Dybbuk strana 10 z 27

Vojtěch Němec se s rozpustilostí, která se v téhle části světa moc nenosí, rozhodl trochu podívat na atomovou strukturu psané řeči. Píše svůj Příběh, i když ví, že by z něj od učitelů českého jazyka dostal nedostatečnou. Provokuje. Čeština je však dostatečně silná, aby takový atak nejen unesla, ale aby si ho užila. Zkoušet a pokoušet, to je přece hlavní úkol prozaika, ne jen šimrat pod bradou... Na rozdíl od většiny zavedených autorů, kteří vědomě ztroskotávají na slovech, větách a odstavcích, pouští s radostí české literatuře žilou. Literární kritici a čtenáři tvrdí, že všechno už přece bylo napsáno a autor se nemá co poddávat textu, nemá co potlačovat jeho logiku. Má být jen štukatérem, pouhým tapetářem, neboť knihy se píšou pro druhé. Společenská poptávka na základě společenské dohody, žádné experimenty. Vše jen trochu přerámovat, přeformulovat, reinterpretovat. Všemu je třeba řádně rozumět, a hlavně se neunavovat moc velkým přemýšlením. Jenže zas a znovu se objevují texty jako Opus pictum...

Rakouský spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch (1836-1895) se narodil do římskokatolické rodiny rakouského státního úředníka v tehdejším haličském Lambergu, dnešním ukrajinském Lvově. Po studiu práv, historie a matematiky ve Štýrském Hradci se vrátil do rodného města, kde se stal profesorem; postupně však exaktní vědy opustil a věnoval se literární dráze. Je autorem řady povídek a románů, z nichž nejvýraznější je rozsáhlá dvoudílná sbírka povídek Das Vermächtnis Kains I, II (1870, 1877, Odkaz Kainův I, II), obsahující i erotickou novelu Venus im Pelz (Venuše v kožichu), jíž se nejvíc proslavil. Splétá v ní témata ženské dominance a sadomasochismu se silně autobiografickými prvky sexuálních fantazií a fetišů. Mezi další jeho díla patří například Falscher Hermelin (1873, Falešný hermelín), Die Messalinen Wiens (1873, Vídeňské mesalíny), Galizische Geschichten (1875, Haličské příběhy), Judengeschichten (1878, Židovské příběhy) nebo Die Schlange im Paradies (1890, Had v ráji).

Tři dosud nevydané texty spisovatele a dramatika Mojmíra Drvoty obsahují soubor Labyrint krátkých reflexí lidského chování a přírodních jevů a dvě novely. Obě probírají zdánlivě absurdní problém, který však postavám vedoucím dialog slouží jako pouhá záminka k tomu, aby při stále hlubším ponoru k jeho podstatě zároveň odhalovaly lidský úděl. Drvota ve svých textech vždy rád provokuje, ať porušováním tradičních lineárních postupů nebo stylem a náročností textu. Autor ví, že naprosto zásadní je nejen potřeba nacházet odpovědi, ale i otázky, a neváhá vedle sebe stavět racionalitu a iracionalitu. Jeho svět je vždy pevně vystavěný, zcela ojedinělý a prodchnutý ironií, ale není povrchní. Ve svém pohledu si Drvota vytváří odstup a nachází se jakoby mimo dobro a zlo, mimo dobu a čas.

Autobiografická kniha amerického žurnalisty Scotta Stossela je upřímnou a nic neskrývající zpovědí života s úzkostnou poruchou. Její autor, úspěšný novinář, ve svém nitru skrývá každodenní boj s mnoha fobiemi, jako je emetofobie (strach ze zvracení), astenofobie (strach ze ztráty vědomí), glossofobie (strach z mluvení na veřejnosti) či agorafobie a klaustrofobie, a s neracionálními strachy a obavami, které jej ochromují a velmi mu ztěžují život. Aby porozuměl tomu, co je s ním "špatně", volí přístup značně zeširoka, počínaje starověkými názory na nemoci a léčebné postupy, přes Freuda až po vlastní zkušenosti s psychology a psychiatry a jimi předepisovanými léky. Autor promýšlí i rodinnou anamnézu a paralely s vlastními příbuznými, roli dědičnosti a prostředí. Nakonec se však se svými démony smiřuje, neboť na své pouti k vlastnímu vyléčení objevil mnohé klady, které mu jeho stav poskytuje a bez nichž si nedovede představit život. Tento průzkum vlastní duše je protkán i řadou směšných až absurdních příběhů, které v souvislosti se svými fobiemi Stossel zažil. Například když dostane záchvat průjmu mezi rekreující se rodinou Kennedyů v hotelu hlídaném tajnými agenty, či když získá zkušenost s takzvanou expoziční terapií, kdy je pacient trpící emetofobií a astenofobií nucen hovořit před imaginárním publikem, s televizí v zádech ve smyčce přehrávající záběry zvracejících lidí.

