Dybbuk strana 20 z 27

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Svou knihou Obrazy ke čtení (s podtitulem binární poezie) se Ladislav Nebeský i tentokrát hlásí k poezii experimentální. Básně této knihy jsou založeny především na konfrontaci podoby čtvercových obrazů, sestavených z bílých a černých prvků, a obsahu víceslovných nápisů na jejich obvodu. Obraz je s nápisem svázán: v řádcích a sloupcích obrazu jsou písmena nápisu zakódována.

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Sbírka volně propojených textů, navazující svým názvem na autorův dřívější soubor Daidalova zoufalství, je tak jako u řeckého mýtu příběhem synovského hledání svého místa ve světě, snad neúspěšným vzletem na křídlech fantazie před rozpuštěním pojivého vosku a dopadem do mučivých vln nemilosrdné smrti. Od pokusu o útěk z maloměsta k umělecké profesi, přes boj s dominantními příbuznými a právo si osobujícími bytnými až po snové úprky do zneviditelňujícího prostředí, poeta stále trpí a zoufale dále hledá. My to však můžeme udělat tak, že si jeho pokus o vzlet vyložíme jako příklad, k němuž je třeba vzhlížet a jehož je třeba se s nadějí držet, neboť je možné, že jiné cesty není.

Novela je rozčleněna do tří oddílů. Každý se pokouší nastínit možné pozadí a souvislosti tří odlišných, avšak podobně velmi temných událostí. První část za své východisko bere známou fotografii, na které sup číhá na podvyživené súdánské dítě; druhá část přibližuje okolnosti smrti Paula Celana, který se dobrovolně utopil v pařížské Seině; třetí pak pojednává o příčinách a následcích zatčení německého básníka Hölderlina na základě obvinění ze spiklenectví. Tyto konkrétní momenty jsou brány jen jako orientační body, kolem nichž je vybudován barvitý obraz, který tvoří nenaplněné touhy, nepochopení, marnost a zmar, nemožnost nalézt sílu k roztržení dusivé pavučiny okolního světa. Jakkoli však nakonec kreatura pozře súdánského kojence, přinutí básníka Celana vstoupit s kameny v kapsách do řeky a i když je Hölderlin prohlášen za duševně nemocného a zbytek života stráví vzpomínkou na svou milou ležící v márnici, zanechává nám to doklad jejich boje, a tím možná i malou naději.

Nicola se narodil v šedesátých letech, „v těch báječných šedesátých letech“, kdy svět hýřil barvami, ženy byly štíhlé a nosily minisukně a v kinech se promítaly úžasné filmy o mimozemšťanech. Kdo by se nechtěl narodit v tom zázračném desetiletí, plném nových objevů a vymožeností? Novela Černá ovce známého italského spisovatele a dramatika Ascania Celestiniho není jen melancholickým vzpomínáním na dobu, kterou nenáviděla snad jen babička hlavního hrdiny, milující hlavně slepice, a jíž pohrdal i jeho autoritářský otec. Je zároveň strhujícím, tragikomickým pohledem ukazujícím poměry panující v italských psychiatrických léčebnách i život za jejich zdmi, kde sílí vliv reklamy, médií (včetně erotických časopisů „s ženskými, co olizují nahaté chlapy“) a konzumního způsobu života, jemuž nakonec neunikne ani hluchá jeptiška, která denně doprovází Nicolu na nákupy. Ta si totiž může s mobilem, získaným za nasbírané body, vyfotit mrtvého papeže…

Novela je rozčleněna do tří oddílů. Každý se pokouší nastínit možné pozadí a souvislosti tří odlišných, avšak podobně velmi temných událostí. První část za své východisko bere známou fotografii, na které sup číhá na podvyživené súdánské dítě; druhá část přibližuje okolnosti smrti Paula Celana, který se dobrovolně utopil v pařížské Seině; třetí pak pojednává o příčinách a následcích zatčení německého básníka Hölderlina na základě obvinění ze spiklenectví. Tyto konkrétní momenty jsou brány jen jako orientační body, kolem nichž je vybudován barvitý obraz, který tvoří nenaplněné touhy, nepochopení, marnost a zmar, nemožnost nalézt sílu k roztržení dusivé pavučiny okolního světa. Jakkoli však nakonec kreatura pozře súdánského kojence, přinutí básníka Celana vstoupit s kameny v kapsách do řeky a i když je Hölderlin prohlášen za duševně nemocného a zbytek života stráví vzpomínkou na svou milou ležící v márnici, zanechává nám to doklad jejich boje, a tím možná i malou naději.

