Dybbuk strana 27 z 27

Experimentální román Jazz II: Rodiče, poprvé vydaný anglicky roku 1979 v kanadském exilu, je, jak již napovídá sám jeho název, silně inspirován jazzovou hudbou, zejména jejími improvizačními prvky. Příběh, který není skutečným příběhem, se odehrává ve sta

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Co je to vlastně vědomí? Kde se v těle nachází? Rodíme se již s hotovým vědomím, nebo vědomí postupně narůstá? A jak je tomu u zvířat? Na tyto a související otázky se v knize pokouší její autor, uznávaný kanadský vědec a spisovatel, popularizátor vědy Jay Ingram, odpovědět. K tématu přistupuje z vědeckého hlediska založeného zejména na výzkumu a experimentech. Například při zjišťování, jak dlouhá je jedna myšlenka, přichází na to, že zdánlivě nepřetržitě plynoucí proud vědomí sestává z izolovatelných, rychle po sobě následujících "stavebních kamenů". Shledává, že nic není pravdy na tom, že používáme jen deset procent mozku, vznáší otázku, kolik mozkových buněk je ke vzniku vědomí potřeba, zkoumá a rozebírá zážitky těch, kteří prožili stavy blízkosti smrti. Dále například zjišťuje, jak se to vlastně má s teorií mysli a schopností vcítit se do druhého, a v neposlední řadě zdůrazňuje nemožnost zcela se spolehnout na své smysly při orientaci ve světě. Jak je tomu u těchto témat zvykem, výsledkem je spíše vznik dalších a dalších otázek, to však nic nemění na tom, že kniha může sloužit jako užitečný a přínosný průvodce všech hledačů poznání.

F. X. Šalda, jehož kritického ducha těžko někdo vyhlížející z našich zašlých kulis překoná, napsal v jednom svém textu: "Česká duše chovala se naopak v téhleté moderní revoluci velmi krotce a obojace: zapálila po svíčce i Bohu i čertu; v této neutralitě jest její slabost a vina, ne ve vzpouře, dovršené ať již tragicky, ať lehkomyslně." S revolucí, spokojenou neangažovaností, bohem i čertem bojoval i Nikolaj Terlecký.

Co je to vlastně vědomí? Kde se v těle nachází? Rodíme se již s hotovým vědomím, nebo vědomí postupně narůstá? A jak je tomu u zvířat? Na tyto a související otázky se v knize pokouší její autor, uznávaný kanadský vědec a spisovatel, popularizátor vědy Jay Ingram, odpovědět. K tématu přistupuje z vědeckého hlediska založeného zejména na výzkumu a experimentech. Například při zjišťování, jak dlouhá je jedna myšlenka, přichází na to, že zdánlivě nepřetržitě plynoucí proud vědomí sestává z izolovatelných, rychle po sobě následujících "stavebních kamenů". Shledává, že nic není pravdy na tom, že používáme jen deset procent mozku, vznáší otázku, kolik mozkových buněk je ke vzniku vědomí potřeba, zkoumá a rozebírá zážitky těch, kteří prožili stavy blízkosti smrti. Dále například zjišťuje, jak se to vlastně má s teorií mysli a schopností vcítit se do druhého, a v neposlední řadě zdůrazňuje nemožnost zcela se spolehnout na své smysly při orientaci ve světě. Jak je tomu u těchto témat zvykem, výsledkem je spíše vznik dalších a dalších otázek, to však nic nemění na tom, že kniha může sloužit jako užitečný a přínosný průvodce všech hledačů poznání.

Co je to vlastně vědomí? Kde se v těle nachází? Rodíme se již s hotovým vědomím, nebo vědomí postupně narůstá? A jak je tomu u zvířat? Na tyto a související otázky se v knize pokouší její autor, uznávaný kanadský vědec a spisovatel, popularizátor vědy Jay Ingram, odpovědět. K tématu přistupuje z vědeckého hlediska založeného zejména na výzkumu a experimentech. Například při zjišťování, jak dlouhá je jedna myšlenka, přichází na to, že zdánlivě nepřetržitě plynoucí proud vědomí sestává z izolovatelných, rychle po sobě následujících "stavebních kamenů". Shledává, že nic není pravdy na tom, že používáme jen deset procent mozku, vznáší otázku, kolik mozkových buněk je ke vzniku vědomí potřeba, zkoumá a rozebírá zážitky těch, kteří prožili stavy blízkosti smrti. Dále například zjišťuje, jak se to vlastně má s teorií mysli a schopností vcítit se do druhého, a v neposlední řadě zdůrazňuje nemožnost zcela se spolehnout na své smysly při orientaci ve světě. Jak je tomu u těchto témat zvykem, výsledkem je spíše vznik dalších a dalších otázek, to však nic nemění na tom, že kniha může sloužit jako užitečný a přínosný průvodce všech hledačů poznání.

