Dybbuk strana 19 z 27

Sbírka básní Jindřich Jerusalem přináší soubor textů z let 2007–2012. Jak již naznačila autorova prvotina Běhařovská lhářka, na kterou soubor volně navazuje, do české poezie vstupuje básník s výraznou osobitou poetikou. Jeho texty v sobě mají specifický enigmatický náboj, jenž je dán způsobem, jímž autor řeší konflikt mezi vnitřním světem básníka a realitou životního provozu. Reflexe tohoto rozporu se zde stává dynamickým zdrojem tvorby básnického obrazu. Zdá se, že této dichotomie si je autor vědom, aniž by se s ní spokojil. Svoji tvorbu charakterizuje ve stručnosti těmito slovy: „V ohnisku sbírky je zkušenost, pro kterou prostor není pouhým prostředím nebo kulisou, ale láskou a příležitostí. Texty balancují na pomezí básnické metafyziky a anonymní kartografie. Hledají rovinu, na které by mohla ožít a množit se místní jména. Úsilí o celistvý obraz a plnokrevný příběh je narušováno nespolehlivými montážemi a spontánním zhušťováním/uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní.“

Tato čtivá a výjimečně přístupná kniha, sahající do oblasti neurovědy, psychologie a etiky, předkládá provokativní argument. Tento argument je protikladný běžnému, ortodoxnímu vědeckému přesvědčení, které můžeme shrnout takto: stejně jako celý fyzický svět, i náš život, dokonce i naše vědomé „já“, je zcela podmíněný fyzikálními procesy. Žijeme v „determinovaném světě“, tudíž nejsme zodpovědní za své jednání, svobodná vůle je nesmysl a „já“ je pouhým vedlejším produktem. Autor této kontroverzní knihy tvrdí, že je tomu právě naopak. Vysvětluje, že mysl, vytvářená fyzikálními procesy mozku, ve skutečnosti mozek „omezuje“ stejným způsobem, jako jsou například automobily omezovány hustým provozem, který způsobují. Na příkladech ukazuje, jak determinismus nesmírně oslabuje naše pojetí lidské zodpovědnosti – umožňuje například vrahovi, aby se bránil tvrzením, že za ohavný čin nemůže on sám, ale jeho mozek. Je tedy skutečně akceptovatelné a vědecky dokazatelné popřít podstatu lidské společnosti – osobní zodpovědnost? Jsme-li považováni za zodpovědné původce našeho konání, měli bychom být, ve světle neurovědeckých objevů, za své jednání i trestně zodpovědní? Vytváří se zodpovědnost ve vzájemném působení lidí, nebo její původ musíme hledat v našem mozku jako jednu z jeho funkcí?

Ačkoli o sobě rádi přemýšlíme jako o racionálních bytostech, které zvažují pro i proti, současný neurovědecký výzkum a společenské vědy naznačují, že spíše než realisté jsme vrozeně předurčeni k tomu být optimisté. Obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek. Silně podceňujeme možnost, že bychom se mohli rozvést, ztratit práci nebo mít diagnostikovánu vážnou nemoc. Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku našeho života. Víra v lepší budoucnost je „optimistickou iluzí“ a objevuje se u každé rasy, náboženské skupiny a socioekonomického prostředí. Náš optimismus neztratí nic ze svého lesku, i když se v životě setkáme s násilnými konflikty, vysokou nezaměstnaností, živelnými pohromami a dalšími hrozbami. Jakým způsobem v mozku vzniká naděje? Co nás dokáže přimět, abychom šli za svým snem? Co se stane, když se naše očekávání nenaplní? Liší se mozek optimisty a pesimisty? Sklon přeceňovat možné budoucí pozitivní události a podceňovat události negativní podobně jako mnoho dalších iluzí není přístupný vědomí. I když je často lepší budoucnost jen iluze, naděje nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené. Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali depresivními – klinicky depresivními.

