Dybbuk strana 22 z 24

Pokud by někdo dokázal snést na jednu obrovskou hromadu všechny knihy světa, vyrostla by na Zemi nová hora. Ta hora by se s největší pravděpodobností jmenovala Papíří. Ale dříve, než by ji lovci senzací stačili zanést do nekonečných seznamů Guinnessovy knihy rekordů, zařadilo by se papíří do dalšího, neméně dlouhého seznamu, a tím by byl soupis ohrožených druhů. Protože co jiného je kniha, vnímáme-li ji jako nositele kulturního dědictví, artefakt, prostředníka mezi člověkem a literaturou? Alespoň tak vidí knihu Jiří Liberzeit, zdánlivě obyčejný knihovník, který stále věří, že v knihách může nalézat skryté sny. Také proto je čas od času nachází. A pak, ruku v ruce s těmito sny, se poprvé v životě odhodlá vystoupit ze své papíří izolace a dotknout se skutečného světa…

Další ze série netradičních antologií se věnuje titulnímu tématu a jeho zpracování v české a světové literatuře. Už konečně do prdele s pravou podstatou věci a ne jen prdelkovat okolo s recepty na zlepšení společnosti. Už bychom měli všichni s těmi sprosťárnami skončit. Vejce užilo, v nejlepším přestat, čeho je moc – toho je… moc. „Sprosté“ totiž musí být zachováno, aby se „slušné“ mohlo vymezovat. Z jazyka, v němž nefungují protiklady, se stane jen taková sračka. Pardón. Některá „sprostá“ slova se v kontextu téměř již stala neutrálními. Čilý badatel by jistě uměl sestrojit odborný text, odpovídající všem vědeckým kritériím (včetně odkazů na Patočku nebo Bělohradského), v němž by dokázal spojitost oné proměny „sprostého“ v „neutrální“ s historickou pozicí Čechů jako plebejského, ale hrdého národa s trigonometrickými body např. Kosmas – Hus – Rudolf II. – Kozina – Augustin Smetana – Strana mírného pokroku v mezích zákona – socialismus s lidskou tváří – Martin C. Putna…

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Knihu, jíž se básník Miroslav Koryčan částečně odchyluje od tvorby experimentální poezie, tvoří dvě části. První, pojmenovaná Dýka z orobince (Tikotok), je deníkem podzimních a zimních zápisů myšlenek a zajímavých skutečností, druhá část s názvem Brouzdání v moll pak obsahuje vzpomínkové črty. Obě poloviny se vzájemně prolínají a ovlivňují: první, popisovaná aktuální přítomnost, se více a více stává minulostí, zatímco druhá, minulost, se naopak vzpomínáním zpřítomňuje. V deníku Koryčan přemítá nad stavem světa (pokud ne nad dilematem, zda semo tamo vyjít z „pastoušky“, získat mrzký peníz a splatit dluhy, či hladov a bez kuřiva zůstat v teple), v Brouzdání pak humorným způsobem a s nadhledem vzpomíná zejména na své dětství prožité na vsi. Básnivý text je obohacen charakteristickými hrátkami se slovy a jazykem i prazvláštními výrazy vypůjčenými z exotických jazyků a je protkán zjištěními-radami prozrazujícími hlubokou zkušenost jako:

Životy záletných dam jsou stejně jako ostatní Brantômova „historická“ díla spíše kaleidoskopickou mozaikou rozpustilých erotických příhod, anekdotických detailů a nevázaných rozhovorů. Autor je v nich všetečným pozorovatelem, hodnověrným svědkem, ale především barvitým vypravěčem, v jehož pojetí se dějiny stávají kronikou plnou nezbedných a ne vždy smyšlených příběhů. V galantním vypravování se dozvídáme o milostných polohách, starobylých stimulačních nástrojích, o různých druzích a účincích afrodisiak, ale staneme se i svědky homosexuálního či lesbického roztoužení, uslyšíme o nevěře, případech nymfomanie či o známých případech krvesmilstva. Zkrátka nejen dámy s rozpustilými mravy, ale i měšťané, šlechtici či vysoce postavení lidé jsou sesazeni z piedestalu a zažívají nepřeberně lechtivých příhod, nad nimiž se nejedna tvář začervená.

Soubor zamyšlení s názvem Srdcář vznikal v letech 2003–2008. Obsahuje postřehy a krátké úvahy nad literaturou, uměním, vírou, osobním, rodinným a společenským životem. Žánrově má blízko k záznamům, jež známe z tvorby J. Demla, J. Hanče nebo V. Rozanova: syžet nepřekáží, a tak může mluvčí, hlavní hrdina, črtat sebe sama ve střetech (polemos) se stavem světa. Osobitost reflexí je místy spojena s přetěžováním syntaxe; lexikální rovina je zpestřována zootechnickými výrazy, charismatismy, obraty z oblasti modelingu. Vážnost autora se v Srdcáři šťastně sešla s humorem, možná i nechtěným.

