Dybbuk strana 17 z 24

Co je to vlastně vědomí? Kde se v těle nachází? Rodíme se již s hotovým vědomím, nebo vědomí postupně narůstá? A jak je tomu u zvířat? Na tyto a související otázky se v knize pokouší její autor, uznávaný kanadský vědec a spisovatel, popularizátor vědy Jay Ingram, odpovědět. K tématu přistupuje z vědeckého hlediska založeného zejména na výzkumu a experimentech. Například při zjišťování, jak dlouhá je jedna myšlenka, přichází na to, že zdánlivě nepřetržitě plynoucí proud vědomí sestává z izolovatelných, rychle po sobě následujících "stavebních kamenů". Shledává, že nic není pravdy na tom, že používáme jen deset procent mozku, vznáší otázku, kolik mozkových buněk je ke vzniku vědomí potřeba, zkoumá a rozebírá zážitky těch, kteří prožili stavy blízkosti smrti. Dále například zjišťuje, jak se to vlastně má s teorií mysli a schopností vcítit se do druhého, a v neposlední řadě zdůrazňuje nemožnost zcela se spolehnout na své smysly při orientaci ve světě. Jak je tomu u těchto témat zvykem, výsledkem je spíše vznik dalších a dalších otázek, to však nic nemění na tom, že kniha může sloužit jako užitečný a přínosný průvodce všech hledačů poznání.

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Dystopický román Příběh Kariho Hotakainena nás uvádí do ne tak vzdálené budoucnosti, vlastně na mnoha místech světa již žité pesimistické současnosti… Ze života se díky plnohodnotné globalizaci stala jedna velká reality show s pravidly boje kdo s koho. Po vynuceném vysídlení venkova, který se změnil na rekreační zónu, přichází do města obrovské množství lidí. Jelikož bytů je i přes rozsáhlou výstavbu zoufalý nedostatek, nezbývá než příchozí dočasně ubytovávat, kde se dá — na ubytovnách, po sklepích, ve vyklizených a narychlo přizpůsobených obchodních centrech, ve stanových či kontejnerových městečkách. Spěšně ustavený tým akademicky vzdělaných lidí dostane za úkol vymyslet mechanismus, podle nějž se bude rozhodovat, kdo má nárok na dekret a kdo se i nadále bude muset spokojit s matrací v hromadném útočišti. Oním mechanismem se podle pracovní skupiny má stát „příběh“. Naději na byt bude mít jen ten, kdo přijde s co nejzajímavějším a nejbarvitějším životem. A proč zrovna příběh života? Protože v dnešním světě musí všechno mít svůj příběh. Bez pořádné storky se nedá prodat ani pár obyčejných ponožek nebo pytlík mrazených masových kuliček. Zdá se, že společnost se místo pohybu vpřed vrací tak trochu na samý začátek. Vede z bludného kruhu cesta ven? Je taková cesta vůbec možná, nebo má v sobě civilizace zabudovaný reset? Tohle je vážně zasraně dětinská doba.

Šest krátkých povídek zakotvených v běžných tématech. Tedy zdánlivě běžných… Věnují se mj. lásce, touze či ztrátě, ovšem tyto stránky lidského života pojímají nejednoznačnou formou alegorické a ambivalentní prózy. Variabilní, žánrově nezařaditelné povídky jsou otevřeně ovlivněné psychoanalýzou a fenomenologickou tradicí. Samotný název sbírky vychází z Lévinasovy koncepce času jakožto „odkládání smrti“ a poukazuje na zakořenění vybraných aspektů života v nepředvídatelnosti našeho „pobytu-zde“, jehož konec tak urputně odkládáme a jenž se člověku mnohdy jeví jako stěží ovlivnitelný. Blížení se, uhýbání, vzdalování se a únik. Touha a míjení hrozící nejasnou hrozbou, poněvadž i milování je druhem samoty, který jen směřuje k někomu jinému.

