Dybbuk strana 11 z 27

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Bývalý bubeník je první do češtiny přeložený román Hermana Brusselmanse, význačného vlámského spisovatele a kontroverzní postavy, autora více než čtyř desítek knih. Částečně autobiografický text, který se dočkal i filmového zpracování, se točí okolo tématu „sex, drogy a rock’n’roll“. Vychází ze situace, kdy spisovatele navštíví tři podivní mladíci, kteří po něm chtějí, aby se stal bubeníkem jejich nově vzniklé hudební skupiny, následně pojmenované The Feminists. Skupina je založena na neumětelství a handicapu každého svého člena: zpěvák šišlá, basista má ochrnutou ruku, kytarista je hluchý jako poleno, a bubeník by tedy neměl umět bubnovat. Spisovatel částečně z nudy, částečně z důvodu, že jde o dočasnou záležitost, souhlasí, věci se však vyvinou jinak. Dále je tu spisovatelova přítelkyně Lio, která se živí obchodem s umělými nehty a nezříká se švédské trojky, slizký a perverzní ministr hygieny, nechybí ani vyprávění o siamském králi s obřím pyjem a konkurenční hudební skupina s hitem „Fattest Dick in Town is Mine“ či plešatá tyranská matka jednoho z členů skupiny, která se rozhodne dělat jim manažerku. Roztočí se tak kolotoč plný událostí absurdních, bizarních, směšných i krutých, přivádějících na světlo temné, jinak skryté stránky života zdánlivě obyčejných lidí.

Proč si za vůdce volíme jedince s psychopatickými sklony? Proč k smrti nenávidíme skupiny lidí, kteří se od nás neliší ničím kromě názorů na několik abstraktních a nepodstatných záležitostí? Proč jsme schopni nasazovat život při obraně standarty? Kniha se snaží na tyto nejednoduché otázky týkající se iracionality a víry nalézt odpovědi.V boha věří většina lidstva. Víra je a vždy byla zcela běžná, je to cosi, bez čeho si mnoho lidí neumí představit svůj život. Zamyslíme-li se, zdá se, že není možné odpovědět na otázku, k čemu je náboženství dobré. Podle evoluční teorie by naše tělesná stavba a chování měly směřovat k možnosti mít co nejvíc potomků a dále šířit své geny. Ovšem jak si tedy vysvětlit masy lidí, jež toto pro víru obětují?Na druhou stranu lidská víra významně ovlivňuje činnost politických stran, církví, ekologických organizací i vědeckých skeptiků. Víra je emocionální stav, díky kterému jednáme podle psychologie davu. V davu nikdy nejsme sami, díky víře nikdy nejsme sami. Oboje nás zbavuje kritického pohledu na vůdce a naše souvěrce, přiměje nás v opojení spáchat zločin a stejně tak jsme díky víře schopni hrdinských skutků, ke kterým bychom se jinak neodhodlali…Text působí jako návod, jak se orientovat ve vlastním myšlení, rozpoznat svůj sklon k iracionalitě, i když se svým založením považujeme za osoby řízené rozumem.

Proč si za vůdce volíme jedince s psychopatickými sklony? Proč k smrti nenávidíme skupiny lidí, kteří se od nás neliší ničím kromě názorů na několik abstraktních a nepodstatných záležitostí? Proč jsme schopni nasazovat život při obraně standarty? Kniha se snaží na tyto nejednoduché otázky týkající se iracionality a víry nalézt odpovědi.V boha věří většina lidstva. Víra je a vždy byla zcela běžná, je to cosi, bez čeho si mnoho lidí neumí představit svůj život. Zamyslíme-li se, zdá se, že není možné odpovědět na otázku, k čemu je náboženství dobré. Podle evoluční teorie by naše tělesná stavba a chování měly směřovat k možnosti mít co nejvíc potomků a dále šířit své geny. Ovšem jak si tedy vysvětlit masy lidí, jež toto pro víru obětují?Na druhou stranu lidská víra významně ovlivňuje činnost politických stran, církví, ekologických organizací i vědeckých skeptiků. Víra je emocionální stav, díky kterému jednáme podle psychologie davu. V davu nikdy nejsme sami, díky víře nikdy nejsme sami. Oboje nás zbavuje kritického pohledu na vůdce a naše souvěrce, přiměje nás v opojení spáchat zločin a stejně tak jsme díky víře schopni hrdinských skutků, ke kterým bychom se jinak neodhodlali…Text působí jako návod, jak se orientovat ve vlastním myšlení, rozpoznat svůj sklon k iracionalitě, i když se svým založením považujeme za osoby řízené rozumem.

