Dybbuk strana 19 z 24

V posledním díle románové trilogie nejúspěšnějšího současného islandského autora Jóna Kalmana Stefánssona, jejíž první dva díly tvoří tituly Ráj a peklo a Smutek andělů, se i nadále setkáváme s postavami rybářské obce přelomu století nacházející se ve fjordu poblíž severního polárního kruhu. Její obyvatelé, ať je to introspektivní „chlapec“ uchylující se do vnitřního světa, do společenství autorů, jako je Whitman, Shakespeare nebo Milton, či jím obdivovaná Ragnheid, dcera faktora Fridrika, ve slunečních paprscích se projíždějící na koni, se každý po svém rvou se životem za věčného střídání běsnících živlů, nelítostné zimy, bouřek a vánic. Drsné okolní prostředí vytváří nepřekročitelné překážky, omezuje lidskou mysl, zužuje obzory a zplošťuje dimenze. Náročné životní podmínky ženou lidi ke konzumaci alkoholu a nebezpečně zintenzivňují jejich city. Bije ti ještě stále srdce? A jak ti bije? Mé srdce bije, protože nic jiného neumí.

Soubor esejů o možné podobě posmrtného života od jednoho z nejvýznamnějších soudobých neurovědců Davida Eaglemana, autora několika světových bestselerů. Na základě různých mýtů, náboženských konceptů a současných vědeckých poznatků nabízí vzájemně zcela odlišné, až protichůdné hypotézy posmrtné existence. Bude nutné zrychleně znovuprožít všechny události vlastního života? Anebo si můžeme vybrat, kým po smrti chceme být? Jsme ve skutečnosti jen nevýznamná frankensteinovská stvoření vzniklá v laboratoři, nepovedený experiment, který žádný posmrtný život nemá? Anebo si ho snad můžeme sami stvořit, vybrat z katalogu jako dovolenou? Nejste vy náhodou mozek naložený ve sklenici, který může vidět, slyšet a cítit vůně i chutě, prostě všechno, přesto však je to jenom pouhý přelud utkaný z přediva snů? Ateisté i věřící se shodli na tom, že Bůh žije pouze díky nám. Když ho opustíme, umírá. Zpočátku jsme byli poctěni tím, že jsme tak významnými buňkami božského těla, ale pak nám tak nějak docvaklo, že jsme vlastně boží rakovina.

Jolka si myslí, že studijní pobyt v Petrohradu je dobrý nápad, jak za sebou spálit mosty. Jak se naučit být sama a hlavně získat nový pohled na značně komplikované rodinné a milostné vztahy, které nechala doma. Cizí prostředí, cizí jazyk, poznávání velkoměsta na Něvě i lidí v něm s sebou ale znovu přináší vztahy, které se - vlastně nepřekvapivě - začínají Jolce značně komplikovat. Rozervaná hrdinka z 21. století vypráví expatovskou variaci na stále stejné téma: člověk sám před sebou neuteče ani na kraj světa.

Dystopický román Příběh Kariho Hotakainena nás uvádí do ne tak vzdálené budoucnosti, vlastně na mnoha místech světa již žité pesimistické současnosti… Ze života se díky plnohodnotné globalizaci stala jedna velká reality show s pravidly boje kdo s koho. Po vynuceném vysídlení venkova, který se změnil na rekreační zónu, přichází do města obrovské množství lidí. Jelikož bytů je i přes rozsáhlou výstavbu zoufalý nedostatek, nezbývá než příchozí dočasně ubytovávat, kde se dá — na ubytovnách, po sklepích, ve vyklizených a narychlo přizpůsobených obchodních centrech, ve stanových či kontejnerových městečkách. Spěšně ustavený tým akademicky vzdělaných lidí dostane za úkol vymyslet mechanismus, podle nějž se bude rozhodovat, kdo má nárok na dekret a kdo se i nadále bude muset spokojit s matrací v hromadném útočišti. Oním mechanismem se podle pracovní skupiny má stát „příběh“. Naději na byt bude mít jen ten, kdo přijde s co nejzajímavějším a nejbarvitějším životem. A proč zrovna příběh života? Protože v dnešním světě musí všechno mít svůj příběh. Bez pořádné storky se nedá prodat ani pár obyčejných ponožek nebo pytlík mrazených masových kuliček. Zdá se, že společnost se místo pohybu vpřed vrací tak trochu na samý začátek. Vede z bludného kruhu cesta ven? Je taková cesta vůbec možná, nebo má v sobě civilizace zabudovaný reset? Tohle je vážně zasraně dětinská doba.

