Dybbuk

Básnická tvorba zpěváka a textaře skupiny Rammstein. Lindemannovy verše jsou hluboce melancholické a surrealistické, plné touhy a napětí, v nichž se obscénní, avšak zranitelný lyrický subjekt otevírá intimnímu dialogu se čtenářem. Básně zkoumají vnitřní temnotu a tělesnou rozkoš s prvky sexuálního napětí. Provokativním a kontroverzním veršům však kontrastují jemnější a introspektivnější motivy, jako jsou láska, samota či existenciální úzkosti. Lindemann si ve verších symbolicky, až experimentálně pohrává s jazykem, prostřednictvím něhož popisuje všední i niterné prožitky bolesti či smrti. Černobílé ilustrace Matthiase Matthiese vytvářejí s Lindemannovými verši symbiotickou koláž sexuality, sebezkoumání a vzpomínek na lásku i vlastní rodinu.

Modely a metody jsou jedním z hlavních Effenbergerových teoretických děl. Jádro nedokončené knihy tvoří studie psané mezi lety 1966–1970, ale jsou do ní zařazeny také texty z poloviny 70. let. Autor rozvíjí a dobově aktualizuje surrealistický světonázor, poskytuje kritiku tehdejší konzumní a masové společnosti a nabízí obrysy surrealistického řešení psychosociální krize. Zároveň tak rozpracovává svou teorii dialektiky intelektu a imaginace a metodologický projekt komplementarity surrealismu, psychoanalýzy a československého strukturalismu. Knihu k vydání připravil, doprovodil rozsáhlým kritickým komentářem a studií Šimon Wikstrom Svěrák. Humanismus je schopnost tvořit; to právě znamená myšlenku „všechnu moc imaginaci!“. Nepředstavuje moc ve starém smyslu toho slova: je to moc přítomná, která nemá nic společného s tím humanismem, který je většinou připraven udusit básníka. Vratislav Effenberger

Kniha se snaží vydestilovat neurovědeckou literaturu a bádání na toto téma do několika základních bodů a poskytnout zároveň některé nové hypotézy a výhled do budoucnosti. Náš druh zdárně ovládl všechny kouty světa i proto, že představujeme vrcholné vyjádření tzv. samosíťovacího triku, který pro nás připravila sama matka příroda. Základní teze samosíťování (livewiring) je jednoduchá: mozek nemá smysl složitě programovat, místo toho mu jen nastavíme základní stavební kameny a vypustíme ho do světa. Základem úspěchu našeho druhu je, že využíváme vlastní mozek jako živoucí síť, která se oproti nějakému pevnému nastavení rozvíjí sama a flexibilně reaguje na okolní prostředí. Kniha shrnuje desetiletí výzkumu tohoto fenoménu a představuje čtenářům nové poznatky z Eaglemanovy laboratoře – postupuje od synestezie přes snění až po přenosná neurotechnická zařízení, která mění naše smysly. Je tak první knihou, která se zabývá tím, jak mozek toto samosíťování dělá a co to znamená pro náš život a naši budoucnost. Čtenář dostane odpověď na mnoho otázek, které dosud nebyly vědecky zodpovězeny. Proč lidé v osmdesátých letech viděli stránky knih jako načervenalé? Proč je nejlepší lukostřelec na světě bez ruky? Proč se nám každou noc zdají sny a jak to souvisí s otáčením planety? Co má společného odvykání drog se zlomeným srdcem? Proč není nepřítelem paměti čas, ale jiné vzpomínky? Jak se může nevidomý člověk naučit vidět jazykem nebo neslyšící člověk naučit slyšet kůží?

