Dybbuk strana 25 z 27

Dvěma pokoutně vydanými sbírkami poezie Ženy a Muži se Paul Verlaine krátce před svou smrtí zařadil mezi největší básnické pornografy všech dob. Výrazně narušil tradici roztomilých nestydatostí Grécourta či Pirona a podal s dosud neslýchanou lascivností subjektivní pornografii. S jazykovou brilantností, všemi básnickými prostředky jeho dřívější lyrické sensitivnosti nyní učinil nejnaturálnější myslitelné sebeodhalení a zveřejnil to nejsyrovější ze svých tělesných představ. Básníkovo dřívější sexuální rošťáctví je zde najednou plně obnažené a v intencích společenské konvence odsuzováno jako oplzlé. Verlaine byl v době vzniku těchto sbírek již na konci života, svou peprnou poezii rýmoval na nemocniční lístky neklidným písmem prý jen kvůli několika frankům, aby si mohl zaplatit trochu absintu. A tak jako báseň Sonet o díře do prdele, kterou sepsal společně s Rimbaudem, boří legendu o čistě duševním a éterickém vztahu, může být i existence těchto knih zpochybněním legendy o „čistém bláznovi“.

Pokud by někdo dokázal snést na jednu obrovskou hromadu všechny knihy světa, vyrostla by na Zemi nová hora. Ta hora by se s největší pravděpodobností jmenovala Papíří. Ale dříve, než by ji lovci senzací stačili zanést do nekonečných seznamů Guinnessovy knihy rekordů, zařadilo by se papíří do dalšího, neméně dlouhého seznamu, a tím by byl soupis ohrožených druhů. Protože co jiného je kniha, vnímáme-li ji jako nositele kulturního dědictví, artefakt, prostředníka mezi člověkem a literaturou? Alespoň tak vidí knihu Jiří Liberzeit, zdánlivě obyčejný knihovník, který stále věří, že v knihách může nalézat skryté sny. Také proto je čas od času nachází. A pak, ruku v ruce s těmito sny, se poprvé v životě odhodlá vystoupit ze své papíří izolace a dotknout se skutečného světa…

Pokud by někdo dokázal snést na jednu obrovskou hromadu všechny knihy světa, vyrostla by na Zemi nová hora. Ta hora by se s největší pravděpodobností jmenovala Papíří. Ale dříve, než by ji lovci senzací stačili zanést do nekonečných seznamů Guinnessovy knihy rekordů, zařadilo by se papíří do dalšího, neméně dlouhého seznamu, a tím by byl soupis ohrožených druhů. Protože co jiného je kniha, vnímáme-li ji jako nositele kulturního dědictví, artefakt, prostředníka mezi člověkem a literaturou? Alespoň tak vidí knihu Jiří Liberzeit, zdánlivě obyčejný knihovník, který stále věří, že v knihách může nalézat skryté sny. Také proto je čas od času nachází. A pak, ruku v ruce s těmito sny, se poprvé v životě odhodlá vystoupit ze své papíří izolace a dotknout se skutečného světa…

DMT: molekula duše je podmanivou a dobrodružnou cestou zákulisím experimentálního výzkumu nejsilnějšího známého psychedelika. Rick Strassman vedl klinický výzkum, během něhož podal tuto látku šedesáti dobrovolníkům. Podrobně zde popisuje uskutečněné experimenty, je nezaujatým badatelem lidské mysli a znovu po dlouhé době přichází s myšlenkou, že psychedelika mají terapeutický potenciál.

Kniha Jana Kameníčka není pouze obrazem životní dezorientace dnešního člověka. Sled událostí, v textu nazíraných jako podobenství současnosti, je bezcílným pohybem „mezi“, a především cestou ke své vlastní podstatě v příběhu začínajícím i končícím zdánlivým návratem k „prvotnímu“. Pokusy bezejmenného hrdiny, lépe řečeno antihrdiny, o identifikaci okolního světa se stávají mostem k znepokojivému zjištění, že člověk je součástí nadmíru dobře zinscenované hry, jež se místy neznatelně prostupuje s realitou. Vědomí konce, strach, otázka oprávněnosti pocitu viny, manipulativní pojetí života jako hry a opakující se návraty již jednou prožitého se stávají hlavními principy osamělého hledání a putování životním prostorem „mezi spánkem“.

