Dybbuk strana 22 z 27

Děj novely s názvem Kdo přivezl Doruntinu? význačného albánského spisovatele Ismaila Kadareho vychází z tajemné události, jejíž záhadu není snadné rozluštit. Doruntina, před třemi lety proti vůli bratrů a matky provdaná do dalekých českých zemí, se jedné noci objeví u vrat rodného domu a tvrdí, že ji na koni přivezl bratr Konstantin. Zdá se, že to však není tak jisté, neboť v nedávné válce se všech jejích devět bratrů nakazilo morem a všichni do jednoho zemřeli. Následující den leží obě, matka i dcera, na prahu smrti, a tak otázka zůstává stále nevyřešena: Byl to snad opravdu Konstantin, zmrtvýchvstalý a do hrobu se poté zpět navracející, který pro ni přijel? Či to byl podvodník, který se za něj vydával, nebo snad tajný milenec, jenž s ní ujel? A jakou roli v tom hraje starodávná „besa“, daný slib, který je nutno splnit děj se co děj?,br> Ismail Kadare, známý svými literárními výpůjčkami z albánské mytologie, nabízí příběh, ve kterém se logika současného uvažování prolíná s odlišným, předdějinným a neměnným časem. Pod tenkou vrstvou horizontály tak tu a tam probublává vertikála, znejisťuje mysl a roztáčí vír myšlenek nepředvídatelným směrem, čímž vytváří výzvu k následování jak pro hlavní postavy novely, tak i pro čtenáře samotné.

V kultovních erotických memoárech Ze vzpomínek Josefiny Mutzenbacherové zestárlá rakouská prostitutka, nyní vážená občanka vedoucí ctnostný život, vzpomíná na raná léta zaučování do své profese. Pocházejíc z chudých poměrů, začalo její sexuální probuzení velmi brzkou a nemístnou zvědavostí, kterou ukájela nejdříve hrátkami s vrstevníky ze sousedství. To jí ovšem neuspokojilo nadlouho, a když se ledy prolomily, tak se odvažovala do stále silnějších dobrodružství např. s nájemníky v rodičovském bytě, vojáky na vycházce nebo s katechetou ve škole. Vydávání knihy, k němuž došlo poprvé anonymně ve Vídni roku 1906, bylo na dlouhou dobu zakázáno, zejména proto, že se svým tématem (příbuzným 120 dnům Sodomy markýze de Sade) dotýkalo mnoha tehdy vážných tabu, jako je například dětská sexualita a dětská prostituce, incest, felace, homosexualita, skupinový sex či sadomasochistické hrátky. Avšak způsob, jakým se o tom pojednává, ich-forma vyprávění a zasazení do širších souvislostí napomáhají k tomu, že se kniha stala přínosným dokladem, jednak co se týče pohledu na sexualitu počátku dvacátého století, tak obecné polemiky týkající se lidských limitů a hranic.

Knihu, jíž se básník Miroslav Koryčan částečně odchyluje od tvorby experimentální poezie, tvoří dvě části. První, pojmenovaná Dýka z orobince (Tikotok), je deníkem podzimních a zimních zápisů myšlenek a zajímavých skutečností, druhá část s názvem Brouzdání v moll pak obsahuje vzpomínkové črty. Obě poloviny se vzájemně prolínají a ovlivňují: první, popisovaná aktuální přítomnost, se více a více stává minulostí, zatímco druhá, minulost, se naopak vzpomínáním zpřítomňuje. V deníku Koryčan přemítá nad stavem světa (pokud ne nad dilematem, zda semo tamo vyjít z „pastoušky“, získat mrzký peníz a splatit dluhy, či hladov a bez kuřiva zůstat v teple), v Brouzdání pak humorným způsobem a s nadhledem vzpomíná zejména na své dětství prožité na vsi. Básnivý text je obohacen charakteristickými hrátkami se slovy a jazykem i prazvláštními výrazy vypůjčenými z exotických jazyků a je protkán zjištěními-radami prozrazujícími hlubokou zkušenost jako:

Knihu, jíž se básník Miroslav Koryčan částečně odchyluje od tvorby experimentální poezie, tvoří dvě části. První, pojmenovaná Dýka z orobince (Tikotok), je deníkem podzimních a zimních zápisů myšlenek a zajímavých skutečností, druhá část s názvem Brouzdání v moll pak obsahuje vzpomínkové črty. Obě poloviny se vzájemně prolínají a ovlivňují: první, popisovaná aktuální přítomnost, se více a více stává minulostí, zatímco druhá, minulost, se naopak vzpomínáním zpřítomňuje. V deníku Koryčan přemítá nad stavem světa (pokud ne nad dilematem, zda semo tamo vyjít z „pastoušky“, získat mrzký peníz a splatit dluhy, či hladov a bez kuřiva zůstat v teple), v Brouzdání pak humorným způsobem a s nadhledem vzpomíná zejména na své dětství prožité na vsi. Básnivý text je obohacen charakteristickými hrátkami se slovy a jazykem i prazvláštními výrazy vypůjčenými z exotických jazyků a je protkán zjištěními-radami prozrazujícími hlubokou zkušenost jako:

Výbor Vy srdce v ohni mroucí představuje skromné básnické dílo Vladimíra Houdka (1869–1908). Na rozdíl od mnoha generačních druhů je dnes skoro neznámý, ačkoli i několik málo ukázek v antolo­giích z nedávné doby prozrazuje autora svébytného a nezaměnitelného tónu. Houdkovy seberozdíravé texty jsou exponovány v neúprosně kontrastním světle, odhalujícím determinaci lidského osudu rozkladnou mocí tělesnosti. Obzor básní je směstnán do stále znovu opakovaných motivů a scenerií, jimž dominuje úděl prvotního hříchu, vášeň ve své tělesné a téměř vždy ponižující, odpudivé, tragické podobě. "Oheň vášní" plane ničivě a neuhasitelně, a na pozadí "ohně bolestí a vzdoru" se vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit — chladná a vzdorovitá důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě. Pohrdnutí časovým stejně jako věčným je neobvyklé svou mimořádnou důsledností — a bezvýchodností. Přesto jako kdyby autor na několika místech vydal také svědectví o tom, že za naprostým vzdorem a pohrdáním je přece skryta potřebnost doteku s nadčasovým — i kdyby "v cíp nebes, věž kde čněla" mohla směřovat jen "němá výčitka". Sklonění, kterému zde předchází dopředu beznadějně ztracený zápas s viděním a prožitkem světa, je tím nejosvobodivějším rozměrem naprostého zřeknutí se východiska z pobytu zde, "v pochmurné vášně roznětu", v níž není víc než "děs prázdna" a kde jen "plameny krve zbaví záhrobní zimy".

Kniha Jazykový instinkt oceňovaného experimentálního psychologa a kognitivního vědce Stevena Pinkera pojednává o tom, jakým způsobem si lidé osvojují rodný či další jazyk a co to vůbec znamená. Svůj postoj zakládá na popularizaci revolučních myšlenek amerického filozofa Noama Chomského týkajících se jazyka jako vrozené schopnosti mozku a rozvíjí je kontroverzní tezí, že my jako lidský druh vlastníme evoluční mentální modul pro tuto schopnost. Jazyk je vrozený instinkt a všechny jazyky na světě prokazují známky jediné univerzální gramatiky jediného jazyka mysli, neboli vrozené „mentálštiny“. Na té děti zakládají učení se rodnému jazyku, což Pinker vysvětluje mnoha příklady z výzkumů, kdy se děti projevují znalostmi jazyka, které se nemohly naučit pouhým poslechem dospělých. Navíc sděluje svůj názor ohledně role vrozenosti a kultury, co myslí pojmem „univerzální lidé“, rozebírá význam termínů „hloubkové“ a „povrchové struktury“, postuluje svůj názor na instituce zabývající se hlídáním stavu a čistoty jazyka a jazykové znalce, odpovídá na nářky o zkaženosti a úpadku jazyka a obhajuje slang poukazem na jeho bohatost a expresivnost.