Tento výbor je soustředěn na zapomenuté básníky české dekadence. V negaci proti světu stavěla artistní, umělé, vnitřní světy psýchy — neboť dekadence je především věcí sebestylizace —, a byla to psýcha spleenu, rezignace, zklamání, melancholie. Můžeme se domnívat, že to, co se na přelomu století zdálo podivné, ba to, co se zdálo být stínem této podivnosti, jeví se dnes jako pozoruhodný záblesk — byť mnohdy i jen svou bizarností, umanutostí, s níž rozvíjejí svůj ponurý svět…

Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře… Stěží bys u něho našel zakolísání hlasu, prozrazující nějaké slzy. Přirovnal bych ho k chladnému, tvrdému chirurgovi, který skalpelem rozumu kaleného trpkými zkušenostmi provádí vivisekci současnosti a ví předem, že najde v jejích útrobách hořké nic. (…) Je zřejmě názoru, že do brutálního světa patří brutální, nezhýčkaná poezie. Tumlířova poezie si žádá zvýšené pozornosti, musí být spíše čtena než poslouchána.

Poezie obtížně uchopitelného básníka Paula Celana nás přímo uvádí do pradávných, nehmatatelných končin stvoření světa i lidských bytostí, kde si rozhodně nevystačíme s pouhou slovní archeologií. Je cestou, která po jedinci vyžaduje zapojení vlastní intuice, bez předsudků a obecně zavedených představ. Éterická slova, která naplňují pouze vlastním vyprázdněním, nám nenabízejí nic jiného než se nechat volně unášet v jejich proudění a vnímat tento nehmotný stav čiré přítomnosti. Tato kniha obsahuje veškeré dostupné Kunderovy překlady básní Paula Celana — tedy celý rukopisný svazek Písek z uren, který je doplněn o dalších přibližně dvacet básní, naopak publikovaných pouze v knize Sněžný part. Ve srovnání s odeonským vydáním Celanovy poezie Sněžný part obsahuje kniha i rukopis navíc přibližně dalších šedesát přeložených básní, které nebyly dosud knižně publikovány.

V tomto průkopnickém spojení umění a vědy zkoumá hudebník, neurolog a kognitivní psycholog Daniel J. Levitin souvislosti mezi hudbou a mozkem. Snaží se zodpovědět otázku, proč se nám hudba tak líbí a jaký význam má pro nás její hraní, skládání či poslech. Levitin se v knize staví proti různým významným myslitelům, kteří tvrdí, že hudba vznikla pouhou evoluční náhodou či že je to aktivita určená jen pro zábavu. Autor tvrdí, že hudba má pro náš druh zcela zásadní význam. Na základě nejnovějších výzkumů a hudebních příkladů od Mozarta přes Duka Ellingtona až po Van Halena odhaluje, že její význam může být ještě důležitější než jazyk a navíc zcela zapadá do konceptu „přežití nejsilnějšího“. Hudba je mezi všemi lidskými činnostmi výjimečná jednak tím, že je všudypřítomná, jednak proto, že je tak starobylá. Nechybí v žádné nám známé lidské kultuře, kam jen sahají naše historické záznamy. Jedněmi z nejstarších hmotných artefaktů nalezených při vykopávkách na místech sídel moderního člověka i jeho předků jsou právě hudební nástroje: kostěné flétny a bubny zhotovené z pařezu a přes něj natažené zvířecí kůže. Kdykoli se lidé sejdou, ať už z jakéhokoli důvodu, objevuje se tam i hudba: svatby, pohřby, promoce, odchod mužů do války, sportovní události, noční život, modlitba, romantická večeře, matky konejšící své děti a vysokoškoláci studující se sluchátky v uších. Hudba byla a je součástí našeho každodenního života. Takto všudypřítomný fenomén zatím unikal hlubšímu vědeckému zkoumání. Jak vzniká tón a jak melodie? Jsou vzpomínky i hudba „uloženy“ ve stejné části mozku? Proč nám někdy v hlavě uváznou písničky a nemůžeme se jich zbavit? Má náš mozek nějaké zvrácené potěšení z toho, že nás pomalu přivádí k šílenství nesmyslnými reklamními znělkami? S těmito a dalšími otázkami se autor v knize snaží vypořádat.

Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal — přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu — v rozporu s očekáváním — nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.

