Dybbuk strana 16 z 24

Shaun Bythell si založil knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?

Dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Emisar je příběh o nezdolném optimismu, vítězícím nad zdánlivě všeprostupujícím pocitem zmaru.

Mladý psychiatr Kadoke pracující na lince prevence sebevražd má problémy s hledáním ošetřovatelky pro svou matku. Žádná o ni nevydrží pečovat delší dobu. Důvodem je jak jeho vlastní dysfunkční osobnost, tak specifický způsob jeho „matky“ vyrovnávat se s vlastními traumaty a depresemi. Vyřeší situaci narychlo najatá promiskuitní suicidální pacientka s hraniční poruchou osobnosti? Může vůbec něco zdravého vzejít z přimíchání další pochybné ingredience do už tak barvitého klokotajícího mixu? Není to všechno vlastně jako mateřská znaménka, která nám ve skutečnosti nevadí, ale ze strachu před možnou rakovinou si je necháme odstranit, abychom si je nakonec schovali do krabičky na památku, protože se od nich neumíme odloučit? Jak je tomu u oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga již zvykem, i v tomto románu stahuje čtenáře co nejhlouběji do bezedné propasti lidských vztahů.

Nezáleží na tom, jestli si postavy vypůjčíme z historie, z mýtů, z vlastního života, ze světa fantazie anebo od kolegů a přátel, důležité je, co s nimi následně uděláme. Angela Carter s originalitou sobě vlastní využívá všech zmíněných možností, aby vytvořila jakousi literární féerii, nasycenou postavami přesných charakterů a plných životů. Ať už se jedná o milenku Charlese Baudelaira, Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské, … prostitutku, jež našla dočasné útočiště a dočasné odpovědi na dosud nezodpovězené otázky mezi Indiány, Edgara Allana Poea anebo křehkou dívku, jež nade vše ctí svého otce, ale skutečně miluje pouze své holuby – pokaždé čtenář nahlédne do rozvírající se lastury postupného odhalování lidského osudu, jenž stojí za to, aby se stal literaturou.

Autobiografický román Léto, kdy otec zemřel maďarské autorky Yudit Kiss pojednává o osudech středoevropské rodiny postižené politickými zvraty posledního století, zejména protižidovským pronásledováním před druhou světovou válkou a během ní. Život členů této rodiny, poskládaný ze střípků vzpomínek hrstky příbuzných, kteří přežili, je vsazen do rámce přítomnosti, do nedávného léta, kdy autorčin otec umíral na rakovinu. Kromě mozaiky čtivých, výstižně napsaných příběhů věnuje tato próza hlavní pozornost napětí mezi generací otců a dětí, konkrétně zejména mezi autorkou a jejím otcem, který se z psychologicky pochopitelných důvodů stal přesvědčeným stoupencem nového řádu, v Maďarsku stejně jako u nás nastoleným roku 1948. Autorka, vychovávaná – v tom nejlepším slova smyslu – v komunistickém duchu, si zvolna začíná osvojovat vlastní vidění a hodnocení světa, který ji obklopuje, až se s otcem názorově rozejde, třebaže jejich citový vztah zůstal neporušený. Jako každé myšlenkově bohaté dílo má i próza Yudit Kiss více rovin: setkáme se v ní s výstižnými postřehy a dojmy ze Ženevy, jejího nynějšího domova, a Budapešti, domova opuštěného, i s jejími zážitky, např. z občanské války v Jugoslávii, o níž si měla příležitost utvořit vlastní představu. Román tak vykazuje široký středoevropský záběr, míněno jak z hlediska prostorového, tak časového, který se v současné literatuře těší rychle rostoucímu zájmu čtenářů.

Tato esejistická kniha navádí k pochopení, že bez hlubokého introspektivního vhledu do vlastního nitra se nic podstatného o sobě, o Životě a o jeho smyslu nedozvíme. Dovozuje, že je možné odkrývat hlubokou, niterně významovou souhru jáství, těla a světa. Komplexní subjektivita člověka, tvořená tělem, psychickým nevědomím a vědomím, je — skrze procesy „uvědomování“ a „poznávání“ — odvozena ze Subjektivity a kosmických složek. Jsme jako osobnosti zaslepenou, a někdy i více či méně se rozsvěcující, odvozeninou Božství. Přes dlouhou sekvenci životů, kterou východní nauky nazývají „samsára“ a evoluční biologie ji pojmenovává „fylogeneze“, cestou karmického vyzrávání se nabízí cesta… Porozumět „božské hře“ je úkolem každého z nás, a je i nejvlastnějším smyslem vědy. Introspektivní pátrání po zdroji jáství, spolu s přemítáním nad výroky Mistrů a výsledky věd, vede k pochopení soupodstatnosti lidského a vesmírného, k porozumění vzájemnosti všech podmíněných jevů. Postupným vstupováním „skrytého“ do světa smyslových a prožitkových jevů se projevuje věčné Já, subjektivita, tj. božskost Universa, a vznikají „subjektivní světy“. Děje se tak na základě principu, který bychom mohli nazvat transcendentní hlubinnou účelovou příčinou. Bez pochopení principů epistemologické diference a bez cílené experimentální duchovní praxe — tj. bez pátrání po „já“ a jeho transcendentní podstatě — to nepostřehujeme.

