Dybbuk strana 13 z 27

Básnická tvorba zpěváka a textaře skupiny Rammstein. Lindemannovy verše jsou hluboce melancholické a surrealistické, plné touhy a napětí, v nichž se obscénní, avšak zranitelný lyrický subjekt otevírá intimnímu dialogu se čtenářem. Básně zkoumají vnitřní temnotu a tělesnou rozkoš s prvky sexuálního napětí. Provokativním a kontroverzním veršům však kontrastují jemnější a introspektivnější motivy, jako jsou láska, samota či existenciální úzkosti. Lindemann si ve verších symbolicky, až experimentálně pohrává s jazykem, prostřednictvím něhož popisuje všední i niterné prožitky bolesti či smrti. Černobílé ilustrace Matthiase Matthiese vytvářejí s Lindemannovými verši symbiotickou koláž sexuality, sebezkoumání a vzpomínek na lásku i vlastní rodinu.

Nejvýznačnější filosof 20. století Martin Heidegger jako básník? I pro ty, kdo se zabývají Heideggerovou filosofií to bude zřejmě překvapivé. Sám autor píše: „Mé „návrhy“ se ostře odlišují od každého druhu poezie: od poetické básně, avšak především od básně „naučné“, protože žádnou „nauku“ do veršů nevnášejí. To už jsou spíše spřízněny s výroky raných myslitelů, příbuzné snad raným počátkům myšlení, a přesto z jiného „vrhu“ bytí. „Návrhy“ jsou vzkazy bytí, jež se vyřklo do jazyka, a zároveň platí, že jazyk toto sycené ticho chová jako chvění uvnitř svobodného klidu.“

Poezie obtížně uchopitelného básníka Paula Celana nás přímo uvádí do pradávných, nehmatatelných končin stvoření světa i lidských bytostí, kde si rozhodně nevystačíme s pouhou slovní archeologií. Je cestou, která po jedinci vyžaduje zapojení vlastní intuice, bez předsudků a obecně zavedených představ. Éterická slova, která naplňují pouze vlastním vyprázdněním, nám nenabízejí nic jiného než se nechat volně unášet v jejich proudění a vnímat tento nehmotný stav čiré přítomnosti. Tato kniha obsahuje veškeré dostupné Kunderovy překlady básní Paula Celana — tedy celý rukopisný svazek Písek z uren, který je doplněn o dalších přibližně dvacet básní, naopak publikovaných pouze v knize Sněžný part. Ve srovnání s odeonským vydáním Celanovy poezie Sněžný part obsahuje kniha i rukopis navíc přibližně dalších šedesát přeložených básní, které nebyly dosud knižně publikovány.

V tomto průkopnickém spojení umění a vědy zkoumá hudebník, neurolog a kognitivní psycholog Daniel J. Levitin souvislosti mezi hudbou a mozkem. Snaží se zodpovědět otázku, proč se nám hudba tak líbí a jaký význam má pro nás její hraní, skládání či poslech. Levitin se v knize staví proti různým významným myslitelům, kteří tvrdí, že hudba vznikla pouhou evoluční náhodou či že je to aktivita určená jen pro zábavu. Autor tvrdí, že hudba má pro náš druh zcela zásadní význam. Na základě nejnovějších výzkumů a hudebních příkladů od Mozarta přes Duka Ellingtona až po Van Halena odhaluje, že její význam může být ještě důležitější než jazyk a navíc zcela zapadá do konceptu „přežití nejsilnějšího“. Hudba je mezi všemi lidskými činnostmi výjimečná jednak tím, že je všudypřítomná, jednak proto, že je tak starobylá. Nechybí v žádné nám známé lidské kultuře, kam jen sahají naše historické záznamy. Jedněmi z nejstarších hmotných artefaktů nalezených při vykopávkách na místech sídel moderního člověka i jeho předků jsou právě hudební nástroje: kostěné flétny a bubny zhotovené z pařezu a přes něj natažené zvířecí kůže. Kdykoli se lidé sejdou, ať už z jakéhokoli důvodu, objevuje se tam i hudba: svatby, pohřby, promoce, odchod mužů do války, sportovní události, noční život, modlitba, romantická večeře, matky konejšící své děti a vysokoškoláci studující se sluchátky v uších. Hudba byla a je součástí našeho každodenního života. Takto všudypřítomný fenomén zatím unikal hlubšímu vědeckému zkoumání. Jak vzniká tón a jak melodie? Jsou vzpomínky i hudba „uloženy“ ve stejné části mozku? Proč nám někdy v hlavě uváznou písničky a nemůžeme se jich zbavit? Má náš mozek nějaké zvrácené potěšení z toho, že nás pomalu přivádí k šílenství nesmyslnými reklamními znělkami? S těmito a dalšími otázkami se autor v knize snaží vypořádat.

Je jen málo latinskoamerických básníků, jejichž jméno je Čechům tak známé jako jméno chilského básníka Pabla Nerudy. Přes množství překladů došlo ke značnému zkreslení jeho obrazu a nepochopení jeho skutečného básnického záměru, což mohlo být způsobeno tendenčním výběrem knih a instrumentalizací jeho díla během poválečného uspořádání světa. Přitom je jeho poezie neuvěřitelně hluboká a pestrá, jak píše: „Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků, kráčejíce každý den po stejné cestě… Pokud nezměníte svůj stereotyp, pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte. Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím, těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji. Začnete pomalu umírat pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím. Pokud neriskujete co je jisté pro nejistotu, pokud nejdete za svým snem, pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.

Pro českou poezii je Karel Šebek legendou. Dnes to vypadá, jako by Šebek před svým zmizením v roce 1995 patřil k českému poetickému betlému a jeho dílo obíhalo jako štafetový kolík díky stovkám opisů, ale prakticky byl znám jen velice úzké skupince lidí. Šebek nikdy nic ve svém díle nekoncipoval, nevybíral, nekonzultoval, nečetl korektury. Neměl žádného archiváře, všechny své rukopisy rozdal, poslal do dalšího oběhu či poztrácel. Po smrti rodičů neměl už ani žádný domov, jen „igelitovou tašku“.