Dybbuk strana 17 z 27

Životní osudy mistra řezníka z Nelahozevsi rámují kuchařku specializovanou na maso. Kromě receptů si v ní můžete přečíst, jak se v minulosti dobytek nakupoval a porážel, jak se maso rozděluje a u proslavených pokrmů je uvedena stručná historie jejich vzniku. Co by bylo, kdyby se Antonín Dvořák nestal hudebním skladatelem, ale pokračoval by v rodinné tradici?

Zadumaně krásné Orkneje u břehů Skotska představují „ostrovy plovoucí k severu“ a jejich zneuctěný aristokrat ducha Magnus Erlendson se na nich konečně dočkal statutu svatého mučedníka a patrona. George Mackay Brown převyprávěl ságu o tomto středověkém šlechtici – mimo jiné figurujícím ve folkloru této výspy Evropy jako nemrtvý přízrak – s odvahou, jež se směle měří se zanícenými výkony dávných bardů s harfou. Zásluhou magického realismu čechraného skoupým slunkem, všudypřítomnou slanou vodou i úklady starými jako lidstvo samo zjišťujeme, že dvanácté století nebylo na Orknejích ani pod nadvládou Norů zdaleka pouze „temné“, neboť vše se tak jako tak vrací v kruzích a nad zbídačelým krajem znovu zavládne světlo. Vroucná báj o narození, prozření, smrti a zmrtvýchvstání krajana-mírotvorce vede k docenění rodné země: pravlasti dobra i všeho vnitřního utrpení, kterého hrouda pod našima nohama poznala daleko víc, než každý z nás v životě zjistí. George Mackay Brown převyprávěl ságu o středověkém šlechtici – mimo jiné figurujícím ve folkloru této výspy Evropy jako nemrtvý přízrak – s odvahou, jež se směle měří se zanícenými výkony dávných bardů s harfou.

Tématem románu Hlad (1890) norského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu Knuta Hamsuna je hlad ve dvojím smyslu. Protagonista a zároveň vypravěč románu, začínající spisovatel, se snaží prosadit bez valného úspěchu v norském hlavním městě Kristianii (dnešní Oslo) a trpí chudobou a nedostatkem jídla. Dlouhá období fyzického hladu se podepisují nejen na jeho tělesném zdraví, ale vyvolávají v něm i nezvládnutelné proměny psychického stavu, nepředložené činy a chaotické projevy mysli až halucinační deliria. V protikladu k poetice realistického románu žije hrdina Hladu bez účasti na společenském dění a ani nepomyslí na jakýkoliv sociální protest. Věnuje se pouze vlastní situaci v obdobích hladu a z ní plynoucí neschopnosti komunikace s jinými lidmi. Tady nastupuje druhý - a důležitější aspekt titulního hladu. Hlad je zde metaforou hledání vlastní identity v existenciální prázdnotě, jakési vnitřní emigraci ze zavedených společenských pravidel. Záznamy vnitřních monologů a proudu vědomí hlavní postavy činí z Hladu předchůdce poetiky modernistických románů. Horečnatý románový debut Knuta Hamsuna je z velké části vzpomínkou na jeho vlastní umělecké záčátky.

Ve čtveřici esejí, které světoznámý neurolog Oliver Sacks napsal na sklonku svého života, se jejich autor vyrovnává se stárnutím, nemocí a smrtí. V tomto krátkém bilancování nahlíží jakoby obráceným dalekohledem, ne nepodobným lékařskému mikroskopu, na své dětství, rodinné zázemí, náboženství, vlivy, které nasměrovaly dráhu jeho života.

Román Přiznávám, že… Jaumea Cabrého patří mezi nejpřednější díla katalánské literatury. Jde o nemilosrdný pohled do vlastního nitra začínající chvílí, kdy se hrdina románu Adria Ardevol dozví, že trpí nezvratnou degenerací mozku, která mu dříve nebo později zabrání v duševní činnosti. V dopise své celoživotní lásce Saře pak vypráví o svém neradostném dětství mimořádně nadaného, nicméně citově strádajícího dítěte, z něhož otec chtěl mít předního polyglota a matka světového houslistu. Dospělý Adria sice hovoří deseti jazyky a čte v několika dalších, hraje na housle, přednáší na univerzitě a píše odborné knihy, avšak je samotář často postrádající pocit štěstí. Navíc se nepřestává obviňovat, že patrně způsobil otcovu smrt. Kniha Přiznávám, že… představuje i složitou mozaiku osudů velkého počtu postav žijících v širokém časovém rozmezí mezi 14. stoletím a prvními roky století jedenadvacátého.

