Dybbuk strana 5 z 27

Poslední 4. svazek Spisů ukazuje, že Zbyněk Havlíček byl obdařen zcela mimořádnou deníkovou citlivostí a to, že tato citlivost prostupovala všemi složkami jeho díla. Zbyněk Havlíček byl po celý život člověkem několikanásobně skrytým, utajeným: o tom, že je básník, se veřejnost dozvěděla až v roce 1966, tři roky před jeho smrtí; svou životní lásku před manželkou Věrou utajil do smrti a o jeho mnohaletém členství v KSČ také věděla jen hrstka lidí — přitom byl autorem té nejodvážnější, výrazově nejtvrdší a nejpůsobivější protistalinistické poezie u nás. Tato kniha tedy představuje ryze osobní deníky, které ukazují autora, pro nějž psaní bylo doslova vším. Psal doslova celý svůj život, psal pořád, ale nepublikoval…

Inkognito je úspěšná populárněvědecká kniha amerického neurovědce Davida Eaglemana, bestseller v žebříčku The New York Times. Autor v ní přichází s aktuálními výsledky výzkumu mozku a lidského vnímání, jež potvrzují teorii, že mozek své operace řídí „inkognito“ – většina jeho činnosti je nepřístupná našemu vědomí, které si tak ve svůj prospěch připisuje více, než mu náleží. Mozek není podle současných poznatků pouhý součet jednotlivých jeho částí, podobně jako pracovníci stojící u běžícího pásu, každý soustředěný jen na svůj úkol, ale funguje spíše jako tým soupeřů. Protivníci však spolupracují tak jako členové poroty či soutěžící politické strany v demokracii, kdy každá z nich věří, že jen ona zná správný způsob řešení problémů. Pokud tedy konečný výsledek není dopředu znám, lze si jakýmsi vědomým „prefrontálním tréninkem“, přiblíženým v knize, zvýšit neuroplasticitu a pružnost mozku? Budeme jako lidstvo někdy schopni odpovědět na otázky jako: Jak je možné, že člověk může být naštvaný sám na sebe? Je možné se nečekaně polechtat? Máme svobodnou volbu? Kdybychom přistáli na planetě, kde žijí mimozemšťané s odlišným vnímáním času, připadali bychom jim jako sochy, tak jako nám připadají kupříkladu stromy? Proč kameny ležící vedlevodopádu vypadají, že šplhají nahoru, poté co jsme se chvíli dívali na padající vodu? Proč se pacienti, kteří užívají léky na Parkinsonovu nemoc, stávají hazardními hráči? I na takovéto otázky může kniha pomoci nalézt odpovědi.

Druhý díl souhrnné publikace Psychedelika a psychonautika představuje výsledek dlouholeté práce českých vědců, lékařů i psychologů. Fenomén psychedelických látek se v knize pojednává neobvykle vyčerpávajícím způsobem — tento díl, po spíše odbornějším a techničtějším prvním dílu, se z velké části věnuje užívání psychedelik a dalších látek ze spirituálního a religionistického hlediska, projednává zejména otázku šamanství a náboženského užívání ayahuasky, peyotlu, ibogy, rituálů kultu bwiti a končí etickou stránkou užívání těchto látek a jejich současnou právní úpravou. Cílem této knihy je poskytnout objektivní a co nejucelenější pohled na problematiku psychedelických látek. Text proto přináší nejen poznatky z exaktních věd a shrnutí vědeckých výzkumů, ale zabývá se psychedeliky i v kontextu antropologickém, spirituálním, terapeutickém či rekreačním, jakož i jejich právním statusem. Kniha slouží ke vzdělání jak odborné, tak laické veřejnosti s tím, že přináší relevantní informace na dané téma za účelem jejich destigmatizace a minimalizace rizik spojených s jejich užíváním.

