Cesta strana 10 z 16

My nevíme, jestli to všechno, co se o Ludmile píše v legendách, a co se o ní vypráví, je pravda. Stalo se to až moc dávno. Víme ale, že lidé o ní vyprávěli svým dětem, ty zase těm svým, a tyhle děti, když vyrostly, o Ludmile vyprávěli zase svým dětem. Tak to šlo dál a dál skoro 1100 let až dodnes. A já jsem si jistá, že kdyby nebyla svatá a kdyby nebyla tak výjimečná, tak už by na ni lidi dávno zapomněli. Nemyslíte?

Příručka pro biřmovance Mohu vám zaručit, že když nebudete chtít, neodnesete si nic. Mohu Ti zaručit, že když budeš chtít Bůh je jako pramen, ze kterého si každý odnese tolik, jak velkou si přinese nádobu. Čekáš hodně, dostaneš hodně, nečekáš nic, nedostaneš nic. Mohu Ti zaručit vratkou palubu a nikoho, kdo Ti v těžkých chvílích pomůže. Nemohu Ti zaručit, že Tě opustí všechny Tvoje hříchy a staneš se dokonalým. Nemohu Ti zaručit, že již víckrát nepadneš a že všechna Tvoje rozhodování budou od nynějška jen dobrá. Však jen ďábel se po pádu nezvedne. Vlastně, to jediné, co Ti zaručit mohu, je radost z Boha.

Stojím na kraji temné propasti. Nevidím, jak je hluboká ani co je na dně. Jistojistě vím, že když roztáhnu ruce a skočím, zachytí mě Boží dlaň. Dá mi všechno, co potřebuju, a ještě mnohem víc. Zahrne mě dobrem, pokojem, radostí, krásnem. Zahltí mě svojí přízní. Jenomže já stále stojím na kraji a otálím. Mám strach. Držím se těch svých pár stébel, těch svých jistot. Dobrý Bože, pomoz, prosím, mojí slabé důvěře. Pomoz mi, abych se osvobodila od všeho, co mi brání být naplno Tvoje. Nedovol, abych byla otrokem.

V knize, kterou drží čtenář v ruce, nechává autor nahlédnout do jednotlivých pater jeho mnohotvárného pohledu na svět. Kněz, který v pondělí píše články do novin a časopisů, v úterý coby soudní znalec objíždí věznice, ve středu pracuje v České televizi, ve čtvrtek učí esperanto, v pátek ordinuje ve svém salónním hypnotáriu, v sobotu přednáší na vysoké škole a v neděli stojí v kostele na kazatelně, vidí život z mnoha úhlů.

Růženec? Nikdo tomu nerozumí, je to furt dokola, dobrý jen tak pro starý ženský, mnoha slovy se modlí jen pohané, nedá se u toho soustředit, trvá to dlouho, nic rozumného z toho nekouká, studenty tím jenom odrazujeme, každý toho má plný zuby, zkrátka možná je to i hřích tohle udržovat nebo dokonce zavádět, tenhle relikt do naší doby přece určitě nepatří, no a tak

Z úvodu: „Milí mladí lidé. Moc se omlouvám. Tahle knížka je tak trochu kulometná palba. Nebo spíš kobercový nálet. Moc se omlouvám všem nevinným. Ano, velmi si vážím všech katolických aktivit, moc si vážím spolč, moc si vážím katolických serverů cé zet, moc si vážím děkanátek, diecézek i celostátních setkání mládeže a všech, kteří je obětavě organizují, a především, a moc, si vážím vás, dívek a chlapců, jinak bych to nepsal. Když jdete k přijímání, ano, vidím krásné mladé lidi. Vidím ve vás obrovský potenciál. Jak moc bych si přál, aby vaše charismata zasvítila! Vážím si i duchovních vůdců, psychologů, aktivistických řeholníků, učitelů a obecně všech moudrých dospělých i jejich moudrých a dobře myšlených rad.“

Osobní modlitba zůstane vždy prostá. Máme dojem, že je k modlitbě zapotřebí mnoha slov? Není to tak. Jsou chvíle, kdy pouze několik slov, třeba i neobratných, postačí k tomu, abychom vše svěřili Bohu, naše obavy stejně jako naše naděje. Odevzdáním se Duchu svatému najdeme cestu, která vede z úzkostí k důvěře.

Dílo renomovaného psychologa prof. Vladimíra Smékala se zabývá mnoha úrovněmi vztahu mezi psychologií a spiritualitou. Vysvětluje, co je to duchovní život a jaké má účinky na psychiku, seznamuje s významnými názory na otázky existence duše a její funkce a možnosti, pojednává o vědomí, osobnosti a o souvislostech mezi typovou strukturou osobnosti a povahou jejího duchovního života. Zkoumá vztah vědy a víry, charakterizuje náboženství a jeho typy a součásti. V závěrečné kapitole se věnuje tématu duchovního a duševního poranění a jejich uzdravování. Text je určen psychologům, učitelům, sociálním pracovníkům, lékařům, ale i všem ostatním, kdo se zajímají o duchovní život a hledají inspiraci pro jeho rozvíjení.

