Dybbuk strana 18 z 27

Kultovní Snář Emanuela Swedenborga mapuje klíčový úsek jeho života od července 1743 do října 1744, dobu, kterou strávil v Holandsku a Anglii. Ačkoli rodnou zemi opouštěl poměrně často, tento zahraniční pobyt představuje výjimečnou zkušenost, která zcela změnila jeho život. Pětapadesátiletý učenec totiž v jeho průběhu prodělal duchovní krizi, při níž se z přesvědčeného racionalisty stal zanícený náboženský myslitel a horlivý propagátor víry. Tuto proměnu způsobily prožitky, které k němu podle jeho názoru přišly z jiného, metafyzického světa. Emanuel Swedenborg považoval sny za zrcadlo své duše a měl za samozřejmé, že pohledem do nemilosrdného zrcadla se neuhýbá. Každý z jeho snů mu tak sloužil jako varování nebo ponaučení, jako ponuka k ještě většímu usilování na duchovní cestě, k utužení vlastního ducha a posílení lásky k Bohu. Tato poctivost a opravdovost na duchovní cestě zapříčinila, že Snář obsahuje na svou dobu tak nepřípustné a šokující erotické pasáže, že je překladatelé z rozpaků raději vynechávali či překládali do latiny. „Ti, kdo se sami snaží dostat do nebeského království či do toho, co se nachází výš, se zbytečně namáhají a jsou v neustálém nebezpečí. Je to však snadné, obrátíme-li se k Bohu, u nějž se nachází pomoc v takovém — — —“

Druhý díl románové trilogie nejúspěšnějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona Smutek andělů popisuje život rybářské obce devatenáctého století nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. První díl trilogie, Ráj a peklo, který česky vyšel před dvěma lety, nás uvedl do života rybářů, kteří periodicky vyplouvají na moře a bojují o život za věčného střídání běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí. Namísto Miltonova Ztraceného ráje nyní jako nit prolínající se textem a kontrastující s ním na řadu přichází Shakespearův Othello. Ten rezonuje s drsným prostředím, kde se lidé v důsledku náročných životních podmínek opíjejí, a upíjejí, jejich city nabývají na nebezpečné intenzitě a pomluvy rozsévají jedovatá semena, která mají větší šanci se uchytit a nadělat větší škodu, neboť v lidské duši se toho skrývá mnoho. Najdou se však naštěstí tací, jejichž úsměv vyzařuje onu vzácnou laskavost, díky níž je tenhle svět snesitelný. Kdo takové lidi pozná, najednou prozře a vidí, jaký to má všechno smysl.

Kniha Budoárová bible nabízí bez jakýchkoli předsudků aktualizovaný pohled na lidskou sexualitu – již neexistují žádná zbytečná tabu, o všem je možno mluvit otevřeně, pozitivně a bez zábran. Cílem našich sexuálních aktivit je přece osvobodit mysl, být šťastni, cítit se příjemně a užívat si rozkoše… Tato nová sexuální příručka 21. století slouží jako základní text pro všechny, kteří touží po hluboce uspokojivém milostném životě a i tomu nejméně obeznámenému čtenáři pomůže stát se v tom mistrem. Kniha není jen k tomu, aby se četla, ale hlavně aby byla prožívána. Proto přináší i rady, tipy, návody na moderní techniky, jako je bondáž, erotická flagelace či používání sexuálních pomůcek, tedy to, co doposud praktikovali jen ti nejodvážnější. Přitom jde o ty nejvnitřnější a nejzákladnější lidské touhy, jejichž projevení a následné uspokojování přináší až nadsmyslnou slast a potěšení. Tajemství intimního sexuálního obřadu totiž mění fetiš, perverzi, výstřednosti i úchylky v radostné sebevyjádření. Betony nás vyzývá k tomu vydat se na cestu prožívání celé škály sexuálních zkušeností, k napojení se na kreativní sexuální energii a k odvaze navrátit sexuálnímu životu ústřední místo v životě, které mu právem náleží.

