Dybbuk strana 23 z 27

Kniha Silentbloky je soubor fragmentárních literárních textů, jež zaznamenávají autorovy pokusy o změnu vnímání a proměnu vlastní citlivosti. O to se pokouší vyvoláváním lucidních stavů, psychedelickými experimenty či pokusy s vlastním tělem. Z textů je z

Jednoho dne se na jisté sýpce kdesi u Mělníka objeví poněkud rozporuplná delegace na první pohled podezřelých pražských potkanů, která hledá krysu mužského pohlaví, jež vystupuje pod jménem Krys. Nikdo mu však neřekne jinak než Krys Veliký – pravděpodobně po vzoru Alexandra Velikého –, protože krysák je známý svojí statečností a neohrožeností. Delegace přichází, jelikož pražským hlodavcům hrozí zkáza. Před pár dny se totiž v kanalizačním potrubí kdesi pod Ungeltem objevil Krkodrav – neznámý, leč lítý netvor a začal ničit, co mu přišlo do cesty. Jeho síly se zdají být nezměrné a nebezpečí obrovské. Hrozí však nejen pražským potkanům, ale celému Starému Městu. Dobrodružné hlodavčí vyprávění mapuje místa nejen notoricky známá, jako je Chrám Matky Boží před Týnem, Ungelt, Platýz nebo Staroměstské náměstí, ale i místa zapadlejší jako Řásnovku či spleť tajemných podzemních chodeb pod četnými starými kláštery, Národním divadlem anebo Hladovou zdí na Petříně. Všechny lokality, které jsou v textu obsažené, lze dodnes navštívit, lze se jich dotknout a spatřit na vlastní oči místa, kudy proběhl pohádkový příběh i skutečné dějiny. Vyprávění o hrdinném krysím samci, který se vydá na pomoc svým pražským soukmenovcům, v sobě snoubí jak prvky napětí a dobrodružství či oblibu dětí v příbězích ze zvířecí říše, tak touhu po objevování kouzla starých památek.

Klášter tance a holeň lesů v nevyčerpatelné oblasti kotlin napaží ruce k hraniční svítilně. Čtenáři, řeky a moře neztrácejí běh a nic se nezmění… Proč jste nám to zase zatajili? Proč téměř až po osmdesáti letech od prvního vydání (počet těch, kteří četli Menclovu knihu Řeky a moře, se dá spočítat na prstech) se můžeme utopit v tom textu, jenž je výraznou předehrou k českému surrealismu? A nejen k němu. Aby se konstrukce české literatury stala zase o něco míň viklanem, může být tohle dílo konečně usazeno na své místo. Astronomové umějí spočítat existenci kosmických těles, aniž by je kdy spatřili. V literatuře to tak není: neumíme přesně označit to chybějící napsané, ale všem neznámé. Zato však cítíme vyprahlost z hledání čtenářské slasti. Šlem morového světla tkal na vodě šál, pod nímž se čeří temnice šedých hrází. Určení neměnná jako první rozestavení hmot… A Mencl bezpochyby žízeň zažene. Jen srovnávejme, aniž bychom spekulovali: Kniha je vydána ve stejném roce jako český překlad fragmentu Anna Livia Plurabella z Joyceova románu Finnegans Wake (1932). Několik let předtím je v Paříži založena skupina Vysoká hra (Grand Jeu), členy jsou mj. René Daumal a Roger Gilbert-Lecomte. Dalšími body toho mnohoúhelníku je třeba Laut­réamont, ale také Deml, Vančura a Nezval. A taky Ladislav Klíma, kterému učeň Mencl nosil z hotelu Krása pivo. Jak se to mohlo přihodit a kde je pravda o románu? To i v české literatuře je třeba přikročit k auditu, abychom na sklonku její papírové podoby na poslední chvíli stihli nečekaný záchvat z takového obžerného dobrodružství?

Kniha Z deníku po Celanovi je významnou básnickou knihou Jana. Jana Nováka. Její texty fascinují svou mnohovýznamovostí, originalitou, jazykovou odvahou i rytmem. Novák si vytvořil svůj zcela osobitý básnický výraz, který v této rozsáhlé sbírce dovedl k nejhlubšímu možnému vyjádření nevyslovitelného. Sbírka se svým názvem hlásí k jednomu z největších evropských básníků dvacátého století, po němž básník dál zkouší možnosti poezie. Jde o dílo na první pohled hravé, průzkumnické, to je ovšem jen první dojem. Čteme-li pozorněji, spatřujeme v textech hloubku a vážnost — podobně jako v poezii Celanově.

