Dybbuk strana 2 z 27

Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal — přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu — v rozporu s očekáváním — nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.

Dvacet let připravovaná trilogie CoDex 1962 je Sjónovo největší a nejambicióznější dílo. Splétá v něm starověká i moderní témata do jedinečného vyprávění, které zahrnuje snad úplně všechno — beletrii, historii, teologii, folklór, film, poezii, komiks, mýtus, drama a samozřejmě bohatou tradici islandského vypravěčského umění. Vypravěč knihy Josef Löwe se narodil v roce 1962 — ve stejném roce, dokonce ve stejném okamžiku jako autor. Jeho příběh však začíná daleko dříve v postavě hladovějícího židovského uprchlíka za druhé světové války. V maloměstském německém hostinci naváže vztah s místní pokojskou a společně pak stvoří z kousku hlíny dítě, ne nepodobné mýtickému Golemovi. Jestliže první díl je milostným příběhem, druhý je pak příběhem detektivním. Löwe přijíždí na Island se svým hliněným dítětem v krabici od klobouku, aby se zapletl do záhadné vraždy. Na konci této části jeho hliněný syn ožívá. V závěrečné části, která se odehrává v současném Reykjavíku, se Josefův příběh stává science fiction. Pomalu začne vycházet najevo, co se za Josefovým příběhem doopravdy skrývá. Geneze celé knihy se pak uzavírá do kruhu a my nahlédneme na nebezpečnou cestu, která by lidstvo mohla čekat. Budoucnost však podle Sjóna není tak temná, jak se nám může v současnosti zdát.

Románová trilogie Ráj a peklo / Smutek andělů / Lidské srdce — nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná. Drsné okolní prostředí vytváří nepřekročitelné překážky, omezuje lidskou mysl, zužuje obzory a zplošťuje dimenze. Náročné životní podmínky ženou lidi ke konzumaci alkoholu a nebezpečně zintenzivňují je­jich city. Bije ti ještě stále srdce? A jak ti bije? Mé srdce bije, protože nic jiného neumí. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?

Tři hořkosladké černé novely spojuje do jednoho tematického celku živý kontakt s osobami odešlými „na druhou stranu“. Reklamní textař v sobě objeví dar komunikace se zásvětím, který využívá k pomoci pozůstalým — truchlícímu otci zprostředkuje kontakt s dcerou usmrcenou při dopravní nehodě, zoufalé matce odhalí, kam zmizely její malé děti, až na něj emocionální síla jednoho nešťastného místa a nával lidí a duší začne být příliš. Unesený pracovník farmaceutického průmyslu je nucen trávit čas svázaný v kozelci v garáži, aby sloužil jako příslovečná vrba, na niž si vylévá svůj nesmírný vztek za uštědřená příkoří psychopatický gangster, kdysi hubený, bezmocný, zneužívaný chlapec. A v asi nejvýraznější a nejvíce zapamatování hodné třetí části pomáhá bývalý přítel duši mrtvé miss, zavražděné žárlivým manželem, pomstít daleko horší nepotrestané násilí z doby dospívání. Projevuje se tíha na srdci u všech stejně, anebo to máme každý jinak? Jaký je vztah druhé, odvrácené strany života, zákona, slávy k nám ostatním?

Stejně jako drtivá většina Eliadových próz vzniklých v emigraci také v Devatenácti růžích a Peleríně se autor vrací do Rumunska, především do rodné Bukurešti — i v povídce Ve stínu lilie, jejíž děj se odehrává ve Francii, najdeme četné odkazy k místům, s nimiž jsou životy emigrantů spojeny. Postavy, které tento prostor obývaly, vytvářejí realitu, jež přesvědčivě vítězí nad tou, v níž se pohybují v současné době, a vede je k objevu a pochopení určitého nadosobního prvku, racionálním duchem moderního člověka sotva přijatelného. Děj próz se také často odvíjí na pozadí rozjetého mechanismu totalitní moci, jež hledá nepřítele i tam, kde žádný není. Autor zde udílí lekci, jak přežít v totalitním systému — nenechat se jím manipulovat, ba naopak manipulovat jím ve prospěch své vlastní individuální svobody. Poslání těchto próz, vznikajících v exilu v době, kdy v Rumunsku docházelo k postupnému „utahování šroubu“, vyznívá nakonec optimisticky: dokud budou existovat výjimeční jedinci, schopní zachovat si svou vnitřní svobodu, lidstvo bude mít pořád šanci.