Pokud by někdo dokázal snést na jednu obrovskou hromadu všechny knihy světa, vyrostla by na Zemi nová hora. Ta hora by se s největší pravděpodobností jmenovala Papíří. Ale dříve, než by ji lovci senzací stačili zanést do nekonečných seznamů Guinnessovy knihy rekordů, zařadilo by se papíří do dalšího, neméně dlouhého seznamu, a tím by byl soupis ohrožených druhů. Protože co jiného je kniha, vnímáme-li ji jako nositele kulturního dědictví, artefakt, prostředníka mezi člověkem a literaturou? Alespoň tak vidí knihu Jiří Liberzeit, zdánlivě obyčejný knihovník, který stále věří, že v knihách může nalézat skryté sny. Také proto je čas od času nachází. A pak, ruku v ruce s těmito sny, se poprvé v životě odhodlá vystoupit ze své papíří izolace a dotknout se skutečného světa…

Ve svém satirickém pohledu na současnou společnost Iulian Ciocan, dnes přední moldavský spisovatel, pokračuje v kurzu nastoleném předchozími romány. V Kišiněvě se přes noc objeví tajemná filantropická nadace s názvem Převod hříchů, kde lze za zpověď ze svých dobře ukrytých dávných špatných skutků přijít k větším finančním částkám. Je možné, že to opravdu nemá žádný háček, nejde o příznačné zaprodání vlastní duše a upsání se ďáblu? Absurdní fraška s fantaskními prvky, svým námětem připomínající Bulgakovova Mistra a Markétku, všudypřítomnými vranami a tajemnými úmrtími, chamtivými lidskými postavičkami a velkým mocným oligarchou si pohrává s představou, jaké to je beztrestně si pohrávat s lidskými osudy. Měli byste důvěru v instituci, kde by vás hned při příchodu vítal obraz třetihorního predátora trhajícího na kusy dinosaura?

Stěžejní dílo Barucha Spinozy, významného nizozemského filozofa 17. století, v novém revidovaném vydání. „Spinozův paradox spočívá v tom, že třebaže je nejvíce filozofem filozofů, neboť je jistým způsobem nejčistší, zároveň se nejvíce obrací k nefilozofům a nejintenzivněji podněcuje nefilozofické chápání. Proto může Spinozu skutečně číst každý; i bez dostatečného pochopení spinozovských pojmů je možné z něho načerpat velké emoce a zcela obnovit své vnímání. Na druhé straně historik filozofie, který chápe pouze Spinozovy pojmy, nedospívá k dostatečnému pochopení. Jak řekl Jaspers, potřebujeme dvě křídla — třeba jen proto, aby nám filozofy a nefilozofy přivedla ke společné hranici.“ (Gilles Deleuze) „Jen temná a politováníhodná pověrčivost zakazuje, abychom se radovali. Proč by mělo být ukájení hladu a hašení žízně slušnější než zahánění melancholie? To je můj názor na věc a mé přesvědčení. Žádné božstvo ani nikdo jiný, leda závistivec, by se nemohl těšit z mé nemohou­cnosti a z mých nepříjemností a považovat naše slzy, vzlyky, strach a jiné takové věci za naši ctnost. Naopak čím větší radost pociťujeme, tím přecházíme k větší dokonalosti a tím více se nutně účastníme na božské přirozenosti. Je vlastností moudrého člověka užívat věci a těšit se z nich, jak je to jen možné (nikoli však až k přesycení, protože zde už o žádné potěšení nejde).“

Nejbližší spolupracovník Stephena Hawkinga ve své knize představuje poslední myšlenky o vesmíru této intelektuální hvězdy našeho věku. Jedná se o dramatickou revizi teorie, kterou Hawking předložil ve své Stručné historii času. Snad největší otázkou, kterou se Stephen Hawking během svého neobyčejného života snažil zodpovědět, bylo, jak mohly ve vesmíru vzniknout podmínky tak dokonale příznivé pro život. Tato záhada vedla Hawkinga ke studiu vzniku vesmíru pomocí velkého třesku. Jeho raná práce ale narazila na nepřekonatelnou překážku, kdy by podle předpovědí matematiky mnoho velkých třesků vytvořilo multivesmír, v němž by většina vesmírů byla příliš bizarní na to, aby se v nich mohl objevit život. Společně se svým přítelem a spolupracovníkem Thomasem Hertogem pak Hawking dvacet let na katedře teoretické fyziky v Cambridgi vyvíjeli novou teorii vesmíru, která by mohla vysvětlit vznik života. Prostudovali přitom extrémní kvantovou fyziku kosmických hologramů a vydali se daleko do minulosti, až k našim nejvzdálenějším kořenům, aby s překvapením objevili hlubší úroveň vývoje, v níž se fyzikální zákony proměňují a zjednodušují, až mizí částice, síly, a dokonce i samotný čas. Tento objev je přivedl k převratné myšlence: fyzikální zákony nejsou vytesány do kamene, ale rodí se a spoluvytvářejí společně s jimi řízeným vesmírem. S blížícími se posledními Hawkingovými dny zveřejnila dvojice teorii, navrhující radikálně nový darwinistický pohled na vznik našeho vesmíru. Kniha O původu času nabízí pozoruhodnou novou vizi zrodu vesmíru, která zásadně mění způsob přemýšlení o našem místě v kosmickém řádu, a nakonec se může ukázat jako Hawkingův největší vědecký odkaz. Hertog detailně přibližuje Hawkingovu filozofii jdoucí „shora dolů“, která je založena na zjištění, že veškeré kvantové chování je podmíněné existencí pozorovatele, a tvrdí, že fyzika není nezávislá na lidském měření a pozorování: „Vytváříme vesmír ve stejném smyslu, jako vesmír vytváří nás.“ Jakkoli jeho pozorování zatím zůstává v teoretické rovině, Hertogovy průkopnické myšlenky v sobě nesou potenciál převrátit tradiční pojetí příčinnosti a fyzikálních zákonů vzhůru nohama.