"Ke svým šedesátinám jsem připravil knížku Gastrošílenci. Jsou to fejetony s příhodami mých kamarádů o jídle a pití. Část čtenářů dostane po přečtení chuť na něco dobrého, části popraskají žlučníky závistí."

Mello pro své příběhy čerpá inspiraci z náboženských tradic křesťanství, zenového buddhismu, taoismu nebo islámské mystiky. "Lidské srdce touží po Pravdě, která je osvobozuje a činí šťastným. Proto je velkou záhadou, proč bezprostřední reakce člověka na Pravdu je nepřátelská a ustrašená. Duchovní učitelé našli způsob, jak překonat odmítavý postoj svých posluchačů - vyprávět příběh. Budete-li poslouchat pozorně, příběh vnikne do vašeho srdce a překoná překážky bránící vstupu Božího ducha

Knížka, je sbírkou typických reálných dotazů mladých lidí na besedách Martina Kvapilíka na téma: Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat.

Mimo jiné radí, jak léčit závist, hněv, různé fobie, jak prožívat negativní city, vysvětluje, v čem spočívá skutečná upřímnost, a také, zda k nám Bůh promlouvá skrze sny. Kniha vznikala v průběhu exercicií, které autor vedl, na základě autentických otázek účastníků. Je určena pro nejširší čtenářskou obec a je nabízena jako poradce nikoli jako učebnice.

Kniha obsahuje vybrané citáty z Citadely, velkolepého životního díla slavného letce a spisovatele, seřazené do tematických okruhů pojednávajících o lásce, štěstí, cestě, tvorbě, přírodě, řádu věcí, plynutí času, smyslu života i Bohu. Myšlenky jsou doprovázeny fotografiemi krás přírody, lidové i sakrální architektury a leteckými fotografiemi převážně jihomoravských hradů, zámků i půvabných koutů krajiny.

Pokud budu svět zkoumat jen z vnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu. Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě. Takto se ale s Bohem nikdy nesetkám - jako nezainteresovaný turista, který si během své životní vycházky po Zemi sem tam zmáčkne spoušť a vytvoří fotografii. Jsem vášnivá bytost, toužící a hladovějící po Bohu, toužící nalézt smysl věcí, jsem uvnitř světa, nikoli mimo něj."

Příběhy o církvi, o lásce, manželství a rodině, o pokoře a pýše, o životě na faře v Žakovce. "Pán Bůh nás nebude soudit za to, co jsme nemohli udělat. Ale za to, co jsme mohli, a neudělali jsme." V duchu neobyčejné velkorysosti se nese text otce Mariána Kuffy, inspirovaného pastýřem, který jde za zbloudilou ovcí kamkoli, jen aby ji dovedl zpátky. Jde do veřejného domu mluvit s prostitutkami, otevře nové a lepší obzory dezorientovaným mladým lidem, jede si v noci pro mnohokrát zbloudivšího bezdomovce, který mu potolikáté volá odkudsi z telefonní budky, osloví s nabídkou pomoci i mafiána, postará se o umírající lidské trosky. “Pro mě je zajímavá každá nesmrtelná duše,” říká. Hříšníkům vrací důvěru v Boží milosrdenství, věřícím pak připomíná, že hříšníci opustili církev právě proto, že křesťané nežijí, jak by měli. Vyzývá křesťany především k opravdové pokoře před Bohem a k nesobecké lásce. Naléhavě věřícím doporučuje, aby se nad nikoho nepovyšovali a nepomlouvali druhé, ale raději se za ně modlili a prokazovali jim dobro.

"Autoři knih o duchovním životě často hovoří o trojím naslouchání: naslouchání vlastnímu srdci, naslouchání Božímu slovu (Bibli) a naslouchání církvi. Všichni známe situaci, kdy jsme při bohoslužbě naslouchali kázání Co jsme při tom dělali? Počítali lidi v lavicích, listovali v kancionálu, modlili se, aby už kazatel řekl amen a nebo opravdu naslouchali? Všechno asi mělo nějaký význam, ale možná jsme při tom zapomněli na jednu věc, že kázání předpokládá naslouchání a to nejen u posluchačů, ale i u kazatele, přestože to nejdůležitější často není řečeno. Tato drobná knížka chce jen nepatrně přispět k naslouchání kázání v liturgickém roce C, zda se jí to podaří, nebo ne, posuďte sami ..."