Mystika dnes na Západě konečně začíná ztrácet příhanu, jež na ní lpěla celá staletí. Významní představitelé západní kultury k ní již přistupují vážně a s respektem, zjišťují, že bez nekvietistické, světu otevřené mystické spirituality je každá kultura po náboženské stránce neúplná. Pokusem o ujasnění si, oč v mystice vlastně běží, a o hledání odpovědi na důležité otázky s ní spjaté jsou i tyto eseje. Snaží se především osvětlit povahu mystické zkušenosti v jejích vyšších polohách a zjišťují nepřevoditelnost bezprostředně-zkušenostní stránky poznání na stránku teoreticky určovanou. Autor charakterizuje nejvýznamnější typy zkušenosti intuice a nastiňuje měřítka adekvátnosti jejího výkladu. Tematizuje fenomén vnitřní proměny jedince, který odhalil svou ontologickou svébytnost a přesunul centrum žití z osoby na niternou hlubinu. Pokud jde o metafyzická pojmová určení intuitivně zakoušené, myšlením vposledku neuchopitelné a v tomto smyslu nemyslitelné absolutní Přítomnosti, rozlišuje autor mezi jejich původními, namnoze metaforickými či symbolickými elementárně-metafyzickými verzemi a jejich pozdějšími odvozenými a teprve sekundárně důležitými verzemi teoreticko-metafyzickými.

Román Saman přináší komplexní a neobyčejný vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let dvacátého století. Děje se tak na pozadí několika příběhů, jimž dominují životní osudy kněze Athanasiuse Wisanggeniho, který se vrací do země svého dětství, aby tam pátral po tajemných hlasech, jež jako malý chlapec slýchával. Jeho hledání však nabere zcela netušený obrat poté, co se setká s postiženou dívenkou Up... Jednotlivé dějové linie pomalu utvářejí jeden pestrobarevný obraz magického světa plného neskutečných vizí, který se v Indonésii a posléze v New Yorku prolíná se světem každodenní reality. Kniha je plná detailů, symbolických odkazů a nechybí v ní ani řada ožehavých společenských problémů (náboženské konflikty, represe státního aparátu, averze vůči minoritním Číňanům) či otázka sexuality nebo předmanželského sexu. Toto dílo odstartovalo i nový proud literatury, který média označují jako „sastra wangi“ (doslova „voňavá literatura“), tedy tvorbu mladé generace indonéských spisovatelek, jež ve svých dílech otevřeně hovoří o kontroverzních či dosud tabuizovaných tématech tamní společnosti.

Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk(2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti nabušenejch letech, co za sebou táhne a co nepočítá, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní tak nějak zlejší; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý jako polyp na útesu, kotrmelci i pomalými obloučky došmejká až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a slovní anorexií, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře.

Jedné bouřlivé zimní noci roku 1813 se v nevěstinci ve východopruském Královci současně narodí dvě děti. Zatímco jedno je hezká a zdravá holčička Henrieta, to druhé, pokřtěné Hercule Barfuss, se narodí hluchoněmé a znetvořené: je to trpaslík, jeho tělesné postižení mu však plně vynahrazují výjimečné duševní schopnosti, kterými normální lidé nedisponují. Obě děti vyrůstají spolu a pojí je hluboký cit, ale po nějaké době se musejí proti své vůli rozejít. Ne však navždy, Hercula čeká dlouhá cesta po tehdejší Evropě, cesta, na níž hledá ztracenou lásku a smysluplný život a zároveň zažije řadu zvratů, dobrodružství a protivenství, jako je vystupování v panoptiku zrůd, pobyt v jezuitském klášteře či bezmála osudové střetnutí s orgány inkvizice. Příběh podivuhodné lásky, obsahující prvky pikareskního, milostného a gotického románu, je příběhem věčného zápasu dobra a zla a vítězství lásky nad lidskou degradací. Jeho autor za něj ve své vlasti získal nejvyšší možné ocenění – Augustovu cenu.