Soubor 23 básní zavádí čtenáře do tragikomického světa absurdity, chytrého humoru a nezapře autorskou věrnost podivuhodným postavičkám trudného vzezření i údělu. Burton jednoduchým a rytmickým jazykem, jenž není nepodobný jazyku říkadel, představuje zranitelnou existenci těchto přinejmenším zvláštních a rozmanitých outsiderů, jejichž životy vyvolávají úsměv i rozpaky. Všechny bytosti zpodobňují nezaměnitelné Burtonovy ilustrace – třeba Ústřička, toxického hocha – Rocha, Čumilenu, The Fleka, kteří zvou čtenáře-diváka, aby se stal svědkem i účastníkem jejich bizarních zrození, osudů a „konců“.

První díl souhrnné publikace Psychedelika a psychonautika představuje výsledek dlouholeté práce českých vědců, lékařů i psychologů. Fenomén psychedelických látek se v knize pojednává neobvykle vyčerpávajícím způsobem — dozvíme se informace o mechanismech účinků těchto látek, o jejich farmakokinetice a mikrodávkování, o chemii ayahuasky a dalších entheogenů, ibogainu, salvinorinu A i psychedelických houbách. Seznámíme se s jejich terapeutickým využitím, zejména co se týče potenciálu těchto látek při práci s traumatem a jejich použití v adiktologii, či o vztahu psychedelik a paliativní péče. Psychedelika jsou široce zkoumanou skupinou látek, jejichž terapeutický potenciál v léčbě mnoha psychiatrických onemocnění již prokázala řada studií. V současnosti probíhá psychedelická renesance — nastala třetí vlna zájmu o psychedelika a jejich výzkum se již dostal do hlavního proudu světové psychiatrie. Tato publikace, podporuje snahy o racionální drogovou politiku s výhledem na legálně dostupnou psychedeliky asistovanou terapii.

Šest krátkých povídek zakotvených v běžných tématech. Tedy zdánlivě běžných… Věnují se mj. lásce, touze či ztrátě, ovšem tyto stránky lidského života pojímají nejednoznačnou formou alegorické a ambivalentní prózy. Variabilní, žánrově nezařaditelné povídky jsou otevřeně ovlivněné psychoanalýzou a fenomenologickou tradicí. Samotný název sbírky vychází z Lévinasovy koncepce času jakožto „odkládání smrti“ a poukazuje na zakořenění vybraných aspektů života v nepředvídatelnosti našeho „pobytu-zde“, jehož konec tak urputně odkládáme a jenž se člověku mnohdy jeví jako stěží ovlivnitelný. Blížení se, uhýbání, vzdalování se a únik. Touha a míjení hrozící nejasnou hrozbou, poněvadž i milování je druhem samoty, který jen směřuje k někomu jinému.

Dystopický román Příběh Kariho Hotakainena nás uvádí do ne tak vzdálené budoucnosti, vlastně na mnoha místech světa již žité pesimistické současnosti… Ze života se díky plnohodnotné globalizaci stala jedna velká reality show s pravidly boje kdo s koho. Po vynuceném vysídlení venkova, který se změnil na rekreační zónu, přichází do města obrovské množství lidí. Jelikož bytů je i přes rozsáhlou výstavbu zoufalý nedostatek, nezbývá než příchozí dočasně ubytovávat, kde se dá — na ubytovnách, po sklepích, ve vyklizených a narychlo přizpůsobených obchodních centrech, ve stanových či kontejnerových městečkách. Spěšně ustavený tým akademicky vzdělaných lidí dostane za úkol vymyslet mechanismus, podle nějž se bude rozhodovat, kdo má nárok na dekret a kdo se i nadále bude muset spokojit s matrací v hromadném útočišti. Oním mechanismem se podle pracovní skupiny má stát „příběh“. Naději na byt bude mít jen ten, kdo přijde s co nejzajímavějším a nejbarvitějším životem. A proč zrovna příběh života? Protože v dnešním světě musí všechno mít svůj příběh. Bez pořádné storky se nedá prodat ani pár obyčejných ponožek nebo pytlík mrazených masových kuliček. Zdá se, že společnost se místo pohybu vpřed vrací tak trochu na samý začátek. Vede z bludného kruhu cesta ven? Je taková cesta vůbec možná, nebo má v sobě civilizace zabudovaný reset? Tohle je vážně zasraně dětinská doba.

