Dybbuk strana 15 z 27

Poprvé v českém překladu vychází kniha čínského autora Ťia Pching-wa označovaná za první čínský erotický román. Díky cenzuře některých pasáží se tato kniha napsaná v 90. letech stala nejkopírovanější v dějinách čínské literatury. Význačný současný čínský novelista a esejista Ťia Pching-wa svůj příběh komplikovaných erotických eskapád úspěšného spisovatele Čuanga Motýla poprvé přenáší do velkoměsta zde jeho hrdina zažije slávu, moc a morální rozklad. Román Padlá metropol, který v autorově tvorbě představuje jak tematickou změnu do té doby se věnoval především venkovu , tak osobní přelom, neboť mu přinesl největší slávu, byl pro svou explicitnost úřady téměř na dvě desetiletí zakázaný a dodnes díky své dekadenci rozpoutává vášnivou kontroverzi. Hlavní ozvuky, které v sobě obsahuje, jsou však poctou klasickým románům Slivoň ve zlaté váze (konec 16. století), Meditační rohožky z masa (konec 17. století) a Sen v červeném domě (konec 18. století). Ve svém satirickém portrétu společenské a ekonomické transformace země autor přibližuje mocenské intriky, korupci a další nešvary raného kapitalismu, přičemž nechává probleskovat náznaky otázek o místě intelektuálů ve společnosti, cenzuře a umělecké integritě v měnících se podmínkách. Současně popisuje past, do níž země spadla při svém nostalgickém ohlížení se zpět na tradice své předmoderní minulosti, kterou současný modernizační proces ohrožuje. Z románu se tak stává klasický text, mnohými pokládaný za jeden z nejdůležitějších textů dvacátého století. Členové takzvané Čtyřky Krobiánů neboli Kvarteta od kumštu mezi něž kromě Motýla dále patří Wang Si-mien, alias Chrapoun, malíř a padělatel obrazů, původně brusič v manufaktuře s nefritem; Kung Ťing-jüan, známý také jako Míra, věhlasný kaligraf a rytec vývěsních štítů, a Žuan Č-fej, alias Nevěda, vedoucí souboru písní a tanců Tenkrát na Západě, původně herec šensijské opery, kde představoval starobylé role, jako je chrlič ohně, převozník-kormidelník nebo démon s dlouhými tesáky se spolu za přihrávání dalších přátel a postav, jako je Meng Obláček, Čou Koumal, sběrač starých krámů s výtečným pozorovacím talentem, ředitel továrny na pesticidy Žlůtek, feministická mniška Jasná mysl či mudrující kráva, snaží vyznat v nelítostných, tvrdých podmínkách současné čínské společnosti a řeší přitom nastalé situace, často absurdního charakteru.

Další vydání nejznámějších severských mýtů a bájí v převyprávění Heleny Kadečkové. Svérázné příběhy o vzniku světa, věčném boji vládce Ódina, hrdinství boha Tóra a jeho kouzelném kladivu Mjöllni, lstivém poloobru Lokim, statečných soubojích s obry, o skřítcích, netvorech i vlku Fenrim, který mluví lidským hlasem. Kniha Soumrak bohů je beletristickým zpracováním dvou islandských rukopisů ze 13. století sbírky severských mytologických a hrdinských básní Starší Edda a prozaického převyprávění mytologie od islandského dějepisce Snorriho Sturlusona (Snorriho Edda). Knihu lze číst bez předběžných znalostí severské mytologie. Přibližuje totiž její obsah o něco výpravnější, zábavnější a především ucelenější formou, zároveň skvěle poskytne představu o prostředí, v němž se mýty a báje rodily.

Etika Eudémova bývá společně s Etikou Níkomachovou a Velkou etikou (Magna Moralia) řazena mezi Aristotelovy etické spisy. Zatímco Etika Níkomachova si své místo v dějinách filosofie již právem zasloužila a vystupuje nad zbylé dva spisy jako dílo mladší a stěžejní, Etika Eudémova neprávem často zůstává v pozadí jako spis starší či pouze přípravný, z něhož bylo později vyňato několik knih pro Etiku Níkomachovu. V našem prostředí se upozadění tohoto díla projevuje i v absenci českých překladů. Na rozdíl od spisu Magna Moralia přitom nemůžeme jakkoli pochybovat o Aristotelově autorství tohoto jedinečného díla. I když se přikloníme k většinovému názoru, že jde o spis, který byl časem překonán, zůstává cenný nejen jako svědectví o vývoji Aristotelova myšlení. Může totiž představovat i alternativní výklad autorovy nauky o ctnosti. Navzdory množství dochovaných materiálů a nejrůznějších komentářů zůstává Aristotelova etika předmětem stále trvajících sporů. Téma ctnosti ve spojitosti s Aristotelovými etickými myšlenkami je v 21. století stále živě diskutováno. Tímto prvním českým překladem Etiky Eudémovy bychom chtěli přispět k možnosti proniknout do jednoho z nejinspirativnějších systémů antického myšlení.

