Dybbuk strana 6 z 27

Tony Pagoda je zpátky: o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí. S některými z nich jsme už setkali v románu Všichni mají pravdu: s králem bulváru Toninem Pazientem, osamělým bossem Fabiettem, kouzelníkem Silvanem, Tonyho rodiči, zejména s jeho podnikavou matkou. Jiné poznáváme poprvé: mága chytré televizní zábavy Maurizia Costanza, hvězdy italské pop music 60. let, fotbalisty SSC Neapol Časovou kulisu povídek tvoří, s výjimkou několika návratů do Tonyho dětství a mládí, nultá léta našeho století. Éra Silvia Berlusconiho, finanční krize, devalvace morálky a kulturních hodnot, atmosféra úpadku a carpe diem. Svět už není, co býval: změnil se New York, festival v San Remu, ostrov Capri i sama Neapol Zůstává jen Věčné město, protože to zemřelo už dávno. Tonyho hlavním tématem je opět hledání autenticity, okamžiků nefalšovaného úžasu, čekání na zázrak, který se může dostavit v podobě bujarého veselí a nekonečného záchvatu smíchu. Rehabilitace kultury smíchu a humoru (nikoli bezduché zábavy) se zdá jedinou záchranou našeho světa. Pokud už není pozdě.

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího dámského čtiva do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

Zůstává už vlastně pouhým jménem v literární historii, jménem bez představy, jaké je za ním dílo, a navíc jménem, kterého si všímají čtenáři velmi málo, a pokud už, pletou si dost často Růženu Jesenskou s její neteří Milenou. Odpověď na to, proč tomu tak je, dnes najdeme jen sotva — její melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ale působí neustále živě a vášnivě i po více než sto letech od jejich vzniku.

Básnická sbírka českého básníka, muzeologa, překladatele, výtvarného kritika a historika umění. V poválečném období se objevilo jen málo temnějších autorů, než byl Antonín Bartušek. Skutečné se zde s neskutečným potkává zcela přirozeně, život musí být stále silněji konfrontován se smrtí, ale ne ve výbušném a heroickém gestu. Spíše v tichosti, v neustálém a trvajícím zápasu, budícím otázky. Konečný majestát smrti jako určité vysvobození z marnosti všech pozemských bolestí. Metafyzické meditace až do úplného vyčerpání? Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou...

Kniha současného moldavského spisovatele a novináře. Autor s notnou dávku satiry popisuje peripetie mladého začínajícího spisovatele a moldavskou společnost. Román A ráno přijdou Rusové splétá několik osudů v rozmezí od osmdesátých let minulého století po blízkou budoucnost mladík krátce po vystudování filologie (až v Rumunsku!) jen těžko doma v Kišiněvě shání práci, aby poté, co se mu dostane prvotního šoku, jak to v životě vlastně chodí, měl co dělat a neutopil se. Román o budoucí invazi z Podněstří, který mu nakonec vyjde, představuje nakonec v zrychlujícím se víru absurdit jeho zkázu. Postarší ovdovělý profesor latiny sice v budoucnu před útokem Rusů ujede, ale na hranicích ho vyhmátnou a vrátí (zrovna když se seznámil s takovou vnadnou fešandou!) jeho rumunský pas je propadlý, druhý si zapomněl doma. Byt mu však ke škodolibé radosti jeho ruského souseda již zabrali, auto je následně ukradeno, možnosti útěku se snižují. Na jakou stranu se kdo v novém systému přidá? Zradí své bývalé kolegy a přikloní se k novým pořádkům? Platí dále dlouholetá přátelství, dá se s lidmi počítat, nebo je jednou provždy všechno jinak?

V souboru Přetržená nit čtenář nalezne rukopisné, porůznu tištěné a pohromadě dosud v celku knižně nevydané rané prozaické texty Richarda Weinera. Jedná se o jeho tvorbu vzniklou do roku 1913, tedy do doby autorova odchodu do Francie. Jako jistý bonus k těmto raným prózám přidáváme ještě dvě neznámé pohádky z pozdější doby. V mnohém tyto texty ukazují Weinera coby autora na rozhraní mnoha stylů, příběhů a věků je představen částečně coby zadumaný symbolistický pozorovatel, stejně jako grandiózní vypravěč pitvorných stavů společnosti, ve které začíná stále výrazněji probublávat Freudova psychoanalýza, groteskní šílenství v době těsně před první světovou válkou i náznaky dusného, tíživého pre-existenciálního poznání moderní doby.

