Dybbuk strana 15 z 24

Rudolf Altschul (1927–1945), člen legendárních spořilovských surrealistů, byl aktivní něco málo přes dva roky. Ale každý rok, každý den stvrzoval své fantazijně rozvité básně konkrétním krokem, činem. Surrealismus byl pro něj láska i revolta, žena i odboj. Prostě smysl („v každém smyslu jara“), pravda (která „hledá svět v náměsíčných“), naděje („jež není rapírem“). Knížka Otázky rychle kladené v běhu sbírá dohromady všechno, co po básníkovi zbylo. Ačkoli jsme se snažili posbírat k věci maximum, je výsledkem útlá knížka. Malý hold velkému básníkovi.

Tony Pagoda je zpátky: o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí. S některými z nich jsme už setkali v románu Všichni mají pravdu: s králem bulváru Toninem Pazientem, osamělým bossem Fabiettem, kouzelníkem Silvanem, Tonyho rodiči, zejména s jeho podnikavou matkou. Jiné poznáváme poprvé: mága chytré televizní zábavy Maurizia Costanza, hvězdy italské pop music 60. let, fotbalisty SSC Neapol Časovou kulisu povídek tvoří, s výjimkou několika návratů do Tonyho dětství a mládí, nultá léta našeho století. Éra Silvia Berlusconiho, finanční krize, devalvace morálky a kulturních hodnot, atmosféra úpadku a carpe diem. Svět už není, co býval: změnil se New York, festival v San Remu, ostrov Capri i sama Neapol Zůstává jen Věčné město, protože to zemřelo už dávno. Tonyho hlavním tématem je opět hledání autenticity, okamžiků nefalšovaného úžasu, čekání na zázrak, který se může dostavit v podobě bujarého veselí a nekonečného záchvatu smíchu. Rehabilitace kultury smíchu a humoru (nikoli bezduché zábavy) se zdá jedinou záchranou našeho světa. Pokud už není pozdě.

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího dámského čtiva do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí, zanechaných kdysi dávno „na smutném břehu snu“. Kolem svého jednadvacátého roku přestal opouštět dům a brzy nato i své lože, na němž setrval — jen s občasnými přestávkami — takřka tři desetiletí. Hlavní představitel spiritualistické a meditativní poesie z přelomu století.

Básnická sbírka českého básníka, muzeologa, překladatele, výtvarného kritika a historika umění. V poválečném období se objevilo jen málo temnějších autorů, než byl Antonín Bartušek. Skutečné se zde s neskutečným potkává zcela přirozeně, život musí být stále silněji konfrontován se smrtí, ale ne ve výbušném a heroickém gestu. Spíše v tichosti, v neustálém a trvajícím zápasu, budícím otázky. Konečný majestát smrti jako určité vysvobození z marnosti všech pozemských bolestí. Metafyzické meditace až do úplného vyčerpání? Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou...

Karel Hynek je jeden z nejoriginálnějších a nejsvobodnějších hlasů konce čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století, daleko přesahující všechny žánrové i skupinové škatulky a škatule, do kterých byl kdy natlačen. Autor surový až k temnotě a běsům. Možná byl pro tuto svou drsnost, erotickou bezhlavost, humor a ironickou de- a re-konstrukci klasických textů, jako je Babička Boženy Němcové nebo Malý lord od Frances Hodgson Burnettové, i trochu obcházený a přidávaný jen tak mimochodem k avantgardním jménům. Básník extrémně svérázný a jedinečný.

Zůstává už vlastně pouhým jménem v literární historii, jménem bez představy, jaké je za ním dílo, a navíc jménem, kterého si všímají čtenáři velmi málo, a pokud už, pletou si dost často Růženu Jesenskou s její neteří Milenou. Odpověď na to, proč tomu tak je, dnes najdeme jen sotva — její melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ale působí neustále živě a vášnivě i po více než sto letech od jejich vzniku.