Prvním z partnerů filozofických dialogů, je jako zástupce lidského rodu člověk, druhým pak jakožto zástupce zvířecí říše starý a moudrý dravec, toho času usídlený v kleci zoologické zahrady. Autor, bytostný ironik, využívá tohoto neobvyklého setkávání k p

Prvním z partnerů filozofických dialogů, je jako zástupce lidského rodu člověk, druhým pak jakožto zástupce zvířecí říše starý a moudrý dravec, toho času usídlený v kleci zoologické zahrady. Autor, bytostný ironik, využívá tohoto neobvyklého setkávání k p

V erotické novele připisované francouzskému básníku Guillaumu Apollinairovi Hrdinské činy mladého donchuána nutí dospívajícího mladíka jménem Roger jeho náhle probuzený a neutuchající chtíč postupně svádět všechny ženské obyvatelky zámeckého sídla svých rodičů, kde tráví letní dny, a zasvěcovat je do tajů tělesné lásky. Nezastaví se před ničím, ať to jsou dveře pokojíku služebných, požehnaný stav manželky správce, dívčí nevinnost jeho sester či odmítavost vlastní tety – neexistuje pro něj žádná překážka. V tomto díle, pokrývajícím širokou paletu erotické lásky a nevyhýbajícím se ani tabuizovanému incestu, si podle Alexandrianových Histoire de la littérature erotique (Dějin erotické literatury) Apollinaire vytvářel imaginární pohled na období svého dospívání.

Ve čtyřech kapitolách nabízí kniha Ladislava Nebeského Vrstvy pohled na jeho experimentální básnickou tvorbu. Zatímco kapitola první se zeširoka rozhlíží po jeho poezii z období 1964–1972, kapitola druhá se soustřeďuje na ideu binární básně. Kapitola třetí obsahuje dosud nepublikované básně charakteristické pro období po roce 1995 a kapitola čtvrtá přináší jeho tvorbu nejnovější.

Nová sbírka Josefa Jandy nazvaná Dohořívající filozof přináší texty z období posledních pěti let. Autor v nich rozvíjí svůj pohled na absurdní divadlo dnešního světa, jehož krédem se stalo nemyslet - což jen stěží může představovat završení přirozeného gnozeologického vývoje. Na pozadí nenávratně mizejícího času se objevuje tušení možného konce současného civilizačního cyklu. A všeobecné zblbnutí, k němuž jak se zdá globální společnost nezadržitelně směřuje, je toho tak pouze nutným předpokladem. Textům dodává groteskní charakter černý humor, jímž básník nešetří, přičemž groteska, i když se jí smějeme, je sama o sobě krutá a vážná věc. V tomto ohledu přesahují texty rovinu pouhé individuální výpovědi a stávají se kritickou sondou, zaměřenou na znepokojující jevy konkrétní iracionality naší psychosociální reality

V erotické novele připisované francouzskému básníku Guillaumu Apollinairovi Hrdinské činy mladého donchuána nutí dospívajícího mladíka jménem Roger jeho náhle probuzený a neutuchající chtíč postupně svádět všechny ženské obyvatelky zámeckého sídla svých rodičů, kde tráví letní dny, a zasvěcovat je do tajů tělesné lásky. Nezastaví se před ničím, ať to jsou dveře pokojíku služebných, požehnaný stav manželky správce, dívčí nevinnost jeho sester či odmítavost vlastní tety – neexistuje pro něj žádná překážka. V tomto díle, pokrývajícím širokou paletu erotické lásky a nevyhýbajícím se ani tabuizovanému incestu, si podle Alexandrianových Histoire de la littérature erotique (Dějin erotické literatury) Apollinaire vytvářel imaginární pohled na období svého dospívání.

Patnáctiletá Melánie se po smrti rodičů spolu se svými dvěma mladšími sourozenci přestěhuje ke svému strýci do Londýna. Přechod z nevinnosti vesnického života k dusnému, drsnému, ale přitom barvitému životu v domě strýce-loutkáře, jeho hluchoněmé

Román Mise Londýn, který se dočkal i filmové adaptace, je pro svůj satirický pohled na bulharskou diplomatickou elitu označován za „nejlegračnější bulharskou knihu současnosti“. Alek Popov zde čerpá z osobní zkušenosti, kterou získal coby

Antologie české poezie I. díl (1966–2006) představuje českou básnickou tvorbu posledního čtyřicetiletí, jež u nás dosud nebyla v takovéto šíři prezentována. Tento I. díl se soustředí na tvorbu především starší generace. Každý autor je představen reprezent

Antologie české poezie I. díl (1966–2006) představuje českou básnickou tvorbu posledního čtyřicetiletí, jež u nás dosud nebyla v takovéto šíři prezentována. Tento I. díl se soustředí na tvorbu především starší generace. Každý autor je představen reprezent