobý a funkční nový celek. Jejich domy dobře slouží lidem mimo jiné i proto, že jsou pro ně čitelné a neztrácejí lidské měřítko. Podobnou ohleduplnost jako k člověku prokazují i k místu a krajině. Není divu, že realizace této dvojice získaly domácí i mezinárodní ocenění včetně nominace na Evropskou cenu za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award. Tvorba Tomáše Rusína a Ivana Wahly vznikající ve společném brněnském atelieru RAW se ovšem zdaleka neomezuje jen na jejich město: monografie v českém a anglickém jazyce představuje přes dvě desítky architektonických realizací a projektů z posledních deseti let pro Prahu a další místa v České republice i na Slovensku. Uvádí ji kritická esej přední české architektonické publicistky a kunsthistoričky, šéfredaktorky časopisu Zlatý řez Jany Tiché, následuje výběr staveb dokumentovaný na fotografiích Filipa Šlapala, Davida Židlického a Bořivoje Čapáka, doplněný plány a autorským komentářem.