Dybbuk strana 6 z 24

Patnáctiletá Melánie se po smrti rodičů spolu se svými dvěma mladšími sourozenci přestěhuje ke svému strýci do Londýna. Přechod z nevinnosti vesnického života k dusnému, drsnému, ale přitom barvitému životu v domě strýce-loutkáře, jeho hluchoněmé

Nová sbírka Josefa Jandy nazvaná Dohořívající filozof přináší texty z období posledních pěti let. Autor v nich rozvíjí svůj pohled na absurdní divadlo dnešního světa, jehož krédem se stalo nemyslet - což jen stěží může představovat završení přirozeného gnozeologického vývoje. Na pozadí nenávratně mizejícího času se objevuje tušení možného konce současného civilizačního cyklu. A všeobecné zblbnutí, k němuž jak se zdá globální společnost nezadržitelně směřuje, je toho tak pouze nutným předpokladem. Textům dodává groteskní charakter černý humor, jímž básník nešetří, přičemž groteska, i když se jí smějeme, je sama o sobě krutá a vážná věc. V tomto ohledu přesahují texty rovinu pouhé individuální výpovědi a stávají se kritickou sondou, zaměřenou na znepokojující jevy konkrétní iracionality naší psychosociální reality

Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů (Ema je poslána na Blízký východ v krabici deklarované jako Hořické trubičky). Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.

Klášter tance a holeň lesů v nevyčerpatelné oblasti kotlin napaží ruce k hraniční svítilně. Čtenáři, řeky a moře neztrácejí běh a nic se nezmění… Proč jste nám to zase zatajili? Proč téměř až po osmdesáti letech od prvního vydání (počet těch, kteří četli Menclovu knihu Řeky a moře, se dá spočítat na prstech) se můžeme utopit v tom textu, jenž je výraznou předehrou k českému surrealismu? A nejen k němu. Aby se konstrukce české literatury stala zase o něco míň viklanem, může být tohle dílo konečně usazeno na své místo. Astronomové umějí spočítat existenci kosmických těles, aniž by je kdy spatřili. V literatuře to tak není: neumíme přesně označit to chybějící napsané, ale všem neznámé. Zato však cítíme vyprahlost z hledání čtenářské slasti. Šlem morového světla tkal na vodě šál, pod nímž se čeří temnice šedých hrází. Určení neměnná jako první rozestavení hmot… A Mencl bezpochyby žízeň zažene. Jen srovnávejme, aniž bychom spekulovali: Kniha je vydána ve stejném roce jako český překlad fragmentu Anna Livia Plurabella z Joyceova románu Finnegans Wake (1932). Několik let předtím je v Paříži založena skupina Vysoká hra (Grand Jeu), členy jsou mj. René Daumal a Roger Gilbert-Lecomte. Dalšími body toho mnohoúhelníku je třeba Laut­réamont, ale také Deml, Vančura a Nezval. A taky Ladislav Klíma, kterému učeň Mencl nosil z hotelu Krása pivo. Jak se to mohlo přihodit a kde je pravda o románu? To i v české literatuře je třeba přikročit k auditu, abychom na sklonku její papírové podoby na poslední chvíli stihli nečekaný záchvat z takového obžerného dobrodružství?

Výbor erotických pohádek a legend či žertovných historek pocházejících z území dnešního Bulharska a Makedonie, který zde českým čtenářům předkládáme, vychází v autentické a necenzurované podobě. Tematický záběr je velmi široký – od zábavného pohledu na stvoření mužských a ženských pohlavních orgánů, přes příběhy o prostopášných popech, naivních novomanželkách a záletných manželích, po výměnu mužských a ženských rolí, kdy vrchol komičnosti představují situace, v nichž dochází k choulostivému „setkání“ muže skutečného s mužem přestrojeným za ženu. Erotické příběhy Balkánu, zachovávané a sbírané po generace, tak mohou sloužit jako jedinečný zdroj pro přesnější a úplnější utváření si představ o lidové kultuře předků. Ač jsou erotika a sex jedněmi ze základních součástí lidského života, texty samy dříve nemohly být vydávány. Podle oficiálního bulharského pohledu, ještě donedávna zcela ve znamení pokrytectví a zastírání, neodpovídaly schématům o charakteru „lidové kultury“.

Dočteme se o jedincích, kteří mají dokonalý zrak, ale nepoznají své vlastní děti, o nevidomých, kteří se stávají hypervizuálními nebo kteří se orientují pomocí zraku jazyka ti všichni autorovi dávají podněty k zásadním otázkám, které míří ke koře nům některých velmi zvláštních paradoxů: Jak vlastně vidíme? Jak myslíme? Jak důležitá je vnitřní představivost? Jak to, že ačkoli psaní je staré pouze pět tisíc let, lidé se vyznačují univerzální, zdánlivě vrozenou schopností číst? Případové studie , podané typickým literárním a empatickým stylem, vypráví o lidech, kteří se byli nuceni po ztrátě údajně nezbytných smyslů, jako je řeč či zrak nebo schopnost rozeznávat tváře, čtení či vnímání trojrozměrného prostoru, adaptovat na radikálně nový zp ůsob komunikace. Setkáváme se tak s koncertní pianistkou Lilian, jejíž potíže začínají ztrátou schopnosti číst noty, až je pro ni nakonec nemožné rozeznat každodenní předměty; s neurobioložkou Sue, která nikdy neviděla svět trojrozměrně a stereoskop ické vidění získala až ve svých padesáti letech; s Pat, která se po dlouhých letech izolace stane vyhledávaným společenským člověkem, přestože trpí afázií a není schopna vyjádřit se celou větou, či s Howardem, úspěšným spisovatelem, před nímž leží nu tnost nalézt způsob, jak nadále vykonávat svou profesi i poté, co mu mrtvice zničí schopnost číst.