Tato kniha se snaží beze studu a nezastřeně ukázat, že i když kunda je stále pro mnohé společenským tabu, pro představivost řady spisovatelů a umělců značí šťavnaté lákadlo a po věky věků svůdný zdroj inspirace a poetické obrazotvornosti. Ať už v poezii, či próze, v intimních zpovědích, či přímo ke čtenáři promlouvajících textech, jejich řádky si každý milovník dobrodružství sice možná tajně, ale s nepochybnou zvídavostí přečte, aby pak mohl spílat nestoudné autorově odvaze a bezprostřednosti, nebo naopak aby si v skrytu duše přiznal, že kunda je pro člověka – a to ve své podstatě i ve všech svých manifestacích – nejen potěšením, ale také nevysychajícím pramenem fantazie a života.

Dějiny sebevražd, tohoto společenského jevu prvořadého významu, v průřezu časem a u jednotlivých národů, nebyly dosud napsány. Dílo Martina Monestiera, skutečná encyklopedie, evokuje veškerou mnohotvárnost lidského chování vedoucího k sebevraždě. Od sebevražd z lásky po epopej kamikaze, od sebevražd jako oběti po sebevraždy jako formy protestu, od prevence po asistovanou sebevraždu, od sebevraždy napodobením po kolektivní odchod ze života, od dobrovolné smrti v literatuře po náboženské příkazy, nic neuniklo bedlivé autorově pozornosti a strhujícímu popisu.

Autobiografický román Léto, kdy otec zemřel maďarské autorky Yudit Kiss pojednává o osudech středoevropské rodiny postižené politickými zvraty posledního století, zejména protižidovským pronásledováním před druhou světovou válkou a během ní. Život členů této rodiny, poskládaný ze střípků vzpomínek hrstky příbuzných, kteří přežili, je vsazen do rámce přítomnosti, do nedávného léta, kdy autorčin otec umíral na rakovinu. Kromě mozaiky čtivých, výstižně napsaných příběhů věnuje tato próza hlavní pozornost napětí mezi generací otců a dětí, konkrétně zejména mezi autorkou a jejím otcem, který se z psychologicky pochopitelných důvodů stal přesvědčeným stoupencem nového řádu, v Maďarsku stejně jako u nás nastoleným roku 1948. Autorka, vychovávaná – v tom nejlepším slova smyslu – v komunistickém duchu, si zvolna začíná osvojovat vlastní vidění a hodnocení světa, který ji obklopuje, až se s otcem názorově rozejde, třebaže jejich citový vztah zůstal neporušený. Jako každé myšlenkově bohaté dílo má i próza Yudit Kiss více rovin: setkáme se v ní s výstižnými postřehy a dojmy ze Ženevy, jejího nynějšího domova, a Budapešti, domova opuštěného, i s jejími zážitky, např. z občanské války v Jugoslávii, o níž si měla příležitost utvořit vlastní představu. Román tak vykazuje široký středoevropský záběr, míněno jak z hlediska prostorového, tak časového, který se v současné literatuře těší rychle rostoucímu zájmu čtenářů.

Výbor erotických pohádek a legend či žertovných historek pocházejících z území dnešního Bulharska a Makedonie, který zde českým čtenářům předkládáme, vychází v autentické a necenzurované podobě. Tematický záběr je velmi široký – od zábavného pohledu na stvoření mužských a ženských pohlavních orgánů, přes příběhy o prostopášných popech, naivních novomanželkách a záletných manželích, po výměnu mužských a ženských rolí, kdy vrchol komičnosti představují situace, v nichž dochází k choulostivému „setkání“ muže skutečného s mužem přestrojeným za ženu. Erotické příběhy Balkánu, zachovávané a sbírané po generace, tak mohou sloužit jako jedinečný zdroj pro přesnější a úplnější utváření si představ o lidové kultuře předků. Ač jsou erotika a sex jedněmi ze základních součástí lidského života, texty samy dříve nemohly být vydávány. Podle oficiálního bulharského pohledu, ještě donedávna zcela ve znamení pokrytectví a zastírání, neodpovídaly schématům o charakteru „lidové kultury“.