Dybbuk strana 21 z 27

Dychtivost. Žárlivost. Umanutost. Zběsilost. To je ono. Zběsilost v srdci. Ale na rozdíl od Lynchova filmu, který je šílený, a přesto romantický, v Růžkových textech šílenství číhá v umně zamaskovaných úkrytech za větami, ale romantika se vytrácí, mi zí, a na konci máte pocit, jako by nikdy neexistovala. Snad kromě Ludvíka Vaculíka žádný český literát, píšící o sobě, není tak otevřený, tak obnažující se, až exhibicionistický jako Pavel Růžek. Po knize Bez kůže, temné zprávě o životě učitele v dob ě normalizace v industrializované krajině, nakládá v další knize na čtenáře své hříchy vrchovatě a pak je pošle na pochod s tou plnou polní do děsivé krajiny rozpadajícího se manželství. Do země rozpadu. Bez růže. To není ztráta jedné kytičky jak v t elevizní soutěži, ve které dál můžete pokračovat. To je ztráta absolutní, definitivní. Všechno je přitom logické a jasné, když není možné věci napravit, tak další snažení je už spíše křečí, karikaturou. Ale manžel Růžek i spisovatel Růžek dál zběsile věří.

Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietn amského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry. Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror, historická féerie, parafráze pohádky a upocený underground. Poetika ulpívá na imitaci, parodii, trivialitě, nelogickém přeskoku apod. Autor vulgo stará milenka přiznává až toporně vliv Depeche Mode. Faciální jarryovské motivy se vynořují z potrhaných kulis: vybavuje se nám pomuchlaný, bohorovně proteovský Čtyřlístek.

Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietn amského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry. Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror, historická féerie, parafráze pohádky a upocený underground. Poetika ulpívá na imitaci, parodii, trivialitě, nelogickém přeskoku apod. Autor vulgo stará milenka přiznává až toporně vliv Depeche Mode. Faciální jarryovské motivy se vynořují z potrhaných kulis: vybavuje se nám pomuchlaný, bohorovně proteovský Čtyřlístek.

Soubor básní je rozdělen na dvě části: tvoří je starší básnická sbírka Zvířátka z pozůstalosti (remix 2011), upravené vydání již jednou publikovaných textů soustředěných kolem ústřední a rozsahem nejdelší skladby Pan J kouzlo a podfuk, a blok naz vaný Cizivilizace, glosující stav současné společnosti. Strohá lékařská zpráva se náhle proměňuje v básnický text. Zcela přirozeně a samozřejmě se zde též objevují subatomární částice, srpek z makromolekul, urychlovače nebo pěšiny vnímané jako neuron y přírody, prozrazující důvěrnou znalost tohoto prostředí. A přitom s nimi souvisí snaha o odkrývání nové citlivosti k tělu, řeči, i světu kolem.

Soubor básní je rozdělen na dvě části: tvoří je starší básnická sbírka Zvířátka z pozůstalosti (remix 2011), upravené vydání již jednou publikovaných textů soustředěných kolem ústřední a rozsahem nejdelší skladby Pan J kouzlo a podfuk, a blok naz vaný Cizivilizace, glosující stav současné společnosti. Strohá lékařská zpráva se náhle proměňuje v básnický text. Zcela přirozeně a samozřejmě se zde též objevují subatomární částice, srpek z makromolekul, urychlovače nebo pěšiny vnímané jako neuron y přírody, prozrazující důvěrnou znalost tohoto prostředí. A přitom s nimi souvisí snaha o odkrývání nové citlivosti k tělu, řeči, i světu kolem.

Postkatastrofická krajina surrealistických básní básníka a prozaika Pavla Řezníčka tvořících sbírku Mizející ve voliéře je zaplněna přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí. A tak se ozývají mluvicí hodinky, cho botnice po požádání o občanský průkaz dělají lascivní gesta, psi ženou po ulici dřevěné manekýny z výkladu, elektřina prchá z transformátorů, neboť se tam necítí dobře, a dochází k dehonestaci veverky. Krajinu okupují postavy papežů střílených do čel a členy Svazu španělských pěstitelů mrtvých očí za absenci podpory ve volební kampani, papežů oblizujících se navzájem s hady, na hůlku s bodcem napichujících odpadky, sbírajících vajgly a vykuřujících je, nadávajících turistům, kteří chtějí vidět, j ak kupírují uši netopýrům a trhají hlavy habešským dětem, přičemž pneumatická kladiva rozbíjejí nebesa počmáraná nápisy "Pánbůh je vůl". Kdo je to vlastně básník? Podle Řezníčka je básník podolek, česnek jak hvězdné nebe nade mnou a rosa v budoáru ja ko mravní zákon ve mně. Básník poráží stromy se zavázanýma očima, básník je závrať z mlíčí, které vypouští ta správná ryba na správný kaviár, a stačí mu, když má na talíři kus vraního masa. Je to hlavně ten, který ví, že rozkvetlé lány tulipánů a beg onií jsou naší jedinou nadějí ve světě vepřových kolen prolezlých šváby a revolverů, které přišly do jiného stavu a rodí stále nové a nové.