Nasměruj nás k poznání tajuplných slov nadpoznatelného nejsvětlejšího a nejvyššího vrcholku. Svým nádherným svitem zcela tajemně a neviditelně naplňují mysli bez očí. Ty se však, drahý Timothei, horlivě věnuješ mystickým kontemplacím. Opusť tedy smyslovou, ale i rozumovou činnost, a vůbec vše smyslové a spekulativní.

Literární pohádková travestie i Pavouk na šalvěji /i nabízí kromě originálního receptu, kterým lze obohatit menu jakéhokoliv banketu, i poněkud nevšední literární zážitek, oscilující kdesi mezi moralitou, kanadským žertíkem, pohádkou pro čtenáře všeho věku a příběhem ze života. Každý nechť si vybere podle svého.

Román Saman přináší komplexní a neobyčejný vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let dvacátého století. Děje se tak na pozadí několika příběhů, jimž dominují životní osudy kněze Athanasiuse Wisanggeniho, který se vrací do země svého dětství, aby tam pátral po tajemných hlasech, jež jako malý chlapec slýchával. Jeho hledání však nabere zcela netušený obrat poté, co se setká s postiženou dívenkou Up... Jednotlivé dějové linie pomalu utvářejí jeden pestrobarevný obraz magického světa plného neskutečných vizí, který se v Indonésii a posléze v New Yorku prolíná se světem každodenní reality. Kniha je plná detailů, symbolických odkazů a nechybí v ní ani řada ožehavých společenských problémů (náboženské konflikty, represe státního aparátu, averze vůči minoritním Číňanům) či otázka sexuality nebo předmanželského sexu. Toto dílo odstartovalo i nový proud literatury, který média označují jako „sastra wangi“ (doslova „voňavá literatura“), tedy tvorbu mladé generace indonéských spisovatelek, jež ve svých dílech otevřeně hovoří o kontroverzních či dosud tabuizovaných tématech tamní společnosti.

Román Saman přináší komplexní a neobyčejný vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let dvacátého století. Děje se tak na pozadí několika příběhů, jimž dominují životní osudy kněze Athanasiuse Wisanggeniho, který se vrací do země svého dětství, aby tam pátral po tajemných hlasech, jež jako malý chlapec slýchával. Jeho hledání však nabere zcela netušený obrat poté, co se setká s postiženou dívenkou Up... Jednotlivé dějové linie pomalu utvářejí jeden pestrobarevný obraz magického světa plného neskutečných vizí, který se v Indonésii a posléze v New Yorku prolíná se světem každodenní reality. Kniha je plná detailů, symbolických odkazů a nechybí v ní ani řada ožehavých společenských problémů (náboženské konflikty, represe státního aparátu, averze vůči minoritním Číňanům) či otázka sexuality nebo předmanželského sexu. Toto dílo odstartovalo i nový proud literatury, který média označují jako „sastra wangi“ (doslova „voňavá literatura“), tedy tvorbu mladé generace indonéských spisovatelek, jež ve svých dílech otevřeně hovoří o kontroverzních či dosud tabuizovaných tématech tamní společnosti.

Novela Neobyčejný čtenář (The Uncommon Reader) oceňovaného britského dramatika Alana Bennetta (za svou hru The History Boys v roce 2006 obdržel šest divadelních cen Tony Awards) začíná popisem neobvyklé situace, kdy královna, když náhodou zabloudila do po

Oliver Sacks, nazývaný „dvorní básník medicíny“, ve své zatím poslední knize s názvem Musicophilia pátrá po místě, které hudba v našem mozku obývá, a po tom, jak ovlivňuje náš psychický i fyzický stav. Stejně jako ve svých dřívějších knihách se pokouší porozumět zkušenostem lidí, kteří vykazují různé neurologické odlišnosti, v tomto případě je to specifické vnímání a přijímání hudby. Zabývá se těmi, které hudba, ať již její poslech nebo aktivní provozování, nejen obohatila a potěšila, ale doslova zázračně vrátila zpět do života. Dočteme se tak o chirurgovi, který po zasažení bleskem náhle začne být posedlý hrou Chopina; o amnesiakovi, jehož paměť trvá pouhých sedm vteřin pro vše vyjma hudby; o dětech s Williamsovým syndromem, které hudbou doslova žijí; dozvíme se o tom, jak hudba dokáže rozhýbat jinak „ztuhlé“ parkinsoniky, vkládá slova do úst lidem, kteří prodělali mozkovou příhodu a jinak nemluví; přiblíží nám život lidí s „amúzií“, kterým zní symfonie jako řinčení hrnců a pánviček atp.

