Dybbuk strana 10 z 24

Kniha se zabývá historickými okolnostmi, za nichž se paměť stává předmětem bádání, výzkumu a interpretace. Michal Janata se v knize zamýšlí nad otázkou nakolik a proč je paměť tak nesamozřejmou položkou filozofie a neurověd. Dále se věnuje vztahu paměti a mysli spolu s otázkou, jak se nám daří získávat jistotu o existenci myslí jiných, než je ta naše vlastní. Soustředí se na trýzeň, kterou nám způsobuje paměť, když nechce vydat plody svého úsilí, na otázku vrstevnatosti paměti či na mysl amnestika, která je permanentní nepopsanou deskou. Přibližuje proměnu osobnosti lidí, které postihly potíže s pamětí, blahodárný účinek zapomínání, kterému můžeme říkat eliptické, protože nás zbavuje všeho balastu a umožňuje nám rozlišovat podstatné od nepodstatného, zlověstný účinek privativního zapomínání, které zužuje mentální prostor a zkracuje čas postižených, nebo otázku existence kolektivní paměti či její časové dimenze. Paměť je tu tak zastoupena v plurálu, v mnohosti svých projevů i v bohaté šíři oborů, které se jí zabývají.

V 18. století žil na vídeňském dvoře černoch, svobodný zednář Angelo Soliman. Byl duchaplným společníkem a zároveň bystrým a hloubavým učencem, který si díky svému štěstí i rozumu vydobyl uznání nejvzdělanějších a nejvlivnějších osobností své doby. V lidech vzbuzoval zvědavost, sexuální touhu, strach, úctu, nebo naopak pohrdání, ba často i nenávist. Jeho výsadní postavení se současně prolínalo s pozicí vyvrhela. Po Solimanově smrti bylo jeho tělo na příkaz císaře vycpáno a vystaveno v Přírodovědném muzeu… Důmyslně zkonstruovaný román můžeme číst jako příběh beznadějného zápasu prokletého génia, jako obraz vášní, radostí a strastí v životě učených hlav i jako melancholickou kritiku osvícenství.

Jaké poznání nám mohou zpřístupnit psychedelika? Naše kultura za „poznání“, resp. „vědění“ pokládá obvykle něco poj­menova­tel­né­ho, ideálně vyčíslitelného. Tomu se ovšem prožitky, které nám tyto látky zprostředkovávají, ze své podstaty vyhýbají. Esence psychonautiky si klade za cíl uvést do problematiky změněných stavů vědomí, aniž by hájila konkrétní interpretační rámec. Text je rozložen do tří částí. V první části autor tyto substance definuje, analyzuje faktory spoluurčující výslednou podobu zážitku, komentuje tradiční spory a rozptyluje některé mýty. Ve druhé části rekonstruuje – a zároveň vzájemně konfrontuje – tři základní přístupové struktury, lišící se v závislosti na druhu poznání, o které usilují. Třetí část pak obsahuje autentické záznamy autorových osobních zkušeností s vybranými psychedeliky.

Mladý psychiatr Kadoke pracující na lince prevence sebevražd má problémy s hledáním ošetřovatelky pro svou matku. Žádná o ni nevydrží pečovat delší dobu. Důvodem je jak jeho vlastní dysfunkční osobnost, tak specifický způsob jeho „matky“ vyrovnávat se s vlastními traumaty a depresemi. Vyřeší situaci narychlo najatá promiskuitní suicidální pacientka s hraniční poruchou osobnosti? Může vůbec něco zdravého vzejít z přimíchání další pochybné ingredience do už tak barvitého klokotajícího mixu? Není to všechno vlastně jako mateřská znaménka, která nám ve skutečnosti nevadí, ale ze strachu před možnou rakovinou si je necháme odstranit, abychom si je nakonec schovali do krabičky na památku, protože se od nich neumíme odloučit? Jak je tomu u oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga již zvykem, i v tomto románu stahuje čtenáře co nejhlouběji do bezedné propasti lidských vztahů.

Kniha Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení neurovědce, filozofa a proslulého skeptika, autora řady bestselerů Sama Harrise zkoumá podstatu vědomí, vysvětluje jak nejlépe meditovat a varuje před pochybnými guruy. Otřese většinou vašich nejzákladnějších domněnek o každodenním prožívání a může se stát, že vám prostě změní život. Publikace je určena všem, kteří sice nevyznávají žádné náboženství, ale současně jim připadá, že v prožitcích postav, jako je Ježíš, Buddha, Lao-c’, Rúmí a další mudrci minulosti, lze najít důležité pravdy. Pro ty, kteří touží po spiritualitě bez náboženství, kniha představuje návod k meditaci jako racionálnímu cvičení v podání neurovědy a psychologie. Text je taktéž úvodem do problematiky pokusů o vědecké podchycení spirituality a zčásti filozofickým rozkladem toho, co většina lidí považuje za centrum svého vnitřního života: pocit, kterému říkáme „já“. Na počátku spirituálního života leží podezření, že odpověď na otázku „existuje ‚já‘?“ by mohla znít „samozřejmě ano“. Chápeme se pomíjivých potěšení. Hloubáme o minulosti, obáváme se budoucnosti a nepřetržitě se snažíme hájit toto egoistické „já“, které neexistuje. To vše nás stresuje. Spirituální praxe je však právě proces postupného vymaňování se ze zmatku a ukončování tohoto stresu. Z vhledů, jež umožňuje meditace, se nám potvrzují jisté dobře zavedené pravdy o lidské mysli, například že náš konvenční pocit „já“ je iluze nebo že kladné emoce – soucit a trpělivost – jsou naučitelné dovednosti. Způsob našeho myšlení totiž přímo ovlivňuje naše prožívání světa.

