Dybbuk strana 8 z 24

"Vavřince Szeghalmiho volají jeho kolegové k více než neobvyklému případu mladé ženy, kterou od posledního porodu trápí strašlivé křeče. Užije-li léčivý prášek, který dostala od místního zaříkávače, uleví se jí, avšak jde to ruku v ruce s prapodivným procesem: začne rodit živé žáby. Případem se zabývá i prestižní odborný časopis Lékařská téka a doktor Szeghalmi se stále hlouběji zaplétá do pátrání. Avšak aby přišel záhadě na kloub a sám nepřišel o život, musí se navzdory svému racionálnímu založení stále potýkat s projevy nadpřirozena ve formě hrůzných vražd, oživlých mrtvol a pomstychtivých duchů. Má naštěstí dobré pomocníky: jednak vesnického děda kořenáře Bakose, znalce lidových léčebných prostředků a postupů, jednak Ilonu Endrődyovou, tajemnou a krásnou urozenou dámu, do které se doktor Szeghalmi zamiluje a která je rovněž ve smrtelném nebezpečí. Mladý užhorodský lékař referuje v dopisech svému příteli o podivných jevech, pro něž neexistuje racionální vysvětlení. Přestože striktně odmítá lidové pověry a mýty, je přes počáteční nechuť nucen nastoupit cestu vedoucí od popírání všeho iracionálního k rodící se víře ve svět stínů. "

Oliver Sacks, nazývaný "dvorní básník medicíny", ve své další významné knize s názvem Musicophilia pátrá po místě, které hudba obývá v našem mozku, a po tom, jak ovlivňuje náš psychický i fyzický stav. Stejně jako ve svých dřívějších textech se i zde významný neurolog pokouší porozumět zkušenostem lidí, kteří vykazují různé neurologické odlišnosti, v tomto případě je to specifické vnímání a přijímání hudby. Zabývá se těmi, které hudba, ať již její poslech nebo aktivní provozování, nejen obohatila a potěšila, ale doslova zázračně vrátila zpět do života. Dočteme se tak o chirurgovi, který po zasažení bleskem náhle začne být posedlý hrou Chopina; o amnesiakovi, jehož paměť trvá pouhých sedm vteřin pro vše vyjma hudby; o dětech s Williamsovým syndromem, které hudbou doslova žijí; dozvíme se o tom, jak hudba dokáže rozhýbat jinak "ztuhlé" parkinsoniky, vkládá slova do úst těm, kteří prodělali mozkovou příhodu a jinak nemluví; přiblíží nám život lidí s "amúzií", kterým zní symfonie jako řinčení hrnců a pánviček, atp. Svým skromným a erudovaným přístupem Oliver Sacks úspěšně propojuje suchý jazyk neurovědy plný faktů se skutečnými osobními příběhy svých pacientů, a umožňuje tak i naprostým laikům přemýšlet o mozku a jeho funkcích ve zcela novém světle. Při pokusu poodhalit jeden z těch nejúžasnějších a nejméně prozkoumaných biochemických procesů, na kterých je závislý svět, v němž žijeme, se tak přibližuje odpovědi na otázku: Proč se v nitru mozku kombinuje tón, rytmus a melodie do fenoménu, který nazýváme hudba? Hudba umí být inspirující. Povznáší nás a ukazuje nám hloubku emocí - a může také sloužit jako náš nejlepší lék k definování toho, čím jsme.

Tři dosud nevydané texty spisovatele a dramatika Mojmíra Drvoty obsahují soubor Labyrint krátkých reflexí lidského chování a přírodních jevů a dvě novely. Obě probírají zdánlivě absurdní problém, který však postavám vedoucím dialog slouží jako pouhá záminka k tomu, aby při stále hlubším ponoru k jeho podstatě zároveň odhalovaly lidský úděl. Drvota ve svých textech vždy rád provokuje, ať porušováním tradičních lineárních postupů nebo stylem a náročností textu. Autor ví, že naprosto zásadní je nejen potřeba nacházet odpovědi, ale i otázky, a neváhá vedle sebe stavět racionalitu a iracionalitu. Jeho svět je vždy pevně vystavěný, zcela ojedinělý a prodchnutý ironií, ale není povrchní. Ve svém pohledu si Drvota vytváří odstup a nachází se jakoby mimo dobro a zlo, mimo dobu a čas.

Rakouský spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch (1836-1895) se narodil do římskokatolické rodiny rakouského státního úředníka v tehdejším haličském Lambergu, dnešním ukrajinském Lvově. Po studiu práv, historie a matematiky ve Štýrském Hradci se vrátil do rodného města, kde se stal profesorem; postupně však exaktní vědy opustil a věnoval se literární dráze. Je autorem řady povídek a románů, z nichž nejvýraznější je rozsáhlá dvoudílná sbírka povídek Das Vermächtnis Kains I, II (1870, 1877, Odkaz Kainův I, II), obsahující i erotickou novelu Venus im Pelz (Venuše v kožichu), jíž se nejvíc proslavil. Splétá v ní témata ženské dominance a sadomasochismu se silně autobiografickými prvky sexuálních fantazií a fetišů. Mezi další jeho díla patří například Falscher Hermelin (1873, Falešný hermelín), Die Messalinen Wiens (1873, Vídeňské mesalíny), Galizische Geschichten (1875, Haličské příběhy), Judengeschichten (1878, Židovské příběhy) nebo Die Schlange im Paradies (1890, Had v ráji).

Vojtěch Němec se s rozpustilostí, která se v téhle části světa moc nenosí, rozhodl trochu podívat na atomovou strukturu psané řeči. Píše svůj Příběh, i když ví, že by z něj od učitelů českého jazyka dostal nedostatečnou. Provokuje. Čeština je však dostatečně silná, aby takový atak nejen unesla, ale aby si ho užila. Zkoušet a pokoušet, to je přece hlavní úkol prozaika, ne jen šimrat pod bradou... Na rozdíl od většiny zavedených autorů, kteří vědomě ztroskotávají na slovech, větách a odstavcích, pouští s radostí české literatuře žilou. Literární kritici a čtenáři tvrdí, že všechno už přece bylo napsáno a autor se nemá co poddávat textu, nemá co potlačovat jeho logiku. Má být jen štukatérem, pouhým tapetářem, neboť knihy se píšou pro druhé. Společenská poptávka na základě společenské dohody, žádné experimenty. Vše jen trochu přerámovat, přeformulovat, reinterpretovat. Všemu je třeba řádně rozumět, a hlavně se neunavovat moc velkým přemýšlením. Jenže zas a znovu se objevují texty jako Opus pictum...

Ve čtveřici esejí, které světoznámý neurolog Oliver Sacks napsal na sklonku svého života, se jejich autor vyrovnává se stárnutím, nemocí a smrtí. V tomto krátkém bilancování nahlíží jakoby obráceným dalekohledem, ne nepodobným lékařskému mikroskopu, na své dětství, rodinné zázemí, náboženství, vlivy, které nasměrovaly dráhu jeho života.