Proč si za vůdce volíme jedince s psychopatickými sklony? Proč k smrti nenávidíme skupiny lidí, kteří se od nás neliší ničím kromě názorů na několik abstraktních a nepodstatných záležitostí? Proč jsme schopni nasazovat život při obraně standarty? Kniha se snaží na tyto nejednoduché otázky týkající se iracionality a víry nalézt odpovědi.V boha věří většina lidstva. Víra je a vždy byla zcela běžná, je to cosi, bez čeho si mnoho lidí neumí představit svůj život. Zamyslíme-li se, zdá se, že není možné odpovědět na otázku, k čemu je náboženství dobré. Podle evoluční teorie by naše tělesná stavba a chování měly směřovat k možnosti mít co nejvíc potomků a dále šířit své geny. Ovšem jak si tedy vysvětlit masy lidí, jež toto pro víru obětují?Na druhou stranu lidská víra významně ovlivňuje činnost politických stran, církví, ekologických organizací i vědeckých skeptiků. Víra je emocionální stav, díky kterému jednáme podle psychologie davu. V davu nikdy nejsme sami, díky víře nikdy nejsme sami. Oboje nás zbavuje kritického pohledu na vůdce a naše souvěrce, přiměje nás v opojení spáchat zločin a stejně tak jsme díky víře schopni hrdinských skutků, ke kterým bychom se jinak neodhodlali…Text působí jako návod, jak se orientovat ve vlastním myšlení, rozpoznat svůj sklon k iracionalitě, i když se svým založením považujeme za osoby řízené rozumem.

Prcek je outsider, stojící na pokraji společnosti (respektive vysedávající na autobusové zastávce), jenž se v nepřetržitém toku řeči staví do pomyslné role Dona Quijota polské vesnice. Je neúnavným glosátorem svých pocitů a vypravěčem mnohých zábavný ch, ale i dojemně legračních historek, přičemž mu nechybí osobitý smysl pro humor a říznou ironii: vyhledávaje každou příležitost k napití, putuje například se svým Sancho Panzou alias kamarádem Petříkem přes hranice do slovenské hospody, aby byl po bitce s romskými občany evakuován zpět; přivydělává si letním ubytováváním tancechtivé mládeže, a využívá přitom situace k jejich šmírování; a především musí být vždy připraven se před exekutorem včas zbavit dobytka a ve sklepě ukrýt nový televizor. Svět se mění, hroutí a vybuchuje, ale Prcek vždy velmi dobře ví, jak vše přežít.

Sborník Hlavou zeď 2011 je první pokus představit čtenářům myšlení vybraných českých osobností - zástupců současné vědy, kultury, duchovních, filosofických i jiných směrů. Sborník by měl být určen jak pro čtenáře hledající vědecké poznatky, tak i pro ty, kteří se zajímají o informace z oblasti futurologie a lidské imaginace. Doufáme, že se nám podaří inspirovat a podněcovat k neotřelému myšlení. Jaká je budoucnost naší civilizace? Nastává opravdu "konec dějin"? Jaká je budoucnost peněz, mají je ště nějakou hodnotu a smysl? Měly by dokumenty o lidských právech obsahovat "právo na smrt"? Co čeká v Singularitě nás, jednotlivé lidské bytosti? Může být svrchovanost státu zpochybněna pod záminkou boje proti terorismu a za ochranu lidských práv? Zastoupení autoři: Ivan M. Havel, Jozef Kelemen, Stanislav Komárek, Luboš Kropáček, Antonín V. Líman, Milan Nakonečný, Tomáš Sedláček, Jan Sokol, Jiří Stehlík, Marek Vácha

Vizionář a vědec Peter Russell ve svém bestselleru Okno v čase odvážně nastoluje hlavní duchovní výzvu naší doby možnou transformaci našeho vědomí na vyšší úroveň. V čase vrcholící globální krize, obav z ekologické katastrofy a politického chaosu n ám přináší nadějné poselství. Analýzou příběhu světové evoluce osvětluje možný další směr našeho vývoje, jenž nekončí nutně tragicky. Řešení, které zprostředkovává logickým jazykem a zdravým rozumem, čerpá argumenty z hlubokých znalostí fyziky, psych ologie, náboženství a metafyziky. Ti, kteří tuší, že této přeměně, prohlubující spojení s naší vnitřní podstatou, je nutno aktivně asistovat, najdou v této knize návody, jak získat odvahu a potřebné znalosti k rozvoji své duchovní praxe a jak přispět k dovršení evoluce lidstva. Neboť času již není nazbyt: okno v čase, které se otevřelo, když se na zemi objevil Homo sapiens sapiens, se totiž dle autora brzy začne znovu uzavírat.