Kniha Ladislava Nebeského Obrazce slov s podtitulem plošné binární básně představuje nejnovější tvorbu tohoto autora. Jeho nynější idea plošné binární básně volně navazuje na původní ideu binární básně z let šedesátých, která byla v té době patrně je ho nejoriginálnějším příspěvkem k experimentální poezii. Zřetelný formální posun od původních binárních básní k plošným binárním básním přítomnosti vedl k radikálnímu rozšíření možností autorovy současné poezie.

Vizionář a vědec Peter Russell ve svém bestselleru Okno v čase odvážně nastoluje hlavní duchovní výzvu naší doby možnou transformaci našeho vědomí na vyšší úroveň. V čase vrcholící globální krize, obav z ekologické katastrofy a politického chaosu n ám přináší nadějné poselství. Analýzou příběhu světové evoluce osvětluje možný další směr našeho vývoje, jenž nekončí nutně tragicky. Řešení, které zprostředkovává logickým jazykem a zdravým rozumem, čerpá argumenty z hlubokých znalostí fyziky, psych ologie, náboženství a metafyziky. Ti, kteří tuší, že této přeměně, prohlubující spojení s naší vnitřní podstatou, je nutno aktivně asistovat, najdou v této knize návody, jak získat odvahu a potřebné znalosti k rozvoji své duchovní praxe a jak přispět k dovršení evoluce lidstva. Neboť času již není nazbyt: okno v čase, které se otevřelo, když se na zemi objevil Homo sapiens sapiens, se totiž dle autora brzy začne znovu uzavírat.

Soubor povídek a reflexí Hledání člověka a sny o milování se s ním je literární a existenciální výpovědí, která staví na neobvyklých příbězích a zároveň na expresivních záznamech vypravěče. Ten se objevuje napříč textem v řadě v nezvyklých, někdy zarážejících podobách, přičemž jeho role zůstává znepokojivě neměnná. První část knihy, Hledání člověka, provádí čtenáře fantaskním světem, i když minipovídky reflektují spíše absurditu světa skutečného. Druhá část, Sny o milování se s ním, je souborem snových představ a tajných zákoutí duše autora – i čtenáře, nechávajícího se zcela pohltit imaginací a atmosférou próz, děsivou i přitažlivou zároveň.

Ve svém prvním prozaickém útvaru Itinerář – automatický text na ruční pohon, jenž byl napsán za několik večerů a nocí plných totální psychické exhaustace a na pokraji deliria a jejž autor považuje spíše za osobní dokument než za literární dílo, básník Albert Kaufmann shrnuje své pocity z prvního roku svobody. Úvahy nad současným stavem české společnosti, nalézající se krátce po sametové revoluci na nejisté cestě, jsou spisovány z pohledu hořkých zkušeností a vyznačují se cynickým odstupem. Tento nadhled a vysoká schopnost reflexe však zároveň z textu vytvářejí spíše nadčasové dílo, které vybízí k obecnému zamyšlení.

Ve svém prvním prozaickém útvaru Itinerář – automatický text na ruční pohon, jenž byl napsán za několik večerů a nocí plných totální psychické exhaustace a na pokraji deliria a jejž autor považuje spíše za osobní dokument než za literární dílo, básník Albert Kaufmann shrnuje své pocity z prvního roku svobody. Úvahy nad současným stavem české společnosti, nalézající se krátce po sametové revoluci na nejisté cestě, jsou spisovány z pohledu hořkých zkušeností a vyznačují se cynickým odstupem. Tento nadhled a vysoká schopnost reflexe však zároveň z textu vytvářejí spíše nadčasové dílo, které vybízí k obecnému zamyšlení.

