Dybbuk

James Fadiman, považovaný za „nejmoudřejšího a nejuznávanějšího amerického odborníka na psychedelika a jejich užívání“, se věnuje výzkumu psychedelik již od 60. let 20. století. V tomto průvodci popisuje osvědčené postupy pro bezpečné, terapeutické a posvátné psychedelické cesty, které se naučil během své více než čtyřicetileté praxe. Poukazuje na okamžité i dlouhodobé účinky užívání psychedelik pro účely spirituální (vysoké dávky), terapeutické (střední dávky) a pro řešení problémů (mikrodávky). Neopomíjí přitom zásady kvalitního setu a settingu, ani připraveného vlastního záměru před samotným psychedelickým sezením. Fadiman podává přehled opomíjených psychoterapeutických výzkumů ohledně užívání psychedelik pro zlepšení zdraví, jak psychického, tak fyzického, např. mezi stovkami studentů. Odhaluje i nová využití LSD a dalších psychedelik, včetně mikrodávkování, pro zlepšení kognitivních funkcí a emoční rovnováhy. Upozorňuje dále, že psychedelika nejsou pro každého, a vyvrací mýty a mylné představy kolující v učebnicích, na psychedelických klinikách i na internetu. Fadiman ukazuje na životních příbězích průkopníků tohoto bádání, jako byli např. Ram Dass, Timothy Leary, Aldous Huxley, Huston Smith, stejně jako Francis Crick a Steve Jobs, jak mohou psychedelika, užívaná s rozumem, vést k vědeckým průlomům či duchovnímu prozření.

Tato kniha je záznamem setkání několika desítek předních vědců z celého světa věnujících se zkoumání sloučeniny DMT. Spolu s celou řadou dalších znalců a odborníků vedli intenzivní a otevřenou debatu o významu psychoaktivních rostlin i o látce DMT. Z neotřelých a odvážných pohledů se zrodily teorie ústící v neobvyklé, mnohdy až provokující závěry od simulační hypotézy, existence paralelních vesmírů až po názor, že DMT může být mimozemského původu. Stále více vědeckých disciplín, od kvantové fyziky až po neurovědy, se v současné době přibližuje k základní pravdě a mystické vizi Philosophia perennis, podle které náboženské a filozofické tradice lidstva vycházejí z jednoho univerzálního zdroje a naše vědomí může ve vztahu k hmotě zaujímat primární, a nikoli sekundární postavení. I proto je nejvyšší čas prozkoumat vliv látek, jako je právě DMT, na lidské vědomí a duchovní život. Může se snad nadcházející změna v nahlížení na lidské vědomí stát klíčovým obratem takřka koperníkovského významu, který pomůže lidstvu odhalit jeho skutečné poslání ve vesmíru? Pomůže nám učinit potřebné kroky k nalezení harmonie a souladu mezi lidským životem ve všech jeho oblastech, včetně sféry politické a ekonomické, a potřebami naší planety a ochrany přírody? A mohlo by se naše pochopení poznání a poselství, jež nám DMT přináší, stát klíčem k odemčení tajemství samotné podstaty vesmíru?

Tento traktát představuje jeden z nejdokonalejších filozofických výtvorů reprezentujících mahájánu. Objevil se v Číně v 6. stol. n. l. a patří mezi nejdůležitější filosofické a náboženské spisy východoasijského buddhismu, řadí se do školy jógáčára. Měl rozhodující vliv na prakticky všechny živé a důležité tradice jak čínského, tak i tibetského buddhismu. Znalci je považován za stručné shrnutí základních učení mahájány, avšak jeho styl je hutný, často až kryptický. Umožňuje tak řadu různých interpretací, takže se jeho komentáře dokonce někdy jeví tak, jako by byly napsány ke zcela různým textům. Do dnešní doby k němu bylo takových komentářů napsáno více než tři stovky. Traktát pojednává o mahájánové cestě k dosažení probuzení (bódhi), která začíná vírou či důvěrou (šraddhá), že tato cesta je správná a vede k probuzení. Za základní princip všech jevů (dharma) považuje vědomí bytostí. Text tak představuje pochopení závislého vznikání na základě neměnného lůna tathágaty. Důvodem, proč byl tento text napsán je přání zbavit bytosti všech druhů utrpení a pomoci jim, aby dosáhly absolutního štěstí neboli nirvány.

