Dybbuk strana 18 z 24

Zadumaně krásné Orkneje u břehů Skotska představují „ostrovy plovoucí k severu“ a jejich zneuctěný aristokrat ducha Magnus Erlendson se na nich konečně dočkal statutu svatého mučedníka a patrona. George Mackay Brown převyprávěl ságu o tomto středověkém šlechtici – mimo jiné figurujícím ve folkloru této výspy Evropy jako nemrtvý přízrak – s odvahou, jež se směle měří se zanícenými výkony dávných bardů s harfou. Zásluhou magického realismu čechraného skoupým slunkem, všudypřítomnou slanou vodou i úklady starými jako lidstvo samo zjišťujeme, že dvanácté století nebylo na Orknejích ani pod nadvládou Norů zdaleka pouze „temné“, neboť vše se tak jako tak vrací v kruzích a nad zbídačelým krajem znovu zavládne světlo. Vroucná báj o narození, prozření, smrti a zmrtvýchvstání krajana-mírotvorce vede k docenění rodné země: pravlasti dobra i všeho vnitřního utrpení, kterého hrouda pod našima nohama poznala daleko víc, než každý z nás v životě zjistí. George Mackay Brown převyprávěl ságu o středověkém šlechtici – mimo jiné figurujícím ve folkloru této výspy Evropy jako nemrtvý přízrak – s odvahou, jež se směle měří se zanícenými výkony dávných bardů s harfou.

Mladý psychiatr Kadoke pracující na lince prevence sebevražd má problémy s hledáním ošetřovatelky pro svou matku. Žádná o ni nevydrží pečovat delší dobu. Důvodem je jak jeho vlastní dysfunkční osobnost, tak specifický způsob jeho „matky“ vyrovnávat se s vlastními traumaty a depresemi. Vyřeší situaci narychlo najatá promiskuitní suicidální pacientka s hraniční poruchou osobnosti? Může vůbec něco zdravého vzejít z přimíchání další pochybné ingredience do už tak barvitého klokotajícího mixu? Není to všechno vlastně jako mateřská znaménka, která nám ve skutečnosti nevadí, ale ze strachu před možnou rakovinou si je necháme odstranit, abychom si je nakonec schovali do krabičky na památku, protože se od nich neumíme odloučit? Jak je tomu u oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga již zvykem, i v tomto románu stahuje čtenáře co nejhlouběji do bezedné propasti lidských vztahů.

Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů (Ema je poslána na Blízký východ v krabici deklarované jako Hořické trubičky). Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.

Ačkoli o sobě rádi přemýšlíme jako o racionálních bytostech, které zvažují pro i proti, současný neurovědecký výzkum a společenské vědy naznačují, že spíše než realisté jsme vrozeně předurčeni k tomu být optimisté. Obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek. Silně podceňujeme možnost, že bychom se mohli rozvést, ztratit práci nebo mít diagnostikovánu vážnou nemoc. Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku našeho života. Víra v lepší budoucnost je „optimistickou iluzí“ a objevuje se u každé rasy, náboženské skupiny a socioekonomického prostředí. Náš optimismus neztratí nic ze svého lesku, i když se v životě setkáme s násilnými konflikty, vysokou nezaměstnaností, živelnými pohromami a dalšími hrozbami. Jakým způsobem v mozku vzniká naděje? Co nás dokáže přimět, abychom šli za svým snem? Co se stane, když se naše očekávání nenaplní? Liší se mozek optimisty a pesimisty? Sklon přeceňovat možné budoucí pozitivní události a podceňovat události negativní podobně jako mnoho dalších iluzí není přístupný vědomí. I když je často lepší budoucnost jen iluze, naděje nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené. Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali depresivními – klinicky depresivními.

