Dybbuk strana 14 z 27

Šrí Nisargadatta Maharadž (1897–1981) — seberealizovaný mistr, který žil v chudinské čtvrti v Bombaji, se stal proslulý svými brilantními, vtipnými a spontánními promluvami, ve kterých vyučoval prostou a úspornou džňána jógu, založenou na vlastní zkušenosti. Kniha obsahuje promluvy z posledních pěti let jeho života. Prospěch ze čtení těchto slov bude přímo úměrný míře vašeho ukotvení neboli usebranosti. „K tomu, abyste poznali pravdu, je potřeba ji zakusit, jinak zůstává pouhou představou. Během života jste vždy Já / Átman. Jakmile jsou nečistoty odstraněny, Já splyne s Já. Tisíce let uplynulo, miliony lidí přišly a odešly. Všichni se nakonec rozplynuli do Já, kde není ani pocit bytí. V tomto stavu není ani sebenepatrnější pocit ‚jáství‘. Opravdový hledající nikdy nezapomíná meditovat na Já. Pro něho neexistuje nic kromě této meditace. Získává úplnost Átmanu. Ten, kdo je zaměřen do světa a ponořen ve světských činnostech, žije v utrpení a stále znova se rodí. Opravdový žák žije podle slov Gurua. Žije jakožto vědomí neboli přebývá v Já. Každé ovoce, je-li nezralé, je hořké či bez chuti. Po určité době, několika dnech či měsících, se v něm objeví sladkost. Poté co si vyslechnete tyto promluvy, pakliže budete trpěliví a setrváte na své cestě, zakusíte na sobě jejich účinky. Nebude to pouhé pozorování, ale bude se jednat o váš vlastní prožitek Já. Když budete vytrvalí, zakusíte na sobě podle své víry změny.“

Stěžejní dílo Barucha Spinozy, významného nizozemského filozofa 17. století, v novém revidovaném vydání. „Spinozův paradox spočívá v tom, že třebaže je nejvíce filozofem filozofů, neboť je jistým způsobem nejčistší, zároveň se nejvíce obrací k nefilozofům a nejintenzivněji podněcuje nefilozofické chápání. Proto může Spinozu skutečně číst každý; i bez dostatečného pochopení spinozovských pojmů je možné z něho načerpat velké emoce a zcela obnovit své vnímání. Na druhé straně historik filozofie, který chápe pouze Spinozovy pojmy, nedospívá k dostatečnému pochopení. Jak řekl Jaspers, potřebujeme dvě křídla — třeba jen proto, aby nám filozofy a nefilozofy přivedla ke společné hranici.“ (Gilles Deleuze) „Jen temná a politováníhodná pověrčivost zakazuje, abychom se radovali. Proč by mělo být ukájení hladu a hašení žízně slušnější než zahánění melancholie? To je můj názor na věc a mé přesvědčení. Žádné božstvo ani nikdo jiný, leda závistivec, by se nemohl těšit z mé nemohou­cnosti a z mých nepříjemností a považovat naše slzy, vzlyky, strach a jiné takové věci za naši ctnost. Naopak čím větší radost pociťujeme, tím přecházíme k větší dokonalosti a tím více se nutně účastníme na božské přirozenosti. Je vlastností moudrého člověka užívat věci a těšit se z nich, jak je to jen možné (nikoli však až k přesycení, protože zde už o žádné potěšení nejde).“