Poezie nelíbivá, mnohdy jsou to verše škobrtavé, odírající jazyk na kost. Pavla Vašíčková se jím s vážností prodírá, aby ohledala hranice sdělnosti slov; jistý minimalismus vyvažuje pasážemi vyznačujícími se kypěním, bubláním, zaklínáním - všelijakým kroužením kolem nesdělitelného, které by bylo rádo vyřčeno. Překvapuje nečekanými zkratkami, syrovým gestem; mučivé noční můry se zvrhávají v nepříliš úlevnou sebeironii. Důležitým rysem je poctivost - autorka na čtenáře nic nehraje: nesnaží se ho okouzlit, nechce být politována, nesnaží se dělat čtenářsky vděčnou legrandu. Jako by jí nezbývala síla na něco si hrát nebo se předvádět, potřebuje pouze jediné - co nejpřesněji uvidět podstatu a pojmenovat ji. Tento cíl sleduje velmi umanutě, nešetří přitom ani jazyk, ani sama sebe. Tím je její poezie velice "mužná" a riskující. Cenný hlas, zvláště mezi poezií psanou ženami neobvyklý.

Mystika dnes na Západě konečně začíná ztrácet příhanu, jež na ní lpěla celá staletí. Významní představitelé západní kultury k ní již přistupují vážně a s respektem, zjišťují, že bez nekvietistické, světu otevřené mystické spirituality je každá kultura po náboženské stránce neúplná. Pokusem o ujasnění si, oč v mystice vlastně běží, a o hledání odpovědi na důležité otázky s ní spjaté jsou i tyto eseje. Snaží se především osvětlit povahu mystické zkušenosti v jejích vyšších polohách a zjišťují nepřevoditelnost bezprostředně-zkušenostní stránky poznání na stránku teoreticky určovanou. Autor charakterizuje nejvýznamnější typy zkušenosti intuice a nastiňuje měřítka adekvátnosti jejího výkladu. Tematizuje fenomén vnitřní proměny jedince, který odhalil svou ontologickou svébytnost a přesunul centrum žití z osoby na niternou hlubinu. Pokud jde o metafyzická pojmová určení intuitivně zakoušené, myšlením vposledku neuchopitelné a v tomto smyslu nemyslitelné absolutní Přítomnosti, rozlišuje autor mezi jejich původními, namnoze metaforickými či symbolickými elementárně-metafyzickými verzemi a jejich pozdějšími odvozenými a teprve sekundárně důležitými verzemi teoreticko-metafyzickými.

Další z řady nekonformních antologií (již vyšlo: Kniha o kundě, Kniha o čuráku, Kniha o mrdání) obsahuje výběr textů a básní z české i světové literatury věnovaných titulnímu tématu. Když se nad tím zamyslíš, Váňo, celý náš život pochází z hovna. A do hovna se zase vrací, dozvídá se voják Čonkin, literární postava Vladimíra Vojnoviče, a zdá se, že ho ta prostá pravda překvapuje. Kniha Hovno? by měla přispět k emancipaci hovna v českém prostředí. Existuje-li většina stavebních kamenů společnosti, a hovno jím je, i když budeme stokrát volat, že ne, v inverzní podobě (ráj má peklo, pravda lež, pravá levou, muž ženu, anděl ďábla či otvor kolíček), pak k hovnu není co přiřadit. Pokud tedy nevzhlédneme k Olympu a nespárujeme exkrement s božskou ambrozií. Politologicky řečeno má hovno nulový konkrétní koaliční potenciál. Zato však má obrovský koaliční potenciál obecný. Z toho pak vychází, že hovno by mohlo být tím hledaným smyslem českých dějin. Je hovno Ladislava Klímy a Indyho & Wiche, Ivana Diviše a svobodníků, J. H. Krchovského a batolat, Jana Hanče a hospodských štamgastů, Bohumila Hrabala a internistů z kliniky, Miloslava Švandrlíka a házenkářek, Fandy Pánka a dlaždičů, Ivana Wernische a novinářů, Gustava Meyrinka a řádných občanů. Hovno je…