Jako zasloužilý pamětník psychedelického hnutí nabízí William A. Richards čtenářům desítky let vlastní, nezprostředkované zkušenosti s výzkumem psychedelik. V této pozoruhodné knize se pohybuje jak na poli diskuzí o nejdůležitějších momentech psychedelického výzkumu, tak v hlubokých náboženských a metafyzických tématech, která probírá s péčí a smyslem pro detail. Autor nabízí rozvážné a pragmatické rady, např. jak si poradit s psychosomatickými potížemi při užití psychedelik, jak bezpečně maximalizovat potenciál k navození spirituálně transformativní mystické zkušenosti, jak mohou psychedelika dát smysl běžnému životu i prožitku umírání a jak mohou tyto látky udivujícím způsobem pomoci při těžkých závislostech nebo klinické depresi. Kniha Posvátné poznání věnuje hlavní pozornost zkoumání mystických prožitků, které jsou zřejmě tím hlavním a nejpřekvapivější zjištěním psychedelického výzkumu. Pokud jsou spirituální prožitky katalyzované psychedeliky nerozlišitelné od mystických stavů, jejichž líčení jsou náplní literatury všech větších náboženství, vědci a badatelé mají k dispozici jedinečný a drahocenný nástroj mohou vcelku spolehlivým a replikovatelným způsobem zprostředkovat mystickou zkušenost. William A. Richards postupuje podrobně, systematicky a hovoří rozvážným, průzračným jazykem. Postupně tak stránku po stránce rozkrývá svou vizi úžasných hlubin lidské psýché a podobně úžasné krásy tohoto světa vizi, která v jeho případě není jen jakousi vznosnou, nepodloženou metafyzickou spekulací, nýbrž dobře vystavěnou koncepcí, doloženou podrobnými popisy prožitků a vhledů pacientů a dobrovolníků.

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Kniha Chystácie je sbírkou fragmentárních textů, v nichž autor mixuje a nechává prolínat nejrůznější intelektuální a vědecké podněty. Pavel Ctibor se nám, podobně jako ve svých předcházejících knihách, představuje jako bedlivý pozorovatel a glosátor vnějšího i vnitřního prostoru. Zaznamenává totiž i často opomíjené prožitky z rozhraní mezi sněním a bděním. Vnitřní obrazy, které dominují snovému spánku, se při probouzení rozpadají a jsou nahrazovány určitými rytmy dýcháním, tlukotem srdce nebo fyzickými pocity při kontaktu těla s podložkou a podobně. S přispěním těchto rytmů vyvstává vnitřní řeč, zprvu jako málo artikulované shluky myšlenek, jež mají jak obrazivou, tak mluvní stránku. Problém je, že člověk se stal z psychonauta, kterému v intoxikaci stačí jen ležet nebo nehybně sedět, psychopilotem, jenž potřebuje skoro stále nějakou interakci těla a smyslů s okolím.

Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou Silážní jámy Daniela Hradeckého jsou důkazem, že teorie s praxí se nemusí rozcházet. A je taky důkazem, že vysoké i nízké je sobě tak blízké. Autorův asymetrický text, střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost, vkládání slov či vět z jiných jazyků, neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, život jako putování čili Hradeckého odysea, protože ztotožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání současné literatury. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace

Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček zjeveného náboženství. Bádání v rámci přirozeného náboženství si klade za cíl odpovědět na otázku, co můžeme zjistit o existenci Boha a o jeho atributech čistě pomocí rozumové úvahy a smyslové evidence. Toto bádání není založeno na tvrzeních Bible či jiných posvátných textů a nebere v potaz svědectví o zjeveních, zázracích či jakýchkoli jiných nadpřirozených jevech. V rozhovorech tří vzdělaných přátel Hume zkoumá základy náboženské víry a míru jejího racionálního opodstatnění. Rozvíjí kritiku některých tradičních argumentů pro Boží existenci, zejména tzv. teleologického argumentu, jehož podrobný rozbor zabírá velkou část textu. Jeho cílem však nebylo popřít, že Bůh existuje nebyl ateista v současném slova smyslu. Chtěl jen ukázat, že o Božích vlastnostech a způsobu jeho zasahování do světa nemůžeme s jistotou říci téměř vůbec nic. Hume se v díle dotýká i dalších důležitých témat tradičně probíraných v rámci filozofie náboženství, například problému přítomnosti zla ve světě. Pro svou důmyslnou kompozici dílo dodnes zůstává interpretační výzvou pro laické čtenáře i specializované badatele.

,,Jsem tady, abych vzpomínal. Na všechno, co jsem byl, a na všechno, co už nikdy nebudu.,, V hotelovém baru malého irského městečka sedí čtyřiaosmdesátiletý Maurice Hannigan. Jako obvykle je sám i když dnešní večer je opravdu tak trochu jiný. Přistavte si stoličku a naplňte sklenici chutným mokem, protože Maurice je konečně připraven vyprávět svůj příběh. V průběhu večera pak připije pěti lidem, kteří pro něj nejvíc znamenali. Skrze tyto intimní příběhy plné nevýslovné radosti a hluboké lítosti, nepřiznané, dlouho v tajnosti držené tragédie, vášnivé, ale neprojevené lásky, která nikdy nenašla svůj hlas se intenzivně a bolestně v celé své nahotě odhalí život jednoho obyčejného člověka. Bude to srdceryvný příběh, který ale současně srdce zahřeje Hlas Maurice Hannigana s vámi zůstane ještě dlouho poté, co je vše řečeno.