Víte, bez čeho bychom my lidé nepřežili? Bez žížal. Tihle nevidomí básníci hlíny, tak jako my se pomalu propracovávající temnotou, zajišťují zemině dostatek kyslíku, jinak by v ní nic nerostlo. Právě o žížalách napíše na konci devatenáctého století do časopisu článek nevzdělaná selka Gudríd, a touto odvahou jít za svou vášní ovlivní osud nejen svůj, ale i celého svého rodu. Syn Jón zdědí její snivou povahu natolik, že se mu obdiv ke hvězdám stane v opilosti za tuhé zimy osudným. A co Halldór, neochvějně se řídící svým hudbymilovným srdcem a jeho magnetickou střelkou, a pak Eirík směřující od vdané Tove, s jejíž divadelní společností je na turné, k vášnivé arabsko­-italské Batool mající veškeré právo nenávidět druhé pohlaví? Mnozí jim podobní, celé společenství vyhnanců nalézajících se na rozhraní tmy a světla a napůl na útěku před vlastním životem, se sejdou na oslavu v Sólveyině hotelu. Když vystoupíme na světlo, můžeme doufat, že s sebou nebereme tmu. Žijeme přeci tak, jak nejlépe umíme, s vědomím možné fatální chyby, kdy však největší nectností je zbabělost. Jón Kalman Stefánsson zde znovu prokazuje svůj mistrný talent rozehrávat orchestr lidských emocí. Poskytuje neobyčejně komplexní obraz vzájemně se překrývajících osudů postav pronásledovaných metafyzickými otázkami. Pozoruhodný rébus knihy Tvá nepřítomnost je tmou je matoucí i dojímavý zároveň, tak jako jiné autorovy knihy.

V roce 1972 začal Jan Švankmajer pracovat na projektu svého imaginativního Bilderlexikonu. V té době to byl ovšem akt čirého zoufalství, neboť bylo zřejmé, že projekt v plném rozsahu nebude moci nikdy realizovat. Po roce usilovného střihání obrazových podkladů a lepení koláží si uvědomil, že vytvořit jakýsi adekvátní imaginativní odraz Brockhausu nebo Meyers Konversations-Lexikonu je úkol nejen nad jeho síly, ale i nad možnosti doby. Sestavit Bilderlexikon alternativního světa by byla práce na celý život a nejen pro jednoho člověka. V roce 2022 jsme se rozhodli vydat alespoň torzo této plánované knihy a pokusili se sehnat veškeré, mnohdy technicky zcela nekvalitní, většinou již dostupné podklady… Než ale stačila tato kniha vyjít, svět se převrátil. Ale možná, že se nepřevrátil, jen se jeho chod urychlil. Miliony běženců už jsou tady, jenže z jiného konce světa, než se čekalo. Všechny ekologické plány na záchranu planety jdou stranou. Zelený „Deal“ padl. Zelenou naopak znovu dostaly uhlí a atom. Místo záchrany planety tu máme opět závody ve zbrojení.

Jiří Šotola coby autor veršů je v současnosti spíše relativizován, ne-li úplně přehlížen. Přitom jeho básnická tvorba provokuje i tím, co o ní dodnes vlastně spíš jen tušíme a co v ní na nás ještě čeká k objevení. Strach, úzkost i sarkastická nota jsou narovnávány a doplňovány ideálem, snem, budoucností. Kontrast i polemika (mnohdy se sebou samým) vede básníka pomalu, ale jistě k výraznému teatrálnímu gestu, k jakési nečasové, loutkové podobě nějakého světa, na nějž se díváme, ve kterém se stejnou měrou ubližuje i miluje. Míří k rozporům, k dialogičnosti, k nějaké stále výraznější dějové poezii.

Frances Horovitzová patřila ke kulturnímu hnutí autorů šedesátých let, které se samo označilo coby „underground“. Uvádí nás do životní situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné. Několika slovy nastíní problém, který zuří pod částečně klidnou a nehybnou hladinou. Její živelnost, něha, sexualita, přirozená dospělost bez infantility, její snaha porozumět přírodě kolem, její zaujetí i přirozená fascinace faunou a flórou — to všechno jen zasazuje do krátkých, zdánlivě nedějových veršů. Splňuje představu toho, jak by mohla v současnosti vypadat jedna z podob relevantní lyrické poezie.