Nejnovější neurovědecké výzkumy naznačují zcela nový způsob uvažování o stárnutí - o paměti, systémech vnímání, inteligenci, dokonce i o motivaci, bolesti a našem společenském životě. Daniel J. Levitin se těmito vědeckými poznatky zabývá a ukazuje čtenářům, co se můžeme naučit od těch, kteří to umí a stárnou radostně. Zároveň se dočteme, jak nejlépe přizpůsobit naši kulturu tak, aby plně využívala moudrost a zkušenosti starších lidí. Během svého zkoumání, co stárnutí skutečně znamená, Levitin odhaluje nejlepší strategii pro fyzickou a psychickou odolnost a přidává praktické rady zvyšující kognitivní schopnosti, vhodné s přibývajícím věkem pro každého. Žijeme totiž déle než lidé v minulosti a s tím přicházejí nové výzvy pro naši fyzickou i duševní pohodu. Když jsou starší lidé při ohlédnutí se za svým životem požádáni, aby řekli, kdy byli nejšťastnější, co asi řeknou? Možná v osmi letech, kdy měli málo starostí? Možná v pubertě, kdy se věnovali všem možným aktivitám a objevování sexu? Možná když chodili na vysokou nebo v prvních letech, kdy zakládali rodinu? Špatně. Věk, který se nejčastěji objevuje jako nejšťastnější období života, je osmdesát dva let! Cílem této knihy je pomoci prodloužit toto číslo o deset nebo dvacet let. Věda říká, že to jde. Co tedy můžeme udělat pro to, abychom si udrželi sílu těla, mysli a ducha a zároveň se smířili s omezeními, která nám stárnutí může přinést? Co se můžeme naučit od těch, kteří stárnou s radostí a zůstávají vitální a aktivní i po osmdesátce, devadesátce, a dokonce i déle? Jak přizpůsobit naši kulturu, aby sloužila potřebám stárnoucích generací a zároveň více využívala jejich moudrost, zkušenosti a motivaci přispívat společnosti?

Nový počin Jana Švankmajera je „příspěvkem k čekání na velký český román“, čekání, které se v místní kotlině periodicky vrací, jako by snad onen „velký český román“ měl být spásou veškeré literatury, a nakonec i nás „nebohých“ Čechů samotných. V případě Švankmajera nemůže být větší ironie. Toto je kniha, která vznikla ze hry a nikoliv z ambice složit čtenáři k nohám literární dílo. Je to značně svobodný text, ale určitými parametry se románu skutečně blíží. Prvotní inspirace spočívala ve skupinové hře, kde se báseň jednoho autora převedla do jejího významového opaku. Vznikly tak tzv. „negativní básně“, ale možná by bylo výstižnější použít termín „tonálně převrácené“ básně. Na tomto hracím principu pak Švankmajer rozvíjí i svůj nový románový opus. Výchozím bodem je pro něj první díl nedokončené románové tetralogie Jeana Paula Sartra Cesty ke svobodě: Věk rozumu, který si jednoho dne náhodně vytáhl z knihovny. Švankmajer „tonálně převrací“ děj i postavy Sartrova románu – tam, kde je u Sartra muž, u Švankmajera je to žena a podobně. Výchozí situace i dilemata ale zůstávají kupodivu stejná jako v Sartrově knize: nechtěné těhotenství je středobod, kolem kterého se všechno točí. Rozhodnutí, zda si žena dítě ponechá nebo podstoupí interrupci, má pak vliv na celý další život. Sartrovou knihou i tou Švankmajerovou se vine otázka po míře svobody, která je nám na světě určena a jak tato svoboda nebo také její nepřítomnost limituje naše bytí. Švankmajer ovšem k otázce svobody přistupuje odlišně než Sartre i existencialismus vůbec. Svoboda mu rozhodně není výsledkem našeho osobního „projektu“, ale je značně determinovaná. Dovětek k románu pak představuje hra s „ChatemGPT“, takže i v současnosti vzývaná „umělá inteligence“ tu dostane slovo. Negativní román se vymyká všemu, co lze v současnosti najít na „českém prozaickém knižním trhu“ a vstoupit do něj lze hned několika překvapivými vchody…

