Dybbuk strana 9 z 27

Finský básník, prozaik a překladatel, komunista a opilec, enfant terrible finské literární scény, strávil na přelomu let 1966 a 1967 dva měsíce v Praze. Pobýval v malém vypůjčeném bytě na Újezdě, kde nešla elektřina a společný záchod byl venku na pavlači, čas trávil po hospodách, kde se dával do řeči s místními i s cizinci, bloumal po neznámém městě a pozoroval jeho obyvatele. Text stejně jako u dublinského Dopisu pro mou ženu reflektuje autorovu snahu porozumět svému okolí doprovázenou krátkými, mimochodnými postřehy, do nichž se přimíchává bouřlivé vnitřní dění. V cizím prostředí se o to víc hlásí potlačené výčitky, autor vede dialog s blízkými osobami, zejména se ženami, do přítomnosti se prolíná minulost.

Tato kniha vznikla na základě audionahrávek jednoho překotného vyprávění. Promlouvá zde Helena Skalická, neobyčejně živelná a houževnatá bytost, pozoruhodná výtvarnice. Prožila toho víc než dost: kruté dětství, nesčetné pobyty v ústavech a blázincích, každodenní vození mrtvol do márnice, metráky cigaret a hektolitry alkoholu, život mezi feťáky a bezdomovci, vegetování v nejrůznějších doupatech. Helena o tom všem mluví jaksi mimochodem, bez náznaku sebelítosti, s drsným humorem. S ničím se nepáře, ani s vyprávěním; výsledné texty byly postupně lepeny z různých verzí, fragmentů či zdánlivých maličkostí. Poskytují jeden z klíčů k Heleniným neobyčejným kresbám a malbám. Tohle si pamatuj, že v televizi je toho spousta: hlavně měď, hlinik a železo. Ty lepší kousky sem si tahala k sobě do bytu a zkoušela, jestli dou. A mezi svátkama vánočníma, to se televize válely na každym rohu, protože lidi kupujou televize jak šílený, a to ti garantuju, že kolem Vánoc sou blázince dycky přeplněný, protože lidi si kupujou ty televize na dluh, až z toho přijdou o byt, rupne jim v kouli a skončej v Kosmonosích.

Mladý psychiatr Kadoke pracující na lince prevence sebevražd má problémy s hledáním ošetřovatelky pro svou matku. Žádná o ni nevydrží pečovat delší dobu. Důvodem je jak jeho vlastní dysfunkční osobnost, tak specifický způsob jeho „matky“ vyrovnávat se s vlastními traumaty a depresemi. Vyřeší situaci narychlo najatá promiskuitní suicidální pacientka s hraniční poruchou osobnosti? Může vůbec něco zdravého vzejít z přimíchání další pochybné ingredience do už tak barvitého klokotajícího mixu? Není to všechno vlastně jako mateřská znaménka, která nám ve skutečnosti nevadí, ale ze strachu před možnou rakovinou si je necháme odstranit, abychom si je nakonec schovali do krabičky na památku, protože se od nich neumíme odloučit? Jak je tomu u oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga již zvykem, i v tomto románu stahuje čtenáře co nejhlouběji do bezedné propasti lidských vztahů.

Jaké poznání nám mohou zpřístupnit psychedelika? Naše kultura za „poznání“, resp. „vědění“ pokládá obvykle něco poj­menova­tel­né­ho, ideálně vyčíslitelného. Tomu se ovšem prožitky, které nám tyto látky zprostředkovávají, ze své podstaty vyhýbají. Esence psychonautiky si klade za cíl uvést do problematiky změněných stavů vědomí, aniž by hájila konkrétní interpretační rámec. Text je rozložen do tří částí. V první části autor tyto substance definuje, analyzuje faktory spoluurčující výslednou podobu zážitku, komentuje tradiční spory a rozptyluje některé mýty. Ve druhé části rekonstruuje – a zároveň vzájemně konfrontuje – tři základní přístupové struktury, lišící se v závislosti na druhu poznání, o které usilují. Třetí část pak obsahuje autentické záznamy autorových osobních zkušeností s vybranými psychedeliky.