Roger Gilbert-Lecomte vyhlásil boj proti všem zaběhlým systémům lidského myšlení, které vedou k vytváření strnulých, do sebe uzavřených dogmat a konceptů, z nichž není východiska. Každý, kdo hluboce touží po svém osvobození, musí dobrovolně popřít všechno, aby měl prázdno v duchu, a musí se všeho ustavičně zříkat, aby měl prázdno v srdci. Musí dospět k tomu, aby v sobě vyvolal stav nevinnosti, jež by byla ryzostí prázdna. A nikdy se nezastavit. Ani uvnitř vzpoury samé. Hrozí mu nebezpečí, že si vytvoří modly a bude se jim klanět… Jeden z nejzásadnějších básníků vůbec, ten který se dostal možná nejdále...

To sny tvoří svět, praví čínský autor Čang Sien-ming ve své knize Snář mého cvrčka, která je však více než záznamem jeho vlastních snů. Snové vyprávění používá i k otevření našeho podvědomého světa, k zmírnění vnitřních hrůz, i k pokusu o specifickou duchovní očistu. Buduje a spřádá jedinečný fantaskní prostor, kam může utéct duše zkroušená a strádající. Předmětem těchto jeho pokusů je tak svět pomyslný, na hony vzdálený skutečnosti, nebo od ní zcela oddělený — je to stín a přízrak světa reálného, svět surreality. Dělá to však v přesvědčení, že právě tento svět přináší mnohem víc podnětů a sdělení než svět skutečný. Tyto informace se nám odkrývají prostřednictvím dlouhé řady asociací — oživováním osobních životních zkušeností, vzpomínek, objevováním netušených zásob vědomostí, všemocné představivosti. Literární průzkum snů a nevědomí autor vede hlouběji a dále, než bylo kdy běžné. Z jeho snů stal samostatný tvůrčí akt, z halucinační materie klasické literární dílo. Sny — to jest nevědomí — vědomě pojal jako předmět literatury a svůj postup začal nazývat „snové vyprávění“. Také proto budou mít různí čtenáři při setkání s jeho dílem různé, dokonce protichůdné pocity. V tom ovšem spočívá jedinečné kouzlo literatury a všeobecně umění iluze.

Satirický román Řím bez papeže psal Guido Morselli v roce 1966 jako sci-fi z blízké budoucnosti, odehrává se v naší nedávné minulosti a my ho dnes můžeme číst i jako výpověď o naší současnosti. Švýcarský kněz Walter se po třiceti letech, která uplynula od doby, kdy byl mladým seminaristou, vrací do Říma konce druhého tisíciletí. Čeká na audienci u papeže Jana XXIV., jenž po rozpuštění papežského dvora opustil Vatikán a přesunul se do malé venkovské rezidence. Při hledání ztraceného času Walter prochází chátrajícím věčným městem, které „přestává být starobylé, poprvé je staré“, a zapisuje své postřehy: katolická církev se snaží držet krok s dobou tím, že se „protestantizuje a zeseveršťuje“, a současně v jejím lůně probíhá rozkol mezi pokrokáři, z větší části ateisty, neboť „ateismus je svého druhu víra“, a tradicionalisty, pro něž jsou Bůh i ďábel dosud živí. O papeži, který má mimo jiné rozhodnout „arbitráž“ ohledně rozdělení vesmírných držav na Měsíci mezi USA a SSSR, se mezi lidmi šušká, že má snoubenku, ale že o něj projevila zájem i americká prezidentka Jacqueline Kennedyová — celibát katolických kněží byl totiž zrušen. Feministky usilují o resexualizaci prostřednictvím rozšíření ženských sekundárních pohlavních znaků, antropologové razí teorii o tom, že člověk pochází z klokana, mezi mladými kněžími je „spousta radikalismu a žádný strach z toho, že si budou protiřečit“, pluralismus je heslem doby, ale každý nonkonformní postoj se trestá ostrakizací…