Spisovatel, kterým může být i sám autor Jón Kalman Stefánsson, potká v londýnském parku postaršího Paula McCartneyho, který tam hledá úkryt před sluncem, vedrem i slávou. Bývalý člen The Beatles je hrdinou jeho mládí a tak ho napadne, že si s ním promluví. Nejprve se však na tento rozhovor musí řádně připravit, utřídit si své vzpomínky a změť emocí všeho druhu, o které by se chtěl se svým idolem podělit… Vyrůstal v Keflavíku v sedmdesátých letech, a pod vrcholky celé země i v něm samotném se tenkrát rozprostíral smutek. Jako malý kluk se v jedné větě dozvěděl, že mu právě zemřela matka. O několik měsíců později už trávil léto v nové rodině. Divoká krása islandských fjordů se mu stala lékem na otcovo samotářství, alkoholismus a jeho tíživé mlčení. Útočiště si hledal i v knihách a v Bibli, ale tam našel jen neurvalého Boha, stejně omylného, jako byl jeho otec. Biblické učení ho tedy jen rozčílilo a dalo jasně najevo, že opravdové odpovědi na své otázky bude muset hledat jinde. V průběhu let se sám stal spisovatelem. V tomto autobiografickém románu vedle sebe koexistují různorodá místa i čas, setkáváme se například se šíleným taxikářem, instruktorem autoškoly s křehkým srdcem nebo třeba Ringem Starrem v roli biskupa. Kristus přiznává, že má strach a že nesnáší kříže… Klidně se připásejte, protože tady může dojít k čemukoliv. Tento nový odvážný Stefánssonův román nám navíc nabízí příležitost pochopit kvintesenci celého jeho rozsáhlého beletristického díla.

Lewis Carroll nejen že psal nadčasovým, neotřelým způsobem, jeho fantasknost až překvapivě trefně vyjadřuje dění našeho často nesrozumitelného světa. Domněnka, že něco je cosi, a pak se ukáže, že je to něco jiného, má souvislost se Snárkem a se čtením Carrolla samého. Dílo je u nás téměř neznámé, leč ve světě je po obou Alenkách třetím nejproslulejším. Snárk je metaforou všeho, po čem prahneme. Je tím, co mají společného úspěch, dokonalost, cíl, uspokojení, pochopení, prozření. Snárk je dosažení záměru, je to objev sám, život věčný. Uniká nám však, mění se pod rukama, až je to k polekání…

David Lynch nás v knize Chytání velkých ryb zve do svého zákulisí a tak trochu mimo tento svět. Kniha je směsicí Lynchových vzpomínek na zásadní okamžiky jeho života, které vytahuje na povrch světa nahodile, podobně jako když rybář vytahuje z vody právě ulovené ryby. V knize se tak snoubí s obrovskou upřímností autobiografie, filmařina, filozofie i spiritualita. Můžeme nahlédnout do hlavy tohoto výjimečného a zásadního autora, který se mimo filmování dlouhodobě věnoval transcendentální meditaci. Radost z ní zprostředkovává čtenářům a ukazuje její přínos pro kvalitní a kreativní život. V osmdesáti pěti krátkých vzdušných kapitolách — z nichž mnohé připomínají koán — Lynch popisuje techniky, jimiž si rozšiřuje vědomí a formuje myšlenky. Přitom, tak trochu mimochodem, prozradí několik životopisných a zákulisních informací pro ty čtenáře, které zajímají spíše jeho filmy než jeho podvědomí. Knihu na závěr doplňují dva dosud nepublikované rozhovory o meditaci se členy The Beatles — Paulem McCartneym a Ringo Starrem.

