Dybbuk strana 7 z 27

Proč zrovna u nás? Proč se ta díra objevila zrovna tady? Vypadá to, že se v ní hromadí všechno zlo. Je to snad trest za naše hříchy? Jsme horší než ostatní, víc krademe a podvádíme? Vždyť já jsem jen malý úředníček na magistrátu, trochu jsem si nahrabal a nahamounil, palác vystavěl Srdcová dáma je aktuální satirické podobenství o propasti mající podle mnohých příčinu v transformačním období devadesátých let. Je snad tato podivná propast božím trestem? Proč se okolo průrvy v zemi začíná politikařit, přetahovat se o ni a využívat ji pro vlastní účely? Kniha může sloužit i jako obecná metafora pro morálkou opomenuté kouty světa (mezi které lze kromě autorova Moldavska zařadit možná i současné Česko), svou obnažeností plně vystavené jak všem lidským nectnostem, tak silám historických událostí. Odpustí nezávislá novinářka pasoucí po případech korupce úředníku Nistoru Polobokovi jeho přečin, než se všichni zřítí do propadliště dějin?

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. „Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

Shaun Bythell si založil knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?

Muži mají (zatím ještě) na konci trupu poměrně směšně vypadající výrůstek, jakýsi vodovodní kohoutek, kterým se zbavují přebytečných a nezdravých tekutin, a také se s jeho pomocí rozmnožují (zatím ještě), což přináší všelijaké radosti. Pojmenovávají jej různě a vztah k němu mají nadřazený. Co se ale může stát, když tato jejich součást, tento mocipán nebo klabrdón, v sobě odhalí intelektuální pýchu, a Wit­tgensteinův spis Tractatus logico-philosophicus se pro něj stane důležitější než sexování, což je dnes moderní název pro ty již zmíněné radosti? To se vám jednou jeden takhle postižený mocipán nebo klabrdón, tedy čuráček, přiznejme barvu, zcela pošetile zamiluje do knihy o Malém princovi a začne s tím svého nositele tak dlouho otravovat, až ho ten pošle do háje, ať si teda jde. A tak jde ten pošetilý čuráček jménem Jájínek sám světem vezdejším a zažívá různé veselé i smutné příhody, jak už to tak v podobných knihách bývá. A že jsou poučné (ty příhody), to nám věřte!

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, co si asi tak myslí váš šéf nebo zda je vaše manželka šťastná, vpustili jste je tím do „klubu mysli“. Je snadné předpokládat a zdá se to být samozřejmé, že i ostatní lidé myslí a cítí, ale platí to také u krávy, počítače či korporace? Jaký druh mysli mají? A jak dobře znáte svou vlastní mysl? Oceňovaní američtí psychologové Daniel M. Wegner a Kurt Gray objevili, že mysl – při její neskutečné důležitosti – je záležitost vnímání. Jejich výzkum otevírá pokladnici nových poznatků a postřehů o lidském chování, které jsou fascinující a zábavné a současně děsivé. Klub mysli vysvětluje, proč některá zvířata milujeme a jiná klidně jíme, proč lidé tak intenzivně debatují o existenci boha, jak je možné, že dobří lidé mohou být tak krutí a proč roboti jsou tak špatnými milenci. Tím, že zkoumají vnímání mysli u jejích výjimečných nositelů – zvířat, strojů, lidí v kómatu či boha –, autoři vysvětlují, co to vlastně znamená mít mysl a proč na tom tolik záleží. Propojením novátorského výzkumu a osobnějších příhod a historek Klub mysli soucitně a s důvtipem zkoumá morální dimenze vnímání mysli. Odhaluje přitom překvapivě jednoduché základy toho, co nás nutí milovat, nenávidět, zraňovat a chránit.

Dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Emisar je příběh o nezdolném optimismu, vítězícím nad zdánlivě všeprostupujícím pocitem zmaru.

Prozaická kniha literárního kritika, publicisty a editora Jakuba Šofara. Také si z cest přivážíte místo suvenýrů kameny zajímavých tvarů? Jistě nesnášíte potlesk pasažérů na konci letu v letadle a po vlezu do vody si úzkostlivě kontrolujete věci zanechané na břehu. Zajímá vás ale, kolik lidí vlastně umřelo na tiskovou chybu? A kolik jich vůbec umřelo na něco, co si přečetli? Plete se vám Jodorowsky a Chodorkovskij, Švejk se vám proměnil ve Špejbla, Pinocchio v Pinocheta a alegorie se objímá s alergií? Karle, sundej si tu čapku! Konstantine, kde je tvá bible? Z kosti Biebla zbyla jen ta lýtková a torzo pánve. Co dělá Todor na Žižkově? To nic, to jen nějaká Prachyba, prabába všech omylů, vrhá svoje mláďata do cizích hnízd. Bezchybné poznání neexistuje. Na začátku byla chyba. Geniálními chybami je svět polidšťován. A čím méně příběhů, tím více života. Budoucnost není pošťák, nemusí zvonit dvakrát. Nezbývá než v té strouhance života plakat mojitové slzy homeopatického složení a poslouchat nekonečnou ozvěnu vítězného pokřiku v chrámu duše.

Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí… Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný. Neulehčuje to ani čtenáři. Pokud však ten vytrvá, dočká se katarze, i když ne příliš optimistické. Řečeno slovy jednoho z Kameníčkových typických hrdinů: „Člověk nedojde ke štěstí, protože se mu bude stále připomínat jeho vina.“

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.

Přední český gynekolog a porodník, autor mnoha odborných studií, se ve své popularizační knize věnuje historii i současnosti svého oboru. Na základě svých mnohaletých zkušeností nahlíží možný vývoj gynekologie a porodnictví a nenechává stranou společensky aktuální témata alternativní medicíny, domácích porodů, atp. Jaká vlastně je a kam směřuje česká gynekologie a porodnictví? Přežije okolní tlaky a přežije je jako samostatný obor, jak ho známe dnes? Je možné sloučit požadavky humanizace porodnictví a postupy alternativní medicíny na straně jedné s vědeckou gynekologií a porodnictvím na straně druhé? Je mezi moderní medicínou a v postmoderní společnosti žijící klientkou vůbec možná smysluplná komunikace a mohou — a v jakém rozsahu — vzájemně vyhovět svým požadavkům, přáním, povinnostem a právům? Jak bude vypadat česká gynekologie a porodnictví v dalších letech? Tyto a další otázky si ve svém textu klade gynekolog Pavel Čepický a hledá na ně odpověď.

Šrí Nisargadatta Maharadž (18971981) seberealizovaný mistr, který žil v chudinské čtvrti v Bombaji, se stal proslulý svými brilantními, vtipnými a spontánními promluvami, ve kterých vyučoval prostou a úspornou džňána jógu, založenou na vlastní zkušenosti. Kniha obsahuje promluvy z posledních pěti let jeho života. Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. Tento svět nemá žádného stvořitele a není tu rovněž nikdo, kdo by svět zachovával či ničil. To vše je jen spontánní dění. Když poznáte skutečný význam představy já jsem, budete se dívat na tento svět jako na hru. Přestože je svět tak rozsáhlý, není v něm ani špetka pravdy. Ve skutečnosti se nikdy nic nestalo. Vaše mysl vám ukazuje věci, jaké si přejete. Samo vaše vědomí přijímá různé formy a vy spatřujete vize, které chcete. Kvůli tělesnému ztotožnění budou vaše představy víc a víc narůstat. Pokud se spřátelíte s já jsem, ukáže vám Pravdu. Tajemství vědomí je poznáno, když vědomí sebe sama zmizí a vy jste v bezejmenném stavu známém jako Vidžňána. Pokud rádi přebýváte v tomto stavu, postupem času si uvědomíte, že jste nikdy žádný svět neviděli. Takže o nějakém konání nelze vůbec mluvit.

Básnická sbírka příslušnice indiánského národa Tohono Oodham. Ofelia Zepeda je lingvistka, obhájkyně zachování domorodých jazyků a aktivistka boje za jejich obranu. V současnosti působí jako profesorka na Arizonské univerzitě v Tucsonu. Ofelia Zepeda po svém narození neobdržela rodný list, protože, jak píše v jedné své básni, její rodiče neuměli ani slovo anglicky. Mluvili jazykem, který se hodí na vytahování vzpomínek z hloubi země. Tématem jejích básní je dětství na venkově a zvyky jejího kmene čekání na déšť a jeho vůně, když se konečně objeví, kaktusy povodní vytržené ze země, vzpomínka na kouř lpící ve vlasech, práce v kuchyni při přípravě tortil a na bavlníkovém poli atp. Mimo indiánské motivy se v knize objevují i současné, moderní prvky, které pronikají do původního způsobu života, a to někdy až absurdním způsobem tanečníci jeleního tance například vydělané peníze k překvapení přihlížejících turistů a jejich puristických představ hodlají utratit za hamburger a hranolky. Život Tohono Oodhamů je pevně zakotven v himdagu, způsobu života, který prolíná kulturní, duchovní a fyzickou říši světa. Básně Ofelie Zepedy jsou důkazem toho, že k plnému pochopení lidské zkušenosti a světa, který obýváme, je nutná jazyková diverzita.