Mystika dnes na Západě konečně začíná ztrácet příhanu, jež na ní lpěla celá staletí. Významní představitelé západní kultury k ní již přistupují vážně a s respektem, zjišťují, že bez nekvietistické, světu otevřené mystické spirituality je každá kultura po náboženské stránce neúplná. Pokusem o ujasnění si, oč v mystice vlastně běží, a o hledání odpovědi na důležité otázky s ní spjaté jsou i tyto eseje. Snaží se především osvětlit povahu mystické zkušenosti v jejích vyšších polohách a zjišťují nepřevoditelnost bezprostředně-zkušenostní stránky poznání na stránku teoreticky určovanou. Autor charakterizuje nejvýznamnější typy zkušenosti intuice a nastiňuje měřítka adekvátnosti jejího výkladu. Tematizuje fenomén vnitřní proměny jedince, který odhalil svou ontologickou svébytnost a přesunul centrum žití z osoby na niternou hlubinu. Pokud jde o metafyzická pojmová určení intuitivně zakoušené, myšlením vposledku neuchopitelné a v tomto smyslu nemyslitelné absolutní Přítomnosti, rozlišuje autor mezi jejich původními, namnoze metaforickými či symbolickými elementárně-metafyzickými verzemi a jejich pozdějšími odvozenými a teprve sekundárně důležitými verzemi teoreticko-metafyzickými.

Kniha Vnitřní cesty do vnějšího vesmíru je souborem esejů na téma průzkumu a objevování vlastního vědomí pomocí psychedelických látek. Eseje sepsali zkušení výzkumníci této oblasti, lékaři, kteří se specializují na experimenty s psychedelickými a halucinogenními drogami. Možná, že naše vědomí reality musí být změněno, aby odráželo racionální vysvětlení spirituálních zjevení. I když duchovní setkání připadají skutečná převážně těm, kteří je prožívají, zřejmě odrážejí mnohem sofistikovanější model reality, než nám současný vědecký empirismus umožňuje. Lidé skutečně přicházejí do kontaktu se spirituální inteligencí, která podle všeho předchází časoprostoru, jak jej známe – bohové však nejsou ani tak mimozemští jako spíše nelokální… Kniha může dobře posloužit jako příručka, jakási cestovní mapa, která má průzkumníkům a psychonautům usnadnit orientaci a ušetřit čas. Předkládá čtenářům aktuální poznání v tomto těžko uchopitelném bádání a poukazuje na to, že svět, který bychom měli probádat, neleží vně nás, ale nachází se v našem nitru.

Ve své nejzásadnější knize neurolog Oliver Sacks přibližuje neobyčejné příběhy dvaceti pacientů dlouhodobě žijících v nemocnici pro chronicky nemocné. Tito lidé přežili pozapomenutou velkou epidemii spavé nemoci, jež ve dvacátých letech minulého století zasáhla celý svět. Podivuhodné explozivní probuzení ze somnambulního, často absolutně nehybného a na vnějším okolí zcela závislého stavu, ve kterém přežívali několik desetiletí, umožní až použití nového léku, L-DOPY. Dozvíme se tak podrobně a z první ruky (neboť autor vyznává osobní přístup a setkání s pacienty tváří v tvář), jaký byl jejich život předtím, jak absolutně "zpomalení" byli, a jak se postupně probouzeli, stávali aktivnějšími, doslova "zrychlenějšími", vraceli se do života, ve světě, který byl pro ně úplně nový a cizí, a jak se vypořádávali s leckdy druhým pólem: tiky, nutkáním, patologickou euforií. Osudy jednotlivých pacientů se liší, jak co se týče rodinné situace, věku, kdy je nemoc postihla, tak i anamnézou či reakcí na lék. Neobyčejné a dojemné příběhy, které kniha vypráví, ze začátku odbornou veřejností přijímaná kontroverzně, dnes oslavovaná jako lékařská klasika, vyšly poprvé v sedmdesátých letech a od té doby inspirovaly vznik televizního dokumentárního filmu, rozhlasové hry, divadelní hry dramatika Harolda Pintera a celovečerního filmu Čas probuzení nominovaného na Oscara v hlavní roli s Robertem De Nirem a Robinem Williamsem.