Americký lékař, vědec a spisovatel Randolph Nesse, spoluzakladatel oboru evoluční medicíny, ve své nové knize rozšiřuje pohled na vznik nemocí a aplikuje principy svého oboru na duševní choroby. Zabývá se přitom otázkou, proč jsou v současnosti úzkost, závislost na látkách či poruchy příjmu potravy a schizofrenie tak rozšířené. Různými poruchami nálady dnes trpí stovky milionů lidí na celém světě. Mají kvůli tomu zhoršenou kvalitu života a znemožňuje jim to pracovat, a někdy i vůbec žít. Pomalý postup v hledání příčin těchto chorob a jejich léčby inspiruje sílící volání po nových přístupech. Tato kniha se proto ptá, nejen proč někteří lidé onemocní, ale hlavně proč jsme díky přírodnímu výběru tak náchylní vůči duševním chorobám. Jak autor vysvětluje, úzkost je užitečná odezva důležitá pro naše přežití, která prostě někdy přeroste míru. Panické ataky jsou falešné poplachy v systému boj nebo útěk, jejichž běžnost lze vysvětlit principem detektoru kouře, u nějž se také musíme smířit s planými poplachy. Negativní pocity jako úzkost a mizerná nálada jsou stejně tak jako fyzická bolest a kašel v určitých situacích užitečné, ale často jsou přínosné pro naše geny, ne pro nás samotné. Sociální úzkost je téměř univerzální, protože těm našim předkům, kteří se starali o to, co si o nich ostatní myslí, se dařilo lépe než jiným lidem. Díky pocitu viny je možná lidská morálka a žal je nevyhnutelnou cenou za lásku. Současné prostředí se značně liší od toho, v němž jsme se vyvinuli. Z důvodu naší nepřizpůsobenosti aktuální situaci tak máme narušené mechanismy regulace nálady. Přesun pozornosti z nemocí samotných na rysy, které způsobují tuto naši náchylnost, představuje proto důležitý vhled, úhelný kámen evoluční medicíny, který může znamenat zásadní krok k léčbě psychických obtíží.

V léčebně dlouhodobě nemocných literárních armatur mívá noční službu šílený Hölderlin. Kašle na svoje povinnosti, nebloudí po chodbách, pořád jen mlátí svým pyjem do kláves odloženého klavíru minimalistické nokturno s matoucím názvem Hyperion. Poslední emerita v socializovaném světě představ ale neslyší, že filc na kladívkách je už dávno pryč. Deformované tóny se hroutí, zvuk je recyklován na nerozlišitelné vzdechy a šumy civilizace. Jaká slast pro všechny internované, kdyby se ten šílenec někdy netrefil. Ale on setrefí pokaždé.Jeden sacher, prosím pěkně, a ubrousek na drobky. Poslouchám tenmasochistický koncert u otevřeného okna, ze kterého jsou vidět koruny stromů na petřínské stráni. Slyším ho dokonale, i když jsem od Johanna Christiana Friedricha vzdálen mnoho desítek let.

V posledním díle románové trilogie nejúspěšnějšího současného islandského autora Jóna Kalmana Stefánssona, jejíž první dva díly tvoří tituly Ráj a peklo a Smutek andělů, se i nadále setkáváme s postavami rybářské obce přelomu století nacházející se ve fjordu poblíž severního polárního kruhu. Její obyvatelé, ať je to introspektivní „chlapec“ uchylující se do vnitřního světa, do společenství autorů, jako je Whitman, Shakespeare nebo Milton, či jím obdivovaná Ragnheid, dcera faktora Fridrika, ve slunečních paprscích se projíždějící na koni, se každý po svém rvou se životem za věčného střídání běsnících živlů, nelítostné zimy, bouřek a vánic. Drsné okolní prostředí vytváří nepřekročitelné překážky, omezuje lidskou mysl, zužuje obzory a zplošťuje dimenze. Náročné životní podmínky ženou lidi ke konzumaci alkoholu a nebezpečně zintenzivňují jejich city. Bije ti ještě stále srdce? A jak ti bije? Mé srdce bije, protože nic jiného neumí.

„Byl jeden les a v něm palouk U žabího kváku. V lese žily dvě víly, které nebyly vůbec křehké a ani ve snu by je nenapadlo tančit při svitu měsíce. Jedna měla příbuzné ve Vídni a ta druhá chtěla studovat univerzitu třetího věku. Byla ovšem natolik tupá, že nevěděla, nakolik je tupá, a proto žádnou univerzitu studovat nemůže. A taky tam byl královský palác. Král neměl příliš v lásce ochotníky a žluté tulipány a princezna měla v lásce takového jednoho, ale život zatočí s každým z nás, tak proč by jeden údajně pohádkový les měl být výjimkou?“ Literární pohádková travestie Pavouk na šalvěji nabízí kromě originálního receptu, kterým lze obohatit menu jakéhokoli banketu, i poněkud nevšední literární zážitek, oscilující kdesi mezi moralitou, kanadským žertíkem, pohádkou pro čtenáře všeho věku a příběhem ze života. Každý nechť si vybere podle svého…

