Dybbuk strana 21 z 24

V roce 1972 začal Jan Švankmajer pracovat na projektu svého imaginativního Bilderlexikonu. V té době to byl ovšem akt čirého zoufalství, neboť bylo zřejmé, že projekt v plném rozsahu nebude moci nikdy realizovat. Po roce usilovného střihání obrazových podkladů a lepení koláží si uvědomil, že vytvořit jakýsi adekvátní imaginativní odraz Brockhausu nebo Meyers Konversations-Lexikonu je úkol nejen nad jeho síly, ale i nad možnosti doby. Sestavit Bilderlexikon alternativního světa by byla práce na celý život a nejen pro jednoho člověka. V roce 2022 jsme se rozhodli vydat alespoň torzo této plánované knihy a pokusili se sehnat veškeré, mnohdy technicky zcela nekvalitní, většinou již dostupné podklady… Než ale stačila tato kniha vyjít, svět se převrátil. Ale možná, že se nepřevrátil, jen se jeho chod urychlil. Miliony běženců už jsou tady, jenže z jiného konce světa, než se čekalo. Všechny ekologické plány na záchranu planety jdou stranou. Zelený „Deal“ padl. Zelenou naopak znovu dostaly uhlí a atom. Místo záchrany planety tu máme opět závody ve zbrojení.

Způsob vzniku novely Locus Solus, podobně jako Afrických dojmů a dalších svých děl, Raymond Roussel odhalil až posmrtně ve svém textu Jak jsem psal některé své knihy. Zrodil se z formálního omezení, kterým se autor řídil, kdy vzal dvě podobná slova, přidal k nim slova sice stejná, ale mající dva významy, a získal tak dvě téměř identické věty, na jejichž základě pak staví celý text. Význačný vědec a vynálezce Martial Canterel pozve skupinu svých kolegů a přátel k návštěvě svého venkovského sídla Locus Solus. Návštěvníkům předvádí stále bizarnější vynálezy korunované živým obrazem, ve skutečnosti představovaným mrtvými lidmi oživenými pomocí tekutiny resurrectinu, která po vstříknutí čerstvou mrtvolu nutí opakovat nejdůležitější událost jejího života. Raymond Roussel, za svého života nepochopený a znevažovaný, byť naprosto originální autor, jehož dílo obdrželo negativní reakce, se nakonec dočkal obdivu surrealistických skupin a dalších avantgardních autorů.

Víte, bez čeho bychom my lidé nepřežili? Bez žížal. Tihle nevidomí básníci hlíny, tak jako my se pomalu propracovávající temnotou, zajišťují zemině dostatek kyslíku, jinak by v ní nic nerostlo. Právě o žížalách napíše na konci devatenáctého století do časopisu článek nevzdělaná selka Gudríd, a touto odvahou jít za svou vášní ovlivní osud nejen svůj, ale i celého svého rodu. Syn Jón zdědí její snivou povahu natolik, že se mu obdiv ke hvězdám stane v opilosti za tuhé zimy osudným. A co Halldór, neochvějně se řídící svým hudbymilovným srdcem a jeho magnetickou střelkou, a pak Eirík směřující od vdané Tove, s jejíž divadelní společností je na turné, k vášnivé arabsko­-italské Batool mající veškeré právo nenávidět druhé pohlaví? Mnozí jim podobní, celé společenství vyhnanců nalézajících se na rozhraní tmy a světla a napůl na útěku před vlastním životem, se sejdou na oslavu v Sólveyině hotelu. Když vystoupíme na světlo, můžeme doufat, že s sebou nebereme tmu. Žijeme přeci tak, jak nejlépe umíme, s vědomím možné fatální chyby, kdy však největší nectností je zbabělost. Jón Kalman Stefánsson zde znovu prokazuje svůj mistrný talent rozehrávat orchestr lidských emocí. Poskytuje neobyčejně komplexní obraz vzájemně se překrývajících osudů postav pronásledovaných metafyzickými otázkami. Pozoruhodný rébus knihy Tvá nepřítomnost je tmou je matoucí i dojímavý zároveň, tak jako jiné autorovy knihy.