Tato čtivá a výjimečně přístupná kniha, sahající do oblasti neurovědy, psychologie a etiky, předkládá provokativní argument. Tento argument je protikladný běžnému, ortodoxnímu vědeckému přesvědčení, které můžeme shrnout takto: stejně jako celý fyzický svět, i náš život, dokonce i naše vědomé „já“, je zcela podmíněný fyzikálními procesy. Žijeme v „determinovaném světě“, tudíž nejsme zodpovědní za své jednání, svobodná vůle je nesmysl a „já“ je pouhým vedlejším produktem. Autor této kontroverzní knihy tvrdí, že je tomu právě naopak. Vysvětluje, že mysl, vytvářená fyzikálními procesy mozku, ve skutečnosti mozek „omezuje“ stejným způsobem, jako jsou například automobily omezovány hustým provozem, který způsobují. Na příkladech ukazuje, jak determinismus nesmírně oslabuje naše pojetí lidské zodpovědnosti – umožňuje například vrahovi, aby se bránil tvrzením, že za ohavný čin nemůže on sám, ale jeho mozek. Je tedy skutečně akceptovatelné a vědecky dokazatelné popřít podstatu lidské společnosti – osobní zodpovědnost? Jsme-li považováni za zodpovědné původce našeho konání, měli bychom být, ve světle neurovědeckých objevů, za své jednání i trestně zodpovědní? Vytváří se zodpovědnost ve vzájemném působení lidí, nebo její původ musíme hledat v našem mozku jako jednu z jeho funkcí?

Inkognito je úspěšná populárněvědecká kniha amerického neurovědce Davida Eaglemana, bestseller v žebříčku The New York Times. Autor v ní přichází s aktuálními výsledky výzkumu mozku a lidského vnímání, jež potvrzují teorii, že mozek své operace řídí „inkognito“ – většina jeho činnosti je nepřístupná našemu vědomí, které si tak ve svůj prospěch připisuje více, než mu náleží. Mozek není podle současných poznatků pouhý součet jednotlivých jeho částí, podobně jako pracovníci stojící u běžícího pásu, každý soustředěný jen na svůj úkol, ale funguje spíše jako tým soupeřů. Protivníci však spolupracují tak jako členové poroty či soutěžící politické strany v demokracii, kdy každá z nich věří, že jen ona zná správný způsob řešení problémů. Pokud tedy konečný výsledek není dopředu znám, lze si jakýmsi vědomým „prefrontálním tréninkem“, přiblíženým v knize, zvýšit neuroplasticitu a pružnost mozku? Budeme jako lidstvo někdy schopni odpovědět na otázky jako: Jak je možné, že člověk může být naštvaný sám na sebe? Je možné se nečekaně polechtat? Máme svobodnou volbu? Kdybychom přistáli na planetě, kde žijí mimozemšťané s odlišným vnímáním času, připadali bychom jim jako sochy, tak jako nám připadají kupříkladu stromy? Proč kameny ležící vedlevodopádu vypadají, že šplhají nahoru, poté co jsme se chvíli dívali na padající vodu? Proč se pacienti, kteří užívají léky na Parkinsonovu nemoc, stávají hazardními hráči? I na takovéto otázky může kniha pomoci nalézt odpovědi.

Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet?Karel Jaroslav Obrátil (1866-1945), muž, který by měl být řazen vedle Františka Sušila, o čuráku píše:Slovo čur, čurák, čurec (penis) pochází od slovesa čurati (dětsky), které je však zcela nevinné, decentní a obvyklé u dětí i v nejlepších rodinách a nemá na sobě ani stínu závadnosti. Naopak, je to slovo dobře volené, neboť vysvětluje foneticky velmi dobře svůj původ od zvuku, ozývajícího se při výlevu zurčící vody do podstavené nádoby. Je tedy přímo nepochopitelné, že slovo čurák je považováno za obscenní, zvláště když jeho diminutivum čuránek (dětský penis) není rovněž závadné. Ano, čurák je plnohodnotné slovo, od něhož se dá odvodit fungující zdrobnělina, a je zrozeno z činnosti, na níž není vůbec nic sprostého.Zatímco kundu je možno zobrazovat prakticky vždy a všude, čurák nesmí být vidět (anebo nikoli v pohotovostní poloze). Protože když stojí, je připraven, a když je připraven, je to pornografie a neslušnost. Jestli stojí za něco bojovat, pak za stejné zobrazovací příležitosti. Dotek pravdy je jako dotek na genitál. Život ze samotné své povahy přestupuje veškeré hranice, veškeré závory, překážky všech zvyků, nacionálních omezení, rasových předsudků; on je v pravdě svrchovaný v kosmickém smyslu.