Pruské noci jsou jediným básnickým dílem Alexandra Solženicyna. Tato bezvýhradná, značně autobiografická výpověď svědomí a pravdy vznikala v pracovních táborech někdy během padesátých let. Sotvakdo jiný z ruských básníků, nikoli jen těch ze Solženicynovy generace, vylíčil vítězného vojína jako normálního člověka s hříšnou duši. Z legendárního ruského hrdiny se tu stává i kořistník, násilník a posléze i kajícník a v podtextu závěrečného poslání i pacifista. Jde o specifické dílo nejen pro autora, který se sám války účastnil, ale i pro celou ruskou poezii. Svědectví důstojníka sovětské armády z druhé světové války je bohužel znovu aktuální.

Modely a metody jsou jedním z hlavních Effenbergerových teoretických děl. Jádro nedokončené knihy tvoří studie psané mezi lety 1966–1970, ale jsou do ní zařazeny také texty z poloviny 70. let. Autor rozvíjí a dobově aktualizuje surrealistický světonázor, poskytuje kritiku tehdejší konzumní a masové společnosti a nabízí obrysy surrealistického řešení psychosociální krize. Zároveň tak rozpracovává svou teorii dialektiky intelektu a imaginace a metodologický projekt komplementarity surrealismu, psychoanalýzy a československého strukturalismu. Knihu k vydání připravil, doprovodil rozsáhlým kritickým komentářem a studií Šimon Wikstrom Svěrák. Humanismus je schopnost tvořit; to právě znamená myšlenku „všechnu moc imaginaci!“. Nepředstavuje moc ve starém smyslu toho slova: je to moc přítomná, která nemá nic společného s tím humanismem, který je většinou připraven udusit básníka. Vratislav Effenberger

Kniha se snaží vydestilovat neurovědeckou literaturu a bádání na toto téma do několika základních bodů a poskytnout zároveň některé nové hypotézy a výhled do budoucnosti. Náš druh zdárně ovládl všechny kouty světa i proto, že představujeme vrcholné vyjádření tzv. samosíťovacího triku, který pro nás připravila sama matka příroda. Základní teze samosíťování (livewiring) je jednoduchá: mozek nemá smysl složitě programovat, místo toho mu jen nastavíme základní stavební kameny a vypustíme ho do světa. Základem úspěchu našeho druhu je, že využíváme vlastní mozek jako živoucí síť, která se oproti nějakému pevnému nastavení rozvíjí sama a flexibilně reaguje na okolní prostředí. Kniha shrnuje desetiletí výzkumu tohoto fenoménu a představuje čtenářům nové poznatky z Eaglemanovy laboratoře – postupuje od synestezie přes snění až po přenosná neurotechnická zařízení, která mění naše smysly. Je tak první knihou, která se zabývá tím, jak mozek toto samosíťování dělá a co to znamená pro náš život a naši budoucnost. Čtenář dostane odpověď na mnoho otázek, které dosud nebyly vědecky zodpovězeny. Proč lidé v osmdesátých letech viděli stránky knih jako načervenalé? Proč je nejlepší lukostřelec na světě bez ruky? Proč se nám každou noc zdají sny a jak to souvisí s otáčením planety? Co má společného odvykání drog se zlomeným srdcem? Proč není nepřítelem paměti čas, ale jiné vzpomínky? Jak se může nevidomý člověk naučit vidět jazykem nebo neslyšící člověk naučit slyšet kůží?