V textu Plejád, z nichž autor „vyrval páteř děje“, jak pravil jeden kritik, není zápletka to hlavní. Jde zde o ohledávání hranic vnímání, na hony však vzdálené jalovému eskapismu či pouhému povrchnímu snílkovství básníka-idealisty. Směřuje se od jevové banality dnešních dnů zpět k mikrokosmu nevědomých procesů, na něž jsme pro samou praktičnost, užitkovost či lacinou prodejnost zapomněli, kdy jsme se stali pokryteckými stíny sebe samých, a tím nenávratně nesvobodnými. Text mnohovrstevným básnickým jazykem introspektivně reflektuje naši hédonistickou přítomnost a neexistenci budoucnosti, v proudu vědomí sleduje zapletenost našich myšlenkových postupů jako pokroucené kořeny lesního porostu. Proč mě ale nebe tak fascinuje, proč člověk vždy hledí do oblaky pokrytého modrého poklopu všeho jemu známého a cítí jisté pnutí?

Americký lékař, vědec a spisovatel Randolph Nesse, spoluzakladatel oboru evoluční medicíny, ve své nové knize rozšiřuje pohled na vznik nemocí a aplikuje principy svého oboru na duševní choroby. Zabývá se přitom otázkou, proč jsou v současnosti úzkost, závislost na látkách či poruchy příjmu potravy a schizofrenie tak rozšířené. Různými poruchami nálady dnes trpí stovky milionů lidí na celém světě. Mají kvůli tomu zhoršenou kvalitu života a znemožňuje jim to pracovat, a někdy i vůbec žít. Pomalý postup v hledání příčin těchto chorob a jejich léčby inspiruje sílící volání po nových přístupech. Tato kniha se proto ptá, nejen proč někteří lidé onemocní, ale hlavně proč jsme díky přírodnímu výběru tak náchylní vůči duševním chorobám. Jak autor vysvětluje, úzkost je užitečná odezva důležitá pro naše přežití, která prostě někdy přeroste míru. Panické ataky jsou falešné poplachy v systému „boj nebo útěk“, jejichž běžnost lze vysvětlit principem detektoru kouře, u nějž se také musíme smířit s planými poplachy. Negativní pocity jako úzkost a mizerná nálada jsou stejně tak jako fyzická bolest a kašel v určitých situacích užitečné, ale často jsou přínosné pro naše geny, ne pro nás samotné. Sociální úzkost je téměř univerzální, protože těm našim předkům, kteří se starali o to, co si o nich ostatní myslí, se dařilo lépe než jiným lidem. Díky pocitu viny je možná lidská morálka a žal je nevyhnutelnou cenou za lásku. Současné prostředí se značně liší od toho, v němž jsme se vyvinuli. Z důvodu naší nepřizpůsobenosti aktuální situaci tak máme narušené mechanismy regulace nálady. Přesun pozornosti z nemocí samotných na rysy, které způsobují tuto naši náchylnost, představuje proto důležitý vhled, úhelný kámen evoluční medicíny, který může znamenat zásadní krok k léčbě psychických obtíží.

Umyvadlo plné vajglů má podtitul nepřípadné glosy, protože Markovo evangelium nekomentuje, ale paralelně s ním vytváří naprosto odlišný příběh, než je ten Ježíšův. Je prošpikován uštěpačnými poznámkami stárnoucího chlapíka znechuceného poznáním, že svoboda děsí český národ víc než totalitní mašinérie.

Majitel nejrozsáhlejšího skotského knihkupectví, obchodu ve tvaru bludiště nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále trpí přívalem (nebo v nevhodnou dobu naopak nedostatkem) zákazníků, jejichž chování musí tak nebo onak strpět. Nepřestává se divit, jak je možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím. Klidně dovnitř — do čerstvě uklizeného obchodu! — zvenku vnášejí bahno nebo tam vcházejí i se svými mokrými psími miláčky — psy baskervillskými spíše! Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se neoprávněné slevy jen proto, že kniha je trochu plesnivá. A teď k té jehovistce přibyla ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích diktátorsky diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není divu, že je to na něj už trochu příliš. Ještě že má kde si od takového frmolu odpočinout, a tak se vydává na ryby do řeky nebo na jezero, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině anebo zajde na pivo do hospody. Díkybohu za nalezenou rovnováhu!

Co je vlastně tato knížka, povídka, novela nebo román? Ne, ani jedno, jen soupis osobních zážitků pro všechny, kteří se z jakéhokoli důvodu ocitli sami a ztracení uprostřed sexuální evoluce nové doby „seznamování online“. „A zase sama. Pokolikáté? Ptám se sebe a svého novodobého online okolí, jak se v dnešní době může matka samoživitelka seznámit s normálním chlapem pro společný život? V baru? V restauraci? Na kurzu vaření, když mu ten kurz pro jeho novodobou vášeň zaplatila manželka? Ve městě během čekání na tramvaj, kde se lidi štítí navzájem se byť jen oslovit? Jsem rozvedená, tudíž svobodná, na svůj věk údajně atraktivní a udržovaná blondýna s modrozelenýma očima, váhou v normálu, sportovní postavy, prostě žádná selka nebo teta z vesnice. Přece to nezabalím, na sexuální důchod se ještě necítím a předčasný vzhledem k mému apetitu ani nehrozí…“ Ale naděje umírá poslední!