Kniha Budoárová bible nabízí bez jakýchkoli předsudků aktualizovaný pohled na lidskou sexualitu – již neexistují žádná zbytečná tabu, o všem je možno mluvit otevřeně, pozitivně a bez zábran. Cílem našich sexuálních aktivit je přece osvobodit mysl, být šťastni, cítit se příjemně a užívat si rozkoše… Tato nová sexuální příručka 21. století slouží jako základní text pro všechny, kteří touží po hluboce uspokojivém milostném životě a i tomu nejméně obeznámenému čtenáři pomůže stát se v tom mistrem. Kniha není jen k tomu, aby se četla, ale hlavně aby byla prožívána. Proto přináší i rady, tipy, návody na moderní techniky, jako je bondáž, erotická flagelace či používání sexuálních pomůcek, tedy to, co doposud praktikovali jen ti nejodvážnější. Přitom jde o ty nejvnitřnější a nejzákladnější lidské touhy, jejichž projevení a následné uspokojování přináší až nadsmyslnou slast a potěšení. Tajemství intimního sexuálního obřadu totiž mění fetiš, perverzi, výstřednosti i úchylky v radostné sebevyjádření. Betony nás vyzývá k tomu vydat se na cestu prožívání celé škály sexuálních zkušeností, k napojení se na kreativní sexuální energii a k odvaze navrátit sexuálnímu životu ústřední místo v životě, které mu právem náleží.

Je třeba tvořit. A pokud tuhle moc máš, uspořádáním se nezabývej. Zrodí se na tisíce služebníků, kteří budou tvé tvorbě sloužit, neboť z ní budou žít jako červi z masa. Pokud dokážeš nastolit víru, o dogma se nestarej. Zrodí se na tisíce vykladačů, kteří se už o ně postarají. Tvořit znamená vytvářet bytí a tvorbu nelze nikdy vyjádřit. Tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, tvorba uniká ze stop, jež zanechává, a nikdy ji nelze vyčíst z žádných znamení. Znamení, stopy a znaky, jež vyplývají jedny z druhých, vysvětlíš vždycky. Neboť stín každé tvorby na zdi skutečností je čistá logika. Ale i přes ten samozřejmý objev zůstaneš týmž hlupákem. Také se chraň připojit na dílo umělou vřelost jako želízko vlasům, aby se vlnily. Sám rozum plodí jen mrtvé věci, i když se někdy pohybují. Umělecké dílo je dobré, vzniklo-li z nutnosti. V tomto způsobu jeho původu je jeho rozsudek: není druhého. Střez se proměny sebe sama v zavedený podnik. Když prosperující dobře zařízený podnik, bývá pozdě: vzniká závislost. A při tom opravdové a dobré tesání musí mít vlastní skrytý tichý vývoj, opřený o naprosté nasazení vlastního ducha, úplnost a bezohlednost – vše v tichu. V halasu vládnou jiné zákonitosti. Existuje literatura, která neproniká až k hltavé mase. Tvůrčí dílo, jež vzniklo z opravdové autorovy nutnosti a pro něj samotného. Poznání nejvyššího egoismu, kde zákony ztrácejí moc. Jen to, co v pravém smyslu slova pro sebe děláš, děláš i pro svět. Pro sebe pracujeme právě tehdy, když na sebe zapomínáme. Vše, co říkáš, že chceš udělat sobě, děláš druhému jako sobě. Velmi si vážíš okamžiků, jež ukradneš nějaké povinné práci, okamžiků, kdy můžeš dělat něco jiného, než co právě dělat máš: a tak teprve tehdy jsou hodiny vzácné.

Hlavní hrdina tohoto zčásti autobiografického textu je jihoslovanský emigrant žijící v norském Oslu, kde se živí jako univerzitní profesor. Když díky neuspořádanému osobnímu životu musí své místo opustit, najde si novou práci jako pošťák. Jedinou další činností, jíž se věnuje, je návštěva večírků a velká konzumace alkoholu a drog. Neustále se cítí být rozpolcen mezi vzpomínkami na Balkán a současným neuspokojivým životem v této příliš spořádané severské zemi a zvládat nápor rozporuplného života se mu daří jen s velkým humorem a nadhledem. Vše se mu ještě více zaplete, když se seznámí s postarší Norkou, která má na oblast jihovýchodní Evropy vlastní vazbu, a potom při návratu domů s muslimkou, vzdálenou příbuznou. Román autora pocházející z bývalé Jugoslávie, který svůj čas dělí mezi rodnou zem a adoptivní Norsko, byl úspěšně přijat publikem a přeložen do několika jazyků.