Nahlédneme-li do obsahu těchto přednášek, které byly nakonec publikovány formou dopisů, pak je především nápadné, že jsou neseny v duchu kontrastu, jenž věrně doprovází celé Fichteho úsilí. Oproti současné upadlé podobě, zcela podléhající nešvarům momentálního stavu společnosti, staví Fichte ideál, tedy to, jaký by řád svobodných zednářů měl být a co by mělo být jeho náplní. V tomto smyslu by se měl stát zejména ohniskem rezistence vůči tomu, co společenský úpadek charakterizuje. Dle Fichteho to nejškodlivější představuje uvíznutí v jednostrannostech, jež jsou podporovány výchovou k osvojování omezujících specializací. Nad ucelenou osobností člověka tak nabývá převahy pedantství, jež lidstvo vzdaluje od soustředění na podstatnější a důstojnější účely lidské existence. Budoucí vzdělanec v jeho pojetí rozhodně nemá během svého vzdělávacího procesu nabývat dovedností, jež by mu umožnily dosáhnout úspěchu v zákonitostech současného světa. Jeho cílem nemá být adaptace na upadlé poměry, ale pochopení příčin společenského úpadku a osvojení zásadní a účinné rezistence.

Může být někdy krok zpátky nutný k tomu, aby se člověk odrazil k cestě vpřed? Možná že tam někde pod vyslovenými strachy a pochybami leží pevná půda. Hlavní hrdinka autorčina druhého románu se stěhuje se svým ruským manželem a malým synem do Petrohradu. Tam ji pohltí temnota absurdního, byrokracií ovládaného, nesrozumitelného světa, prostoupeného navíc pochybnostmi nad vlastní rolí matky, beznadějí a podrážděností střídající vyčerpání v začarovaném kruhu. Návrat do Čech pak není útěkem, ale snahou začít znovu — než se temnota zase přihlásí o slovo. Nemůžeme snad bez temnoty a agrese být?

Druhý svazek rozsáhlého sebraného díla nejprokletějšího českého básníka naší doby Karla Šebka. Tento závěrečný svazek obsahuje kompletní ediční poznámku, doslovy a obrazovou a fotografickou přílohu. Šebkovy texty pocházejí z velmi rozsáhlé rukopisné pozůstalosti, přičemž převážná většina z nich nebyla nikdy publikována. Jeho život se prolínal s poezií a poezie se prolínala s jeho životem víc než u kteréhokoliv jiného umělce u nás. Své krédo „Život je choroba, kterou je nutné přežít“ naplnil Karel Šebek beze zbytku svým životem.

Šrí Nisargadatta Maharadž (1897–1981) — seberealizovaný mistr, který žil v chudinské čtvrti v Bombaji, se stal proslulý svými brilantními, vtipnými a spontánními promluvami, ve kterých vyučoval prostou a úspornou džňána jógu, založenou na vlastní zkušenosti. Kniha obsahuje promluvy z posledních pěti let jeho života. Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. „Seberealizace značí konečné osvobození. Ten, kdo vskutku cítí lítost nad svou bezvýznamnou existencí, je způsobilý obdržet Sebepoznání. Toto poznání není výsledkem mnoha druhů duchovní praxe. Zapletení se do složitých záležitostí vás nemůže kvalifikovat pro to Nejzazší. Ten, kdo si je vědom podřadnosti a zbytečnosti všech dalších aktivit a vyvine důvěru ve své Átman jakožto jediného Boha, je kvalifikován k tomuto Sebepoznání. Pravé Já zůstává nepovšimnuté kvůli vrstvě tělesné totožnosti. Tato tělesná totožnost je pokořena skutečnou oddaností, a tím rovněž dochází k přibližování se k Átman. Jakmile je tělesná totožnost zničena pomocí oddanosti, pak to, co zůstává, je Parabrahman.“

Esej jednoho z největších matematiků tohoto století se zamýšlí nad krásou matematiky a smyslem matematikovy práce. Přibližuje stylem přístupným i pro laiky, co je obsahem matematické analýzy a jaký význam má lidská tvořivost v tak teoretické disciplíně, jakou je čistá matematika. Hardyho myšlenky a reflexe vlastního úsilí ovšem přesahují hranice jeho oboru a vedou k úvahám nad vědeckou činností obecně. Autor si klade otázky týkající se zneužitelnosti vědy, jejího společenského a lidského přínosu, podrobně se zabývá typologií její „užitečnosti“. Čtenář jistě ocení rozsáhlou předmluvu Hardyho přítele, spisovatele a politika Charlese P. Snowa z roku 1967, jenž v ní podává plastický obraz osobnosti tohoto věhlasného matematika. Líčí nejen Hardyho vědeckou i životní pouť – včetně například jeho vášnivé záliby v kriketu –, ale pozoruhodným způsobem vykresluje také anglické univerzitní prostředí, jeho duchovní atmosféru a společenský styl.

