Dybbuk strana 5 z 24

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Sbírka volně propojených textů, navazující svým názvem na autorův dřívější soubor Daidalova zoufalství, je tak jako u řeckého mýtu příběhem synovského hledání svého místa ve světě, snad neúspěšným vzletem na křídlech fantazie před rozpuštěním pojivého vosku a dopadem do mučivých vln nemilosrdné smrti. Od pokusu o útěk z maloměsta k umělecké profesi, přes boj s dominantními příbuznými a právo si osobujícími bytnými až po snové úprky do zneviditelňujícího prostředí, poeta stále trpí a zoufale dále hledá. My to však můžeme udělat tak, že si jeho pokus o vzlet vyložíme jako příklad, k němuž je třeba vzhlížet a jehož je třeba se s nadějí držet, neboť je možné, že jiné cesty není.

Svou knihou Obrazy ke čtení (s podtitulem binární poezie) se Ladislav Nebeský i tentokrát hlásí k poezii experimentální. Básně této knihy jsou založeny především na konfrontaci podoby čtvercových obrazů, sestavených z bílých a černých prvků, a obsahu víceslovných nápisů na jejich obvodu. Obraz je s nápisem svázán: v řádcích a sloupcích obrazu jsou písmena nápisu zakódována.

Tak jako u celého díla Margarity Karapanou, jedné z nejvýznačnějších řeckých postmoderních spisovatelek, hlavním tématem této rozsahem nevelké novely je boj s puzením temných sil, ovíjejících a stahujících k sobě, kterým člověk, jakkoli velká je jeho upřímnost a síla, nakonec nevyhnutelně podléhá. V nelehkém vztahu matky a dcery, semknutých až v symbiotickém, mytickém boji, se obnažují syrové emoce, které zatnutými drápy svou kořist odmítají pustit. Stažení se, schování se, útěk, a přitom neustálý pohyb, fragmentace, ilustrovaná krátkým textem na každé stránce, jsou typickými autorčinými prvky, jež čtenáře ženou neustále dál a znemožňují mu setrvat na místě.

Tento text je zkráceným překladem volného pokračování díla Ze vzpomínek Josefiny Mutzenbacherové (Josefine Mutzenbacher — die Lebensgeschichte einer Wienerischen Dirne, von ihr selbst erzählt) s původním názvem Josefina Mutzenbacherová: mých 365 milenců (Josefine Mutzenbacher: Meine 365 Liebhaber), jehož autorství se již Felixi Saltenovi, pravděpodobnému autorovi původního textu, nepřipisuje. V předmluvě k původnímu vydání se píše: Text tohoto druhého dílu nalezla neteř Josefiny Mutzenbacherové, když po smrti své milované tety Pepi, jež zemřela jako ctná občanka, probírala její korespondenci a jiné psané záznamy. Na obalu objemného balíku stálo: „Po mé smrti spálit“. Dívka však byla příliš zvědavá, aby příkaz provedla, aniž by se podívala dovnitř. Když si přečetla paměti, zdály se jí být zajímavé a provokativní na to, aby je věnovala ohni. Text, který se dějově přímo napojuje na fázi života, kterou Josefine Mutzenbacherová popsala ve svých prvních pamětech, mohl být vydán jen za zvýšených výdajů. Bylo také nejdříve nutno rozptýlit mnoho obav. Nakladatel přijal veškerá opatření k omezení šíření této knihy jen na úzkou vyvolenou skupinu čtenářů, aby se vyloučilo, že kniha bude zneužita nebo zpřístupněna mladým lidem.

Kunda. Řekněte to slovo - máte na to? Kolik jí dlužíme za ty stovky synonym, která kolem ní ve všech jazycích bázlivě a ve studu krouží, protože támhle za bukem už nějaké staré dobré dva tisíce let číhá hrozivě ztopořený prst morálky?Tato kniha se snaží beze studu a nezastřeně ukázat, že i když kunda je stále pro mnohé společenským tabu, pro představivost řady spisovatelů a umělců značí šťavnaté lákadlo a po věky věků svůdný zdroj inspirace a poetické obrazotvornosti. Ať už v poezii, či próze, v intimních zpovědích, či přímo ke čtenáři promlouvajících textech, jejich řádky si každý milovník dobrodružství sice možná tajně, ale s nepochybnou zvídavostí přečte, aby pak mohl spílat nestoudné autorově odvaze a bezprostřednosti, nebo naopak aby si v skrytu duše přiznal, že kunda je pro člověka - a to ve své podstatě i ve všech svých manifestacích - nejen potěšením, ale také nevysychajícím pramenem fantazie a života. Vždyť kunda je cesta, po které sem člověk přišel a ke které se, ať vám nastrčení herci v divadle světových dějin stokrát tvrdí něco jiného, celý život vrací jako k nejvlastnějšímu tuskulu. Ach, kmotřenko, studánko rozkoše a slasti, o tobě je tahle kniha.

Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání "Mrdááát! Mrdááát!", máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: "Daleká cesta má!" Banalita má v tomhle případě doložky nejvyšších výhod.Mám za to, že příval slov, které označujeme za vulgární, souvisí s nastupujícím věkem Vodnáře. O hegelovské triádě "kunda", "čurák" a "mrdání" by uměly kohorty sběratelů akademických titulů bádat nekonečně dlouho. Je však nutno připomenout, že zatímco o "mrdání" je možno jednoznačně mluvit jako o syntéze, mužský a ženský orgán je zároveň tezí a antitezí. "Mrdááát! Mrdááát!" Je v tom trochu z germánského válečnického, zběsilého pokřiku, je v tom však i slovanský těžko popsatelný smutek. Je to zároveň pastýřské svolávání i přiznávání přítomnosti (účasti). "Kunda, čurák, mrdání. Toť slova pravdy, toť boží trojice. Vše jiné je špatně a mimo. Jen při mrdání, kdy není rozum - nic než mrd, tam je duch - buch buch buch.