Sbírka Motýli nad propastí shrnuje dosud nevydané básnické soubory a cykly Jana Kohouta, které vznikaly od poloviny devadesátých let minulého století až dodnes. Jan Kohout je autor ze společenství tvůrců, kteří vnitřní agresi, úzkost a s tím spjaté psychické procesy zpracovávají, reflektují, trhají i nově vyplétají.

Filozofové rádi vyprávějí smyšlené příběhy. Používají je jako argumenty, jimiž podporují tvrzení o světě, o společnosti, a také o tom, jak bychom měli či neměli jednat. Říkají tomu myšlenkové experimentování. V této knize najdete sto slavných myšlenkových experimentů, které se týkají povahy prostoru a času, podstaty krásy, dobra, svobody, náboženství a osobní identity; najdete zde také smyšlené příklady zkoumající hranice lidské mysli, poznání, jazyka a spravedlnosti. Všechny myšlenkové experimenty jsou doplněny schematickými rozbory, jež zachycují jádro příkladu, očekávaný výsledek a použití daného experimentu v širší argumentaci.

Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček „zjeveného“ náboženství. Výzkumy v rámci přirozeného náboženství si kladou za cíl odpovědět na otázku, co můžeme zjistit o existenci Boha a o jeho atributech čistě pomocí rozumové úvahy a smyslové evidence. Tyto výzkumy nejsou založeny na tvrzeních Bible ani jiných posvátných textů, a neberou v potaz svědectví o zjeveních, zázracích či jakýchkoli jiných nadpřirozených jevech. V rozhovorech tří vzdělaných přátel Hume zkoumá základy náboženské víry a míru jejího racionálního opodstatnění. Rozvíjí kritiku některých tradičních argumentů pro Boží existenci, zejména tzv. teleologického argumentu, jehož podrobný rozbor zabírá velkou část textu. Jeho cílem však nebylo popřít, že Bůh existuje – nebyl ateista v současném slova smyslu. Chtěl jen ukázat, že o Božích vlastnostech a způsobu jeho zasahování do světa nemůžeme s jistotou říci téměř vůbec nic. Hume se v díle dotýká i dalších důležitých témat tradičně probíraných v rámci filosofie náboženství, například problému přítomnosti zla ve světě. Vzhledem k důmyslné kompozici dílo dodnes zůstává interpretační výzvou pro laické čtenáře i specializované badatele.

V drobných a téměř minimalistických textech povídkového souboru Mezi stromy nahlíží autor do lidského nitra, formovaného životem v osobitém islandském prostředí, dávnými vzpomínkami, subtilními mezilidskými vztahy i osamělostí. Zachycuje prchavé okamžiky v životě i smrti protagonistů, okamžiky naplněné tichem, v němž rezonuje skryté napětí. Vnější prostředí odráží vnitřní svět postav, zcela všední situace se prolínají s nevysvětlitelnými momenty. Důležitou roli v povídkách hrají vizuální a zvukové vjemy, které jsou vystiženy velmi jasně, zatímco hranice mezi každodenní realitou a mytickým světem zůstávají zamlžené. Fantastično však není protikladem, nýbrž paralelou moderního přetechnizovaného světa, který působí na jednotlivce stejně chaoticky a destruktivně jako mystické síly. Povídky oscilují mezi úzkostí z nepochopitelného a hlubokým porozuměním pro člověka, smrtelného tvora, který může být zranitelný i nečekaně silný. V roce 2011 získala nejprestižnější skandinávské literární ocenění, Cenu Severské rady za literaturu.

Kdo má rád filmové fantazie Tima Burtona, nebude rozhodně zklamán ani jeho příběhy v knižní podobě. Soubor 23 básní zavádí čtenáře do tragikomického světa absurdity, chytrého humoru a nezapře autorskou věrnost podivuhodným postavičkám trudného vzezření i údělu. Burton jednoduchým, nehledaným a rytmickým jazykem, jenž není nepodobný říkadlům, představuje zranitelnou existenci těchto přinejmenším zvláštních a rozmanitých outsiderů, jejichž životy vyvolávají úsměv i rozpaky. Všechny bytosti zpodobňují nezaměnitelné Burtonovy ilustrace — třeba Ústřičného chlapečka, Toxíka Roye, Mnohoočku, Fleka, kteří zvou čtenáře-diváka aby se stal svědkem i účastníkem jejich bizarních zrození, osudů a "konců".