Soubor básní je rozdělen na dvě části: tvoří je starší básnická sbírka Zvířátka z pozůstalosti (remix 2011), upravené vydání již jednou publikovaných textů soustředěných kolem ústřední a rozsahem nejdelší skladby Pan J kouzlo a podfuk, a blok naz vaný Cizivilizace, glosující stav současné společnosti. Strohá lékařská zpráva se náhle proměňuje v básnický text. Zcela přirozeně a samozřejmě se zde též objevují subatomární částice, srpek z makromolekul, urychlovače nebo pěšiny vnímané jako neuron y přírody, prozrazující důvěrnou znalost tohoto prostředí. A přitom s nimi souvisí snaha o odkrývání nové citlivosti k tělu, řeči, i světu kolem.

Soubor povídek a reflexí Hledání člověka a sny o milování se s ním je literární a existenciální výpovědí, která staví na neobvyklých příbězích a zároveň na expresivních záznamech vypravěče. Ten se objevuje napříč textem v řadě v nezvyklých, někdy zarážejících podobách, přičemž jeho role zůstává znepokojivě neměnná. První část knihy, Hledání člověka, provádí čtenáře fantaskním světem, i když minipovídky reflektují spíše absurditu světa skutečného. Druhá část, Sny o milování se s ním, je souborem snových představ a tajných zákoutí duše autora – i čtenáře, nechávajícího se zcela pohltit imaginací a atmosférou próz, děsivou i přitažlivou zároveň.

Poutavé vyprávění Homera Pounda o životě na americkém venkově 19. století jako by vypadlo z románů Marka Twaina. Před zrakem dospívajícího chlapce se kříží velké události amerických dějin, úchvatné okamžiky, v nichž se rozhoduje o nejisté budoucnosti celých generací, spolu s každodenními příhodami z okolí Chippewa River a přilehlého Chippewa Falls. To vše oživuje pozorovatelský talent a neodolatelná touha vyprávět: Poundův svět je světem „hvízdajících pil“ a „klidných vorů“, světem obývaným tajuplnými „Indžuny“, kteří ze dne na den mohou odložit dýmku míru a pokrýt se válečnými barvami, ale také světem širokých plání, které brázdí vlaky putující z jedné strany kontinentu na druhou. Pokud bychom z dějin americké literatury měli vybrat jen několik děl, která si zaslouží nálepku „magický realismus“, Poundovo vyprávění by zajisté bylo mezi nimi. Skutečně, americký Středozápad předminulého století snad ani nelze líčit jinak než magicky a zřejmě neexistoval povolanější vypravěč, který by tento kraj zachytil.

Ve své knize světoznámý neurolog Oliver Sacks netradičně pojednává o migréně, onemocnění, jež postihuje až pětinu žen a šest procent mužů. Detailním přiblížením této nemoci všem lidem s „bolestmi hlavy“ ukazuje, že trpí nejspíše neurologickým, po všech stránkách složitým onemocněním, které v jejich životě sehrává jedinečnou roli a je jakýmsi jejich určitým a osobitým „výrazem“. Migréna tak z tohoto pohledu není nepřítel, jehož je třeba se co nejrychleji zbavit. Je to naopak životně důležité sdělení organismu, kterému je nutno naslouchat, porozumět mu a adekvátně na ně reagovat. Jelikož migréna se vyznačuje mnoha odlišnými projevy, které se mohou výrazně lišit od pacienta k pacientovi, je třeba vždy zvolit individuální přístup beroucí ohled na pacientovu anamnézu, rodinnou historii, biologické a psychologické pozadí. Autor během svého života léčil více než tisíc migreniků a nastudoval historické prameny vztahující se k bolestem hlavy. V knize se čtenář dozví podrobnosti jednotlivých případů i okolnosti, které je třeba brát v úvahu při léčbě tohoto náročně léčitelného onemocnění. Dočteme se mimo jiné i o častých matoucích příznacích, které migrenici zakoušejí, například o zvláštních zrakových halucinacích a pokřiveném vnímání prostoru, času a tělesného obrazu, zvláštních stavech, které našly své vyjádření v mnoha uměleckých dílech.