Životy záletných dam jsou stejně jako ostatní Brantômova „historická“ díla spíše kaleidoskopickou mozaikou rozpustilých erotických příhod, anekdotických detailů a nevázaných rozhovorů. Autor je v nich všetečným pozorovatelem, hodnověrným svědkem, ale především barvitým vypravěčem, v jehož pojetí se dějiny stávají kronikou plnou nezbedných a ne vždy smyšlených příběhů. V galantním vypravování se dozvídáme o milostných polohách, starobylých stimulačních nástrojích, o různých druzích a účincích afrodisiak, ale staneme se i svědky homosexuálního či lesbického roztoužení, uslyšíme o nevěře, případech nymfomanie či o známých případech krvesmilstva. Zkrátka nejen dámy s rozpustilými mravy, ale i měšťané, šlechtici či vysoce postavení lidé jsou sesazeni z piedestalu a zažívají nepřeberně lechtivých příhod, nad nimiž se nejedna tvář začervená.

Novela Osm minut líčí scény ze života starého manželského páru, bezejmenné dvojice označované pouze jako stařec a stařena, kteří u konce svých sil očekávají příchod smrti. Parametry tohoto vztahu určují pouze hranice jejich bytu a osoba toho druhého. Podstatnou roli zde nehraje vyprávění, ale především všemožné způsoby budování atmosféry zabarvené společným stárnutím. U tohoto výrazově mimořádně čistého a pregnantního textu, který zároveň disponuje i velkou dávkou nedořečenosti, závisí jedině na nás, jestli jej budeme číst jako zprávu o posledních věcech člověka opouštějícího svůj dosavadní časoprostor, nebo zda přistoupíme na způsob komunikace hlavních hrdinů a ocitneme se na chvíli ve skulině času ohraničené např. nekonečným sněžením. Anebo pro nás Osm minut může být příběh o lásce.

První díl souhrnné publikace Psychedelika a psychonautika představuje výsledek dlouholeté práce českých vědců, lékařů i psychologů. Fenomén psychedelických látek se v knize pojednává neobvykle vyčerpávajícím způsobem — dozvíme se informace o mechanismech účinků těchto látek, o jejich farmakokinetice a mikrodávkování, o chemii ayahuasky a dalších entheogenů, ibogainu, salvinorinu A i psychedelických houbách. Seznámíme se s jejich terapeutickým využitím, zejména co se týče potenciálu těchto látek při práci s traumatem a jejich použití v adiktologii, či o vztahu psychedelik a paliativní péče. Psychedelika jsou široce zkoumanou skupinou látek, jejichž terapeutický potenciál v léčbě mnoha psychiatrických onemocnění již prokázala řada studií. V současnosti probíhá psychedelická renesance — nastala třetí vlna zájmu o psychedelika a jejich výzkum se již dostal do hlavního proudu světové psychiatrie. Tato publikace, podporuje snahy o racionální drogovou politiku s výhledem na legálně dostupnou psychedeliky asistovanou terapii.

Druhý díl souhrnné publikace Psychedelika a psychonautika představuje výsledek dlouholeté práce českých vědců, lékařů i psychologů. Fenomén psychedelických látek se v knize pojednává neobvykle vyčerpávajícím způsobem — tento díl, po spíše odbornějším a techničtějším prvním dílu, se z velké části věnuje užívání psychedelik a dalších látek ze spirituálního a religionistického hlediska, projednává zejména otázku šamanství a náboženského užívání ayahuasky, peyotlu, ibogy, rituálů kultu bwiti a končí etickou stránkou užívání těchto látek a jejich současnou právní úpravou. Cílem této knihy je poskytnout objektivní a co nejucelenější pohled na problematiku psychedelických látek. Text proto přináší nejen poznatky z exaktních věd a shrnutí vědeckých výzkumů, ale zabývá se psychedeliky i v kontextu antropologickém, spirituálním, terapeutickém či rekreačním, jakož i jejich právním statusem. Kniha slouží ke vzdělání jak odborné, tak laické veřejnosti s tím, že přináší relevantní informace na dané téma za účelem jejich destigmatizace a minimalizace rizik spojených s jejich užíváním.