Na začátku nebylo nic, jen pustina, v níž se tyčil dům mocného Gabaláwího, otce čtyř synů. Slabosti neoddělitelně spjaté s lidskou podstatou vedou k vyhnání nejstaršího ze synů, jehož posléze do pouště následuje i syn nejmladší. Rodí se věčná touha po návratu do velkého domu našeho otce, kde jsme mohli žít v radosti a v blaženosti, jejichž míru jsme si dokázali uvědomit teprve, když jsme o ni přišli… Děti naší ulice jsou ambiciózní mnohovrstevný román, který lze číst jen jako prosté příběhy rodů obývajících jednu káhirskou čtvrť devatenáctého století, anebo jako alegorii dějin lidstva, třech hlavních monoteistických náboženství, jejich proroků Abraháma, Ježíše a Muhammada, a doby, kdy zpití vědou a technikou zapomínáme pečovat o duchovno. Doby, kdy bezděčně zabíjíme Boha, jen abychom se ho pak zoufale snažili oživit. Nagíb Mahfúz se ve svém kontroverzním románu nezabývá ničím menším než těmi nejzásadnějšími otázkami: Proč je na světě tolik bolesti? Co se stane, když se připravíme o víru? Co pro Boha znamená lidstvo? A co pro lidstvo znamená Bůh? Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou. Jsou symbolem politického, společenského a kulturního boje, jenž nikdy nekončí a jenž s každou další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující podobu. Jsou věčným příběhem o neměnnosti toho dobrého i zlého v nás. Nagíb Mahfúz (1911–2006) je stále jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

Mnohokrát přerušovaná existence kapely Swans Michaela Giry, přesahující čtyři desetiletí, se vyvinula od chaotických začátků kořenících v dozvucích newyorské new wave scény počátku osmdesátých let, až k tomu, že se stala jednou z nejuznávanějších experimentálních postrockových kapel současnosti. Její složení se často proměňovalo a na konci devadesátých let se zdálo, že vysílením padla úplně. V roce 2010 se Swans, označovaní jako „nejhlasitější kapela planety“, vítězoslavně navrátili na tvůrčí vrchol i přední místa hudebních anket. Získali si opětovně jak své fanoušky, tak kritiky, jakožto zasloužilí a hlavně přeživší zlaté éry celé undergroundové scény. Po celou tu dobu se Gira řídil svou vnitřní touhou vytvářet natolik intenzivní hudbu, aby posluchač zapomněl na své fyzično. Tak, aby se pokud možno, při poslechu zbavil svého těla a existoval jen jako pouhá čistá — transcendentní — energie uvnitř zvuku. Na stránkách této knihy vyprávějí zúčastnění hudebníci příběh celých Swans, ojedinělé kapely americké postpunkové éry. Text vychází z více než 125 původních rozhovorů a představuje čtenářům a posluchačům nejdetailnějšího průvodce historií Swans a jejich tvorby od osmdesátých let až po dnešek. Vyžaduje koncert, abyste si z boku vyřízli kus masa a opekli ho? Pokud ne, tak Gira nemá zájem.

Tento výbor je soustředěn na zapomenuté básníky české dekadence. V negaci proti světu stavěla artistní, umělé, vnitřní světy psýchy — neboť dekadence je především věcí sebestylizace —, a byla to psýcha spleenu, rezignace, zklamání, melancholie. Můžeme se domnívat, že to, co se na přelomu století zdálo podivné, ba to, co se zdálo být stínem této podivnosti, jeví se dnes jako pozoruhodný záblesk — byť mnohdy i jen svou bizarností, umanutostí, s níž rozvíjejí svůj ponurý svět…

Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře… Stěží bys u něho našel zakolísání hlasu, prozrazující nějaké slzy. Přirovnal bych ho k chladnému, tvrdému chirurgovi, který skalpelem rozumu kaleného trpkými zkušenostmi provádí vivisekci současnosti a ví předem, že najde v jejích útrobách hořké nic. (…) Je zřejmě názoru, že do brutálního světa patří brutální, nezhýčkaná poezie. Tumlířova poezie si žádá zvýšené pozornosti, musí být spíše čtena než poslouchána.

Monumentální dramatická báseň Faust Johanna Wolfganga Goetha je právem řazena ke stěžejním dílům světové literatury. Goethe se v ní pokouší nalézt odpovědi na hluboké a trvající otázky lidského bytí. Faust v jeho podání není pouze příběhem jednotlivce, ale i příběhem celého lidstva a jeho věčné — a neukojitelné — touhy po nalezení smyslu života. Hloubka a komplexnost této tragédie nás vábí i nutí znovu se k ní vracet, abychom objevovali nové vrstvy významu a porozumění.