Dybbuk strana 27 z 27

Autobiografický román Léto, kdy otec zemřel maďarské autorky Yudit Kiss pojednává o osudech středoevropské rodiny postižené politickými zvraty posledního století, zejména protižidovským pronásledováním před druhou světovou válkou a během ní. Život členů této rodiny, poskládaný ze střípků vzpomínek hrstky příbuzných, kteří přežili, je vsazen do rámce přítomnosti, do nedávného léta, kdy autorčin otec umíral na rakovinu. Kromě mozaiky čtivých, výstižně napsaných příběhů věnuje tato próza hlavní pozornost napětí mezi generací otců a dětí, konkrétně zejména mezi autorkou a jejím otcem, který se z psychologicky pochopitelných důvodů stal přesvědčeným stoupencem nového řádu, v Maďarsku stejně jako u nás nastoleným roku 1948. Autorka, vychovávaná – v tom nejlepším slova smyslu – v komunistickém duchu, si zvolna začíná osvojovat vlastní vidění a hodnocení světa, který ji obklopuje, až se s otcem názorově rozejde, třebaže jejich citový vztah zůstal neporušený. Jako každé myšlenkově bohaté dílo má i próza Yudit Kiss více rovin: setkáme se v ní s výstižnými postřehy a dojmy ze Ženevy, jejího nynějšího domova, a Budapešti, domova opuštěného, i s jejími zážitky, např. z občanské války v Jugoslávii, o níž si měla příležitost utvořit vlastní představu. Román tak vykazuje široký středoevropský záběr, míněno jak z hlediska prostorového, tak časového, který se v současné literatuře těší rychle rostoucímu zájmu čtenářů.

Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů (Ema je poslána na Blízký východ v krabici deklarované jako Hořické trubičky). Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Nezáleží na tom, jestli si postavy vypůjčíme z historie, z mýtů, z vlastního života, ze světa fantazie anebo od kolegů a přátel, důležité je, co s nimi následně uděláme. Angela Carter s originalitou sobě vlastní využívá všech zmíněných možností, aby vytvořila jakousi literární féerii, nasycenou postavami přesných charakterů a plných životů. Ať už se jedná o milenku Charlese Baudelaira, Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské, … prostitutku, jež našla dočasné útočiště a dočasné odpovědi na dosud nezodpovězené otázky mezi Indiány, Edgara Allana Poea anebo křehkou dívku, jež nade vše ctí svého otce, ale skutečně miluje pouze své holuby – pokaždé čtenář nahlédne do rozvírající se lastury postupného odhalování lidského osudu, jenž stojí za to, aby se stal literaturou.

Slavná krátká erotická novela Lady Fuckingham, jejíž autorství se připisuje irskému spisovateli Oscaru Wildovi, popisuje životní příběh Beatrice, dívky založení spíše nymfomanického. Poprvé navnaděna vyprávěním zvídavé přítelkyně Alice, které se brzkého erotického probuzení dostalo od zmužilého komorníka, Beatrice neváhá a vydává se objevovat erotické taje s Aliciným bratrem Frederickem. Jelikož po ochutnání slastí je pro ni nemožno přestat, postupuje hlouběji a zakušuje potěšení rozmanitého druhu – mimo jiné se zúčastňuje orgií tajného Amorózního kroužku, svádí služebné, uzavírá manželství se zhýralým lordem Crim-Conem a nakonec předává své nabyté nepřeberné znalosti dalším nezkušeným.

Výběr esejů pěti významných britských a irských autorů (filozofů, spisovatelů, dramatiků, novinářů) poskytuje barvitý a užitečný přehled dějin ostrovní esejistiky, co se týče odlišného stylistického zpracování, výběru témat a historického období vzniku jednotlivých textů. Počínaje rozvahou zakladatele novověkého empirismu sira Francise Bacona na téma lidské ctižádostivosti, přes odlehčenou satiru Thomase Dekkera, v níž tento alžbětinský pamfletista vypomáhá elegánům radou, jak se chovat v divadle, či sarkasmus z pera Jonathana Swifta nabízejícího nemilosrdné řešení, jak naložit s novorozenými dětmi žebráků, po kritické eseje „krále paradoxu“ G. K. Chestertona, s humorem a nadhledem rozebírajícího nedostatky, absurdnost a nelogičnost lidského chování a fungování společnosti obecně. Zkusme se tedy začíst do myšlenek, které nám mohou pomoci reflektovat dnešní stav společnosti.

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Jedné bouřlivé zimní noci roku 1813 se v nevěstinci ve východopruském Královci současně narodí dvě děti. Zatímco jedno je hezká a zdravá holčička Henrieta, to druhé, pokřtěné Hercule Barfuss, se narodí hluchoněmé a znetvořené: je to trpaslík, jeho tělesné postižení mu však plně vynahrazují výjimečné duševní schopnosti, kterými normální lidé nedisponují. Obě děti vyrůstají spolu a pojí je hluboký cit, ale po nějaké době se musejí proti své vůli rozejít. Ne však navždy, Hercula čeká dlouhá cesta po tehdejší Evropě, cesta, na níž hledá ztracenou lásku a smysluplný život a zároveň zažije řadu zvratů, dobrodružství a protivenství, jako je vystupování v panoptiku zrůd, pobyt v jezuitském klášteře či bezmála osudové střetnutí s orgány inkvizice. Příběh podivuhodné lásky, obsahující prvky pikareskního, milostného a gotického románu, je příběhem věčného zápasu dobra a zla a vítězství lásky nad lidskou degradací. Jeho autor za něj ve své vlasti získal nejvyšší možné ocenění – Augustovu cenu.

Výběr esejů pěti významných britských a irských autorů (filozofů, spisovatelů, dramatiků, novinářů) poskytuje barvitý a užitečný přehled dějin ostrovní esejistiky, co se týče odlišného stylistického zpracování, výběru témat a historického období vzniku jednotlivých textů. Počínaje rozvahou zakladatele novověkého empirismu sira Francise Bacona na téma lidské ctižádostivosti, přes odlehčenou satiru Thomase Dekkera, v níž tento alžbětinský pamfletista vypomáhá elegánům radou, jak se chovat v divadle, či sarkasmus z pera Jonathana Swifta nabízejícího nemilosrdné řešení, jak naložit s novorozenými dětmi žebráků, po kritické eseje „krále paradoxu“ G. K. Chestertona, s humorem a nadhledem rozebírajícího nedostatky, absurdnost a nelogičnost lidského chování a fungování společnosti obecně. Zkusme se tedy začíst do myšlenek, které nám mohou pomoci reflektovat dnešní stav společnosti.