Existence svobodné vůle je natolik přesvědčivá iluze, že lidé jednoduše odmítají uvěřit, že by tomu mohlo být jinak. Sam Harris ve své knize kombinuje poznatky neurovědy a psychologie, aby tuto iluzi s konečnou platností odmítl. Tento přístup člověka nejen hluboce znepokojí, ale přiměje i hluboce přemýšlet. Ve stručném, přesto obsahově bohatém textu najdeme důkazy na obhajobu tvrzení o neexistenci svobodné vůle. Je tedy představa o naší svobodné vůli jen iluze, kterou si hýčkáme, protože nám přináší dobrý pocit, neboť se tím tak stavíme na piedestal, na roveň bohů? Jak se začneme cítit a vnímat, pokud nám někdo předloží nezvratné důkazy o této naší omylnosti? Nebude to znamenat, že se sníží význam společenské a politické svobody? Harris těmto strachům oponuje a s pomocí filozofických a vědeckých důkazů založených na řadě výzkumů argumentuje, že pokud přijmeme za svůj názor, že to nejsme my, kdo je zdrojem našich myšlenek a činů, pocítíme velkou svobodu. Ve svém důsledku by tato změna našeho myšlení mohla, a měla, změnit způsob, jakým přemýšlíme o těch nejdůležitějších věcech v životě.

Teorie lidského vědomí jednoho z nejoriginálnějších neurovědců současnosti přináší průlomové informace ohledně podstaty vědomí a jeho původu. Jak ale takto náročné vědecké poznání zprostředkovat laické veřejnosti? Tononi se odvážil něčeho, co není ve vědecké komunitě zcela obvyklé. Vzal si na pomoc literaturu a umění a s využitím replik ze známých světových dramat a obrazotvornosti vizuálního umění vytvořil formu imaginárních dialogů, v nichž promlouvají velcí filozofové a vědci dvacátého století. Ještě nikdy se tedy neobjevilo dílo, které by takto originálně a provokativně propojilo vědu, umění a imaginaci. Vypravěčem textu je astronom Galileo Galilei, který se do vědy poté, co v ní kdysi proklestil cestu objektivitě, snaží začlenit i subjektivní zkušenost. Galileova cesta se skládá ze tří částí, každou vede odlišný průvodce. V první části cesty, kdy Galilea doprovází vědec připomínající Francise Cricka, se dozvídáme, proč jsou důležité určité části mozku a proč se naše vědomí ukládá ke spánku spolu s námi. V druhé části cesty, v níž je průvodcem muž jménem Alturi, resp. Alan Turing, zjišťujeme, jak na jednotlivé části mozku nahlíží vědecká teorie známá jako ?, která spojuje vědomí s integrovanou informací. Třetí částí pak provází vousatý muž, kterým nemůže být nikdo jiný než Charles Darwin. Galileo medituje nad tím, jak dochází k vývoji vědomí a počátku vědomí sama sebe v dějinách a kultuře – neboli ke vzniku toho, co je ve skutečnosti vším, co máme, a vším, čím jsme.

Doktor Oliver Sacks na své průzkumné cestě za poznáním mozku a lidské psychiky tentokrát opustil nemocnici a vydal se za svými pacienty do prostředí, kde opravdu žijí. Seznámil se tak s ohromujícími a paradoxními lidskými příběhy o životě v často velmi radikálně změněných podmínkách, kdy přežít umožňují podivuhodné schopnosti rekonstrukce a adaptace, kterými jsme my lidé vybaveni. V knize najdeme například příběh malíře, který se po autonehodě stal barvoslepým, přesto se ve své tvorbě nevzdal barevného zobrazování světa; dočteme se o osudech mladého muže, jemuž nádor v hlavě zničil "paměťový systém", následně oslepl, ale v rytmu hudby byl přesto schopen svět vnímat; o chirurgovi s Tourettovým syndromem, který nekontrolovaně vydával zvuky a trpěl bizarními tiky, přesto však dokázal operovat a pilotovat letadlo; o případu muže, který byl od dětství slepý, po operaci začal vidět, ale nedokázal tento smysl plnohodnotně užívat; o geniálních autistech s neuvěřitelnými paměťovými schopnostmi; nahlédneme do života vědecké pracovnice, která není v soukromém životě schopna emocí a nedokáže se orientovat v nejjednodušších mezilidských vztazích, ale intuitivně rozumí chování zvířat. Psychické defekty, poruchy a nemoci mohou mít často paradoxní význam: odhalují a uvolňují latentní schopnosti, jaké bychom jinak nepoznali a ani si je neuměli představit