"Vavřince Szeghalmiho volají jeho kolegové k více než neobvyklému případu mladé ženy, kterou od posledního porodu trápí strašlivé křeče. Užije-li léčivý prášek, který dostala od místního zaříkávače, uleví se jí, avšak jde to ruku v ruce s prapodivným procesem: začne rodit živé žáby. Případem se zabývá i prestižní odborný časopis Lékařská téka a doktor Szeghalmi se stále hlouběji zaplétá do pátrání. Avšak aby přišel záhadě na kloub a sám nepřišel o život, musí se navzdory svému racionálnímu založení stále potýkat s projevy nadpřirozena ve formě hrůzných vražd, oživlých mrtvol a pomstychtivých duchů. Má naštěstí dobré pomocníky: jednak vesnického děda kořenáře Bakose, znalce lidových léčebných prostředků a postupů, jednak Ilonu Endrődyovou, tajemnou a krásnou urozenou dámu, do které se doktor Szeghalmi zamiluje a která je rovněž ve smrtelném nebezpečí. Mladý užhorodský lékař referuje v dopisech svému příteli o podivných jevech, pro něž neexistuje racionální vysvětlení. Přestože striktně odmítá lidové pověry a mýty, je přes počáteční nechuť nucen nastoupit cestu vedoucí od popírání všeho iracionálního k rodící se víře ve svět stínů. "

Něco cirkusového. Něco lidského a něco velmi zvířecího. Něco, z čeho jde strach, něco, co nutně potřebujeme k životu. Něco směšného, něco dojemného, něco směšně dojemného. Něco velmi tíživého a něco, co by mohlo povznášet. Něco dospělého, něco dětského a něco dětsky dospělého. Něco plného nevšední lásky a něco plného strachu ze všednosti. Povídkový soubor básníka a prozaika Viktora Špačka Něco cirkusového.

V pořadí již třetí básnická sbírka moravského básníka Stanislava Denka si stejně jako jeho předchozí texty pohrává s představou přechodu a přeměny jedné věty ve druhou, které splývají a přelévají se jako vlny. Stejně jako vlny se také slova rozpadají, stékají a naplavují se a vyplavují, strhávaná proudem, kdy jsou "jako slzy hnána větrem", zatímco se na hladině zrcadlí modrající se duše. Tématem lakonických básní, majících občas až formu haiku jsou duchovní témata, často zobrazená na pozadí podzimu s tlejícím listím, vichřicí, mrazem a temnotou, nebo naopak žíznivého vysušujícího slunce.

Vrstevnatý příběh helsinského studenta Lennarta Falka, který hledá štěstí jako úředník v dalekých končinách sibiřské Nachodky, se odehrává na počátku 70. let 19. století. Ani zde, „na konci světa“, se však mladému Finovi nedaří uniknout rozporuplnostem života a nejistotám osudu. Ba právě naopak, neboť snaha o porozumění zdejší rozmanité a pestré společnosti, žijící v drsných a nelítostných podmínkách, od něj vyžaduje veškeré síly. Situace se ještě zkomplikuje, když se zaplete se dvěma ženami, Alexandrou Petrovovou a její dcerou Věrou, a současně se mu naskytne příležitost podílet se na utajovaném plánu na dolování uhlí, přičemž mu kdosi podle všeho usiluje o život. Zmatený Lennart se snaží zjistit pravdu a probírá všechny možnosti: Kdo po něm hodil cihlu? Jedna z oněch dvou žen? Nebo se ho ze světa snaží sprovodit žárlivý Viktor Petrov? Nebo to snad byli otec Spiros a Číňan, kteří si zisk z těžby chtěli rozdělit jen mezi sebou? Co toto Lennartovo dobrodružství vypovídá o skrytých zákoutích jeho duše, potažmo o nás samých?

Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset rozhodnout, zda stát, nebo jít. Propast důvodů. Saháme po holi – opřeme se, či budeme bít? Vzpomínka umírá na okamžik, slovy, která v jasné akustice mrazu nikdy neulehnou k věčnému spánku. Trn výkřiku protrhl kůži ticha, hustotou bohatý vzduch. Mys­­lí odpočívající na námahu víc než trpící

Novela španělské spisovatelky Esther Tusquets Stejné moře jako každé léto tvoří první, kriticky nejvíce oceňovanou a čtenářsky nejoblíbenější část volné trilogie, jíž autorka začala svou spisovatelskou kariéru. Vypravěčem částečně autobiografického textu je žena středního věku, profesí vysokoškolská profesorka, která se po vystřízlivění z iluzí a z nespokojenosti nad svým osobním životem navrací do rodného domu, aby se zde pokusila znovu prožít období svého dětství a mládí jakožto nevinného času her bez nutnosti předstírání a masek. Textem současně probíhá několik odlišných linií vytvářejících neustálé napětí mezi minulostí a přítomností, dochází k střídání tahu a protitahu mezi touhou vydat se dál do nové budoucnosti na jedné straně, na druhé vrátit se zpět a pokusit se změnit příběh svého života. Reflektivní proud myšlenek, pátrání v temných zákoutích rozpadajícího se labyrintu mysli v pokusu o rekonstrukci a znovuprožití zkušeností a vzpomínek a ve snaze o objevení autentičtějšího já je rozehráno na pozadí života barcelonské vyšší buržoazie a slouží také jako obecný komentář k poválečné španělské společnosti za represivního Frankova režimu. Novela, která byla vydána několik let po pádu diktatury v době, kdy docházelo ke společenským změnám, zůstává nadčasovou inovativní meditací a zamyšlením nad plynutím života.

Jsem blázen na hoře. Nikoliv Stařec z Hory. To vůbec ne. Blázen na hoře je nahoře. S policemi plnými literárních duší. (Až umřu, vyvalí se ze mě zásoby písmenek. Státní hmotné rezervy.) V noci se z nich páří a blázen je v mlze dezorientovaný. Ale baví ho to, i když přesně neví, co je vlastně jeho perimetr. Někdy v letech 1962–1964 se mnou matka jezdila autobusem k očařovi. Mám od narození jednu čočku rozpitou do duhovky (setkání se ženami podobného osudu možné…) a nosil jsem brýle s takovou tou klapkou. Pak jsem to viděl u koňů. Když babičce vozili uhlí, na které měla nárok, neboť děda Filip byl strojvůdce, tak se Fuksa zastavila, klapku měla v pohotovostní poloze a uhlíř lopatou z vozu sypal uhel na chodník. Některé balvany měly přes deset kilo, a pak se to muselo rozbíjet kladivem. Byly plné pyritu a já si ve sklepě mohl hrál na zlatokopa. Tyto zápisky obyčejného pětapadesátníka jsou tentokrát z náprsní kapsy (nebo možná z kapsičky červených trenek, na které býval obrázek závodní motorky). Některé vyšly, některé jsou přesáté a některé jsou nové. Ale co to proboha znamená, to „nové“?

Ačkoli o sobě rádi přemýšlíme jako o racionálních bytostech, které zvažují pro i proti, současný neurovědecký výzkum a společenské vědy naznačují, že spíše než realisté jsme vrozeně předurčeni k tomu být optimisté. Obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek. Silně podceňujeme možnost, že bychom se mohli rozvést, ztratit práci nebo mít diagnostikovánu vážnou nemoc. Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku našeho života. Víra v lepší budoucnost je „optimistickou iluzí“ a objevuje se u každé rasy, náboženské skupiny a socioekonomického prostředí. Náš optimismus neztratí nic ze svého lesku, i když se v životě setkáme s násilnými konflikty, vysokou nezaměstnaností, živelnými pohromami a dalšími hrozbami. Jakým způsobem v mozku vzniká naděje? Co nás dokáže přimět, abychom šli za svým snem? Co se stane, když se naše očekávání nenaplní? Liší se mozek optimisty a pesimisty? Sklon přeceňovat možné budoucí pozitivní události a podceňovat události negativní podobně jako mnoho dalších iluzí není přístupný vědomí. I když je často lepší budoucnost jen iluze, naděje nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené. Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali depresivními – klinicky depresivními.

Výpravná umělecká monografie Félicien Rops: enfant terrible dekadence je první původní českou monografií věnovanou životu a tvorbě jednoho z hlavních představitelů evropské výtvarné dekadence a symbolismu, která ho zasazuje do kontextu těchto hnutí. Publikace komplexně přibližuje celý rozsah jak volné, tak grafické, časopisecké i knižní ilustrační tvorby tohoto belgického grafika, ilustrátora a malíře druhé poloviny devatenáctého století. Prostřednictvím pečlivých analýz a reprezentativního obrazového doprovodu tak čtenář získává možnost ponořit se do Ropsova světa, ve kterém je krása obnaženého ženského těla zasazena do v té době tabuizovaných sexuálních, literárních i sociálních souvislostí.