Ve svém prvním prozaickém útvaru Itinerář – automatický text na ruční pohon, jenž byl napsán za několik večerů a nocí plných totální psychické exhaustace a na pokraji deliria a jejž autor považuje spíše za osobní dokument než za literární dílo, básník Albert Kaufmann shrnuje své pocity z prvního roku svobody. Úvahy nad současným stavem české společnosti, nalézající se krátce po sametové revoluci na nejisté cestě, jsou spisovány z pohledu hořkých zkušeností a vyznačují se cynickým odstupem. Tento nadhled a vysoká schopnost reflexe však zároveň z textu vytvářejí spíše nadčasové dílo, které vybízí k obecnému zamyšlení.

Soubor povídek a reflexí Hledání člověka a sny o milování se s ním je literární a existenciální výpovědí, která staví na neobvyklých příbězích a zároveň na expresivních záznamech vypravěče. Ten se objevuje napříč textem v řadě v nezvyklých, někdy zarážejících podobách, přičemž jeho role zůstává znepokojivě neměnná. První část knihy, Hledání člověka, provádí čtenáře fantaskním světem, i když minipovídky reflektují spíše absurditu světa skutečného. Druhá část, Sny o milování se s ním, je souborem snových představ a tajných zákoutí duše autora – i čtenáře, nechávajícího se zcela pohltit imaginací a atmosférou próz, děsivou i přitažlivou zároveň.

Poutavé vyprávění Homera Pounda o životě na americkém venkově 19. století jako by vypadlo z románů Marka Twaina. Před zrakem dospívajícího chlapce se kříží velké události amerických dějin, úchvatné okamžiky, v nichž se rozhoduje o nejisté budoucnosti celých generací, spolu s každodenními příhodami z okolí Chippewa River a přilehlého Chippewa Falls. To vše oživuje pozorovatelský talent a neodolatelná touha vyprávět: Poundův svět je světem „hvízdajících pil“ a „klidných vorů“, světem obývaným tajuplnými „Indžuny“, kteří ze dne na den mohou odložit dýmku míru a pokrýt se válečnými barvami, ale také světem širokých plání, které brázdí vlaky putující z jedné strany kontinentu na druhou. Pokud bychom z dějin americké literatury měli vybrat jen několik děl, která si zaslouží nálepku „magický realismus“, Poundovo vyprávění by zajisté bylo mezi nimi. Skutečně, americký Středozápad předminulého století snad ani nelze líčit jinak než magicky a zřejmě neexistoval povolanější vypravěč, který by tento kraj zachytil.

Jádro románu Role člověka tvoří vyprávění bývalé obchodnice s galanterií. Sdělovaný příběh její rodiny současně slouží jako inspirace spisovateli pozbyvšímu literární nápady: Manžel nejmladší dcery, cizinec tmavé pleti, se při práci řidiče autobusu pere s nelítostnou místní realitou; syn předstírá, že stále pracuje v počítačové firmě, zatímco klesl na pozici opraváře počítačů; nejstarší, nejúspěšnější dcera bojuje s pocitem vyprázdněného života prosezeného na pracovních poradách. Při nečekané r áně osudu se však členové rodiny rozhodnou vzít spravedlnost do vlastních rukou I tento román je stejně jako Hotakainenova předchozí díla dokladem velkého pozorovacího talentu autora a jeho smyslu pro humor, tón je však daleko agresivnější a cynič tější. Pokládá nám otázku: Co se vlastně stane s pravdou a co se smyšlenkou, když spisovatel slyšenou skutečnost přetvoří v literaturu? A hlavně: Jak dalece odpor proti gilotině života a snaha vyvléci se z řetězce příčin a následků závisí na vnitřní schopnosti každého člověka? A do jaké míry je toto donkichotské úsilí mařeno daností a jedinečností lidského osudu?

Poetika střízlivosti a zdánlivě prosté sdělnosti je v další sbírce Jana Borny posílena hraniční trpělivostí, které je autorovi pro všední život potřeba a s níž postupuje ode dne ke dni jako my všichni, a přece podstatně jinak. Má-li v sobě motiv cesty vždy výrazný existenciální význam, ve verších knihy Na dosah je živen vyprahlostí okolní krajiny stejně jako schopností čistého či lehce ironického prožitku radosti z vezdejšího poznávání na naší silnici. Subjektivní atakuje objektivní, dnešní přesahuje v nekonečné, toužebné se přeměňuje ve vědoucí. Tenká mez protikladů přijímaná bez lidsky marného vzpouzení se, a proto trpělivě mířící ke sjednocení.