Kunda. Řekněte to slovo - máte na to? Kolik jí dlužíme za ty stovky synonym, která kolem ní ve všech jazycích bázlivě a ve studu krouží, protože támhle za bukem už nějaké staré dobré dva tisíce let číhá hrozivě ztopořený prst morálky?Tato kniha se snaží beze studu a nezastřeně ukázat, že i když kunda je stále pro mnohé společenským tabu, pro představivost řady spisovatelů a umělců značí šťavnaté lákadlo a po věky věků svůdný zdroj inspirace a poetické obrazotvornosti. Ať už v poezii, či próze, v intimních zpovědích, či přímo ke čtenáři promlouvajících textech, jejich řádky si každý milovník dobrodružství sice možná tajně, ale s nepochybnou zvídavostí přečte, aby pak mohl spílat nestoudné autorově odvaze a bezprostřednosti, nebo naopak aby si v skrytu duše přiznal, že kunda je pro člověka - a to ve své podstatě i ve všech svých manifestacích - nejen potěšením, ale také nevysychajícím pramenem fantazie a života. Vždyť kunda je cesta, po které sem člověk přišel a ke které se, ať vám nastrčení herci v divadle světových dějin stokrát tvrdí něco jiného, celý život vrací jako k nejvlastnějšímu tuskulu. Ach, kmotřenko, studánko rozkoše a slasti, o tobě je tahle kniha.

Kniha Umění mrdati je stylizována do formy dopisu z první poloviny 19. století. Abbé Appliqué chce své "bohaté zkušenosti" ze zpovědnice předat svému mladému synovci. Ten je ve věcech lásky dosud nezkušeným, a proto mu strýcovy otevřené, poeticky opsané, ale i nehledanými slovy vyjádřené rady mají být návodem i poučením, jak obstát jako neodolatelný muž a náruživý milovník ve světě tělesné smyslnosti a ženské náruče.Abbé líčí základní milostné polohy, ale i romanticky a s básnickým zanícením doporučuje další erotické praktiky. Přesto se nejedná o francouzskou nápodobu kámasútry, jak by se mohlo zdát. Zkušený kazatel rozvážně vnímá milostnou touhu a konání jako pradávnou a člověku zcela přirozenou žádostivost.Sám uvážlivě dodává: "Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem. To není rouhačství, můj milý, neboť celibát kněží si nevymyslel Bůh, ale lidé." Kontroverzní dílko připisované Vítězslavu Nezvalovi.

Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání "Mrdááát! Mrdááát!", máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: "Daleká cesta má!" Banalita má v tomhle případě doložky nejvyšších výhod.Mám za to, že příval slov, které označujeme za vulgární, souvisí s nastupujícím věkem Vodnáře. O hegelovské triádě "kunda", "čurák" a "mrdání" by uměly kohorty sběratelů akademických titulů bádat nekonečně dlouho. Je však nutno připomenout, že zatímco o "mrdání" je možno jednoznačně mluvit jako o syntéze, mužský a ženský orgán je zároveň tezí a antitezí. "Mrdááát! Mrdááát!" Je v tom trochu z germánského válečnického, zběsilého pokřiku, je v tom však i slovanský těžko popsatelný smutek. Je to zároveň pastýřské svolávání i přiznávání přítomnosti (účasti). "Kunda, čurák, mrdání. Toť slova pravdy, toť boží trojice. Vše jiné je špatně a mimo. Jen při mrdání, kdy není rozum - nic než mrd, tam je duch - buch buch buch.

Román nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?

Román nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?

Tato ojedinělá populárněvědecká kniha se snaží hledat odpověď na zřejmě jednu z nejpodstatnějších lidských otázek: Co je to vědomí a jak vytváří a řeší problémy našeho života? Od této otázky se následně dostáváme k rozvíjení dalších myšlenek, např. jak vůbec může nějaká entita tvořená výlučně fyzickou hmotou, tedy člověk, zakoušet vědomé pocity a proč došlo během evoluce k vytvoření vědomí. Autor Nicholas Humphrey, úspěšný britský psycholog, zde spojuje preciznost kognitivní vědy, evoluční biologie, psychologie a antropologie s myšlenkami filosofů, básníků, spisovatelů či náboženských myslitelů. Podle jeho názoru za fenomenální kvalitu vědomé zkušenosti, za oddělení a podporu individualismu či za vznik celého společenství vděčíme rozvinutým mozkovým obvodům. Předkládá radikální teorii, že vědomí není ničím jiným než magickým a záhadným představením, které inscenujeme uvnitř své hlavy, přičemž vlastní fenomenální zkušenosti pak projektujeme ven do světa věcí. Neboli my jsme tím kouzelníkem, který barví věci „kouzelným prachem“ svého vlastního vědomí. To může sloužit i jako důkaz, že život právě díky vědomí stojí za to, aby byl plně žit na několika rovinách.