Je možné na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájit diplomovou práci o onanii v literatuře? Navíc dip­lomovou práci podstrčenou jako kukaččí vejce? Ale román Nika Kelmana Holky, o bohatých chlapících a jejich lolitkách, byl původně také obhájenou diplomovou prací. Pachateli docu-prózy, příběhu stmeleného citacemi k tématu, jsou dva kmenoví autoři nakladatelství dyb­buk. Nela Astonová si kompenzuje úzkost z politicko-vědných bádání nekonečným referenčním průzkumem českých knih a časopisů. Jakub Šofar, kulturní publicista a občasný prozaik, si výkyvy svých depresí udržuje nenasytným čtenářským obžerstvím. Těžko soudit, zda jsou v této nesourodé koalici jeden druhému inhibitorem, či naopak urychlovačem reakcí. Každopádně výsledkem jejich spolupráce je posunutí literární tvorby na další, možná zcela ztracenou (a zatracenou metu). Dva zatracenci volbou, nikoliv osudem, školí o generaci mladšího a o civilizaci vzdálenějšího kamaráda. Všechno je jen náhoda, všechno spolu souvisí. A samohana je jedním z možných/nemožných dosažení cesty ke svobodě…

Halucinace kdysi platily za královskou cestu do nevědomí. Nejedna kultura je, spolu se sny, považuje za zvláštní, vyšší stav vědomí a snaží se je aktivně navozovat pomocí duchovních cvičení, meditace, drog nebo odloučení. Soudobá západní kultura však v halucinacích vidí spíše příznak šílenství nebo znamení, že se s mozkem děje něco hrozného. Tento postoj dokládá i role, již hrály v čarodějnických procesech. Tyto prožitky se totiž naší každodennosti vymykají natolik, že závažně zpochybňují náš zažitý pohled na svět. Halucinace mají mnoho podob a příčin – mohou souviset s očními potížemi, se spánkovou obrnou, migrénou, mohou být jednoduché nebo složité, hudební nebo hlasové. Mohou to být halucinace fantomových údů po amputaci končetiny, halucinace sebe samého neboli halucinace dvojníka, jakéhosi alter ega. Za jejich vznik může například epilepsie, vysoké horečky v dětství, cukrovka, plicní choroby, otrava alkoholem či abstinenční syndrom. Jsou snad geometrické vzory, jež vídáme při migréně a dalších stavech, předobrazem motivů, které známe z výtvarných děl Austrálců? Mohou být plodem halucinací i elfové, skřítci, šotci a víly našich lidových tradic? Jsou děsivé halucinace nočních můr inspirací pro naše představy démonů, čarodějnic či zlomyslných mimozemšťanů? Podílejí se „extatické“ epileptické záchvaty, jimiž trpěl například Dostojevskij, na vzniku konceptu božství? Posiluje nehmotnost halucinací naši víru v duchy a přízraky? Proč všechny známé kultury hledaly a nacházely halucinogenní drogy a používaly je k posvátným účelům?

Proč jsou v lidském jednání a rozhodování takové rozdíly? Jakou roli hraje v našem uvažování a rozhodování morálka? Tyto nelehké otázky, i to jak lidé dospívají ke svým názorům na politická, ale i mnohá další důležitá témata, zkoumá ve svém bestselleru psycholog Jonathan Haidt. Nejdříve shrnuje teorie starých filozofů a postupně se dostává až k současnosti, kdy spolu soupeří dva názory na původ morálky: Je morálka vrozená, nebo je dána především zkušenostmi, jež získáváme v dětství? Pokud je vrozená, tak jak to, že se lidské pohledy na různá morální témata napříč kulturami liší? A pokud je získaná, čím to, že v ní lze bez ohledu na rozdílnost kultur vystopovat určitý opakující se vzorec? Skutečnost je spíš taková, že naše morální úsudky jsou výsledkem intuice a rozumové uvažování přichází až dodatečně. Jsme tedy spíše cosi jako „intuitivní právníci“ – své rozumové uvažování nepoužíváme k nacházení pravdy, ale k k tomu, abychom obhájili názor, jejž vytvořila naše intuice. Haidt svůj odborný text velice čtivě prokládá vyprávěním o svém životě. Přibližuje své dětství, jež ho nasměrovalo k levici a liberalismu, i studijní pobyt v Indii, který ho přiměl vystoupit z navyklého stereotypu. Popisuje pět základů morálky a vysvětluje, proč sympatizantům levice záleží především na dvou z nich a proč se naopak morálka příznivců pravice většinou opírá rovnoměrně o všech pět základů. A přibližuje i to, jaká nedorozumění z toho vznikají. Dokáže tato kniha zúžit zvětšující se propast mezi individualistickými a sociocentrickými společnostmi a potažmo i mezi politickou levicí a pravicí?