V 18. století žil na vídeňském dvoře černoch, svobodný zednář Angelo Soliman. Byl duchaplným společníkem a zároveň bystrým a hloubavým učencem, který si díky svému štěstí i rozumu vydobyl uznání nejvzdělanějších a nejvlivnějších osobností své doby. V lidech vzbuzoval zvědavost, sexuální touhu, strach, úctu, nebo naopak pohrdání, ba často i nenávist. Jeho výsadní postavení se současně prolínalo s pozicí vyvrhela. Po Solimanově smrti bylo jeho tělo na příkaz císaře vycpáno a vystaveno v Přírodovědném muzeu… Důmyslně zkonstruovaný román můžeme číst jako příběh beznadějného zápasu prokletého génia, jako obraz vášní, radostí a strastí v životě učených hlav i jako melancholickou kritiku osvícenství.

V 18. století žil na vídeňském dvoře černoch, svobodný zednář Angelo Soliman. Byl duchaplným společníkem a zároveň bystrým a hloubavým učencem, který si díky svému štěstí i rozumu vydobyl uznání nejvzdělanějších a nejvlivnějších osobností své doby. V lidech vzbuzoval zvědavost, sexuální touhu, strach, úctu, nebo naopak pohrdání, ba často i nenávist. Jeho výsadní postavení se současně prolínalo s pozicí vyvrhela. Po Solimanově smrti bylo jeho tělo na příkaz císaře vycpáno a vystaveno v Přírodovědném muzeu… Důmyslně zkonstruovaný román můžeme číst jako příběh beznadějného zápasu prokletého génia, jako obraz vášní, radostí a strastí v životě učených hlav i jako melancholickou kritiku osvícenství.

Kniha se zabývá historickými okolnostmi, za nichž se paměť stává předmětem bádání, výzkumu a interpretace. Michal Janata se v knize zamýšlí nad otázkou nakolik a proč je paměť tak nesamozřejmou položkou filozofie a neurověd. Dále se věnuje vztahu paměti a mysli spolu s otázkou, jak se nám daří získávat jistotu o existenci myslí jiných, než je ta naše vlastní. Soustředí se na trýzeň, kterou nám způsobuje paměť, když nechce vydat plody svého úsilí, na otázku vrstevnatosti paměti či na mysl amnestika, která je permanentní nepopsanou deskou. Přibližuje proměnu osobnosti lidí, které postihly potíže s pamětí, blahodárný účinek zapomínání, kterému můžeme říkat eliptické, protože nás zbavuje všeho balastu a umožňuje nám rozlišovat podstatné od nepodstatného, zlověstný účinek privativního zapomínání, které zužuje mentální prostor a zkracuje čas postižených, nebo otázku existence kolektivní paměti či její časové dimenze. Paměť je tu tak zastoupena v plurálu, v mnohosti svých projevů i v bohaté šíři oborů, které se jí zabývají.

Knihou Skepse a gnóse se ke čtenářům bezmála po stu letech nově dostává Vorovkovo „filosofické vyznání“ plné jemných životně filosofických postřehů, metafor, básnických obratů, náboženských výzev a mravních apelů. Autor vyškolený exaktními vědami a přísnými pravidly vědeckého bádání v ní skepticky posoudil možnosti racionalismu, který ve filosofii u mnoha „životních“, tzv. metafyzických otázek naráží na své hranice a uvolňuje místo nejen pro racionálně kontrolovanou spekulaci, ale též pro další cesty k získání odpovědí na tradičně „filosofické“ problémy lidského bytí – pro intuici, mystiku, náboženskou víru. Vorovka svou filosofii považoval za vyjádření osobního postoje ke světu, opírajícího se vedle vědeckých a zkušenostních poznatků o filosofickou nadzkušenostní a nadracionální intuici – gnósi. Byl přesvědčen, že jen taková filosofie může osvobozovat lidského ducha z církevních, politických a vědeckých vazeb a zvyšovat tím i míru svobody pro člověka a lidstvo. Svůj výklad završil nábožensko-filosofickou koncepcí teistického panpsychismu, postavenou na ideji oživené a živoucí skutečnosti, která je božsky svrchovaná, a přece lidskému duchu v okamžicích gnostického poznání přístupná. Vorovka se touto knihou přihlásil k iracionalistickému proudu v české filosofii, který zejména ve dvacátých letech 20. století působil jako protiváha převažujícího pozitivistického myšlení.