Většina z nás začíná den šálkem kávy nebo čaje, občas si dáme čokoládu, někteří kouříme nebo konzumujeme různé bylinné doplňky, a jsou i tací, kteří užívají nelegální drogy. Kniha Rostliny a lidský mozek si dala za úkol popsat, nejen jak na nás z hlediska farmakologie nebo psychofarmakologie působí chemické látky odvozené z rostlin a hub, ale zejména proč tomu tak je. K čemu to je rostlině dobré? Co ji nutí syntetizovat látky, které mají takový vliv na lidský či zvířecí mozek? Podle proplétající se evoluce lidí a látek odvozených z psychoaktivních rostlin za sebou máme bohatou historii vzájemného přínosného ovlivňování. Doklady objevíme mezi pozůstatky nalezenými na místech rozkvětu rozličných jihoamerických kultur, na malbách v subsaharských jeskyních či u objektů z italských nebo španělských archeologických nalezišť. Nejpodstatnější odpovědi nám ovšem poskytnou dvě převládající formy života na naší planetě, rostliny a hmyz, a mnoho ekologických rolí, které u rostlin hrají sekundární metabolity. Něco naznačí také biologická příbuznost mezi hmyzím a lidským mozkem nebo podobná mezibuněčná signální cesta, kterou spolu sdílí rostliny a lidé. Kniha s námi projde zásadní alkaloidy, např. kofein, řadu jedů a několik halucinogenů a většinu zneužívaných drog (např. morfin, kokain, DMT, LSD a nikotin), fenoly a polyfenoly, které tvoří velkou a prospěšnou část našeho přirozeného jídelníčku, a nakonec terpeny, skupiny multifunkčních sloučenin, které fungují jako aktivní složky marihuany a řady bylinných výtažků, jako je ženšen, ginkgo a kozlík lékařský.

Soubor povídek Bez tebe navazuje na Růžkovy knihy Bez kůže (dybbuk, 2010) a Bez růže (dybbuk, 2011). Autor zde opět provází čtenáře drsnými a drásavými peripetiemi svého osudu. Vzpínáme se marně osudu, tomu hroznému industriálu okolní krajiny i své duše. Vzpínáme se, tunu neutáhneme, musí nám stačit metrák. Jak hledat smysl v tom prohraném, posraném životě? Možná pomocí alkoholu. Tím, jak alkohol v člověku mění vědomí, v něm spouští mechanismus prozření, který mu umožňuje vidět věci jinak — aspoň u někoho. Je ale nutné mít aspoň smysl pro humor. Nejsme bohužel střízlivě romantičtí, buď se propadáme, nebo se vznášíme. Chodíme s nosem nahoru a s očima dolů, uzavřeni v sobě jako v tmavé láhvi. Když píšeme, nečerpáme přitom z nějaké čiré studánky, abychom po dopsání museli čekat, než se pramen zase naplní. Máme žumpu pořád plnou.

Jolka si myslí, že studijní pobyt v Petrohradu je dobrý nápad, jak za sebou spálit mosty. Jak se naučit být sama a hlavně získat nový pohled na značně komplikované rodinné a milostné vztahy, které nechala doma. Cizí prostředí, cizí jazyk, poznávání velkoměsta na Něvě i lidí v něm s sebou ale znovu přináší vztahy, které se — vlastně nepřekvapivě — začínají Jolce značně komplikovat. Rozervaná hrdinka z 21. století vypráví expatovskou variaci na stále stejné téma: člověk sám před sebou neuteče ani na kraj světa.