Být či nebýt? Mám přivést na tento svět a do této nejasné doby své děti? Ti, kdo si pokládají tyto otázky a nechtějí jednat pouze tak, jak se od nich obecně očekává, bývají svým okolím často ostrakizováni. A přitom uvažujeme-li o těchto věcech čistě racionálně, zjistíme, jsme-li zodpovědní vůči svým potenciálním potomkům, že tato volba není vůbec jednoduchá. Jihoafrický filozof David Benatar ve své knize například obhajuje jasné antinatalistické stanovisko, tedy že mít děti je vždy špatně. Každý z nás tím, že se narodil, utrpěl. Toto utrpení není zanedbatelné, neboť kvalita i toho nejlepšího života je velice bídná – a značně bídnější, než si většina lidí přiznává. I když je pochopitelně příliš pozdě zabránit své vlastní existenci, není pozdě zabránit existenci dalších lidí v budoucnosti. Plodit nové lidi se v této době zdá morálně problematické. Ti, kdo neexistují, totiž nemohou zakoušet žádnou deprivaci. Příchodem na svět utrpíme vážnou újmu, která by nás bývala nepostihla, kdybychom se byli nenarodili. Vzhledem k hlubokému odporu vůči názorům, které kniha obhajuje, se nedá očekávat, že by racionální argumenty měly nějaký vliv na plození dětí. Plození pokračuje a zřejmě přese vše bude pokračovat dál… Existuje nějaký způsob, jak lidskou arogancí a nadutostí otřást v samotných základech?

V této své zásadní knize neurovědec V. S. Ramachandran bere čtenáře na prohlídku různých aspektů lidského vnímání. Přibližuje nejvzrušivější a nejkontroverznější témata v současné neurovědě a ukazuje zvláštní spojení mezi neurologií a lidským chováním. Autor, nazývaný též Galileem neurovědy či novodobým Markem Polem, cestujícím k exotickým a neobvyklým místům mysli, odhaluje různorodá tajemství a schopnosti mozku. Prozkoumává a vysvětluje bizarní chování i neurální mechanismy, které jsou základem duševních poruch, jako je porucha tělesné identity či Capgrasův syndrom. Svá zjištění a porozumění mozkovým záhadám ilustruje případovými studiemi pacientů a ukazuje nám, jak nečekaně spolu tyto fascinující případy souvisejí. Jeho objevy nám poskytují nová vodítka k pochopení toho, jak se náš mozek začal neurologicky odlišovat od zvířecího a začal být fundamentálně lidský. Kniha se snaží nalézt odpovědi na otázky jako například: Jak se vyvinul jazyk? Proč shledáváme určité věci krásnými? Proč jsou někteří z nás tvořivější než jiní? Jak mozek vytváří pocit vlastního já? Proč někdy člověk na bolest reaguje smíchem? Co je příčinou autismu a jak je možné jej rozpoznat a léčit? Proč lidé se záchvatovitými onemocněními spánkových laloků věří, že prožívají bezprostřední setkání s Bohem, a objevuje se u nich hypergrafie, nekontrolovatelná potřeba psát? Proč se pacienti s poškozeným pravým temenním lalokem, jinak inteligentní a zcela při smyslech, odmítají hlásit ke své levé paži? Proč se na kost vyhublá anorektička s naprosto zdravým zrakem při pohledu do zrcadla prohlásí za obézní?