Dybbuk strana 12 z 24

Tématem románu Hlad (1890) norského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu Knuta Hamsuna je hlad ve dvojím smyslu. Protagonista a zároveň vypravěč románu, začínající spisovatel, se snaží prosadit bez valného úspěchu v norském hlavním městě Kristianii (dnešní Oslo) a trpí chudobou a nedostatkem jídla. Dlouhá období fyzického hladu se podepisují nejen na jeho tělesném zdraví, ale vyvolávají v něm i nezvládnutelné proměny psychického stavu, nepředložené činy a chaotické projevy mysli až halucinační deliria. V protikladu k poe­tice realistického románu žije hrdina Hladu bez účasti na společenském dění a ani nepomyslí na jakýkoliv sociální protest. Věnuje se pouze vlastní situaci v obdobích hladu a z ní plynoucí neschopnosti komunikace s jinými lidmi. Tady nastupuje druhý — a důležitější aspekt titulního hladu. Hlad je zde metaforou hledání vlastní identity v existenciální prázdnotě, jakési vnitřní emigraci ze zavedených společenských pravidel. Záznamy vnitřních monologů a proudu vědomí hlavní postavy činí z Hladu předchůdce poetiky modernistických románů. Horečnatý románový debut Knuta Hamsuna je z velké části vzpomínkou na jeho vlastní umělecké začátky.

O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“

Pro rozsáhlé dílo Jana Švankmajera je typické nejen překračování hranic tvůrčího projevu, které se bohatě ukazuje v jeho filmové, výtvarné i slovesné tvorbě, ale i schopnost vtisknout těmto objevným cestám jedinečný a zcela nezaměnitelný charakter. Vyplývá to z pevného ideového ukotvení jeho tvůrčího pohledu na svět (i vhledu pod jeho povrch) v doméně surrealismu, jehož konstantou a přímo nezbytnou podmínkou je schopnost neustále obnovovaného kritického pohledu na současnost a na její převládající společenské a ideologické pseudohodnoty. Ve Švankmajerově nejnovější knize se volně prolínají jeho hlavní autorské přístupy. Obsahuje fragmenty scénářů, včetně jeho milovaných taktilních fantasií, příběhy složené z koláží, záznamy snů, reflexe každodenního života, to vše pod jednotícím úhlem imaginace, která si neklade žádné meze, neboť pak by podle autora byla pouhou zradou svého výsostného poslání. Právě ona dává jeho knize přes její rozmanitost a zdánlivě nahodilou členitost jednotící linii. Tu však nelze v ničem přirovnat k literárně rozvíjenému syžetu, ale daleko spíše k pocitu z jízdy po peřejích horské řeky, která přes svou divokost pevně drží čtenáře v jeho loďce a nedovolí mu polevit v pozornosti.

Kniha Silentbloky je soubor fragmentárních literárních textů, jež zaznamenávají autorovy pokusy o změnu vnímání a proměnu vlastní citlivosti. O to se pokouší vyvoláváním lucidních stavů, psychedelickými experimenty či pokusy s vlastním tělem. Z textů je z

Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet? Karel Jaroslav Obrátil (1866–1

Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání „Mrdááát! Mrdááát!“, máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: „Daleká cesta má!“ Banalita má v tomhle případě doložky nejvyšších výhod. Mám za to, že příval slov, které označujeme za vulgární, souvisí s nastupujícím věkem Vodnáře. O hegelovské triádě „kunda“, „čurák“ a „mrdání“ by uměly kohorty sběratelů akademických titulů bádat nekonečně dlouho. Je však nutno připomenout, že zatímco o „mrdání“ je možno jednoznačně mluvit jako o syntéze, mužský a ženský orgán je zároveň tezí a antitezí. „Mrdááát! Mrdááát!“ Je v tom trochu z germánského válečnického, zběsilého pokřiku, je v tom však i slovanský těžko popsatelný smutek. Je to zároveň pastýřské svolávání i přiznávání přítomnosti (účasti).

Experimentální román Jazz II: Rodiče, poprvé vydaný anglicky roku 1979 v kanadském exilu, je, jak již napovídá sám jeho název, silně inspirován jazzovou hudbou, zejména jejími improvizačními prvky. Příběh, který není skutečným příběhem, se odehrává ve sta

Prvním z partnerů filozofických dialogů, je jako zástupce lidského rodu člověk, druhým pak jakožto zástupce zvířecí říše starý a moudrý dravec, toho času usídlený v kleci zoologické zahrady. Autor, bytostný ironik, využívá tohoto neobvyklého setkávání k p