Jaké svědectví můžeme čekat od duše, když v bezesné noci přehrabuje svou historii? Yveta Shanfeldová vydává pátou básnickou sbírku a znovu otevírá čtenáři křehký dům svého života plný intimních zvuků, ptačího křiku a nelichotivě přesných rodinných portrétů. V textu jde o básnické zření i o vášnivé objevitelství, vynořují se vzpomínky i slova jazyka milovaného z dálky New Jersey. Vše ve sbírce je vrstevnaté a kloubnaté množstvím nápadů: když už se nedá spát, tak aspoň s otevřeným oknem.

V textu Plejád, z nichž autor vyrval páteř děje, jak pravil jeden kritik, není zápletka to hlavní. Jde zde o ohledávání hranic vnímání, na hony však vzdálené jalovému eskapismu či pouhému povrchnímu snílkovství básníka-idealisty. Směřuje se od jevové banality dnešních dnů zpět k mikrokosmu nevědomých procesů, na něž jsme pro samou praktičnost, užitkovost či lacinou prodejnost zapomněli, kdy jsme se stali pokryteckými stíny sebe samých, a tím nenávratně nesvobodnými. Text mnohovrstevným básnickým jazykem introspektivně reflektuje naši hédonistickou přítomnost a neexistenci budoucnosti, v proudu vědomí sleduje zapletenost našich myšlenkových postupů jako pokroucené kořeny lesního porostu. Proč mě ale nebe tak fascinuje, proč člověk vždy hledí do oblaky pokrytého modrého poklopu všeho jemu známého a cítí jisté pnutí?

Kniha F. Tylše a kol. Fenomén psychedelie přináší přehled současného stavu poznání v oblasti psychedelické vědy od popisů mechanismu účinku přes vlastní psychologické projevy a jejich závislost na kontextu užití až po historicko-antropologické souvislosti. Jednotlivé oddíly jsou napsané předními domácími odborníky a výzkumníky v oboru, o čemž svědčí i vysoká míra objektivity a schopnost odstupu, která je v případě problematiky psychedelik spíše ojedinělá. Zvláštní pozornost zasluhuje kolekce reportů účastníků studie s psilocybinem. Jsou zajímavé nejen proto, že přinášejí mimořádné, až exotické prožitky. Nové výzkumy prokázaly, že psychedelika lze bezpečně podávat v kontrolovaném prostředí, a otevřely tak dveře jejich lékařskému využití, zejména na poli psychiatrie. Psilocybin by mohl pomoci lidem trpícím depresivním onemocněním, obsedantně kompulzivní poruchou, ale také závislostí. V neposlední řadě má průzkum psychedelických stavů obrovský význam v tom, co je nám jako lidem hluboce vlastní: porozumění sobě samým a našemu vědomí vůbec.

Pro rozsáhlé dílo Jana Švankmajera je typické nejen překračování hranic tvůrčího projevu, které se bohatě ukazuje v jeho filmové, výtvarné i slovesné tvorbě, ale i schopnost vtisknout těmto objevným cestám jedinečný a zcela nezaměnitelný charakter. Vyplývá to z pevného ideového ukotvení jeho tvůrčího pohledu na svět (i vhledu pod jeho povrch) v doméně surrealismu, jehož konstantou a přímo nezbytnou podmínkou je schopnost neustále obnovovaného kritického pohledu na současnost a na její převládající společenské a ideologické pseudohodnoty. Ve Švankmajerově nejnovější knize se volně prolínají jeho hlavní autorské přístupy. Obsahuje fragmenty scénářů, včetně jeho milovaných taktilních fantasií, příběhy složené z koláží, záznamy snů, reflexe každodenního života, to vše pod jednotícím úhlem imaginace, která si neklade žádné meze, neboť pak by podle autora byla pouhou zradou svého výsostného poslání. Právě ona dává jeho knize přes její rozmanitost a zdánlivě nahodilou členitost jednotící linii. Tu však nelze v ničem přirovnat k literárně rozvíjenému syžetu, ale daleko spíše k pocitu z jízdy po peřejích horské řeky, která přes svou divokost pevně drží čtenáře v jeho loďce a nedovolí mu polevit v pozornosti.