Filo Pendere znamená viset na vlásku. Jedná se o dynamické texty k osvobození od vlastních, z hloubi vyvěrajících, strachů. Osvobození od všech slovních masek, kterými se denně zaklínáme, aniž bychom se zamysleli nad jejich možnými krutými důsledky.

Spisovatel přijíždí v čase tuhých mrazů do hlavního města, aby se s činovníky celostátního Svazu spisovatelů dohodl na novém vydání svého deset let zakázaného románu Padlá metropol. Veze s sebou soudek domácí pikantní sóji, přestože profesor, který si na ní pochutnával a kterého si vážil pro jeho nesmiřitelnost a erudici natolik, že mu posloužil jako předobraz k postavě Čuanga Motýla, je už po smrti, aniž by jeho dílo četl. Takto nás o dalších sedmnáct let poté uvádí do románu o románu spisovatel Ťia Pching-wa ze západní metropole Si-anu. Ve své fiktivní životní zpovědi stárnoucího spisovatele, kterou věnuje sám sobě, vypráví o své bytostné lásce k psaní a literatuře, o cenzuře a strachu, o celostátních demonstracích v roce 1989 a následných represích, o politice, ženách a přátelství, o vysídleném čínském venkově a svém vztahu k domovu.

Román Nekropotence aneb death in progress Vojtěcha Němce je vyprávěn ve dvou rovinách: protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život, ačkoliv je to proti zdejším zákonům čerstvý umrlec se totiž má dostavit na úřad, kde mu odeberou byvší identitu, dle předpisů má zapomenout na svůj předešlý život. Tak se prolíná lineární děj eposu-grotesky s dějem magicky rozkouskovaným, maně vypravěčem rozpomínaným. Život po životě není žádný med, k tomu dopomáhá trenér, úřední průvodce a tajný kverulant kocour bombič, jeho mutantský bratr pumič a další bizarní postavy vypůjčené z (pop)kulturních zbytků. Celému záhrobnímu zmatku vévodí záhadný byrokratický aparát, logopedické vady, genorovo mauzomuzeum a zrůdný systém, proti němuž se hrdinové vzbouří, uchýlíce se ke starému dobrému ultranásilí. Díky dvěma časovým rovinám, které se navzájem prolínají a komentují, je sdělení neustále komplikováno, znovu a znovu adaptováno na řeč postmortalů. Nekropotence je tedy sarkastickou metaforou rozdrobeného vědomí, jemuž podléhá současný (trans)člověk, zkrátka kolovratným šášem.

,,Jsem tady, abych vzpomínal. Na všechno, co jsem byl, a na všechno, co už nikdy nebudu.,, V hotelovém baru malého irského městečka sedí čtyřiaosmdesátiletý Maurice Hannigan. Jako obvykle je sám i když dnešní večer je opravdu tak trochu jiný. Přistavte si stoličku a naplňte sklenici chutným mokem, protože Maurice je konečně připraven vyprávět svůj příběh. V průběhu večera pak připije pěti lidem, kteří pro něj nejvíc znamenali. Skrze tyto intimní příběhy plné nevýslovné radosti a hluboké lítosti, nepřiznané, dlouho v tajnosti držené tragédie, vášnivé, ale neprojevené lásky, která nikdy nenašla svůj hlas se intenzivně a bolestně v celé své nahotě odhalí život jednoho obyčejného člověka. Bude to srdceryvný příběh, který ale současně srdce zahřeje Hlas Maurice Hannigana s vámi zůstane ještě dlouho poté, co je vše řečeno.

Důvěrně známý rozpor mezi lidmi náboženskými a lidmi nenáboženskými je ve svém dělení příliš hrubý. Miliony lidí, kteří se považují za ateisty, mají přesvědčení a zkušenosti podobné a právě tak hluboké, jako jsou ty, které věřící pokládají za náboženské. Říkají, že i když nevěří v osobního boha, věří v nějakou sílu ve vesmíru, jež je větší než my. Tématem této knihy je to, že náboženství je hlubší než Bůh. Víra v jakéhosi boha je jen jednou možnou manifestací či důsledkem této hlubší představy. To, že teisté sdílí oddanost s některými ateisty, je zásadnější než to, co je rozděluje, a tato sdílená víra by mohla představovat základnu lepší vzájemné komunikace. Možnost, že bychom nevěřili elementárním matematickým pravdám, považujeme za neuskutečnitelnou, a pokud matematice rozumíme, stejně tak soudíme možnost nevěřit pozoruhodně komplexním pravdám, které matematici dokázali. Nemůžeme však dokázat ani elementární pravdy, ani metody matematického dokazování, pokud se tak snažíme učinit z prostoru mimo matematiku. Znamená to, že máme nějaké vnější potvrzení svých schopností na poli vědy a matematiky, jež postrádáme v oblasti hodnot?

Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou Silážní jámy Daniela Hradeckého jsou důkazem, že teorie s praxí se nemusí rozcházet. A je taky důkazem, že vysoké i nízké je sobě tak blízké. Autorův asymetrický text, střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost, vkládání slov či vět z jiných jazyků, neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, život jako putování čili Hradeckého odysea, protože ztotožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání současné literatury. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace

Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček zjeveného náboženství. Bádání v rámci přirozeného náboženství si klade za cíl odpovědět na otázku, co můžeme zjistit o existenci Boha a o jeho atributech čistě pomocí rozumové úvahy a smyslové evidence. Toto bádání není založeno na tvrzeních Bible či jiných posvátných textů a nebere v potaz svědectví o zjeveních, zázracích či jakýchkoli jiných nadpřirozených jevech. V rozhovorech tří vzdělaných přátel Hume zkoumá základy náboženské víry a míru jejího racionálního opodstatnění. Rozvíjí kritiku některých tradičních argumentů pro Boží existenci, zejména tzv. teleologického argumentu, jehož podrobný rozbor zabírá velkou část textu. Jeho cílem však nebylo popřít, že Bůh existuje nebyl ateista v současném slova smyslu. Chtěl jen ukázat, že o Božích vlastnostech a způsobu jeho zasahování do světa nemůžeme s jistotou říci téměř vůbec nic. Hume se v díle dotýká i dalších důležitých témat tradičně probíraných v rámci filozofie náboženství, například problému přítomnosti zla ve světě. Pro svou důmyslnou kompozici dílo dodnes zůstává interpretační výzvou pro laické čtenáře i specializované badatele.

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Jako zasloužilý pamětník psychedelického hnutí nabízí William A. Richards čtenářům desítky let vlastní, nezprostředkované zkušenosti s výzkumem psychedelik. V této pozoruhodné knize se pohybuje jak na poli diskuzí o nejdůležitějších momentech psychedelického výzkumu, tak v hlubokých náboženských a metafyzických tématech, která probírá s péčí a smyslem pro detail. Autor nabízí rozvážné a pragmatické rady, např. jak si poradit s psychosomatickými potížemi při užití psychedelik, jak bezpečně maximalizovat potenciál k navození spirituálně transformativní mystické zkušenosti, jak mohou psychedelika dát smysl běžnému životu i prožitku umírání a jak mohou tyto látky udivujícím způsobem pomoci při těžkých závislostech nebo klinické depresi. Kniha Posvátné poznání věnuje hlavní pozornost zkoumání mystických prožitků, které jsou zřejmě tím hlavním a nejpřekvapivější zjištěním psychedelického výzkumu. Pokud jsou spirituální prožitky katalyzované psychedeliky nerozlišitelné od mystických stavů, jejichž líčení jsou náplní literatury všech větších náboženství, vědci a badatelé mají k dispozici jedinečný a drahocenný nástroj mohou vcelku spolehlivým a replikovatelným způsobem zprostředkovat mystickou zkušenost. William A. Richards postupuje podrobně, systematicky a hovoří rozvážným, průzračným jazykem. Postupně tak stránku po stránce rozkrývá svou vizi úžasných hlubin lidské psýché a podobně úžasné krásy tohoto světa vizi, která v jeho případě není jen jakousi vznosnou, nepodloženou metafyzickou spekulací, nýbrž dobře vystavěnou koncepcí, doloženou podrobnými popisy prožitků a vhledů pacientů a dobrovolníků.