Další ze série netradičních antologií se věnuje titulnímu tématu a jeho zpracování v české a světové literatuře. Už konečně do prdele s pravou podstatou věci a ne jen prdelkovat okolo s recepty na zlepšení společnosti. Už bychom měli všichni s těmi sprosťárnami skončit. Vejce užilo, v nejlepším přestat, čeho je moc – toho je… moc. „Sprosté“ totiž musí být zachováno, aby se „slušné“ mohlo vymezovat. Z jazyka, v němž nefungují protiklady, se stane jen taková sračka. Pardón. Některá „sprostá“ slova se v kontextu téměř již stala neutrálními. Čilý badatel by jistě uměl sestrojit odborný text, odpovídající všem vědeckým kritériím (včetně odkazů na Patočku nebo Bělohradského), v němž by dokázal spojitost oné proměny „sprostého“ v „neutrální“ s historickou pozicí Čechů jako plebejského, ale hrdého národa s trigonometrickými body např. Kosmas – Hus – Rudolf II. – Kozina – Augustin Smetana – Strana mírného pokroku v mezích zákona – socialismus s lidskou tváří – Martin C. Putna…

Další ze série netradičních antologií se věnuje titulnímu tématu a jeho zpracování v české a světové literatuře. Už konečně do prdele s pravou podstatou věci a ne jen prdelkovat okolo s recepty na zlepšení společnosti. Už bychom měli všichni s těmi sprosťárnami skončit. Vejce užilo, v nejlepším přestat, čeho je moc – toho je… moc. „Sprosté“ totiž musí být zachováno, aby se „slušné“ mohlo vymezovat. Z jazyka, v němž nefungují protiklady, se stane jen taková sračka. Pardón. Některá „sprostá“ slova se v kontextu téměř již stala neutrálními. Čilý badatel by jistě uměl sestrojit odborný text, odpovídající všem vědeckým kritériím (včetně odkazů na Patočku nebo Bělohradského), v němž by dokázal spojitost oné proměny „sprostého“ v „neutrální“ s historickou pozicí Čechů jako plebejského, ale hrdého národa s trigonometrickými body např. Kosmas – Hus – Rudolf II. – Kozina – Augustin Smetana – Strana mírného pokroku v mezích zákona – socialismus s lidskou tváří – Martin C. Putna…

Dočteme se o jedincích, kteří mají dokonalý zrak, ale nepoznají své vlastní děti, o nevidomých, kteří se stávají hypervizuálními nebo kteří se orientují pomocí zraku jazyka ti všichni autorovi dávají podněty k zásadním otázkám, které míří ke koře nům některých velmi zvláštních paradoxů: Jak vlastně vidíme? Jak myslíme? Jak důležitá je vnitřní představivost? Jak to, že ačkoli psaní je staré pouze pět tisíc let, lidé se vyznačují univerzální, zdánlivě vrozenou schopností číst? Případové studie , podané typickým literárním a empatickým stylem, vypráví o lidech, kteří se byli nuceni po ztrátě údajně nezbytných smyslů, jako je řeč či zrak nebo schopnost rozeznávat tváře, čtení či vnímání trojrozměrného prostoru, adaptovat na radikálně nový zp ůsob komunikace. Setkáváme se tak s koncertní pianistkou Lilian, jejíž potíže začínají ztrátou schopnosti číst noty, až je pro ni nakonec nemožné rozeznat každodenní předměty; s neurobioložkou Sue, která nikdy neviděla svět trojrozměrně a stereoskop ické vidění získala až ve svých padesáti letech; s Pat, která se po dlouhých letech izolace stane vyhledávaným společenským člověkem, přestože trpí afázií a není schopna vyjádřit se celou větou, či s Howardem, úspěšným spisovatelem, před nímž leží nu tnost nalézt způsob, jak nadále vykonávat svou profesi i poté, co mu mrtvice zničí schopnost číst.

