Dokořán strana 52 z 91

Novela světoznámého spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu, je volným pokračováním románu Na plechárně. Kaleidoskopický řetěz legračních i smutných, napínavých i tragikomických příhod spojený postavou myslitelského doktora, prolíná stále přítomný zahloubaný filozofický nadhled, který jako by s sebou na každou stránku nesl jakési vnitřní motto: hleďte, jaké je to hemžení, prosté a ubohé, ale lidské; takový je život, a děkujme mu za to, že jej můžeme s těmi prostými, drsnými, ale v jádru čistými lidmi žít, neboť oni jsou tou pravou solí země.

Robert Penn je žurnalistou píšícím pro Financial Times, Observer a řadu dalších novin a časopisů. Zejména však miluje kolo - jezdí na něm do práce, nakupovat, aby zlepšil svou fyzickou kondici, aby si pročistil hlavu... Na kole jezdil takřka každý den svého dospělého života, vystřídal desítky kol, projezdil více jak 40 zemí pěti kontinentů. Jednoho dne se rozhodl, že si pořídí své "kolo snů", kolo, které nemusí být nutně posledním technickým výstřelkem, ale bude odpovídat jeho postavě, způsobu jízdy a naturelu. Čtenář může autora sledovat na jeho cestě při shánění vhodných komponentů - od ručně vyrobeného rámu, přes vhodný systém řízení, převodů atd. - až po finální kompletaci. Stavba kola je však jen pozadím, na které autor představuje historii kola od 19. po 21. století a vypráví příběhy lidí, kteří stáli za klíčovými inovacemi. Je to kniha o kole - a o svobodě, kterou kolo přináší.

Robert Penn je žurnalistou píšícím pro Financial Times, Observer a řadu dalších novin a časopisů. Zejména však miluje kolo - jezdí na něm do práce, nakupovat, aby zlepšil svou fyzickou kondici, aby si pročistil hlavu... Na kole jezdil takřka každý den svého dospělého života, vystřídal desítky kol, projezdil více jak 40 zemí pěti kontinentů. Jednoho dne se rozhodl, že si pořídí své "kolo snů", kolo, které nemusí být nutně posledním technickým výstřelkem, ale bude odpovídat jeho postavě, způsobu jízdy a naturelu. Čtenář může autora sledovat na jeho cestě při shánění vhodných komponentů - od ručně vyrobeného rámu, přes vhodný systém řízení, převodů atd. - až po finální kompletaci. Stavba kola je však jen pozadím, na které autor představuje historii kola od 19. po 21. století a vypráví příběhy lidí, kteří stáli za klíčovými inovacemi. Je to kniha o kole - a o svobodě, kterou kolo přináší.

Proč se lidé tak vehementně vyhýbají odpovědnosti, když se věci začnou brát špatným směrem? Proč před námi neustále defilují zástupy politiků, kteří za žádných okolností nechtějí připustit své chyby a donekonečna se vykrucují? Odpověď na to, proč jsme schopni odhalit pokrytectví u všech ostatních, nikoli však u sebe, přináší tato kniha. Carol Tavrissová a Elliot Aronson, dva světově proslulí sociální psychologové, tento problém dlouho studovali a nabízejí nám vysvětlení mechaniky sebeobelhávání. Ukazují však nejen, jak tento nešvar funguje a jaké škody může způsobit, ale také, jak se mu můžeme vyhnout.

Proč se lidé tak vehementně vyhýbají odpovědnosti, když se věci začnou brát špatným směrem? Proč před námi neustále defilují zástupy politiků, kteří za žádných okolností nechtějí připustit své chyby a donekonečna se vykrucují? Odpověď na to, proč jsme schopni odhalit pokrytectví u všech ostatních, nikoli však u sebe, přináší tato kniha. Carol Tavrissová a Elliot Aronson, dva světově proslulí sociální psychologové, tento problém dlouho studovali a nabízejí nám vysvětlení mechaniky sebeobelhávání. Ukazují však nejen, jak tento nešvar funguje a jaké škody může způsobit, ale také, jak se mu můžeme vyhnout.

Tato kniha byla napsána pro každého, koho zajímá, jak podivuhodné vědecké objevy ovlivňují náš pohled na svět a pomáhají utvářet naši kulturu. Shrnuje úžasné vědecké poznatky o původu vesmíru, původu hmoty a života, přičemž zdůrazňuje význam role, kterou při tom hrají asymetrie a nedokonalosti: od multiverza k velkému třesku, od velkého třesku k atomům, od atomů k buňkám, od buněk k lidem a od lidí k mimozemskému životu. Co když tu opravdu jsme pouhou náhodou, vznikli jsme vzácnou a zřídkavou shodou okolností? Mělo by ubírat na vznešenosti lidství, že nejsme součástí velkého plánu Stvoření? Měli bychom tedy ustat v našem úsilí o pochopení vesmíru? Marcelo Gleiser se pokusí ukázat, že nikoli. Ba právě naopak: zjištění moderní vědy, klade lidské bytosti do samého středu poznání.