Pharmako Gnosis je kniha pro „rostlinné lidi“, kteří zde najdou nádhernou tapisérii botaniky, odborné chemie, farmakologie a historie, bohatě protkanou básnickou imaginací, sugestivní směsí logiky a mytologickou tradicí. Nebo jinak. Alchymistické pojednání psané člověkem, jenž se sám vydal na „cestu jedů“, a čtenáři tak předkládá prožitý a tajuplný svět rostlin a látek měnících lidské vědomí. Ještě jinak. Postmoderní čtení pro všechny ty, jimž učaroval např. Terence McKenna a kteří pokračují stále dále. Že by... Struktura knihy je třírozměrná a holografická. Začněte odkudkoli. Čtěte ji pozpátku. Knihy jsou od přirozenosti lineární, ale to je pouze jeden z možných pohledů — jiná propojení mohou být mnohem smysluplnější. Hm... Dočtete se o látkách zvaných fantastika (Povijnice » Lysohlávky » LSD » Jerlín » Peyotl » San Pedro » Ayahuasca » Jurema » Harmala » Ropuchy » Tryptaminy » DMT) a daimonika (Durman » Elementálové » Ketamin » Muchomůrka » Iboga). Je to taková nevyřčená věc... „Cesta jedů“ není cesta pro každého, čtenář v knize nabyde „nebezpečné znalosti“, ty jsou však bezpečnější, než „nebezpečná neznalost“. Nakonec vám nezbyde, než se zamyslet nad něčím jako třeba: Navíc se zdá, že Realita má nějakou hlubší strukturu, která má spíš něco společného s časem než se slovy.

Pharmako Gnosis je kniha pro „rostlinné lidi“, kteří zde najdou nádhernou tapisérii botaniky, odborné chemie, farmakologie a historie, bohatě protkanou básnickou imaginací, sugestivní směsí logiky a mytologickou tradicí. Nebo jinak. Alchymistické pojednání psané člověkem, jenž se sám vydal na „cestu jedů“, a čtenáři tak předkládá prožitý a tajuplný svět rostlin a látek měnících lidské vědomí. Ještě jinak. Postmoderní čtení pro všechny ty, jimž učaroval např. Terence McKenna a kteří pokračují stále dále. Že by... Struktura knihy je třírozměrná a holografická. Začněte odkudkoli. Čtěte ji pozpátku. Knihy jsou od přirozenosti lineární, ale to je pouze jeden z možných pohledů — jiná propojení mohou být mnohem smysluplnější. Hm... Dočtete se o látkách zvaných fantastika (Povijnice » Lysohlávky » LSD » Jerlín » Peyotl » San Pedro » Ayahuasca » Jurema » Harmala » Ropuchy » Tryptaminy » DMT) a daimonika (Durman » Elementálové » Ketamin » Muchomůrka » Iboga). Je to taková nevyřčená věc... „Cesta jedů“ není cesta pro každého, čtenář v knize nabyde „nebezpečné znalosti“, ty jsou však bezpečnější, než „nebezpečná neznalost“. Nakonec vám nezbyde, než se zamyslet nad něčím jako třeba: Navíc se zdá, že Realita má nějakou hlubší strukturu, která má spíš něco společného s časem než se slovy.

Ve sbírce Michala Matzenauera nazvané Po kameni cesta se setkáváme s poetikou pro autora již charakteristických rysů. Motiv bloudění jako by se posunul konkrétnějším směrem lyrický subjekt se nachází na dané cestě, dávno již vmíšen spolu se všemi živly světa do obeznámenosti o jejích mnohých krásách i nástrahách. Na své pouti tak kráčí osamoceně, ačkoliv v kontextu osobních zpovědí i společenských pozorování míjí překážky-kameny, které pro něj nejednou znamenají zaklesnutí se za samotnou hranu komunikace – hranu dělící jeho a společnost, jeho a ženu, místy pak dokonce dělící sebe samého. Výběr z těchto básní vyšel roku 1993 v knize Postavy na zpracování. V kompletní podobě však sbírka vychází poprvé.

Ve sbírce Michala Matzenauera nazvané Po kameni cesta se setkáváme s poetikou pro autora již charakteristických rysů. Motiv bloudění jako by se posunul konkrétnějším směrem lyrický subjekt se nachází na dané cestě, dávno již vmíšen spolu se všemi živly světa do obeznámenosti o jejích mnohých krásách i nástrahách. Na své pouti tak kráčí osamoceně, ačkoliv v kontextu osobních zpovědí i společenských pozorování míjí překážky-kameny, které pro něj nejednou znamenají zaklesnutí se za samotnou hranu komunikace – hranu dělící jeho a společnost, jeho a ženu, místy pak dokonce dělící sebe samého. Výběr z těchto básní vyšel roku 1993 v knize Postavy na zpracování. V kompletní podobě však sbírka vychází poprvé.

Závěrečná část trilogie navazující na předcházející sbírky Blboun nejapný a Škvírou v žaluzii je formou a zčásti i tématikou obdobná. Co ji odlišuje, je přibývající touha po tom pokračovat. Touha tolik známá většině z nás, přičemž zacházet s ní tak vědomě

Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet? Karel Jaroslav Obrátil (1866–1