Dybbuk strana 26 z 27

Co je to vlastně vědomí? Kde se v těle nachází? Rodíme se již s hotovým vědomím, nebo vědomí postupně narůstá? A jak je tomu u zvířat? Na tyto a související otázky se v knize pokouší její autor, uznávaný kanadský vědec a spisovatel, popularizátor vědy Jay Ingram, odpovědět. K tématu přistupuje z vědeckého hlediska založeného zejména na výzkumu a experimentech. Například při zjišťování, jak dlouhá je jedna myšlenka, přichází na to, že zdánlivě nepřetržitě plynoucí proud vědomí sestává z izolovatelných, rychle po sobě následujících "stavebních kamenů". Shledává, že nic není pravdy na tom, že používáme jen deset procent mozku, vznáší otázku, kolik mozkových buněk je ke vzniku vědomí potřeba, zkoumá a rozebírá zážitky těch, kteří prožili stavy blízkosti smrti. Dále například zjišťuje, jak se to vlastně má s teorií mysli a schopností vcítit se do druhého, a v neposlední řadě zdůrazňuje nemožnost zcela se spolehnout na své smysly při orientaci ve světě. Jak je tomu u těchto témat zvykem, výsledkem je spíše vznik dalších a dalších otázek, to však nic nemění na tom, že kniha může sloužit jako užitečný a přínosný průvodce všech hledačů poznání.

Tato kniha se snaží beze studu a nezastřeně ukázat, že i když kunda je stále pro mnohé společenským tabu, pro představivost řady spisovatelů a umělců značí šťavnaté lákadlo a po věky věků svůdný zdroj inspirace a poetické obrazotvornosti. Ať už v poezii, či próze, v intimních zpovědích, či přímo ke čtenáři promlouvajících textech, jejich řádky si každý milovník dobrodružství sice možná tajně, ale s nepochybnou zvídavostí přečte, aby pak mohl spílat nestoudné autorově odvaze a bezprostřednosti, nebo naopak aby si v skrytu duše přiznal, že kunda je pro člověka – a to ve své podstatě i ve všech svých manifestacích – nejen potěšením, ale také nevysychajícím pramenem fantazie a života.

Dějiny sebevražd, tohoto společenského jevu prvořadého významu, v průřezu časem a u jednotlivých národů, nebyly dosud napsány. Dílo Martina Monestiera, skutečná encyklopedie, evokuje veškerou mnohotvárnost lidského chování vedoucího k sebevraždě. Od sebevražd z lásky po epopej kamikaze, od sebevražd jako oběti po sebevraždy jako formy protestu, od prevence po asistovanou sebevraždu, od sebevraždy napodobením po kolektivní odchod ze života, od dobrovolné smrti v literatuře po náboženské příkazy, nic neuniklo bedlivé autorově pozornosti a strhujícímu popisu.

Autobiografický román Léto, kdy otec zemřel maďarské autorky Yudit Kiss pojednává o osudech středoevropské rodiny postižené politickými zvraty posledního století, zejména protižidovským pronásledováním před druhou světovou válkou a během ní. Život členů této rodiny, poskládaný ze střípků vzpomínek hrstky příbuzných, kteří přežili, je vsazen do rámce přítomnosti, do nedávného léta, kdy autorčin otec umíral na rakovinu. Kromě mozaiky čtivých, výstižně napsaných příběhů věnuje tato próza hlavní pozornost napětí mezi generací otců a dětí, konkrétně zejména mezi autorkou a jejím otcem, který se z psychologicky pochopitelných důvodů stal přesvědčeným stoupencem nového řádu, v Maďarsku stejně jako u nás nastoleným roku 1948. Autorka, vychovávaná – v tom nejlepším slova smyslu – v komunistickém duchu, si zvolna začíná osvojovat vlastní vidění a hodnocení světa, který ji obklopuje, až se s otcem názorově rozejde, třebaže jejich citový vztah zůstal neporušený. Jako každé myšlenkově bohaté dílo má i próza Yudit Kiss více rovin: setkáme se v ní s výstižnými postřehy a dojmy ze Ženevy, jejího nynějšího domova, a Budapešti, domova opuštěného, i s jejími zážitky, např. z občanské války v Jugoslávii, o níž si měla příležitost utvořit vlastní představu. Román tak vykazuje široký středoevropský záběr, míněno jak z hlediska prostorového, tak časového, který se v současné literatuře těší rychle rostoucímu zájmu čtenářů.