Jméno Madly Vaculíkové není veřejnosti zcela neznámé. Naopak - ctitelé Ludvíka Vaculíka mají možná dojem, že ji už dávno důvěrně znají z jeho knih; pro mnohé je tak dodnes "literární postavou". Teprve nedávno vstoupila sama do literatury jako autorka dvou knih dopisů Jiřímu Kolářovi a zaujala čtenáře hned napoprvé svými názory a svým moudrým pohledem na současné společenské a kulturní dění. Zdálo by se, že k jejímu "obrazu" už není co dodat. Ale je tomu skutečně tak? Jaká je vlastně Madla-Marie Vaculíková, jak vidí dnešníma očima svůj život - strávený z větší části po boku významného českého spisovatele a disidenta? Druhé, doplněné vydání úspěšné knihy.

Proč jsme takoví sráči je druhou knihou amerického komika Denise Learyho, která vychází v produkci nakladatelství Dokořán. Denis Leary (tedy, pardon DOKTOR Denis Leary), který je ze svých stand up výstupů znám břitkým humorem a jazykem, který kadencí připomíná kulomet, se ve své knize z roku 2008 s arogancí a nadhledem sobě vlastními opírá do tlustých a tupých a líných Američanů, do jejich ještě tlustších, tupějších a línějších dětí a kocourů, do církve, politiků a v neposlední řadě do celebrit, které jsou už tak tupé a vymleté drogami, že vám z toho zůstane rozum stát.

Čas a prostor představují rámec existence veškerých lidských společností. Kniha Krajinami cizích časů přibližuje různé přístupy k těmto skutečnostem, jak nám je vyjevují současné i pravěké kultury nomádů i zemědělců. Pozorování soudobých kočovníků a poznávání ryze zemědělských zaniklých civilizací nám přináší úžasnou mozaiku originálních pojetí prostoru, ať již v mikroměřítku architektury, nebo v makroprostoru krajiny a světa. Stejně tak pestré jsou nejrůznější přístupy k času a chronometrii, od jednoduchých inuitských týdenních kalendářů až po dech beroucí kalendária Mayů. Všechny tyto nepřeberné jednotlivosti ovšem poukazují k určité univerzální struktuře spojující neoddělitelně polarity času i prostoru, kočovníků a zemědělců i jiných opozic, do jediného systému.

Půda vzniká působením klimatu, vegetace a půdních organizmů na mateční substrát, kterým může být hornina nebo její zvětralina přenesená vodou nebo větrem. Prostředí vzniku půdy je modifikované reliéfem terénu a v posledních několika tisíciletích také lidskou činností. Půdotvorné faktory nejsou stejné na celé Zemi, a proto mohou být půdy v různých regionech velmi rozličné. Navíc tyto faktory nejsou ani konstantní v čase, a proto jejich produkt – půda – podléhá změnám. Vědecký obor pedologie vznikl, aby nám umožnil lépe pochopit vznik a vývoj půd. Jeho cílem je také poznání těch změn faktorů a procesů, které mohou být ovlivněné lidmi a které se pak projeví změnami půd v příznivém smyslu pro lidskou populaci. A naopak se snaží zabránit zhoršení půdních vlastností až případně úplnému zničení půd v celých velkých oblastech. O tom všem je knížka Půda planety Země.

Proč jsme takoví sráči je druhou knihou amerického komika Denise Learyho, která vychází v produkci nakladatelství Dokořán. Denis Leary (tedy, pardon DOKTOR Denis Leary), který je ze svých stand up výstupů znám břitkým humorem a jazykem, který kadencí připomíná kulomet, se ve své knize z roku 2008 s arogancí a nadhledem sobě vlastními opírá do tlustých a tupých a líných Američanů, do jejich ještě tlustších, tupějších a línějších dětí a kocourů, do církve, politiků a v neposlední řadě do celebrit, které jsou už tak tupé a vymleté drogami, že vám z toho zůstane rozum stát.