Sugestivní novela, jejíž vypravěč se táže: „Kde to jsem? Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje?“ Antonio Moresco patří k nejuznávanějším současným italským spisovatelům.

Autobiografie světoznámého britského neurologa Olivera Sackse, který se proslavil svými případovými studiemi fascinujících a neobvyklých lidských příběhů (ať se jedná o epidemii spavé nemoci, která své oběti zanechala na desetiletí v katatonickém stavu, Touretteův syndrom s nekontrolovaně vydávanými zvuky a bizarními tiky či autismus), začíná trochu méně obvykle, než je běžné. Sacks ji psal v době, kdy trpěl rakovinou oka a věděl, že mu již nezbývá mnoho času. Text se z velké části zaobírá osobními tématy, a než se dostaneme k Americe počátku šedesátých let a profesním začátkům v Los Angeles, dozvídáme se o jeho lásce k motorkám, oblibě posilování a každodenního plavání, o depresích a nevyřešených osobních problémech, které vyústily v hluboký pád do světa drog, či jak obtížný život měli homosexuálové v Anglii padesátých let. Sacks tak plně pokračuje ve své zavedené tradici. Propojuje práci neurologa s literární činností a pozoruje sám sebe a svůj život se stejným nadhledem, laskavostí a pronikavostí jako kdysi své pacienty. Za nimi se také vydával do jejich vlastního prostředí a s neobvyklou mírou empatie přibližoval jejich odlišnosti a život žitý v často velmi radikálně změněných podmínkách. I po dlouhodobém pobytu v Americe se však stále považoval za cizince a kladl si otázky, co to znamená domov a jak se vztah k němu během života vyvíjí.

V životě se velmi často setkáváme se situacemi, které vyžadují rozpoznání identity. Musíme být schopni identifikovat své blízké a přátele, vědět, komu zaplatit dlužnou částku, na koho se hněvat za urážku či koho pochválit za dobře vykonanou práci. Také jsme si neustále vědomi své vlastní identity – víme, že se dnes musíme vyrovnávat s důsledky svého minulého jednání a to, co uděláme dnes, ovlivní život člověka, kterým budeme za několik let. V běžných situacích jsou naše postoje a hodnoty, které předpokládají identitu, přirozené a často neuvědomované. Mohou však nastat situace, které vyvolávají otázky o lidské identitě, například: Pokud vám v minulosti ublížil člověk, který se od té doby změnil a napravil, je vaše zlost stále na místě? Pokud mám důvod se domnívat, že mě nový politický režim zmanipuluje svou ideologií a přinutí dělat činy, které dnes považuji za odporné, ponesu za ně zodpovědnost? Kniha Lidské identity, lidské hodnoty přináší explicitní reflexi vztahu mezi lidskou identitou a praktickými zájmy, kterou tyto kontroverzní případy vyžadují. Autor si zde klade otázku, zda teoretická reflexe lidské identity může ovlivnit podobu našich praktických postojů a hodnot, do jaké míry může jedinec svou identitu sám utvářet a nakonec také jaká je správná podoba některých těchto postojů a hodnot.

Zadumaně krásné Orkneje u břehů Skotska představují „ostrovy plovoucí k severu“ a jejich zneuctěný aristokrat ducha Magnus Erlendson se na nich konečně dočkal statutu svatého mučedníka a patrona. George Mackay Brown převyprávěl ságu o tomto středověkém šlechtici – mimo jiné figurujícím ve folkloru této výspy Evropy jako nemrtvý přízrak – s odvahou, jež se směle měří se zanícenými výkony dávných bardů s harfou. Zásluhou magického realismu čechraného skoupým slunkem, všudypřítomnou slanou vodou i úklady starými jako lidstvo samo zjišťujeme, že dvanácté století nebylo na Orknejích ani pod nadvládou Norů zdaleka pouze „temné“, neboť vše se tak jako tak vrací v kruzích a nad zbídačelým krajem znovu zavládne světlo. Vroucná báj o narození, prozření, smrti a zmrtvýchvstání krajana-mírotvorce vede k docenění rodné země: pravlasti dobra i všeho vnitřního utrpení, kterého hrouda pod našima nohama poznala daleko víc, než každý z nás v životě zjistí. George Mackay Brown převyprávěl ságu o středověkém šlechtici – mimo jiné figurujícím ve folkloru této výspy Evropy jako nemrtvý přízrak – s odvahou, jež se směle měří se zanícenými výkony dávných bardů s harfou.