Tato čtivá a výjimečně přístupná kniha, sahající do oblasti neurovědy, psychologie a etiky, předkládá provokativní argument. Tento argument je protikladný běžnému, ortodoxnímu vědeckému přesvědčení, které můžeme shrnout takto: stejně jako celý fyzický svět, i náš život, dokonce i naše vědomé „já“, je zcela podmíněný fyzikálními procesy. Žijeme v „determinovaném světě“, tudíž nejsme zodpovědní za své jednání, svobodná vůle je nesmysl a „já“ je pouhým vedlejším produktem. Autor této kontroverzní knihy tvrdí, že je tomu právě naopak. Vysvětluje, že mysl, vytvářená fyzikálními procesy mozku, ve skutečnosti mozek „omezuje“ stejným způsobem, jako jsou například automobily omezovány hustým provozem, který způsobují. Na příkladech ukazuje, jak determinismus nesmírně oslabuje naše pojetí lidské zodpovědnosti – umožňuje například vrahovi, aby se bránil tvrzením, že za ohavný čin nemůže on sám, ale jeho mozek. Je tedy skutečně akceptovatelné a vědecky dokazatelné popřít podstatu lidské společnosti – osobní zodpovědnost? Jsme-li považováni za zodpovědné původce našeho konání, měli bychom být, ve světle neurovědeckých objevů, za své jednání i trestně zodpovědní? Vytváří se zodpovědnost ve vzájemném působení lidí, nebo její původ musíme hledat v našem mozku jako jednu z jeho funkcí?

V této své zásadní knize neurovědec V. S. Ramachandran bere čtenáře na prohlídku různých aspektů lidského vnímání. Přibližuje nejvzrušivější a nejkontroverznější témata v současné neurovědě a ukazuje zvláštní spojení mezi neurologií a lidským chováním. Autor, nazývaný též Galileem neurovědy či novodobým Markem Polem, cestujícím k exotickým a neobvyklým místům mysli, odhaluje různorodá tajemství a schopnosti mozku. Prozkoumává a vysvětluje bizarní chování i neurální mechanismy, které jsou základem duševních poruch, jako je porucha tělesné identity či Capgrasův syndrom. Svá zjištění a porozumění mozkovým záhadám ilustruje případovými studiemi pacientů a ukazuje nám, jak nečekaně spolu tyto fascinující případy souvisejí. Jeho objevy nám poskytují nová vodítka k pochopení toho, jak se náš mozek začal neurologicky odlišovat od zvířecího a začal být fundamentálně lidský. Kniha se snaží nalézt odpovědi na otázky jako například: Jak se vyvinul jazyk? Proč shledáváme určité věci krásnými? Proč jsou někteří z nás tvořivější než jiní? Jak mozek vytváří pocit vlastního já? Proč někdy člověk na bolest reaguje smíchem? Co je příčinou autismu a jak je možné jej rozpoznat a léčit? Proč lidé se záchvatovitými onemocněními spánkových laloků věří, že prožívají bezprostřední setkání s Bohem, a objevuje se u nich hypergrafie, nekontrolovatelná potřeba psát? Proč se pacienti s poškozeným pravým temenním lalokem, jinak inteligentní a zcela při smyslech, odmítají hlásit ke své levé paži? Proč se na kost vyhublá anorektička s naprosto zdravým zrakem při pohledu do zrcadla prohlásí za obézní?

Halucinace kdysi platily za královskou cestu do nevědomí. Nejedna kultura je, spolu se sny, považuje za zvláštní, vyšší stav vědomí a snaží se je aktivně navozovat pomocí duchovních cvičení, meditace, drog nebo odloučení. Soudobá západní kultura však v halucinacích vidí spíše příznak šílenství nebo znamení, že se s mozkem děje něco hrozného. Tento postoj dokládá i role, již hrály v čarodějnických procesech. Tyto prožitky se totiž naší každodennosti vymykají natolik, že závažně zpochybňují náš zažitý pohled na svět. Halucinace mají mnoho podob a příčin – mohou souviset s očními potížemi, se spánkovou obrnou, migrénou, mohou být jednoduché nebo složité, hudební nebo hlasové. Mohou to být halucinace fantomových údů po amputaci končetiny, halucinace sebe samého neboli halucinace dvojníka, jakéhosi alter ega. Za jejich vznik může například epilepsie, vysoké horečky v dětství, cukrovka, plicní choroby, otrava alkoholem či abstinenční syndrom. Jsou snad geometrické vzory, jež vídáme při migréně a dalších stavech, předobrazem motivů, které známe z výtvarných děl Austrálců? Mohou být plodem halucinací i elfové, skřítci, šotci a víly našich lidových tradic? Jsou děsivé halucinace nočních můr inspirací pro naše představy démonů, čarodějnic či zlomyslných mimozemšťanů? Podílejí se „extatické“ epileptické záchvaty, jimiž trpěl například Dostojevskij, na vzniku konceptu božství? Posiluje nehmotnost halucinací naši víru v duchy a přízraky? Proč všechny známé kultury hledaly a nacházely halucinogenní drogy a používaly je k posvátným účelům?