V této knize, plné fascinujících a neobvyklých lidských příběhů, nás jeden z nejznámějších současných neurologů a psychologů uvádí do světa svých pacientů. Jejich životy, nemoci i odlišnosti popisuje s neobvyklou mírou empatie a představuje je jako hluboce lidské bytosti. Dočteme se zde například o hudebníkovi, který se zdraví se stojacími hodinami; o ženě, která přestala ovládat své tělo a pohybuje se jen za pomoci svého zraku a sluchu; o slepé sochařce, která svůj talent objevila až v šedesáti letech, neboť do té doby měla ochrnuté ruce; o muži, který trpěl poruchou smyslu pro polohu těla (nakláněl se jako věž v Pise) a korigoval tuto vadu speciálně upravenou vodováhou umístěnou na brýlích; o nahluchlé ženě, která slyšela nepřetržitě hrát irskou hudbu a měla za to, že to jen její zubní plomba funguje jako krystalka; o muži, kterému se zdálo, že se stal psem, a ráno se probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní a s nutkavou potřebou vše očichávat; o dalším, jinak nikterak výjimečném člověku, který znal nazpaměť všech šest tisíc stran Groveova Slovníku hudby; o dvojčatech, která uměla odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná, ale nesvedla jednoduché sčítání a odčítání, aj.

Oliver Sacks, nazývaný "dvorní básník medicíny", ve své další významné knize s názvem Musicophilia pátrá po místě, které hudba obývá v našem mozku, a po tom, jak ovlivňuje náš psychický i fyzický stav. Stejně jako ve svých dřívějších textech se i zde významný neurolog pokouší porozumět zkušenostem lidí, kteří vykazují různé neurologické odlišnosti, v tomto případě je to specifické vnímání a přijímání hudby. Zabývá se těmi, které hudba, ať již její poslech nebo aktivní provozování, nejen obohatila a potěšila, ale doslova zázračně vrátila zpět do života. Dočteme se tak o chirurgovi, který po zasažení bleskem náhle začne být posedlý hrou Chopina; o amnesiakovi, jehož paměť trvá pouhých sedm vteřin pro vše vyjma hudby; o dětech s Williamsovým syndromem, které hudbou doslova žijí; dozvíme se o tom, jak hudba dokáže rozhýbat jinak "ztuhlé" parkinsoniky, vkládá slova do úst těm, kteří prodělali mozkovou příhodu a jinak nemluví; přiblíží nám život lidí s "amúzií", kterým zní symfonie jako řinčení hrnců a pánviček, atp. Svým skromným a erudovaným přístupem Oliver Sacks úspěšně propojuje suchý jazyk neurovědy plný faktů se skutečnými osobními příběhy svých pacientů, a umožňuje tak i naprostým laikům přemýšlet o mozku a jeho funkcích ve zcela novém světle. Při pokusu poodhalit jeden z těch nejúžasnějších a nejméně prozkoumaných biochemických procesů, na kterých je závislý svět, v němž žijeme, se tak přibližuje odpovědi na otázku: Proč se v nitru mozku kombinuje tón, rytmus a melodie do fenoménu, který nazýváme hudba? Hudba umí být inspirující. Povznáší nás a ukazuje nám hloubku emocí - a může také sloužit jako náš nejlepší lék k definování toho, čím jsme.

Chtěli jste někdy vědět, jak se liší mozek lidojedů a zda ananas poslouží jako erotická pomůcka? Toužili jste někdy po tom zjistit, jak daleko dojede don Quijote na svém chudokrevníku a jak vypadají liduprázdné davy? Víte, že feminista je žena v mužném čísle? Že nejlepší je přihnojování zvířat čistě přírodní umělou výživou a tříuchý varan je ideální nenáročný domácí společník? Měli jste někdy malého skleněného ještěra zakousnutého do zátylku? Znáte smolaře, kterým nerostou křídla? Pokud na vás neúprosně dotírají podobné otázky, odpovědi na ně vám může poskytnout nová básnická sbírka Josefa Jandy Černé necky. Nenechte se ale obalamutit, neboť sám autor přiznává: „Nesmíte prostě věřit všemu, co vám surrealisté nakecají.“

Román Gstaad oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga mapuje zrod a vývoj pokřiveného člověka, jehož nesnadná životní cesta zavádí do stále větší temnoty. Příběh ve zjevně věčném hledání původu zla poukazuje na vzájemnou propletenost vlivů dědičnosti a výchovy. Může za to pochybný původ chlapce, podle jeho slov „tradice hrací kostky na jedné straně zatížené“, nepřítomný otec, obchodník s peřím, který jako hotelový host strávil s jeho matkou, pokojskou, „bestiální“ noc? Nebo je tím vinna jeho tvrdá, pragmatická matka kleptomanka, která dělá vše pro to, aby v nelítostném prostředí přežila, a tyto hodnoty předává i svému synovi? Či snad za tím jsou předsudky, projevované okolím vůči opožděnému nemanželskému, snad autistickému dítěti projevujícímu se jen slintáním a vyznačujícím se vyrážkou, nebo podivní hoteloví hosté se zvláštními zálibami? Co začíná jako pitvorný příběh nevšedních postav, to díky jejich stále více zkreslenému vnímání skutečnosti končí v samém srdci zla.