Existuje-li v kolumbijské literatuře nástupce nobelisty Gabriela Garcíi Márqueze v mimořádně přesné a úsporné práci s jazykem, je jím bezesporu Tomás Gonzáles. Jeho prvotina Na počátku bylo moře pojednává o manželské dvojici J. a Eleny, kteří si přejí vymanit se z městské civilizace, žít u moře v přírodním prostředí. Za tímto životním snem se stěhují z kolumbijského velkoměsta na statek u Karibského moře. Počáteční radost z budování vystřídají finanční potíže, smutek z nekonečných zimních dešťů, Elenina neschopnost sžít se s místními lidmi i stupňující se konflikty mezi ústřední dvojicí. Latentní problémy a zlo číhají nejen v lidech, ale i v přírodě, krásné, ale přemáhající vše, včetně individuálních lidských snů a plánů. Vše spěje k neodvratné tragédii Tomás González ve svých dílech zpravidla vychází ze skutečných událostí, které mísí s fikcí. To je i případ knihy Na počátku bylo moře. Inspirací k napsání této novely mu byla vražda staršího bratra, ke které z nejasných důvodů v pralese došlo. Autor přebývá na statku mimo městskou civilizaci a důsledně se straní tzv. literárního provozu. Zřejmě i proto získal od kritiků přídomek nejlépe ukrývaného tajemství kolumbijské literatury.

KNIHA O je sbírka více než tří set erotických textů z pera spisovatelů uznávaných, zatracovaných i anonymních, bohatě ilustrovaná výtvarníky napříč staletími. Navazuje na kontroverzní Knihu o kundě a rozšiřuje ji o další texty i díla současných českých umělců. Ať už v literatuře či v umění, erotika je nevysychající pramen fantazie a života Kunda je cesta, po které sem člověk přišel a ke které se celý život vrací. Když penis stojí, je připraven, a když je připraven, je to neslušnost. I v dnešní době existují tabu, přičemž život ze samotné své povahy přestupuje veškerá omezení Pornografičnost textu, výtvarného díla, filmu a tak dál neexistuje. Existuje jenom pornografické čtení vybrané látky. Jsou jenom ustrašenosti a úzkosti na straně vnímatele. Jedné holce zakazují na škole recitovat Bondyho, protože V jedné galerii přelepují klíny a ňadra na plátnech, protože V jednom veřejnoprávním rozhlase vykoukne penis nad koulemi, a hned je oheň na střeše, protože Protože je tu problém. Váš problém. Ani Bondy, ani klíny a ňadra, ani penis nad koulemi za nic nemůžou. Na vině je vždycky ten, kdo hysterizuje. Vždycky nejvíc křičí, od koho to fičí. Proto repete. Doba se změnila. K horšímu. A jediné slovo, které má váhu, je čin. Takže čin-čin.

Kniha Budoárová bible nabízí bez jakýchkoli předsudků aktualizovaný pohled na lidskou sexualitu již neexistují žádná zbytečná tabu, o všem je možno mluvit otevřeně, pozitivně a bez zábran. Cílem našich sexuálních aktivit je přece osvobodit mysl, být šťastni, cítit se příjemně a užívat si rozkoše Tato nová sexuální příručka 21. století slouží jako základní text pro všechny, kteří touží po hluboce uspokojivém milostném životě a i tomu nejméně obeznámenému čtenáři pomůže stát se v tom mistrem. Kniha není jen k tomu, aby se četla, ale hlavně aby byla prožívána. Proto přináší i rady, tipy, návody na moderní techniky, jako je bondáž, erotická flagelace či používání sexuálních pomůcek, tedy to, co doposud praktikovali jen ti nejodvážnější. Přitom jde o ty nejvnitřnější a nejzákladnější lidské touhy, jejichž projevení a následné uspokojování přináší až nadsmyslnou slast a potěšení.

Výbor z díla básníka, prozaika i operního libretisty Zdeňka Barborky chce představit a připomenout především jeho dílo básnické a prozaické. Oddíl básní zahrnuje texty, které vznikaly zejména v průběhu šedesátých let. Prozaické dílo, datované od poloviny sedmdesátých let do konce let osmdesátých, se skládá z několika povídek a novel. Barborkou jsou navíc tyto texty výslovně zahrnovány do volného cyklu prozaických studií. Zatímco v poezii se ukazuje postupný přechod od lyriky k experimentu, v prózách autor neexperimentuje ani tak s formou jako spíš s neustálou blízkostí poetických prostředků, s citacemi a s narážkami na řadu literárních i hudebních děl. Kniha vychází v roce autorových nedožitých 80. narozenin.