Je to milostný román, nebo to není milostný román? Nora, když zjistí, že je těhotná a přes nepříznivou prognózu lékaře odmítne jít na potrat, dochází postupně k nezvratnému přesvědčení, že nic není náhoda, ale naopak, jestliže má její životní příběh být beze zbytku naplněn, je už předem počítáno s její vzpourou a neposlušností! Jenom zázrak nás může vytrhnout z bahna lepkavé všednosti, na kterou jsme si zvykli a už ji ani nevnímáme. Cena za nalezení smyslu vlastního života, za určení vlastního osudu je vždy velká. Všichni hlavní hrdinové: Nora, Ivan, Klára a Boris milují ruskou básnířku Marinu Cvetajevu. Opravdu je to smrt, pro kterou se Marina vrací do Ruska? Nebo věděla o něčem, o čem my zatím nemáme ani tušení? Co to je za sílu, která útek po útku tká předivo našeho příběhu? Láska? Bez které je marné pátrat po smyslu našeho života, která nás vede k odvaze, ale i k pokorné prosbě, bez které neexistuje ale ani odvaha, ani oběť? V tom nelehkém hledání, spojujícím konkrétní život Cvetajevy a obecné postupné lidské uvědomovování a poznávaní, pomáhají a svědčí o něm třeba i písničkářka Radůza, psycholog a popularizátor LSD Timothy Leary, náboženský myslitel a paleontolog Pierre Teilhard Chardin nebo matematik John. F. Nash. Arabský hřebec není pouze milostný román, je to román o lásce, ve kterém se navíc projdete vesmírem. Tím, do kterého jsme se zrodili, i tím nezměrným a nekonečným v nás.

Román, druhá část volné trilogie nejúspěšnějšího finského autora Kari Hotakainena, tentokrát čtenáře pozve na cestu. Příběh začíná zdánlivě jednoduše: generální ředitel významného průmyslového koncernu má krátce vystoupit v televizi a objedná si řidiče, který pracoval pro jeho otce, aby jej zavezl do hlavního města. Cesta je dlouhá, času na přemýšlení a přemítání nahlas habaděj. Jak se ředitel a jeho řidič blíží k cíli, vydáni napospas osudu a vtahováni do soukolí vzájemných vztahů, sympatií i antipatií, vykání se mění v tykání, napětí a nervozita stoupají… Kniha poukazuje na zásadní myšlenkové rozdíly mezi lidmi a vnuká nám otázky po smyslu a povaze bohatství, společenského postavení a moci. Jak je u Hotakainena zvykem, nechybí velký pozorovací talent, smysl pro humor a cynismus. Samozřejmostí je také ostrý pohled na zdánlivě neslučitelné souvislosti a tak např. švédský film Láska je láska o homosexuálním vztahu dvou dospívajících maloměstských dívek je pro jednoho zpodobněním odvahy a zbabělosti, pro druhého záminkou k manipulaci. Dojdou hlavní postavy nakonec katarze, využijí cestu ke změně svých názorů a postojů, či budou pokračovat ve vzájemném zneužívání a důrazu na vlastní zištnost? Otevřou se „božímu slovu“, nebo zůstanou uzavřeny v bezpečných hranicích svého zažitého chování? Mají vůbec nějakou šanci?

Kniha je prvním reprezentativním výborem z rozsáhlé literární a výtvarné pozůstalosti básníka a výtvarníka Josefa Honyse. Jejím základem je autorem sestavená sbírka Nesmelián aneb do experimentálních textů vstup nesmělý, kterou těsně před svou smrtí v roce 1969 odevzdal k vydání, ale jež ve sledu nastalých, a doposud nevysvětlených, událostí nikdy nevyšla. Výbor mapuje Honysův tvůrčí vývoj od třicátých let do roku 1968 a dokumentuje autorovu příslušnost k literárnímu experimentu šedesátých let (Josef Hiršal, Jiří Kolář, Ladislav Novák, Emil Juliš, Vladimír Burda). Ve své tvorbě Josef Honys spojoval výtvarné umění s poezií do nového pojetí vizuality, svým dílem se propojil s evropskou avantgardou, kterou obohatil o velice originální prvky. Vytvářel koláže, asambláže, seriáže, alchymáže, básně-obrazy, zapisoval surrealistické záznamy hypnagogických vizí a zaměřoval se na deformaci a formaci různých typů písma a čar.