Epiktétova Příručka doplněná o fragmenty jeho Rozprav obsahuje zásady stoické filosofie a představuje kontury jejího pohledu na svět. Lidská mysl musí být podle stoiků schopna rozlišit kam až sahá boží vliv, od toho, co je v dosahu jednání každého člověka. Třetí část této knihy představuje některé myšlenky nejstarších reprezentantů této filosofické školy např. Zénóna či Chrýsippa, zarámována tu souhlasnými komentáři Senecovými, jinde jízlivými poznámkami Ciceronovými. Primárním úkolem knihy není představit souvislý výklad stoického učení, ale být svému čtenáři užitečnou pomůckou a dopomoci mu k pokroku směrem k blaženosti. Tedy k životu zcela svobodnému a pokojnému, oproštěnému od bolesti, ale i neuvážené slasti. Aby u svého čtenáře takového pokroku mohl dosáhnout, představuje Epiktétos nejen přísnou stoickou doktrínu, ale také menší krůčky, důvtipné a prozíravé rady a mentální cviky, založené na bystrém pozorování lidské psychiky.

V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.

Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí, zanechaných kdysi dávno „na smutném břehu snu“. Kolem svého jednadvacátého roku přestal opouštět dům a brzy nato i své lože, na němž setrval — jen s občasnými přestávkami — takřka tři desetiletí. Hlavní představitel spiritualistické a meditativní poesie z přelomu století.

Karel Hynek je jeden z nejoriginálnějších a nejsvobodnějších hlasů konce čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století, daleko přesahující všechny žánrové i skupinové škatulky a škatule, do kterých byl kdy natlačen. Autor surový až k temnotě a běsům. Možná byl pro tuto svou drsnost, erotickou bezhlavost, humor a ironickou de- a re-konstrukci klasických textů, jako je Babička Boženy Němcové nebo Malý lord od Frances Hodgson Burnettové, i trochu obcházený a přidávaný jen tak mimochodem k avantgardním jménům. Básník extrémně svérázný a jedinečný.

Rudolf Altschul (1927–1945), člen legendárních spořilovských surrealistů, byl aktivní něco málo přes dva roky. Ale každý rok, každý den stvrzoval své fantazijně rozvité básně konkrétním krokem, činem. Surrealismus byl pro něj láska i revolta, žena i odboj. Prostě smysl („v každém smyslu jara“), pravda (která „hledá svět v náměsíčných“), naděje („jež není rapírem“). Knížka Otázky rychle kladené v běhu sbírá dohromady všechno, co po básníkovi zbylo. Ačkoli jsme se snažili posbírat k věci maximum, je výsledkem útlá knížka. Malý hold velkému básníkovi.

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu a potom zpět? Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt.

DMT: molekula duše je podmanivou a dobro­družnou cestou zákulisím experimentálního výzkumu nejsilnějšího známého psychedelika. Při svých jedinečných studiích podal americký psychiatr Rick Strassman tuto látku šedesáti dobrovolníkům. Jako nezaujatý badatel lidské mysli podrobně popisuje výsledek experimentů, a znovu tak po dlouhé době potvrzuje myšlenku, že psychedelika mají určitý terapeutický potenciál. DMT se už v našem těle nachází, je přirozeně uvolňováno epifýzou. Podle autora tento proces umožňuje vstoupení duše do těla, resp. vystoupení z něj, a stává se proto podstatou zážitků zrození a smrti. Vnějšně podané DMT vyvolává mystické a transcendentální zážitky i stavy blízké smrti, které téměř pro každého účastníka studie představovaly jednu z nejhlubších zkušeností v životě. Dozvídáme se o očekávání těch, kteří se rozhodli vkročit do fascinujících sfér své duše, a jaké nebezpečí je tam někdy čekalo. Výzkum DMT, jako i jiných psychoaktivních látek, přispívá k povědomí o tom, že obýváme mnoharozměrný vesmír, mnohem komplexnější a zajímavější, než předpokládají vědecké teorie. Užití DMT umožňuje opustit obvyklý program běžné reality a získat spolehlivý přístup k jiným oblastem, které nám mohou napovědět, kdo vlastně jsme a proč tu jsme. Pokud bychom dokázali tuto látku rozumně využívat, znamenalo by to pokrok a novou cestu ve zkoumání nejzáhadnějších částí lidské mysli a duše. Velmi objevná četba pro každého, kdo se zajímá o mysl, filozofii, podstatu skutečnosti a spiritualitu.