Dybbuk strana 24 z 24

Tři hořkosladké černé novely spojuje do jednoho tematického celku živý kontakt s osobami odešlými „na druhou stranu“. Reklamní textař v sobě objeví dar komunikace se zásvětím, který využívá k pomoci pozůstalým — truchlícímu otci zprostředkuje kontakt s dcerou usmrcenou při dopravní nehodě, zoufalé matce odhalí, kam zmizely její malé děti, až na něj emocionální síla jednoho nešťastného místa a nával lidí a duší začne být příliš. Unesený pracovník farmaceutického průmyslu je nucen trávit čas svázaný v kozelci v garáži, aby sloužil jako příslovečná vrba, na niž si vylévá svůj nesmírný vztek za uštědřená příkoří psychopatický gangster, kdysi hubený, bezmocný, zneužívaný chlapec. A v asi nejvýraznější a nejvíce zapamatování hodné třetí části pomáhá bývalý přítel duši mrtvé miss, zavražděné žárlivým manželem, pomstít daleko horší nepotrestané násilí z doby dospívání. Projevuje se tíha na srdci u všech stejně, anebo to máme každý jinak? Jaký je vztah druhé, odvrácené strany života, zákona, slávy k nám ostatním?

Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietn amského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry. Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror, historická féerie, parafráze pohádky a upocený underground. Poetika ulpívá na imitaci, parodii, trivialitě, nelogickém přeskoku apod. Autor vulgo stará milenka přiznává až toporně vliv Depeche Mode. Faciální jarryovské motivy se vynořují z potrhaných kulis: vybavuje se nám pomuchlaný, bohorovně proteovský Čtyřlístek.

Nahlédneme-li do obsahu těchto přednášek, které byly nakonec publikovány formou dopisů, pak je především nápadné, že jsou neseny v duchu kontrastu, jenž věrně doprovází celé Fichteho úsilí. Oproti současné upadlé podobě, zcela podléhající nešvarům momentálního stavu společnosti, staví Fichte ideál, tedy to, jaký by řád svobodných zednářů měl být a co by mělo být jeho náplní. V tomto smyslu by se měl stát zejména ohniskem rezistence vůči tomu, co společenský úpadek charakterizuje. Dle Fichteho to nejškodlivější představuje uvíznutí v jednostrannostech, jež jsou podporovány výchovou k osvojování omezujících specializací. Nad ucelenou osobností člověka tak nabývá převahy pedantství, jež lidstvo vzdaluje od soustředění na podstatnější a důstojnější účely lidské existence. Budoucí vzdělanec v jeho pojetí rozhodně nemá během svého vzdělávacího procesu nabývat dovedností, jež by mu umožnily dosáhnout úspěchu v zákonitostech současného světa. Jeho cílem nemá být adaptace na upadlé poměry, ale pochopení příčin společenského úpadku a osvojení zásadní a účinné rezistence.