Román Včely současného estonského spisovatele Meelise Friedenthala je příběhem vysokoškoláka Laurentia Hylase cestujícího na konci sedmnáctého století, v době celkového velkého utrpení, neúrody a procesů s čarodějnicemi, z holandského Leidenu studovat na estonskou Univerzitu v Tartu. Nepřestává pršet, ve vzduchu je neustálá vlhkost. Mladíka, jehož vnímání je silně ovlivněno vysokou horečkou, otravuje všudypřítomný zápach, místní lidé jsou plní pověr, úroda byla špatná, řádí hladomor. Příběh, odehrávající se v jediném týdnu, slouží nejen jako obraz tehdejšího života, ale také tehdejšího stavu medicíny, kdy depresivní lidé trpěli melancholií, o níž se vědělo, že ji zapříčiňuje černá žluč, a k jejíž léčbě se praktikovala humorální medicína.

Esej Rozprava o štěstí tvoří součást rozsáhlého korpusu francouzsky psaných textů, které byly v první polovině 18. století věnovány otázce štěstí - recept na šťastný život hledal například Voltaire, La Mettrie či Helvétius. Štěstí bylo častým tématem rozhovorů, a objevuje se dokonce i v kázáních určených prostým lidem. Autorka Rozpravy, francouzská vědkyně a filozofka Émilie Du Châtelet, si zde mimo jiné klade otázku, jak mohou štěstí dosáhnout ženy, proto je dnes text považován za jeden z významných dokumentů ženské emancipace. Překlad je doplněn úvodem, který seznámí čtenáře s životem a dílem Émilie Du Châtelet, a závěrečnou studií věnovanou pojetí štěstí v 18. století.

Syrový text Dopis pro mou ženu finského spisovatele, kontroverzního bohéma, oddaného komunisty a náruživého alkoholika, celebrity finské literatury, vznikl na konci šedesátých let. Autor tehdy podnikl několikatýdenní cestu do Dublinu, dějiště Joyceova Odyssea, kterého také překládal. Jde tedy ve stopách Leopolda Blooma a mezi návštěvami restauračních zařízení, bloumáním po městě a pozorováním místního života se své ženě svěřuje se svým steskem, pocity a názory, kterými při svém osamoceném putování překypuje a v nichž si nebere žádné servítky a nikoho nešetří. Text je plný jadrných až vulgárních výrazů, tak jak autorovi přicházely na mysl, aby ji "v proudu vědomí" zase opouštěly...

Píše se rok 1949 a Islanďan Valdimar Haraldsson, svérázný osmdesátník se zvýšeným zájmem o vliv konzumace ryb na vyspělost nordické rasy, se ocitá na palubě dánské nákladní lodi směřující na své vůbec první plavbě k tureckému pobřeží Černého moře. U kapitánova stolu, k němuž je přizván, se Valdimar seznamuje s druhým kormidelníkem Kaineem. Z něj se vyklube pozoruhodný vypravěč, který po večerech baví posádku příběhem o tom, jak se s Iásonem a dalšími Argonauty plavil do Kolchidy pro zlaté rouno. Obě výpravy jsou však záhy přerušeny: MS Elizabeth Jung-Olsenová čeká na náklad surového papíru v jednom z norských fjordů, bájná Argó musí zakotvit u břehů ostrova Lémnos, kde se tolik očekávané milostné hrátky s tamními obyvatelkami promění v několik měsíců trvající noční můru. Pojítkem mezi těmito dvěma světy je kousek ztrouchnivělého dřeva - ve skutečnosti lidským hlasem obdařený úlomek přídě mnoha hřeby sbitého korábu Argó.