Dybbuk strana 13 z 24

Všude po celém světě jsou populisté na vzestupu – Donald Trump, Silvio Berlusconi, Marine Le Penová. Co ale přesně je populismus? Jaký je rozdíl mezi pravicovým a levicovým populismem? Zmenšuje populismus propast mezi vládou a lidem, nebo znamená spíše hrozbu pro demokracii? Co přesně je vlastně „lid“ a kdo hovoří jeho jménem? Je populista Andrej Babiš, Miloš Zeman či ruský prezident Vladimir Putin? Odpověď a názor si musí udělat vnímavý čtenář sám… Jak německý politolog ve své průkopnické práci vysvětluje, jádrem populismu je odmítnutí pluralismu a elit. Podle populistů jsou to jen oni sami a nikdo jiný, kdo zastupuje lid a jeho skutečné zájmy. Populisté také v rozporu s běžným míněním vládnou na základě svého tvrzení o výlučném morálním zastupování lidu – pokud populisté získají dostatečně velkou moc, vytvoří autoritativní stát z dialogu vylučující všechny, kdo nejsou považováni za součást vlastního „lidu“. Autor dále nabízí čtenářům, zastávajícím liberální a demokratické postoje, řadu konkrétních strategií k tomu, jak nejlépe s populisty jednat a zejména jak reagovat na jejich nárokování si hlasu hovořícího za „mlčící většinu“ nebo „skutečný lid“. Schopnost kvalitně reagovat a argumentovat populistům snad nikdy po 2. světové válce nebyla naléhavější…

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. „Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

Shaun Bythell si založil knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, co si asi tak myslí váš šéf nebo zda je vaše manželka šťastná, vpustili jste je tím do „klubu mysli“. Je snadné předpokládat a zdá se to být samozřejmé, že i ostatní lidé myslí a cítí, ale platí to také u krávy, počítače či korporace? Jaký druh mysli mají? A jak dobře znáte svou vlastní mysl? Oceňovaní američtí psychologové Daniel M. Wegner a Kurt Gray objevili, že mysl – při její neskutečné důležitosti – je záležitost vnímání. Jejich výzkum otevírá pokladnici nových poznatků a postřehů o lidském chování, které jsou fascinující a zábavné a současně děsivé. Klub mysli vysvětluje, proč některá zvířata milujeme a jiná klidně jíme, proč lidé tak intenzivně debatují o existenci boha, jak je možné, že dobří lidé mohou být tak krutí a proč roboti jsou tak špatnými milenci. Tím, že zkoumají vnímání mysli u jejích výjimečných nositelů – zvířat, strojů, lidí v kómatu či boha –, autoři vysvětlují, co to vlastně znamená mít mysl a proč na tom tolik záleží. Propojením novátorského výzkumu a osobnějších příhod a historek Klub mysli soucitně a s důvtipem zkoumá morální dimenze vnímání mysli. Odhaluje přitom překvapivě jednoduché základy toho, co nás nutí milovat, nenávidět, zraňovat a chránit.

Muži mají (zatím ještě) na konci trupu poměrně směšně vypadající výrůstek, jakýsi vodovodní kohoutek, kterým se zbavují přebytečných a nezdravých tekutin, a také se s jeho pomocí rozmnožují (zatím ještě), což přináší všelijaké radosti. Pojmenovávají jej různě a vztah k němu mají nadřazený. Co se ale může stát, když tato jejich součást, tento mocipán nebo klabrdón, v sobě odhalí intelektuální pýchu, a Wit­tgensteinův spis Tractatus logico-philosophicus se pro něj stane důležitější než sexování, což je dnes moderní název pro ty již zmíněné radosti? To se vám jednou jeden takhle postižený mocipán nebo klabrdón, tedy čuráček, přiznejme barvu, zcela pošetile zamiluje do knihy o Malém princovi a začne s tím svého nositele tak dlouho otravovat, až ho ten pošle do háje, ať si teda jde. A tak jde ten pošetilý čuráček jménem Jájínek sám světem vezdejším a zažívá různé veselé i smutné příhody, jak už to tak v podobných knihách bývá. A že jsou poučné (ty příhody), to nám věřte!