O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“

Shaun Bythell si založil knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?

Samá voda. Samá voda. Přihořívá… Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře toho, kdo ji kdysi čeřil okovem, tím podvojným českým slovem, dvojitým symbolem. Je to podobné, jako když člověk dál cítí údy, jež už nemá, a strom své větve, jež někdo ulámal.

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, co si asi tak myslí váš šéf nebo zda je vaše manželka šťastná, vpustili jste je tím do „klubu mysli“. Je snadné předpokládat a zdá se to být samozřejmé, že i ostatní lidé myslí a cítí, ale platí to také u krávy, počítače či korporace? Jaký druh mysli mají? A jak dobře znáte svou vlastní mysl? Oceňovaní američtí psychologové Daniel M. Wegner a Kurt Gray objevili, že mysl – při její neskutečné důležitosti – je záležitost vnímání. Jejich výzkum otevírá pokladnici nových poznatků a postřehů o lidském chování, které jsou fascinující a zábavné a současně děsivé. Klub mysli vysvětluje, proč některá zvířata milujeme a jiná klidně jíme, proč lidé tak intenzivně debatují o existenci boha, jak je možné, že dobří lidé mohou být tak krutí a proč roboti jsou tak špatnými milenci. Tím, že zkoumají vnímání mysli u jejích výjimečných nositelů – zvířat, strojů, lidí v kómatu či boha –, autoři vysvětlují, co to vlastně znamená mít mysl a proč na tom tolik záleží. Propojením novátorského výzkumu a osobnějších příhod a historek Klub mysli soucitně a s důvtipem zkoumá morální dimenze vnímání mysli. Odhaluje přitom překvapivě jednoduché základy toho, co nás nutí milovat, nenávidět, zraňovat a chránit.

Dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Emisar je příběh o nezdolném optimismu, vítězícím nad zdánlivě všeprostupujícím pocitem zmaru.

Tématem románu Hlad (1890) norského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu Knuta Hamsuna je hlad ve dvojím smyslu. Protagonista a zároveň vypravěč románu, začínající spisovatel, se snaží prosadit bez valného úspěchu v norském hlavním městě Kristianii (dnešní Oslo) a trpí chudobou a nedostatkem jídla. Dlouhá období fyzického hladu se podepisují nejen na jeho tělesném zdraví, ale vyvolávají v něm i nezvládnutelné proměny psychického stavu, nepředložené činy a chaotické projevy mysli až halucinační deliria. V protikladu k poe­tice realistického románu žije hrdina Hladu bez účasti na společenském dění a ani nepomyslí na jakýkoliv sociální protest. Věnuje se pouze vlastní situaci v obdobích hladu a z ní plynoucí neschopnosti komunikace s jinými lidmi. Tady nastupuje druhý — a důležitější aspekt titulního hladu. Hlad je zde metaforou hledání vlastní identity v existenciální prázdnotě, jakési vnitřní emigraci ze zavedených společenských pravidel. Záznamy vnitřních monologů a proudu vědomí hlavní postavy činí z Hladu předchůdce poetiky modernistických románů. Horečnatý románový debut Knuta Hamsuna je z velké části vzpomínkou na jeho vlastní umělecké začátky.

Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk(2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti nabušenejch letech, co za sebou táhne a co nepočítá, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní tak nějak zlejší; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý jako polyp na útesu, kotrmelci i pomalými obloučky došmejká až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a slovní anorexií, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře.

Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk(2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti nabušenejch letech, co za sebou táhne a co nepočítá, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní tak nějak zlejší; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý jako polyp na útesu, kotrmelci i pomalými obloučky došmejká až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a slovní anorexií, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře.

Nové vydání nejznámějších severských mýtů a bájí v převyprávění Heleny Kadečkové. Svérázné příběhy o vzniku světa, věčném boji vládce Ódina, hrdinství boha Tóra a jeho kouzelném kladivu Mjöllni, lstivém poloobru Lokim, statečných soubojích s obry, o skřítcích, netvorech i vlku Fenrim, který mluví lidským hlasem. Kniha Soumrak bohů je beletristickým zpracováním dvou islandských rukopisů ze 13. století sbírky severských mytologických a hrdinských básní Starší Edda a prozaického převyprávění mytologie od islandského dějepisce Snorriho Sturlusona (Snorriho Edda). Knihu lze číst bez předběžných znalostí severské mytologie. Přibližuje totiž její obsah o něco výpravnější, zábavnější a především ucelenější formou, zároveň skvěle poskytne představu o prostředí, v němž se mýty a báje rodily.