Název tohoto Platónova dialogu v řečtině zní Symposion, což lze také přeložit jako „pitka“ či „pití“. V řecké kultuře však společné pití ne­označovalo událost, jak si ji představujeme a vykonáváme dnes. Byla to zábava, jejíž součástí sice bylo popíjení vína, ale měla i jistý obřadní a slavnostní charakter. Tento dialog pak je oslavou moci a síly opomíjeného boha Eróta. Text sestává ze sedmi řečí, z nichž každá má svá specifika, svůj vlastní styl a strukturu. Bez nadsázky lze též říci, že autor každé z nich má určitý psychologický profil. Jednotlivé řeči se samozřejmě různí i z hlediska obsahu a též z hlediska volby jazykového stylu je kupříkladu řeč lékaře Eryximacha strohá, vědecká, bez uměleckých příkras, oproti tomu řeč dramatika Agathóna oplývá celou řadou uměleckých prostředků, přičemž však není tak myšlenkově obsáhlá jako některé řeči předchozí.

V erotické novele připisované francouzskému básníku Guillaumu Apollinairovi Hrdinské činy mladého donchuána nutí dospívajícího mladíka jménem Roger jeho náhle probuzený a neutuchající chtíč postupně svádět všechny ženské obyvatelky zámeckého sídla svých rodičů, kde tráví letní dny, a zasvěcovat je do tajů tělesné lásky. Nezastaví se před ničím, ať to jsou dveře pokojíku služebných, požehnaný stav manželky správce, dívčí nevinnost jeho sester či odmítavost vlastní tety – neexistuje pro něj žádná překážka. V tomto díle, pokrývajícím širokou paletu erotické lásky a nevyhýbajícím se ani tabuizovanému incestu, si podle Alexandrianových Histoire de la littérature erotique (Dějin erotické literatury) Apollinaire vytvářel imaginární pohled na období svého dospívání.

Soubor povídek a reflexí Hledání člověka a sny o milování se s ním je literární a existenciální výpovědí, která staví na neobvyklých příbězích a zároveň na expresivních záznamech vypravěče. Ten se objevuje napříč textem v řadě v nezvyklých, někdy zarážejících podobách, přičemž jeho role zůstává znepokojivě neměnná. První část knihy, Hledání člověka, provádí čtenáře fantaskním světem, i když minipovídky reflektují spíše absurditu světa skutečného. Druhá část, Sny o milování se s ním, je souborem snových představ a tajných zákoutí duše autora – i čtenáře, nechávajícího se zcela pohltit imaginací a atmosférou próz, děsivou i přitažlivou zároveň.

Výbor Vy srdce v ohni mroucí představuje skromné básnické dílo Vladimíra Houdka (1869–1908). Na rozdíl od mnoha generačních druhů je dnes skoro neznámý, ačkoli i několik málo ukázek v antolo­giích z nedávné doby prozrazuje autora svébytného a nezaměnitelného tónu. Houdkovy seberozdíravé texty jsou exponovány v neúprosně kontrastním světle, odhalujícím determinaci lidského osudu rozkladnou mocí tělesnosti. Obzor básní je směstnán do stále znovu opakovaných motivů a scenerií, jimž dominuje úděl prvotního hříchu, vášeň ve své tělesné a téměř vždy ponižující, odpudivé, tragické podobě. "Oheň vášní" plane ničivě a neuhasitelně, a na pozadí "ohně bolestí a vzdoru" se vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit — chladná a vzdorovitá důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě. Pohrdnutí časovým stejně jako věčným je neobvyklé svou mimořádnou důsledností — a bezvýchodností. Přesto jako kdyby autor na několika místech vydal také svědectví o tom, že za naprostým vzdorem a pohrdáním je přece skryta potřebnost doteku s nadčasovým — i kdyby "v cíp nebes, věž kde čněla" mohla směřovat jen "němá výčitka". Sklonění, kterému zde předchází dopředu beznadějně ztracený zápas s viděním a prožitkem světa, je tím nejosvobodivějším rozměrem naprostého zřeknutí se východiska z pobytu zde, "v pochmurné vášně roznětu", v níž není víc než "děs prázdna" a kde jen "plameny krve zbaví záhrobní zimy".