Nejbližší spolupracovník Stephena Hawkinga ve své knize představuje poslední myšlenky o vesmíru této intelektuální hvězdy našeho věku. Jedná se o dramatickou revizi teorie, kterou Hawking předložil ve své Stručné historii času. Snad největší otázkou, kterou se Stephen Hawking během svého neobyčejného života snažil zodpovědět, bylo, jak mohly ve vesmíru vzniknout podmínky tak dokonale příznivé pro život. Tato záhada vedla Hawkinga ke studiu vzniku vesmíru pomocí velkého třesku. Jeho raná práce ale narazila na nepřekonatelnou překážku, kdy by podle předpovědí matematiky mnoho velkých třesků vytvořilo multivesmír, v němž by většina vesmírů byla příliš bizarní na to, aby se v nich mohl objevit život. Společně se svým přítelem a spolupracovníkem Thomasem Hertogem pak Hawking dvacet let na katedře teoretické fyziky v Cambridgi vyvíjeli novou teorii vesmíru, která by mohla vysvětlit vznik života. Prostudovali přitom extrémní kvantovou fyziku kosmických hologramů a vydali se daleko do minulosti, až k našim nejvzdálenějším kořenům, aby s překvapením objevili hlubší úroveň vývoje, v níž se fyzikální zákony proměňují a zjednodušují, až mizí částice, síly, a dokonce i samotný čas. Tento objev je přivedl k převratné myšlence: fyzikální zákony nejsou vytesány do kamene, ale rodí se a spoluvytvářejí společně s jimi řízeným vesmírem. S blížícími se posledními Hawkingovými dny zveřejnila dvojice teorii, navrhující radikálně nový darwinistický pohled na vznik našeho vesmíru. Kniha O původu času nabízí pozoruhodnou novou vizi zrodu vesmíru, která zásadně mění způsob přemýšlení o našem místě v kosmickém řádu, a nakonec se může ukázat jako Hawkingův největší vědecký odkaz. Hertog detailně přibližuje Hawkingovu filozofii jdoucí „shora dolů“, která je založena na zjištění, že veškeré kvantové chování je podmíněné existencí pozorovatele, a tvrdí, že fyzika není nezávislá na lidském měření a pozorování: „Vytváříme vesmír ve stejném smyslu, jako vesmír vytváří nás.“ Jakkoli jeho pozorování zatím zůstává v teoretické rovině, Hertogovy průkopnické myšlenky v sobě nesou potenciál převrátit tradiční pojetí příčinnosti a fyzikálních zákonů vzhůru nohama.

Ve svém satirickém pohledu na současnou společnost Iulian Ciocan, dnes přední moldavský spisovatel, pokračuje v kurzu nastoleném předchozími romány. V Kišiněvě se přes noc objeví tajemná filantropická nadace s názvem Převod hříchů, kde lze za zpověď ze svých dobře ukrytých dávných špatných skutků přijít k větším finančním částkám. Je možné, že to opravdu nemá žádný háček, nejde o příznačné zaprodání vlastní duše a upsání se ďáblu? Absurdní fraška s fantaskními prvky, svým námětem připomínající Bulgakovova Mistra a Markétku, všudypřítomnými vranami a tajemnými úmrtími, chamtivými lidskými postavičkami a velkým mocným oligarchou si pohrává s představou, jaké to je beztrestně si pohrávat s lidskými osudy. Měli byste důvěru v instituci, kde by vás hned při příchodu vítal obraz třetihorního predátora trhajícího na kusy dinosaura?

Název tohoto Platónova dialogu v řečtině zní Symposion, což lze také přeložit jako „pitka“ či „pití“. V řecké kultuře však společné pití ne­označovalo událost, jak si ji představujeme a vykonáváme dnes. Byla to zábava, jejíž součástí sice bylo popíjení vína, ale měla i jistý obřadní a slavnostní charakter. Tento dialog pak je oslavou moci a síly opomíjeného boha Eróta. Text sestává ze sedmi řečí, z nichž každá má svá specifika, svůj vlastní styl a strukturu. Bez nadsázky lze též říci, že autor každé z nich má určitý psychologický profil. Jednotlivé řeči se samozřejmě různí i z hlediska obsahu a též z hlediska volby jazykového stylu je kupříkladu řeč lékaře Eryximacha strohá, vědecká, bez uměleckých příkras, oproti tomu řeč dramatika Agathóna oplývá celou řadou uměleckých prostředků, přičemž však není tak myšlenkově obsáhlá jako některé řeči předchozí.