Dybbuk strana 23 z 24

Tato čtivá a výjimečně přístupná kniha, sahající do oblasti neurovědy, psychologie a etiky, předkládá provokativní argument. Tento argument je protikladný běžnému, ortodoxnímu vědeckému přesvědčení, které můžeme shrnout takto: stejně jako celý fyzický svět, i náš život, dokonce i naše vědomé „já“, je zcela podmíněný fyzikálními procesy. Žijeme v „determinovaném světě“, tudíž nejsme zodpovědní za své jednání, svobodná vůle je nesmysl a „já“ je pouhým vedlejším produktem. Autor této kontroverzní knihy tvrdí, že je tomu právě naopak. Vysvětluje, že mysl, vytvářená fyzikálními procesy mozku, ve skutečnosti mozek „omezuje“ stejným způsobem, jako jsou například automobily omezovány hustým provozem, který způsobují. Na příkladech ukazuje, jak determinismus nesmírně oslabuje naše pojetí lidské zodpovědnosti – umožňuje například vrahovi, aby se bránil tvrzením, že za ohavný čin nemůže on sám, ale jeho mozek. Je tedy skutečně akceptovatelné a vědecky dokazatelné popřít podstatu lidské společnosti – osobní zodpovědnost? Jsme-li považováni za zodpovědné původce našeho konání, měli bychom být, ve světle neurovědeckých objevů, za své jednání i trestně zodpovědní? Vytváří se zodpovědnost ve vzájemném působení lidí, nebo její původ musíme hledat v našem mozku jako jednu z jeho funkcí?

Máte za to, že je nemožné vypravit se do nejtemnějšího srdce Afriky, Zairu neboli Konga, pěšky s batohem na zádech a s jedním dolarem na den? Není mnoho těch, kteří něco takového uskutečnili. Na počátku devadesátých let, pár let po revoluci, se Jiří Černický vydal „jen tak nalehko“ prozkoumat jedno z nejtajemnějších, nejméně probádaných a nejnebezpečnějších území na světě, rozlohou rovnající se třetině Evropy. Bylo to místo, kde chyběla téměř jakákoli infrastruktura, kde nebyla nafta ani voda a kterému dlouhodobě vládl jeden z nejhorších diktátorů Mobutu Sese Seko. Nebyla to cesta ledajaká, byla to cesta umělecká a měla jistý charitativní účel. Nejde proto autorovými slovy ani tak o „cestopis jako spíše pokus vzájemně propojit dvě oblasti, které podle mého názoru obě reprezentují emoci prázdnoty“. Vedl ji étos snahy o oboustranné překlenutí zanedbaných regionů nacházejících se na periferii, na okraji zájmu, míst bez perspektivy osobního růstu. Současně to ale také bylo dobrodružství plné nebezpečí ve formě slídících jaguárů, nadržených pohraničníků, častého hladu, průjmu a jiných hrozících nemocí, ztroskotání, neustálého bahna a neprostupné džungle či uprchlíků z rozhořívajícího se konfliktu ve Rwandě. Ale také neobyčejných živočichů, květin, barev, vůní, neopakovatelných zážitků a neočekávané lidské velkorysosti. — — — Myslíte, že dobře znáte nejdrsnější český sever, protože jste tam vyrůstali? Tato kniha vás vyvede z omylu. Od dobrodružství zažívaných v klučičích partách a objevů neobvyklých pokladů na „největší skládce světa“ plné toho nejtoxičtějšího odpadu, seškrabávání lákavých samolepek na západních závodních vozech či vytváření „afrických jezer“ v zatopených lomech i s vypuštěnými akvarijními rybičkami přes vykukující růžky dávné historie mající podobu například úkrytu werwolfů či Goebbelsova srubu, sžívání se s různými místními vzdorovitě nepřizpůsobitelnými občany až po zkušenosti získané na šachtě, autor prošmejdí všechny kouty svého dětství a dospívání, aby na světlo vyvrhl vše zdánlivě chudé, ošklivé, zteřelé a zapomenuté jako něco, co může být přenositelnou, sdělitelnou zkušeností nás všech, a nakonec svým pravým opakem.

Román Mise Londýn, který se dočkal i filmové adaptace, je pro svůj satirický pohled na bulharskou diplomatickou elitu označován za „nejlegračnější bulharskou knihu současnosti“. Alek Popov zde čerpá z osobní zkušenosti, kterou získal coby

Co je to vlastně vědomí? Kde se v těle nachází? Rodíme se již s hotovým vědomím, nebo vědomí postupně narůstá? A jak je tomu u zvířat? Na tyto a související otázky se v knize pokouší její autor, uznávaný kanadský vědec a spisovatel, popularizátor vědy Jay Ingram, odpovědět. K tématu přistupuje z vědeckého hlediska založeného zejména na výzkumu a experimentech. Například při zjišťování, jak dlouhá je jedna myšlenka, přichází na to, že zdánlivě nepřetržitě plynoucí proud vědomí sestává z izolovatelných, rychle po sobě následujících "stavebních kamenů". Shledává, že nic není pravdy na tom, že používáme jen deset procent mozku, vznáší otázku, kolik mozkových buněk je ke vzniku vědomí potřeba, zkoumá a rozebírá zážitky těch, kteří prožili stavy blízkosti smrti. Dále například zjišťuje, jak se to vlastně má s teorií mysli a schopností vcítit se do druhého, a v neposlední řadě zdůrazňuje nemožnost zcela se spolehnout na své smysly při orientaci ve světě. Jak je tomu u těchto témat zvykem, výsledkem je spíše vznik dalších a dalších otázek, to však nic nemění na tom, že kniha může sloužit jako užitečný a přínosný průvodce všech hledačů poznání.