Novela Osm minut líčí scény ze života starého manželského páru, bezejmenné dvojice označované pouze jako stařec a stařena, kteří u konce svých sil očekávají příchod smrti. Parametry tohoto vztahu určují pouze hranice jejich bytu a osoba toho druhého. Podstatnou roli zde nehraje vyprávění, ale především všemožné způsoby budování atmosféry zabarvené společným stárnutím. U tohoto výrazově mimořádně čistého a pregnantního textu, který zároveň disponuje i velkou dávkou nedořečenosti, závisí jedině na nás, jestli jej budeme číst jako zprávu o posledních věcech člověka opouštějícího svůj dosavadní časoprostor, nebo zda přistoupíme na způsob komunikace hlavních hrdinů a ocitneme se na chvíli ve skulině času ohraničené např. nekonečným sněžením. Anebo pro nás Osm minut může být příběh o lásce.

Edičně citlivě připravený monumentální svazek Havlíčkovy poezie přímo z jeho rukopisů, zejména z osobních deníků. Mimořádná poezie, patřící k základním dílům poválečné české literatury. Lyrik Havlíček ve svém díle jedinečným způsobem spojil básně milostné a politické, tak jak to v českém písemnictví nemá obdoby. Jde o dlouho očekávaný 3. svazek Spisů, které vyšly v Torstu v letech 2003 a 2004.

Poutavé vyprávění Homera Pounda o životě na americkém venkově 19. století jako by vypadlo z románů Marka Twaina. Před zrakem dospívajícího chlapce se kříží velké události amerických dějin, úchvatné okamžiky, v nichž se rozhoduje o nejisté budoucnosti celých generací, spolu s každodenními příhodami z okolí Chippewa River a přilehlého Chippewa Falls. To vše oživuje pozorovatelský talent a neodolatelná touha vyprávět: Poundův svět je světem „hvízdajících pil“ a „klidných vorů“, světem obývaným tajuplnými „Indžuny“, kteří ze dne na den mohou odložit dýmku míru a pokrýt se válečnými barvami, ale také světem širokých plání, které brázdí vlaky putující z jedné strany kontinentu na druhou. Pokud bychom z dějin americké literatury měli vybrat jen několik děl, která si zaslouží nálepku „magický realismus“, Poundovo vyprávění by zajisté bylo mezi nimi. Skutečně, americký Středozápad předminulého století snad ani nelze líčit jinak než magicky a zřejmě neexistoval povolanější vypravěč, který by tento kraj zachytil.

„Byl jeden les a v něm palouk U žabího kváku. V lese žily dvě víly, které nebyly vůbec křehké a ani ve snu by je nenapadlo tančit při svitu měsíce. Jedna měla příbuzné ve Vídni a ta druhá chtěla studovat univerzitu třetího věku. Byla ovšem natolik tupá, že nevěděla, nakolik je tupá, a proto žádnou univerzitu studovat nemůže. A taky tam byl královský palác. Král neměl příliš v lásce ochotníky a žluté tulipány a princezna měla v lásce takového jednoho, ale život zatočí s každým z nás, tak proč by jeden údajně pohádkový les měl být výjimkou?“ Literární pohádková travestie Pavouk na šalvěji nabízí kromě originálního receptu, kterým lze obohatit menu jakéhokoli banketu, i poněkud nevšední literární zážitek, oscilující kdesi mezi moralitou, kanadským žertíkem, pohádkou pro čtenáře všeho věku a příběhem ze života. Každý nechť si vybere podle svého…

V léčebně dlouhodobě nemocných literárních armatur mívá noční službu šílený Hölderlin. Kašle na svoje povinnosti, nebloudí po chodbách, pořád jen mlátí svým pyjem do kláves odloženého klavíru minimalistické nokturno s matoucím názvem Hyperion. Poslední emerita v socializovaném světě představ ale neslyší, že filc na kladívkách je už dávno pryč. Deformované tóny se hroutí, zvuk je recyklován na nerozlišitelné vzdechy a šumy civilizace. Jaká slast pro všechny internované, kdyby se ten šílenec někdy netrefil. Ale on setrefí pokaždé.Jeden sacher, prosím pěkně, a ubrousek na drobky. Poslouchám tenmasochistický koncert u otevřeného okna, ze kterého jsou vidět koruny stromů na petřínské stráni. Slyším ho dokonale, i když jsem od Johanna Christiana Friedricha vzdálen mnoho desítek let.