Monumentální dramatická báseň Faust Johanna Wolfganga Goetha je právem řazena ke stěžejním dílům světové literatury. Goethe se v ní pokouší nalézt odpovědi na hluboké a trvající otázky lidského bytí. Faust v jeho podání není pouze příběhem jednotlivce, ale i příběhem celého lidstva a jeho věčné — a neukojitelné — touhy po nalezení smyslu života. Hloubka a komplexnost této tragédie nás vábí i nutí znovu se k ní vracet, abychom objevovali nové vrstvy významu a porozumění.

Dvacet let připravovaná trilogie CoDex 1962 je Sjónovo největší a nejambicióznější dílo. Splétá v něm starověká i moderní témata do jedinečného vyprávění, které zahrnuje snad úplně všechno — beletrii, historii, teologii, folklór, film, poezii, komiks, mýtus, drama a samozřejmě bohatou tradici islandského vypravěčského umění. Vypravěč knihy Josef Löwe se narodil v roce 1962 — ve stejném roce, dokonce ve stejném okamžiku jako autor. Jeho příběh však začíná daleko dříve v postavě hladovějícího židovského uprchlíka za druhé světové války. V maloměstském německém hostinci naváže vztah s místní pokojskou a společně pak stvoří z kousku hlíny dítě, ne nepodobné mýtickému Golemovi. Jestliže první díl je milostným příběhem, druhý je pak příběhem detektivním. Löwe přijíždí na Island se svým hliněným dítětem v krabici od klobouku, aby se zapletl do záhadné vraždy. Na konci této části jeho hliněný syn ožívá. V závěrečné části, která se odehrává v současném Reykjavíku, se Josefův příběh stává science fiction. Pomalu začne vycházet najevo, co se za Josefovým příběhem doopravdy skrývá. Geneze celé knihy se pak uzavírá do kruhu a my nahlédneme na nebezpečnou cestu, která by lidstvo mohla čekat. Budoucnost však podle Sjóna není tak temná, jak se nám může v současnosti zdát.

Románová trilogie Ráj a peklo / Smutek andělů / Lidské srdce — nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná. Drsné okolní prostředí vytváří nepřekročitelné překážky, omezuje lidskou mysl, zužuje obzory a zplošťuje dimenze. Náročné životní podmínky ženou lidi ke konzumaci alkoholu a nebezpečně zintenzivňují je­jich city. Bije ti ještě stále srdce? A jak ti bije? Mé srdce bije, protože nic jiného neumí. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?

Tři hořkosladké černé novely spojuje do jednoho tematického celku živý kontakt s osobami odešlými „na druhou stranu“. Reklamní textař v sobě objeví dar komunikace se zásvětím, který využívá k pomoci pozůstalým — truchlícímu otci zprostředkuje kontakt s dcerou usmrcenou při dopravní nehodě, zoufalé matce odhalí, kam zmizely její malé děti, až na něj emocionální síla jednoho nešťastného místa a nával lidí a duší začne být příliš. Unesený pracovník farmaceutického průmyslu je nucen trávit čas svázaný v kozelci v garáži, aby sloužil jako příslovečná vrba, na niž si vylévá svůj nesmírný vztek za uštědřená příkoří psychopatický gangster, kdysi hubený, bezmocný, zneužívaný chlapec. A v asi nejvýraznější a nejvíce zapamatování hodné třetí části pomáhá bývalý přítel duši mrtvé miss, zavražděné žárlivým manželem, pomstít daleko horší nepotrestané násilí z doby dospívání. Projevuje se tíha na srdci u všech stejně, anebo to máme každý jinak? Jaký je vztah druhé, odvrácené strany života, zákona, slávy k nám ostatním?