Výbor Vy srdce v ohni mroucí představuje skromné básnické dílo Vladimíra Houdka (1869–1908). Na rozdíl od mnoha generačních druhů je dnes skoro neznámý, ačkoli i několik málo ukázek v antolo­giích z nedávné doby prozrazuje autora svébytného a nezaměnitelného tónu. Houdkovy seberozdíravé texty jsou exponovány v neúprosně kontrastním světle, odhalujícím determinaci lidského osudu rozkladnou mocí tělesnosti. Obzor básní je směstnán do stále znovu opakovaných motivů a scenerií, jimž dominuje úděl prvotního hříchu, vášeň ve své tělesné a téměř vždy ponižující, odpudivé, tragické podobě. "Oheň vášní" plane ničivě a neuhasitelně, a na pozadí "ohně bolestí a vzdoru" se vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit — chladná a vzdorovitá důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě. Pohrdnutí časovým stejně jako věčným je neobvyklé svou mimořádnou důsledností — a bezvýchodností. Přesto jako kdyby autor na několika místech vydal také svědectví o tom, že za naprostým vzdorem a pohrdáním je přece skryta potřebnost doteku s nadčasovým — i kdyby "v cíp nebes, věž kde čněla" mohla směřovat jen "němá výčitka". Sklonění, kterému zde předchází dopředu beznadějně ztracený zápas s viděním a prožitkem světa, je tím nejosvobodivějším rozměrem naprostého zřeknutí se východiska z pobytu zde, "v pochmurné vášně roznětu", v níž není víc než "děs prázdna" a kde jen "plameny krve zbaví záhrobní zimy".

Výbor Vy srdce v ohni mroucí představuje skromné básnické dílo Vladimíra Houdka (1869–1908). Na rozdíl od mnoha generačních druhů je dnes skoro neznámý, ačkoli i několik málo ukázek v antolo­giích z nedávné doby prozrazuje autora svébytného a nezaměnitelného tónu. Houdkovy seberozdíravé texty jsou exponovány v neúprosně kontrastním světle, odhalujícím determinaci lidského osudu rozkladnou mocí tělesnosti. Obzor básní je směstnán do stále znovu opakovaných motivů a scenerií, jimž dominuje úděl prvotního hříchu, vášeň ve své tělesné a téměř vždy ponižující, odpudivé, tragické podobě. "Oheň vášní" plane ničivě a neuhasitelně, a na pozadí "ohně bolestí a vzdoru" se vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit — chladná a vzdorovitá důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě. Pohrdnutí časovým stejně jako věčným je neobvyklé svou mimořádnou důsledností — a bezvýchodností. Přesto jako kdyby autor na několika místech vydal také svědectví o tom, že za naprostým vzdorem a pohrdáním je přece skryta potřebnost doteku s nadčasovým — i kdyby "v cíp nebes, věž kde čněla" mohla směřovat jen "němá výčitka". Sklonění, kterému zde předchází dopředu beznadějně ztracený zápas s viděním a prožitkem světa, je tím nejosvobodivějším rozměrem naprostého zřeknutí se východiska z pobytu zde, "v pochmurné vášně roznětu", v níž není víc než "děs prázdna" a kde jen "plameny krve zbaví záhrobní zimy".

Příběh Violety, rozverné vyprávění o objevování tajů sapfické lásky, začíná u mladého muže Kristiána. K němu se jedné noci v nouzi uchýlí naivní a nezkušená patnáctiletá Violeta, aby se zachránila před zlořádným panem Béruchetem, manželem majitelky salonu, kde je Violeta zaměstnána, který spřádal nekalé plány, jak ji připravit o nevinnost. Mladík využije příležitosti a s velkým uspokojením se stane jejím prvním milostným učitelem, poskytne jí všechny lekce lásky a zasvětí ji do každého možného blaženství. Violeta však nezůstane jen jeho — najde si ji hraběnka, která je do ní také zamilována a již dlouhou dobu si na ni dělá zálusk, a ta ji zase zasvětí do tajů lesbické lásky. Všichni tři tak žijí ve šťastném naplnění, přičemž Violeta plnými doušky užívá jak jedné, tak druhé stránky milostného vztahu. Nakonec do děje vstoupí další postava, smutná a muži zklamaná herečka Florencie…

Román Mise Londýn, který se dočkal i filmové adaptace, je pro svůj satirický pohled na bulharskou diplomatickou elitu označován za „nejlegračnější bulharskou knihu současnosti“. Alek Popov zde čerpá z osobní zkušenosti, kterou získal coby