Soubor 23 básní zavádí čtenáře do tragikomického světa absurdity, chytrého humoru a nezapře autorskou věrnost podivuhodným postavičkám trudného vzezření i údělu. Burton jednoduchým a rytmickým jazykem, jenž není nepodobný jazyku říkadel, představuje zranitelnou existenci těchto přinejmenším zvláštních a rozmanitých outsiderů, jejichž životy vyvolávají úsměv i rozpaky. Všechny bytosti zpodobňují nezaměnitelné Burtonovy ilustrace – třeba Ústřička, toxického hocha – Rocha, Čumilenu, The Fleka, kteří zvou čtenáře-diváka, aby se stal svědkem i účastníkem jejich bizarních zrození, osudů a „konců“.

Inkognito je úspěšná populárněvědecká kniha amerického neurovědce Davida Eaglemana, bestseller v žebříčku The New York Times. Autor v ní přichází s aktuálními výsledky výzkumu mozku a lidského vnímání, jež potvrzují teorii, že mozek své operace řídí „inkognito“ – většina jeho činnosti je nepřístupná našemu vědomí, které si tak ve svůj prospěch připisuje více, než mu náleží. Mozek není podle současných poznatků pouhý součet jednotlivých jeho částí, podobně jako pracovníci stojící u běžícího pásu, každý soustředěný jen na svůj úkol, ale funguje spíše jako tým soupeřů. Protivníci však spolupracují tak jako členové poroty či soutěžící politické strany v demokracii, kdy každá z nich věří, že jen ona zná správný způsob řešení problémů. Pokud tedy konečný výsledek není dopředu znám, lze si jakýmsi vědomým „prefrontálním tréninkem“, přiblíženým v knize, zvýšit neuroplasticitu a pružnost mozku? Budeme jako lidstvo někdy schopni odpovědět na otázky jako: Jak je možné, že člověk může být naštvaný sám na sebe? Je možné se nečekaně polechtat? Máme svobodnou volbu? Kdybychom přistáli na planetě, kde žijí mimozemšťané s odlišným vnímáním času, připadali bychom jim jako sochy, tak jako nám připadají kupříkladu stromy? Proč kameny ležící vedlevodopádu vypadají, že šplhají nahoru, poté co jsme se chvíli dívali na padající vodu? Proč se pacienti, kteří užívají léky na Parkinsonovu nemoc, stávají hazardními hráči? I na takovéto otázky může kniha pomoci nalézt odpovědi.

Většina z nás začíná den šálkem kávy nebo čaje, občas si dáme čokoládu, někteří kouříme nebo konzumujeme různé bylinné doplňky, a jsou i tací, kteří užívají nelegální drogy. Kniha Rostliny a lidský mozek si dala za úkol popsat, nejen jak na nás z hlediska farmakologie nebo psychofarmakologie působí chemické látky odvozené z rostlin a hub, ale zejména proč tomu tak je. K čemu to je rostlině dobré? Co ji nutí syntetizovat látky, které mají takový vliv na lidský či zvířecí mozek? Podle proplétající se evoluce lidí a látek odvozených z psychoaktivních rostlin za sebou máme bohatou historii vzájemného přínosného ovlivňování. Doklady objevíme mezi pozůstatky nalezenými na místech rozkvětu rozličných jihoamerických kultur, na malbách v subsaharských jeskyních či u objektů z italských nebo španělských archeologických nalezišť. Nejpodstatnější odpovědi nám ovšem poskytnou dvě převládající formy života na naší planetě, rostliny a hmyz, a mnoho ekologických rolí, které u rostlin hrají sekundární metabolity. Něco naznačí také biologická příbuznost mezi hmyzím a lidským mozkem nebo podobná mezibuněčná signální cesta, kterou spolu sdílí rostliny a lidé. Kniha s námi projde zásadní alkaloidy, např. kofein, řadu jedů a několik halucinogenů a většinu zneužívaných drog (např. morfin, kokain, DMT, LSD a nikotin), fenoly a polyfenoly, které tvoří velkou a prospěšnou část našeho přirozeného jídelníčku, a nakonec terpeny, skupiny multifunkčních sloučenin, které fungují jako aktivní složky marihuany a řady bylinných výtažků, jako je ženšen, ginkgo a kozlík lékařský.