Tento text je zkráceným překladem volného pokračování díla Ze vzpomínek Josefiny Mutzenbacherové (Josefine Mutzenbacher — die Lebensgeschichte einer Wienerischen Dirne, von ihr selbst erzählt) s původním názvem Josefina Mutzenbacherová: mých 365 milenců (Josefine Mutzenbacher: Meine 365 Liebhaber), jehož autorství se již Felixi Saltenovi, pravděpodobnému autorovi původního textu, nepřipisuje. V předmluvě k původnímu vydání se píše: Text tohoto druhého dílu nalezla neteř Josefiny Mutzenbacherové, když po smrti své milované tety Pepi, jež zemřela jako ctná občanka, probírala její korespondenci a jiné psané záznamy. Na obalu objemného balíku stálo: „Po mé smrti spálit“. Dívka však byla příliš zvědavá, aby příkaz provedla, aniž by se podívala dovnitř. Když si přečetla paměti, zdály se jí být zajímavé a provokativní na to, aby je věnovala ohni. Text, který se dějově přímo napojuje na fázi života, kterou Josefine Mutzenbacherová popsala ve svých prvních pamětech, mohl být vydán jen za zvýšených výdajů. Bylo také nejdříve nutno rozptýlit mnoho obav. Nakladatel přijal veškerá opatření k omezení šíření této knihy jen na úzkou vyvolenou skupinu čtenářů, aby se vyloučilo, že kniha bude zneužita nebo zpřístupněna mladým lidem.

Tak jako u celého díla Margarity Karapanou, jedné z nejvýznačnějších řeckých postmoderních spisovatelek, hlavním tématem této rozsahem nevelké novely je boj s puzením temných sil, ovíjejících a stahujících k sobě, kterým člověk, jakkoli velká je jeho upřímnost a síla, nakonec nevyhnutelně podléhá. V nelehkém vztahu matky a dcery, semknutých až v symbiotickém, mytickém boji, se obnažují syrové emoce, které zatnutými drápy svou kořist odmítají pustit. Stažení se, schování se, útěk, a přitom neustálý pohyb, fragmentace, ilustrovaná krátkým textem na každé stránce, jsou typickými autorčinými prvky, jež čtenáře ženou neustále dál a znemožňují mu setrvat na místě.

Kniha je prvním reprezentativním výborem z rozsáhlé literární a výtvarné pozůstalosti básníka a výtvarníka Josefa Honyse. Jejím základem je autorem sestavená sbírka Nesmelián aneb do experimentálních textů vstup nesmělý, kterou těsně před svou smrtí v roce 1969 odevzdal k vydání, ale jež ve sledu nastalých, a doposud nevysvětlených, událostí nikdy nevyšla. Výbor mapuje Honysův tvůrčí vývoj od třicátých let do roku 1968 a dokumentuje autorovu příslušnost k literárnímu experimentu šedesátých let (Josef Hiršal, Jiří Kolář, Ladislav Novák, Emil Juliš, Vladimír Burda). Ve své tvorbě Josef Honys spojoval výtvarné umění s poezií do nového pojetí vizuality, svým dílem se propojil s evropskou avantgardou, kterou obohatil o velice originální prvky. Vytvářel koláže, asambláže, seriáže, alchymáže, básně-obrazy, zapisoval surrealistické záznamy hypnagogických vizí a zaměřoval se na deformaci a formaci různých typů písma a čar.

Zradidla čili lapy jsou provazce, na nichž jsou asi v jednometrové vzdálenosti upevněny barevné hadříky. Zradidel se používá k obehnání leče, aby zvěř z ní nebo do ní nešla. Vše, co z psaní pochází, je právě takovými zradidly čili lapy. Člověk sám sobě vymezuje, co má být vevnitř a co venku. Sám sebe zrazuje a sám sebe lapá. Tyto zápisky obyčejného padesátníka z levé kapsy buď vycházejí poprvé, nebo podruhé. Jsou nové, nebo staré. Byly otištěny v nezměněné podobě, nebo ve změněné podobě. Změny jsou všeho typu. Nikdy ale nejde o texturu bytí, vždycky jen a pouze o texty. Technologie nemůže být dál než lidská představivost…