Výbor erotických pohádek a legend či žertovných historek pocházejících z území dnešního Bulharska a Makedonie, který zde českým čtenářům předkládáme, vychází v autentické a necenzurované podobě. Tematický záběr je velmi široký – od zábavného pohledu na stvoření mužských a ženských pohlavních orgánů, přes příběhy o prostopášných popech, naivních novomanželkách a záletných manželích, po výměnu mužských a ženských rolí, kdy vrchol komičnosti představují situace, v nichž dochází k choulostivému „setkání“ muže skutečného s mužem přestrojeným za ženu. Erotické příběhy Balkánu, zachovávané a sbírané po generace, tak mohou sloužit jako jedinečný zdroj pro přesnější a úplnější utváření si představ o lidové kultuře předků. Ač jsou erotika a sex jedněmi ze základních součástí lidského života, texty samy dříve nemohly být vydávány. Podle oficiálního bulharského pohledu, ještě donedávna zcela ve znamení pokrytectví a zastírání, neodpovídaly schématům o charakteru „lidové kultury“.

Nezáleží na tom, jestli si postavy vypůjčíme z historie, z mýtů, z vlastního života, ze světa fantazie anebo od kolegů a přátel, důležité je, co s nimi následně uděláme. Angela Carter s originalitou sobě vlastní využívá všech zmíněných možností, aby vytvořila jakousi literární féerii, nasycenou postavami přesných charakterů a plných životů. Ať už se jedná o milenku Charlese Baudelaira, Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské, … prostitutku, jež našla dočasné útočiště a dočasné odpovědi na dosud nezodpovězené otázky mezi Indiány, Edgara Allana Poea anebo křehkou dívku, jež nade vše ctí svého otce, ale skutečně miluje pouze své holuby – pokaždé čtenář nahlédne do rozvírající se lastury postupného odhalování lidského osudu, jenž stojí za to, aby se stal literaturou.

Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů (Ema je poslána na Blízký východ v krabici deklarované jako Hořické trubičky). Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Výběr esejů pěti významných britských a irských autorů (filozofů, spisovatelů, dramatiků, novinářů) poskytuje barvitý a užitečný přehled dějin ostrovní esejistiky, co se týče odlišného stylistického zpracování, výběru témat a historického období vzniku jednotlivých textů. Počínaje rozvahou zakladatele novověkého empirismu sira Francise Bacona na téma lidské ctižádostivosti, přes odlehčenou satiru Thomase Dekkera, v níž tento alžbětinský pamfletista vypomáhá elegánům radou, jak se chovat v divadle, či sarkasmus z pera Jonathana Swifta nabízejícího nemilosrdné řešení, jak naložit s novorozenými dětmi žebráků, po kritické eseje „krále paradoxu“ G. K. Chestertona, s humorem a nadhledem rozebírajícího nedostatky, absurdnost a nelogičnost lidského chování a fungování společnosti obecně. Zkusme se tedy začíst do myšlenek, které nám mohou pomoci reflektovat dnešní stav společnosti.

Slavná krátká erotická novela Lady Fuckingham, jejíž autorství se připisuje irskému spisovateli Oscaru Wildovi, popisuje životní příběh Beatrice, dívky založení spíše nymfomanického. Poprvé navnaděna vyprávěním zvídavé přítelkyně Alice, které se brzkého erotického probuzení dostalo od zmužilého komorníka, Beatrice neváhá a vydává se objevovat erotické taje s Aliciným bratrem Frederickem. Jelikož po ochutnání slastí je pro ni nemožno přestat, postupuje hlouběji a zakušuje potěšení rozmanitého druhu – mimo jiné se zúčastňuje orgií tajného Amorózního kroužku, svádí služebné, uzavírá manželství se zhýralým lordem Crim-Conem a nakonec předává své nabyté nepřeberné znalosti dalším nezkušeným.

Jedné bouřlivé zimní noci roku 1813 se v nevěstinci ve východopruském Královci současně narodí dvě děti. Zatímco jedno je hezká a zdravá holčička Henrieta, to druhé, pokřtěné Hercule Barfuss, se narodí hluchoněmé a znetvořené: je to trpaslík, jeho tělesné postižení mu však plně vynahrazují výjimečné duševní schopnosti, kterými normální lidé nedisponují. Obě děti vyrůstají spolu a pojí je hluboký cit, ale po nějaké době se musejí proti své vůli rozejít. Ne však navždy, Hercula čeká dlouhá cesta po tehdejší Evropě, cesta, na níž hledá ztracenou lásku a smysluplný život a zároveň zažije řadu zvratů, dobrodružství a protivenství, jako je vystupování v panoptiku zrůd, pobyt v jezuitském klášteře či bezmála osudové střetnutí s orgány inkvizice. Příběh podivuhodné lásky, obsahující prvky pikareskního, milostného a gotického románu, je příběhem věčného zápasu dobra a zla a vítězství lásky nad lidskou degradací. Jeho autor za něj ve své vlasti získal nejvyšší možné ocenění – Augustovu cenu.