Stejně jako drtivá většina Eliadových próz vzniklých v emigraci také v Devatenácti růžích a Peleríně se autor vrací do Rumunska, především do rodné Bukurešti — i v povídce Ve stínu lilie, jejíž děj se odehrává ve Francii, najdeme četné odkazy k místům, s nimiž jsou životy emigrantů spojeny. Postavy, které tento prostor obývaly, vytvářejí realitu, jež přesvědčivě vítězí nad tou, v níž se pohybují v současné době, a vede je k objevu a pochopení určitého nadosobního prvku, racionálním duchem moderního člověka sotva přijatelného. Děj próz se také často odvíjí na pozadí rozjetého mechanismu totalitní moci, jež hledá nepřítele i tam, kde žádný není. Autor zde udílí lekci, jak přežít v totalitním systému — nenechat se jím manipulovat, ba naopak manipulovat jím ve prospěch své vlastní individuální svobody. Poslání těchto próz, vznikajících v exilu v době, kdy v Rumunsku docházelo k postupnému „utahování šroubu“, vyznívá nakonec optimisticky: dokud budou existovat výjimeční jedinci, schopní zachovat si svou vnitřní svobodu, lidstvo bude mít pořád šanci.

To sny tvoří svět, praví čínský autor Čang Sien-ming ve své knize Snář mého cvrčka, která je však více než záznamem jeho vlastních snů. Snové vyprávění používá i k otevření našeho podvědomého světa, k zmírnění vnitřních hrůz, i k pokusu o specifickou duchovní očistu. Buduje a spřádá jedinečný fantaskní prostor, kam může utéct duše zkroušená a strádající. Předmětem těchto jeho pokusů je tak svět pomyslný, na hony vzdálený skutečnosti, nebo od ní zcela oddělený — je to stín a přízrak světa reálného, svět surreality. Dělá to však v přesvědčení, že právě tento svět přináší mnohem víc podnětů a sdělení než svět skutečný. Tyto informace se nám odkrývají prostřednictvím dlouhé řady asociací — oživováním osobních životních zkušeností, vzpomínek, objevováním netušených zásob vědomostí, všemocné představivosti. Literární průzkum snů a nevědomí autor vede hlouběji a dále, než bylo kdy běžné. Z jeho snů stal samostatný tvůrčí akt, z halucinační materie klasické literární dílo. Sny — to jest nevědomí — vědomě pojal jako předmět literatury a svůj postup začal nazývat „snové vyprávění“. Také proto budou mít různí čtenáři při setkání s jeho dílem různé, dokonce protichůdné pocity. V tom ovšem spočívá jedinečné kouzlo literatury a všeobecně umění iluze.

Nahlédneme-li do obsahu těchto přednášek, které byly nakonec publikovány formou dopisů, pak je především nápadné, že jsou neseny v duchu kontrastu, jenž věrně doprovází celé Fichteho úsilí. Oproti současné upadlé podobě, zcela podléhající nešvarům momentálního stavu společnosti, staví Fichte ideál, tedy to, jaký by řád svobodných zednářů měl být a co by mělo být jeho náplní. V tomto smyslu by se měl stát zejména ohniskem rezistence vůči tomu, co společenský úpadek charakterizuje. Dle Fichteho to nejškodlivější představuje uvíznutí v jednostrannostech, jež jsou podporovány výchovou k osvojování omezujících specializací. Nad ucelenou osobností člověka tak nabývá převahy pedantství, jež lidstvo vzdaluje od soustředění na podstatnější a důstojnější účely lidské existence. Budoucí vzdělanec v jeho pojetí rozhodně nemá během svého vzdělávacího procesu nabývat dovedností, jež by mu umožnily dosáhnout úspěchu v zákonitostech současného světa. Jeho cílem nemá být adaptace na upadlé poměry, ale pochopení příčin společenského úpadku a osvojení zásadní a účinné rezistence.

Může být někdy krok zpátky nutný k tomu, aby se člověk odrazil k cestě vpřed? Možná že tam někde pod vyslovenými strachy a pochybami leží pevná půda. Hlavní hrdinka autorčina druhého románu se stěhuje se svým ruským manželem a malým synem do Petrohradu. Tam ji pohltí temnota absurdního, byrokracií ovládaného, nesrozumitelného světa, prostoupeného navíc pochybnostmi nad vlastní rolí matky, beznadějí a podrážděností střídající vyčerpání v začarovaném kruhu. Návrat do Čech pak není útěkem, ale snahou začít znovu — než se temnota zase přihlásí o slovo. Nemůžeme snad bez temnoty a agrese být?