„Jsem tady, abych vzpomínal. Na všechno, co jsem byl, a na všechno, co už nikdy nebudu.“ V hotelovém baru malého irského městečka sedí čtyřiaosmdesátiletý Maurice Hannigan. Jako obvykle je sám — i když dnešní večer je opravdu tak trochu jiný. Přistavte si stoličku a naplňte sklenici chutným mokem, protože Maurice je konečně připraven vyprávět svůj příběh. V průběhu večera pak připije pěti lidem, kteří pro něj nejvíc znamenali. Skrze tyto intimní příběhy — plné nevýslovné radosti a hluboké lítosti, nepřiznané, dlouho v tajnosti držené tragédie, vášnivé, ale neprojevené lásky, která nikdy nenašla svůj hlas — se intenzivně a bolestně v celé své nahotě odhalí život jednoho obyčejného člověka. Bude to srdceryvný příběh, který ale současně srdce zahřeje… Hlas Maurice Hannigana s vámi zůstane ještě dlouho poté, co je vše řečeno.

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Kniha Chystácie je sbírkou fragmentárních textů, v nichž autor mixuje a nechává prolínat nejrůznější intelektuální a vědecké podněty. Pavel Ctibor se nám, podobně jako ve svých předcházejících knihách, představuje jako bedlivý pozorovatel a glosátor vnějšího i vnitřního prostoru. Zaznamenává totiž i často opomíjené prožitky z rozhraní mezi sněním a bděním. Vnitřní obrazy, které dominují snovému spánku, se při probouzení rozpadají a jsou nahrazovány určitými rytmy — dýcháním, tlukotem srdce — nebo fyzickými pocity při kontaktu těla s podložkou a podobně. S přispěním těchto rytmů vyvstává vnitřní řeč, zprvu jako málo artikulované shluky myšlenek, jež mají jak obrazivou, tak mluvní stránku. Problém je, že člověk se stal z psychonauta, kterému v intoxikaci stačí jen ležet nebo nehybně sedět, psychopilotem, jenž potřebuje skoro stále nějakou interakci těla a smyslů s okolím.

Tony Pagoda je zpátky: o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí. S některými z nich jsme už setkali v románu Všichni mají pravdu: s králem bulváru Toninem Pazientem, osamělým bossem Fabiettem, kouzelníkem Silvanem, Tonyho rodiči, zejména s jeho podnikavou matkou. Jiné poznáváme poprvé: mága chytré televizní zábavy Maurizia Costanza, hvězdy italské pop music 60. let, fotbalisty SSC Neapol Časovou kulisu povídek tvoří, s výjimkou několika návratů do Tonyho dětství a mládí, nultá léta našeho století. Éra Silvia Berlusconiho, finanční krize, devalvace morálky a kulturních hodnot, atmosféra úpadku a carpe diem. Svět už není, co býval: změnil se New York, festival v San Remu, ostrov Capri i sama Neapol Zůstává jen Věčné město, protože to zemřelo už dávno. Tonyho hlavním tématem je opět hledání autenticity, okamžiků nefalšovaného úžasu, čekání na zázrak, který se může dostavit v podobě bujarého veselí a nekonečného záchvatu smíchu. Rehabilitace kultury smíchu a humoru (nikoli bezduché zábavy) se zdá jedinou záchranou našeho světa. Pokud už není pozdě.

Román Nekropotence aneb death in progress Vojtěcha Němce je vyprávěn ve dvou rovinách: protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život, ačkoliv je to proti zdejším zákonům — čerstvý umrlec se totiž má dostavit na úřad, kde mu odeberou byvší identitu, dle předpisů má zapomenout na svůj předešlý život. Tak se prolíná lineární děj eposu-grotesky s dějem magicky rozkouskovaným, maně vypravěčem rozpomínaným. Život po životě není žádný med, k tomu dopomáhá trenér, úřední průvodce a tajný kverulant kocour bombič, jeho mutantský bratr pumič a další bizarní postavy vypůjčené z (pop)kulturních zbytků. Celému záhrobnímu zmatku vévodí záhadný byrokratický aparát, logopedické vady, genorovo mauzomuzeum a zrůdný „systém“, proti němuž se hrdinové vzbouří, uchýlíce se ke starému dobrému ultranásilí. Díky dvěma časovým rovinám, které se navzájem prolínají a komentují, je sdělení neustále komplikováno, znovu a znovu „adaptováno“ na řeč postmortalů. Nekropotence je tedy sarkastickou metaforou rozdrobeného vědomí, jemuž podléhá současný (trans)člověk, zkrátka kolovratným „šášem“.

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří — kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti — nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího „dámského čtiva“ do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy…) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.