První díl autobiografie nejznámějšího světového biologa, skeptika a ateisty nabízí bližší pohled na autorův raný život, na intelektuální probuzení, kterého se mu dostalo v Oxfordu, a cestu, která jej vedla k napsání Sobeckého genu. Počíná vyprávěním o idylickém dětství stráveném v koloniální Africe, o poválečném návratu do Velké Británie a studiu na střední internátní škole, kde navzdory téměř zbožnému poslechu nahrávek Elvise Presleyho odmítnutím pokleknout v kapli k modlitbě Dawkins započal svou kariéru skeptika. Byl to ale až Oxford, nebo spíše jeho jedinečný systém tutorů, který mladé lidi směřoval k tomu, aby spíše pokládali otázky a při hledání odpovědí používali rozsáhlou knihovnu, než se jen učili na zkoušky, co Dawkinsovi umožnilo plný rozvoj jeho intelektuálních schopností. Z důvodu stávkou zapříčiněného přerušení dodávky elektřiny vzala jeho kariéra odborného asistenta a přednášejícího na Oxfordu neočekávaný obrat. Pozastavil svůj výzkum založený na počítačích a podnícen tehdy rozšířeným neporozuměním přírodnímu výběru známému jako „skupinový výběr“ začal s prací na knize Sobecký gen. Předkládá se nám tu tedy poprvé intimní memoár přibližující dětství a intelektuální vývoj evolučního biologa a světoznámého ateisty. Je to příběh vyprávějící o tom, jak se Dawkins dostal k psaní knihy, která je považována za jedno z nejdůležitějších děl dvacátého století.

Je podzim roku 1918, poslední rok první světové války. Obyvatelé hlavního města Islandu, patnáctitisícového Reykjavíku, pozorují oblohu zbarvující se září ohně a plynů ze sopečných výbuchů. Národ slaví vítězství staletého boje o nezávislost na dánské monarchii, radost je však pokažena zákeřně propukající epidemií španělské chřipky. V tomto mikrokosmu se pohybuje šestnáctiletý chlapec, citově vyprahlý sirotek, který si vydělává obsluhou místních homosexuálů a žije filmy promítanými ve dvou reykjavických biografech. Autor v této mnohovýznamové novele zužitkovává své výzkumy výskytu homosexuality a počátků filmových projekcí na Islandu, současně objevuje i nitky vedoucí k vlastním předkům.

Krvácí do sebe, blaze, tiše... rozpaky z dětství, z matky; pak klášter kdesi v Jižní Koreji, Buddha jak pomeranč vyhozený za sebe (kdo ho chytne?); pak péče o kluka bez svalů - Zuzana Gabrišová krvácí svou poezii a krvácí svou poezií. V téhle korektní současnosti, v níž se bojuje za všechno (ale samozřejmě při zachování všech "výdobytků") vyprazdňováním, mučením slov, prochází kolem básnířka s úplně jinou českou slovesností. V pěti částech sbírky, pokud by se slily všechny básně do jednoho textu, čteme příběh o tom, jak plevely budoucích výčitek pevně zakořenily... Jednou za čas se dostane do zemské atmosféry meteorit a spadne na území České republiky. Se sbírkou Ráno druhého dne Zuzany Gabrišové je to podobné...

Kniha Mozek a důvěra přináší zcela nové vysvětlení základů morálky, což nás nutí znovu promyslet původ jedné z našich nejuctívanějších hodnot. Průkopnice neurofilozofie Patricia Churchlandová ukazuje, že morálka má původ v biologii mozku. V evoluci v yvinutá struktura, procesy a chemie mozku motivují člověka k tomu, aby dbal nejen o svůj život a potřeby, ale také o blahobyt svých blízkých - nejprve potomků, následně svých partnerů, příbuzných a teprve pak dalších lidí. Odloučení a vyloučení ze sk upiny způsobují jedincům bolest, společnost druhých naopak přináší potěšení. Výsledky vědeckého bádání nám nyní ukazují, že bude nutné přehodnotit priority, které při vysvětlování původu morálky dáváme náboženství, absolutním pravidlům a čistému rozu mu. Odkud se tedy berou lidské hodnoty? Jak se přihodilo, že našemu mozku začalo záležet na ostatních? Jestliže mi geny nastaví mozek tak, aby zajišťoval, že zůstanu naživu, zplodím potomstvo, a předám tak tytéž geny dál, jak jej mohou zároveň nastav it tak, aby mu záleželo i na ostatních? Jsou morální hodnoty ryze lidským specifikem, nebo je možné tvrdit, že morálku mají i zvířata? Na tyto a mnohé další otázky se Churchlandová snaží odpovědět. Krátce po svém vydání kniha získala nejvyšší ocenění v oboru biologických věd, biomedicíny a neurovědy udělované Asociací amerických nakladatelů.