Mnozí lidé žijí v přesvědčení, že netrpí žádnými předsudky. Současně se rádi dovolávají svých názorů a životních postojů. Jenomže předsudek není nic jiného než pevně fixovaný postoj, založený na určitých tradicích, názorech a zkušenostech. Hranice mezi předsudky, postoji a názory je velice propustná a ti, kteří vyhlašují boj předsudkům, jimi obvykle sami trpí, přinejmenším vůči těm, co jejich představy nesdílejí. Kniha Právo (n)a předsudek se neinspiruje pouze filozofií, psychologií (Jung, Freud, Frankl, Allport ad.) nebo kulturní antropologií (Lévi-Strauss), ale také postřehy novinářů (zejména italských a britských) a kulturou, konkrétně hudbou, filmem a hlavně literaturou (Kundera, Dostojevskij, Zeyer ad.) Své názory a postřehy autor nevnucuje, ale vede se čtenářem v duchu tradic filozofie dialogu zasvěcený rozhovor. Kniha je určena všem zájemcům o uvedené disciplíny a samozřejmě také těm, kdo by se rádi zbavili předsudků nebo se naopak domnívají, že jich se tato problematika netýká.

Spisovatel a webový guru Steven Johnson si jednou položil otázku, odkud se berou dobré nápady a jak vznikají inovace. Odpověď rozepsal na přibližně tři sta stránek, které obnášejí téměř celou lidskou historii, od starověké Číny po éru počítačů. V biologických, kulturních a environmentálních aspektech lidské kreativity vypozoroval sedm základních schémat, které se často opakují a které Johnson vysvětluje čtenářům pomocí čtivých, humorných, někdy až detektivních ztvárnění skutečných událostí a historických momentek, jako byla například Darwinova plavba na lodi Beagle, krizová situace během letu Apolla 13, nebo příběh moderních fenoménů jako Google News či YouTube.

Jak vlastně rozumět názvu této knihy, která mapuje osudy hudby ve 20. století? Má to snad být povzdech nad nesrozumitelností a chaotičností, kterou v soudobé hudbě asi leckdo slyší? Nebo konstatování faktu, že hudba už vyzkoušela všechny možné cesty a nezbývá jí, než zamířit do míst, kde panuje nelad a hluk? Ross zvolil ve svém díle pozoruhodnou perspektivu – proměny hudebního myšlení a dobového vkusu sleduje společně s děním v politice a ve společnosti. Ukazuje, jak vážná hudba nachází nové cesty v experimentech, ale současně ztrácí publikum, jak se stává nástrojem politického boje i jak se stahuje do pracoven osamělých géniů; zkoumá, jak došlo k tomu, že na počátku století takzvanou vážnou hudbu poslouchaly statisíce, a o sto let později je zejména soudobá hudba předmětem zájmu nevelkého okruhu zasvěcených. Ross je obratný vypravěč, který dokáže čtenáře zaujmout natolik, že nechce zůstat u čtení, chce autora následovat a sám se zaposlouchat do hudby, o které se snad ani nedoslechl nebo se jí obával. A Ross čtenáři podává ruku: na jeho webových stránkách najdeme řadu ukázek ze skladeb, o kterých píše, a knihu doplnil o seznam doporučených nahrávek. Naslouchejme spolu s ním dvacátému století.

John Ruskin, jeden z nejvýznamnějších britských uměleckých kritiků, význačný akvarelista, sociální i ekonomický vizionář a reformátor, byl současně jedním z nejvýraznějších obdivovatelů a milovníků přírody, především té velehorské. Tři autoři představují a kriticky analyzují Ruskinovy ideje spojené s přírodou v rovině filosofické, estetické a umělecko-kritické, sociálně-ekonomické a environmentální. Texty zkoumají jak Ruskinovy představy o vývoji světa a přírody, tak jeho teze o umění zobrazujícím přírodu, stejně jako podrobnou estetiku přírodních objektů. Část knihy se zaměřuje i na Ruskinovu tvrdou kritiku liberální ekonomie a industrializace jako ničitelů krajiny.

Nevázané příhody hrdinů novely Na plechárně, jedné z nejoblíbenějších a nejhumornějších Steinbeckových knih, dávají jen stěží tušit, že se rodila během válečných let v Evropě, odkud se její autor v návalech osamělosti a nostalgie ohlížel za svým kalifornským domovem. Steinbeckovi, vracejícímu se k prostředí a životní filozofii zachyceným již v úspěšné novele Pláň Tortilla, se v ní zdařilo nejen živě zobrazit mikrokosmos ulice kalifornského Monterey s jejími nezapomenutelnými obyvateli, ale dotknout se i temnějších stránek lidského života a připomenout vazby osudově poutající člověka ke světu přírody. I po tolika letech od svého vzniku tak osudy Macka a jeho "mládenců", doktora, hokynáře Li Čonga, malíře Henriho i děvčat z podniku paní Dory zůstávají přesvědčivým a čtenářsky vděčným svědectvím o Steinbeckově schopnosti vcítit se do jejich světa a zachytit jej tak, "aby z nich život nevyprchal".