„Já“, „Máma“, „S partnerem“ – to jsou názvy některých oddílů nové sbírky Yvety Shanfeldové. Je hned zřejmé, že lyrika to bude skutečně intimní. Přesto je překvapující, s jakou otevřeností a přímostí básnířka mluví o stárnutí, o smrti nejbližších, o rodičovství, o podrobnostech letitého partnerského vztahu, o potížích při psaní. Tak kruté postřehy! Těch detailů! Žádné vytáčky! Autorka probírá své soukromí a jazyk její probírky je – jak jsme u ní zvyklí – plný aliterací, etymologických hříček, nečekaných přesahů, zašlých slov a rytmických přeryvů. Jak to, že jedno druhé – intimita a artistnost – neotupuje, ale přiostřuje? Prostě tak.

Díky bezbřehé svobodomyslnosti zdejšího hostinského, kterou by nezasvěcení mohli považovat za lhostejnost a bordelářství, si hosté přizpůsobili hospodu k obrazu svému a zaplnili ji bizarní směsicí nejroztodivnějších předmětů od aristonu po vycpaného kosa. Postupem času se ze štamgastů stali přátelé, ovšem žádná idyla netrvá věčně. Do údolí nevybíravým způsobem vtrhne majitel cirkusu a začne skupovat pozemky. Důvod jeho počínání je pro všechny záhadou, protože v tomhle zapomenutém koutu na okraji města není kromě jeskyně, kam o víkendech směřují rodiny výletníků, nic pozoruhodného. Hostinský už toho za pípou zažil tolik, že ho výhrůžky nemohou rozházet. Odmítne hospodu prodat a příběh se začne zamotávat. Upozornění pro čtenáře: Součástí dějového propletence je přeházené stránkování, které má svoji vnitřní logiku. Právě tak i existence dvou knih se stejným názvem Údolí a naprosto totožným obsahem, odlišujících se pouze jmény autorů Michal Šanda a Ondřej Böhm. Vysvětlení se čtenáři dozvědí v závěru. Vzhledem k totožnému obsahu není nezbytně nutné kupovat obě knihy současně.

Jsou ovce blbé i černé, ale zlá je jenom jedna. Možná intelektuálka, možná nácek, možná zen buddhistka, ovšem vždy pravdařka.. V letech 2002 až 2015 spásala zadní stránku Tvaru, od roku 2016 je na internetu a také jednou měsíčně exkluzivně tančí v Týneckých listech (Velký Týnec).

Monografie se věnuje diskuzi o filozofické a vědecké práci v první polovině 18. století, a to ze specifického pohledu femme de lettres, vzdělané ženy pocházející z aristokratického prostředí. Jakou strategii musela Émilie Du Châtelet zvolit, aby se prosadila ve filozofii a vědě 18. století? Jak probíhala její komunikace s vědeckou komunitou? V čem spočívala její výjimečnost? Kapitoly věnované osobnosti a dílu Émilie Du Châtelet jsou uvedeny obecnou charakteristikou Republiky vzdělanců, definicí filozofů, vědců a popisem komunikace mezi vzdělanci. Práce tak představuje současně i příspěvek ke studiu raného francouzského osvícenství. Gabrielle-Émilie Le Tonnelier de Breteuil, markýza Du Châtelet (1706, Paříž – 1749, Lunéville) byla jednou z nejvzdělanějších žen 18. století. Studovala fyziku a matematiku, věnovala se filozofii a překládala z angličtiny a latiny. Spolupracovala s Voltairem, dopisovala si s nejvýznamnějšími evropskými učenci. Respekt současníků si získala dílem Institutions de physique (1740), v němž se pokusila o propojení Newtonovy fyziky a Leibnizovy metafyziky. Její překlad a komentář Newtonových Principií je do dnešní doby jediným kompletním překladem tohoto díla do francouzštiny.

Novela známého amerického básníka a etnobotanika Dalea Pendella, oceněná v roce 2010 nejvyšší cenou v oboru science fiction na festivalu Green Book, je dystopickým, a přesto optimistickým pohledem na svět po zhroucení civilizace, tak jak ji dnes známe. Poté co dojde ropa, lidstvo zdecimují epidemie a potopy a nastane oteplení prostřídané novými dobami ledovými, poté co vymře většina světové populace, musí nečetní přeživší napnout veškeré síly k přežití a pod nánosy trosek vyhledávat pohřbené zbytky vědomostí. Ke slovu se dostanou hluboko ve vědomí zasuté pradávné mýty, šamanská moudrost a léčitelství přírodních národů. Jaký osud bude mít nešťastné lidstvo? Dojde k vytvoření civilizace podobné té naší, nebo vznikne něco úplně nového, neméně vzrušivé, ba lepší uspořádání?

Je lidský život na první pohled plochá, průhledná a uzavřená vodní hladina? Takový je první obraz, který ve svých krátkých textech povídkového souboru představuje současný islandský autor.