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Výběr esejů pěti významných britských a irských autorů (filozofů, spisovatelů, dramatiků, novinářů) poskytuje barvitý a užitečný přehled dějin ostrovní esejistiky, co se týče odlišného stylistického zpracování, výběru témat a historického období vzniku jednotlivých textů. Počínaje rozvahou zakladatele novověkého empirismu sira Francise Bacona na téma lidské ctižádostivosti, přes odlehčenou satiru Thomase Dekkera, v níž tento alžbětinský pamfletista vypomáhá elegánům radou, jak se chovat v divadle, či sarkasmus z pera Jonathana Swifta nabízejícího nemilosrdné řešení, jak naložit s novorozenými dětmi žebráků, po kritické eseje „krále paradoxu“ G. K. Chestertona, s humorem a nadhledem rozebírajícího nedostatky, absurdnost a nelogičnost lidského chování a fungování společnosti obecně. Zkusme se tedy začíst do myšlenek, které nám mohou pomoci reflektovat dnešní stav společnosti.

Sbírka Probuzení hráči básnířky Inky Machulkové je pokračováním tvorby, jíž bylo po autorčině emigraci do Německa dáno čerpat z dvojí situační perspektivy. Opětovné návštěvy České republiky, konané po roce 1989, poskytují prostřednictvím poezie s osobitou vzpomínkově-fragmentární poetikou záznam prožívání v obou daných domovinách. Návraty nejen do Prahy a nejen fyzické ukazují, že Machulkové svět je časovým prostorem, v němž vnímáme plynutí završujícího se pozorování a poznání, podpořené poklidnou imaginací. Při zvukomalebném zjemnění uctívajícím užívaná slova čteme variace ústřední otázky po lidském probuzení. Nastalo už, nebo si na něj stále teprve hrajeme? Nastane kdy? Nevede snad cesta ze spánku znova a opakovaně právě do spánku – byť spánku s kvalitou, kterou nazýváme denní bdění? Verše jsou tu natolik poctivě "navazovány k zemi", že zůstává pouze na nás, jakým způsobem jimi vystavěné kulisy využijeme k interpretaci návštěvy ve vlastním životě.

Nezáleží na tom, jestli si postavy vypůjčíme z historie, z mýtů, z vlastního života, ze světa fantazie anebo od kolegů a přátel, důležité je, co s nimi následně uděláme. Angela Carter s originalitou sobě vlastní využívá všech zmíněných možností, aby vytvořila jakousi literární féerii, nasycenou postavami přesných charakterů a plných životů. Ať už se jedná o milenku Charlese Baudelaira, Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské, … prostitutku, jež našla dočasné útočiště a dočasné odpovědi na dosud nezodpovězené otázky mezi Indiány, Edgara Allana Poea anebo křehkou dívku, jež nade vše ctí svého otce, ale skutečně miluje pouze své holuby – pokaždé čtenář nahlédne do rozvírající se lastury postupného odhalování lidského osudu, jenž stojí za to, aby se stal literaturou.

Román Na domácí frontě již od prvních stránek rozpoutává tragikomickou bitvu Mattiho, muže, který podstupuje absurdní závod, jen aby opatřil dům se zahrádkou na dobré adrese. Snaží se tak zabránit krizi ve své rodině, jíž kvůli neporozumění a parodicky zobrazené „tradiční“ mužské a ženské roli hrozí rozpad. Vybaven dalekohledem, magnetofonem, zápisníkem a skládací stoličkou se vydává na téměř špionážní akce, domy v okolí podrobuje detailní analýze a tajně proniká do soukromí jejich obyvatel – ti se oddávají „rodinné pohodě“ za vrčení sekaček na trávu a v kouři domácího grilu. Matti propadá hektickému shánění peněz, přeprodává kradenou elektroniku, poskytuje erotické masáže, neváhá vydírat a pomlouvat, po svém si osvojuje obchodní taje a dovednosti realitních agentů a s cigaretou v ústech se mstí svým sousedům v činžovním domě. Je zkušeným běžcem a posedle válčí o každý kousek území se svými nepřáteli, které rovněž žene touha po relativním štěstí a kteří vyprávějí společný groteskní příběh – ten v horečnatém tempu Mattiho úsilí graduje právě tam, kde si běžec dopřává oddechu. Román obdržel prestižní cenu Finlandia a v roce 2004 získal Cenu Severské rady pro literaturu.