Kniha Umění mrdati je stylizována do formy dopisu z první poloviny 19. století. Abbé Appliqué chce své "bohaté zkušenosti" ze zpovědnice předat svému mladému synovci. Ten je ve věcech lásky dosud nezkušeným, a proto mu strýcovy otevřené, poeticky opsané, ale i nehledanými slovy vyjádřené rady mají být návodem i poučením, jak obstát jako neodolatelný muž a náruživý milovník ve světě tělesné smyslnosti a ženské náruče.Abbé líčí základní milostné polohy, ale i romanticky a s básnickým zanícením doporučuje další erotické praktiky. Přesto se nejedná o francouzskou nápodobu kámasútry, jak by se mohlo zdát. Zkušený kazatel rozvážně vnímá milostnou touhu a konání jako pradávnou a člověku zcela přirozenou žádostivost.Sám uvážlivě dodává: "Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem. To není rouhačství, můj milý, neboť celibát kněží si nevymyslel Bůh, ale lidé." Kontroverzní dílko připisované Vítězslavu Nezvalovi.

Román nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?

Inkognito je úspěšná populárněvědecká kniha amerického neurovědce Davida Eaglemana, bestseller v žebříčku The New York Times. Autor v ní přichází s aktuálními výsledky výzkumu mozku a lidského vnímání, jež potvrzují teorii, že mozek své operace řídí „inkognito“ – většina jeho činnosti je nepřístupná našemu vědomí, které si tak ve svůj prospěch připisuje více, než mu náleží. Mozek není podle současných poznatků pouhý součet jednotlivých jeho částí, podobně jako pracovníci stojící u běžícího pásu, každý soustředěný jen na svůj úkol, ale funguje spíše jako tým soupeřů. Protivníci však spolupracují tak jako členové poroty či soutěžící politické strany v demokracii, kdy každá z nich věří, že jen ona zná správný způsob řešení problémů. Pokud tedy konečný výsledek není dopředu znám, lze si jakýmsi vědomým „prefrontálním tréninkem“, přiblíženým v knize, zvýšit neuroplasticitu a pružnost mozku? Budeme jako lidstvo někdy schopni odpovědět na otázky jako: Jak je možné, že člověk může být naštvaný sám na sebe? Je možné se nečekaně polechtat? Máme svobodnou volbu? Kdybychom přistáli na planetě, kde žijí mimozemšťané s odlišným vnímáním času, připadali bychom jim jako sochy, tak jako nám připadají kupříkladu stromy? Proč kameny ležící vedlevodopádu vypadají, že šplhají nahoru, poté co jsme se chvíli dívali na padající vodu? Proč se pacienti, kteří užívají léky na Parkinsonovu nemoc, stávají hazardními hráči? I na takovéto otázky může kniha pomoci nalézt odpovědi.

Sbírka básní Jindřich Jerusalem přináší soubor textů z let 2007–2012. Jak již naznačila autorova prvotina Běhařovská lhářka, na kterou soubor volně navazuje, do české poezie vstupuje básník s výraznou osobitou poetikou. Jeho texty v sobě mají specifický enigmatický náboj, jenž je dán způsobem, jímž autor řeší konflikt mezi vnitřním světem básníka a realitou životního provozu. Reflexe tohoto rozporu se zde stává dynamickým zdrojem tvorby básnického obrazu. Zdá se, že této dichotomie si je autor vědom, aniž by se s ní spokojil. Svoji tvorbu charakterizuje ve stručnosti těmito slovy: „V ohnisku sbírky je zkušenost, pro kterou prostor není pouhým prostředím nebo kulisou, ale láskou a příležitostí. Texty balancují na pomezí básnické metafyziky a anonymní kartografie. Hledají rovinu, na které by mohla ožít a množit se místní jména. Úsilí o celistvý obraz a plnokrevný příběh je narušováno nespolehlivými montážemi a spontánním zhušťováním/uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní.“

Pharmako Gnosis je kniha pro „rostlinné lidi“, kteří zde najdou nádhernou tapisérii botaniky, odborné chemie, farmakologie a historie, bohatě protkanou básnickou imaginací, sugestivní směsí logiky a mytologickou tradicí. Nebo jinak. Alchymistické pojednání psané člověkem, jenž se sám vydal na „cestu jedů“, a čtenáři tak předkládá prožitý a tajuplný svět rostlin a látek měnících lidské vědomí. Ještě jinak. Postmoderní čtení pro všechny ty, jimž učaroval např. Terence McKenna a kteří pokračují stále dále. Že by... Struktura knihy je třírozměrná a holografická. Začněte odkudkoli. Čtěte ji pozpátku. Knihy jsou od přirozenosti lineární, ale to je pouze jeden z možných pohledů — jiná propojení mohou být mnohem smysluplnější. Hm... Dočtete se o látkách zvaných fantastika (Povijnice » Lysohlávky » LSD » Jerlín » Peyotl » San Pedro » Ayahuasca » Jurema » Harmala » Ropuchy » Tryptaminy » DMT) a daimonika (Durman » Elementálové » Ketamin » Muchomůrka » Iboga). Je to taková nevyřčená věc... „Cesta jedů“ není cesta pro každého, čtenář v knize nabyde „nebezpečné znalosti“, ty jsou však bezpečnější, než „nebezpečná neznalost“. Nakonec vám nezbyde, než se zamyslet nad něčím jako třeba: Navíc se zdá, že Realita má nějakou hlubší strukturu, která má spíš něco společného s časem než se slovy.