Spisovateli na volné noze, který jen horko těžko shání zakázky, jednoho dne zčistajasna zešílí dospívající dcera. Začne chytat na ulici neznámé lidi a vykřikuje cosi o vrozené genialitě každého z nás, hluboko do noci horlivě studuje různé texty a zápisník má plný naškrábaných poznámek. Přiznat si, že chování Sally pravděpodobně není známkou její výjimečnosti, nýbrž jde o nemoc, která je pro ni samotnou nebezpečná, není jednoduché.Nakonec nezbývá nic jiného, než ji odvézt na psychiatrii, kde ji pomocí léků stáhnou z oblak na zem. Následně se roztáčející kolotoč hledání příčin jejího současného stavu pokládá otázky: Je důvod manické psychózy dcery vrozený? Může za to on sám? Stojí za tím dědictví rodu, vždyť i jeho bratr je psychicky nemocný? Přispěly k tomu vnější podmínky, jako je nevyhovující bydlení, rozvod s první ženou, neuspořádaný vlastní život? Či samo agresivní město, se svou přemírou podnětů a rozptýlení? Nebo snad za tím jsou drogy a její stav je pouze dočasný? Či snad nakonec jde opravdu o boží hlas?

Umyvadlo plné vajglů má podtitul nepřípadné glosy, protože Markovo evangelium nekomentuje, ale paralelně s ním vytváří naprosto odlišný příběh, než je ten Ježíšův. Je prošpikován uštěpačnými poznámkami stárnoucího chlapíka znechuceného poznáním, že svoboda děsí český národ víc než totalitní mašinérie.

Majitel nejrozsáhlejšího skotského knihkupectví, obchodu ve tvaru bludiště nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále trpí přívalem (nebo v nevhodnou dobu naopak nedostatkem) zákazníků, jejichž chování musí tak nebo onak strpět. Nepřestává se divit, jak je možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím. Klidně dovnitř — do čerstvě uklizeného obchodu! — zvenku vnášejí bahno nebo tam vcházejí i se svými mokrými psími miláčky — psy baskervillskými spíše! Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se neoprávněné slevy jen proto, že kniha je trochu plesnivá. A teď k té jehovistce přibyla ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích diktátorsky diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není divu, že je to na něj už trochu příliš. Ještě že má kde si od takového frmolu odpočinout, a tak se vydává na ryby do řeky nebo na jezero, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině anebo zajde na pivo do hospody. Díkybohu za nalezenou rovnováhu!

Co je vlastně tato knížka, povídka, novela nebo román? Ne, ani jedno, jen soupis osobních zážitků pro všechny, kteří se z jakéhokoli důvodu ocitli sami a ztracení uprostřed sexuální evoluce nové doby „seznamování online“. „A zase sama. Pokolikáté? Ptám se sebe a svého novodobého online okolí, jak se v dnešní době může matka samoživitelka seznámit s normálním chlapem pro společný život? V baru? V restauraci? Na kurzu vaření, když mu ten kurz pro jeho novodobou vášeň zaplatila manželka? Ve městě během čekání na tramvaj, kde se lidi štítí navzájem se byť jen oslovit? Jsem rozvedená, tudíž svobodná, na svůj věk údajně atraktivní a udržovaná blondýna s modrozelenýma očima, váhou v normálu, sportovní postavy, prostě žádná selka nebo teta z vesnice. Přece to nezabalím, na sexuální důchod se ještě necítím a předčasný vzhledem k mému apetitu ani nehrozí…“ Ale naděje umírá poslední!

Dvanáct skeptických vhledů, které originální formou mapují naši existenci i občanské soužití, zároveň zkoumají to, co je, anebo by mohlo být ideálním stavem věcí. Jaké je to překvapení, když se objeví hlas, přesněji vícehlasí, jež všudypřítomný černobílý pohled na svět problematizuje? A co je úkolem této knihy? Může pomoci vzdělávat se ve filosofickém způsobu nahlížení na svět a nabídnout kompas, abychom se v řadě témat, jimiž se dnešní společnost zabývá, neztratili. Kniha Myšlením k myšlení je lékem, jež nám předepisuje optimistický skeptik s otevřenou myslí.

Ošatka lidového humoru pro potěchu duše. Že už dnes nevzniká lidová poezie? Nesmysl! Žije pořád, jen za ní musíte sestoupit do suterénu mezi ochlasty, flamendry, zpustlíky, necudy, dlaždiče, ulejváky, prďochy, pobudy, hajzldědky a jiné citlivé duše. Nečekejte žádnou epickou šíři a nadosobní výšiny. Lidový básník je lakonik a spíše než aureola duše jej zajímá tělo, zvláště žaludek, střeva a rozmnožovací ústrojí. Veršuje pro osvěžení chvíle a obveselení mysli v tomto slzavém údolí. Není to umění, ale temné dunění pod podlahou krásné literatury. Přeci si tu křehkou krásu nenecháme ukrást mravokárci ani zhovadilými papaláši! Národ sobě!