Olivier Clerc odjel v roce 1999 do mexického Teotihuacánu, aby se zúčastnil Donem Miguelem vedeného týdenního semináře. Krátký čas strávený s toltéckým mudrcem pro něj byl radikálně transformujícím zážitkem, který vyústil v napsání této útlé, praktic ké knížky, přeložené již do pěti jazyků. V ní Clerc představuje jedinečnou toltéckou techniku, která pomocí lehké a jednoduché metody pomůže praktikujícím překonat potíže při odpouštění těm, kdo nám udělali něco zlého. Tím, že zbaví srdce hněvu a nen ávisti, umožní nalézt konečnou úlevu zajistí, aby osvobozeným srdcem znovu volně proudila láska a životní energie.

Olivier Clerc odjel v roce 1999 do mexického Teotihuacánu, aby se zúčastnil Donem Miguelem vedeného týdenního semináře. Krátký čas strávený s toltéckým mudrcem pro něj byl radikálně transformujícím zážitkem, který vyústil v napsání této útlé, praktic ké knížky, přeložené již do pěti jazyků. V ní Clerc představuje jedinečnou toltéckou techniku, která pomocí lehké a jednoduché metody pomůže praktikujícím překonat potíže při odpouštění těm, kdo nám udělali něco zlého. Tím, že zbaví srdce hněvu a nen ávisti, umožní nalézt konečnou úlevu zajistí, aby osvobozeným srdcem znovu volně proudila láska a životní energie.

Pozoruhodný román Křesťanství pod ledovcem uznávaného islandského spisovatele Halldóra Laxnesse, nositele Nobelovy ceny za literaturu, se tematicky a formálně liší od jeho realistických románů, v českém prostředí dobře známých, pojednávajících zejmén a o islandské historii a životě venkovanů a rybářů. V tomto románu se autor čtenářům představuje z jiné stránky, z doby svého odklonu od levicového smýšlení v reakci na francouzský "nový román", východní náboženství i postmoderní relativizaci hodnot. Text je téměř deníkovým záznamem inspekční cesty biskupského emisara do odlehlé farnosti, spravované farářem, o němž kolují zvěsti, že se odchýlil od pravé cesty a o své ovečky se nestará. Na první pohled jednoduchý úkol se však pro naivního mladého teologa změní v nelehkou, těžko pochopitelnou životní zkušenost. Po setkání s místními rázovitými postavami, které s ním vedou filozofické disputace, jako i s tajemnou Úou, kdysi jeptiškou a bordelmamá v jihoamerickém nevěstinci, je nucen reagovat n a nejednoznačné skutečnosti. Realita začíná splývat se snem, stává se mystickou a záhadnou surrealitou, a ve snaze jí porozumět musí mladík přijmout nový způsob nazírání na život.

Dychtivost. Žárlivost. Umanutost. Zběsilost. To je ono. Zběsilost v srdci. Ale na rozdíl od Lynchova filmu, který je šílený, a přesto romantický, v Růžkových textech šílenství číhá v umně zamaskovaných úkrytech za větami, ale romantika se vytrácí, mi zí, a na konci máte pocit, jako by nikdy neexistovala. Snad kromě Ludvíka Vaculíka žádný český literát, píšící o sobě, není tak otevřený, tak obnažující se, až exhibicionistický jako Pavel Růžek. Po knize Bez kůže, temné zprávě o životě učitele v dob ě normalizace v industrializované krajině, nakládá v další knize na čtenáře své hříchy vrchovatě a pak je pošle na pochod s tou plnou polní do děsivé krajiny rozpadajícího se manželství. Do země rozpadu. Bez růže. To není ztráta jedné kytičky jak v t elevizní soutěži, ve které dál můžete pokračovat. To je ztráta absolutní, definitivní. Všechno je přitom logické a jasné, když není možné věci napravit, tak další snažení je už spíše křečí, karikaturou. Ale manžel Růžek i spisovatel Růžek dál zběsile věří.