Tato esejistická kniha navádí k pochopení, že bez hlubokého introspektivního vhledu do vlastního nitra se nic podstatného o sobě, o Životě a o jeho smyslu nedozvíme. Dovozuje, že je možné odkrývat hlubokou, niterně významovou souhru jáství, těla a světa. Komplexní subjektivita člověka, tvořená tělem, psychickým nevědomím a vědomím, je — skrze procesy „uvědomování“ a „poznávání“ — odvozena ze Subjektivity a kosmických složek. Jsme jako osobnosti zaslepenou, a někdy i více či méně se rozsvěcující, odvozeninou Božství. Přes dlouhou sekvenci životů, kterou východní nauky nazývají „samsára“ a evoluční biologie ji pojmenovává „fylogeneze“, cestou karmického vyzrávání se nabízí cesta… Porozumět „božské hře“ je úkolem každého z nás, a je i nejvlastnějším smyslem vědy. Introspektivní pátrání po zdroji jáství, spolu s přemítáním nad výroky Mistrů a výsledky věd, vede k pochopení soupodstatnosti lidského a vesmírného, k porozumění vzájemnosti všech podmíněných jevů. Postupným vstupováním „skrytého“ do světa smyslových a prožitkových jevů se projevuje věčné Já, subjektivita, tj. božskost Universa, a vznikají „subjektivní světy“. Děje se tak na základě principu, který bychom mohli nazvat transcendentní hlubinnou účelovou příčinou. Bez pochopení principů epistemologické diference a bez cílené experimentální duchovní praxe — tj. bez pátrání po „já“ a jeho transcendentní podstatě — to nepostřehujeme.

Milostná růže pojednává o zprvu nevinném hraběcím synovi, do erotických radovánek zasvěceném jeho bratranci, jenž poté, co se v Paříži stane členem tajného klubu harémového typu plného hurisek, se rozhodne vytvořit vlastní harém na svém bretaňském zámku. Základ pro něj nalezne v Cařihradu mezi sličnými otrokyněmi, z nichž fantazii nejvíce rozněcuje pohledná Zubejda. Při dalších výpravách jej hojně doplňuje, až dojde k uspokojení všech erotických žádostí.

Experimentální román Jazz II: Rodiče, poprvé vydaný anglicky roku 1979 v kanadském exilu, je, jak již napovídá sám jeho název, silně inspirován jazzovou hudbou, zejména jejími improvizačními prvky. Příběh, který není skutečným příběhem, se odehrává ve sta

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Co je to vlastně vědomí? Kde se v těle nachází? Rodíme se již s hotovým vědomím, nebo vědomí postupně narůstá? A jak je tomu u zvířat? Na tyto a související otázky se v knize pokouší její autor, uznávaný kanadský vědec a spisovatel, popularizátor vědy Jay Ingram, odpovědět. K tématu přistupuje z vědeckého hlediska založeného zejména na výzkumu a experimentech. Například při zjišťování, jak dlouhá je jedna myšlenka, přichází na to, že zdánlivě nepřetržitě plynoucí proud vědomí sestává z izolovatelných, rychle po sobě následujících "stavebních kamenů". Shledává, že nic není pravdy na tom, že používáme jen deset procent mozku, vznáší otázku, kolik mozkových buněk je ke vzniku vědomí potřeba, zkoumá a rozebírá zážitky těch, kteří prožili stavy blízkosti smrti. Dále například zjišťuje, jak se to vlastně má s teorií mysli a schopností vcítit se do druhého, a v neposlední řadě zdůrazňuje nemožnost zcela se spolehnout na své smysly při orientaci ve světě. Jak je tomu u těchto témat zvykem, výsledkem je spíše vznik dalších a dalších otázek, to však nic nemění na tom, že kniha může sloužit jako užitečný a přínosný průvodce všech hledačů poznání.