Dybbuk strana 8 z 27

Román Největší tma pojednává o psychospirituální krizi, do které se jeho postavy dostávají při definování svého místa ve světě. Tato krize se může odehrávat jak na přízemnější rovině a souviset spíše s touhou po materiálním zajištění a po nápravě starých křivd, nebo na vyšší úrovni spojené se skutečným hledáním spirituality. Příběh se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Ukazuje přístupy a duchovní učení, kterými jsou lidé v 21. století ovlivněni buddhismus, křesťanství, šamanismus a esoteriku. Nemalý podíl má ale i věda, předkládající objektivizovaná fakta prostřednictvím knih, které se postavám připlétají do cesty. Matějovi krátce poté, co se dá dohromady s Lenkou trpící depresemi, diagnostikují paranoidní schizofrenii. Lenka neví, co si počít s komplikovaným vztahem, odjíždí proto do Anglie pracovat jako au-pair. Na své životní cestě se setkává s meditací, kterou přijme jako prostředek k překonání svých problémů. Matěj se zase svou situaci snaží řešit pomocí šamanismu a psychoaktivních látek

I ve druhé části volné trilogie španělské spisovatelky Esther Tusquets, kriticky nejvíce oceňovaného a čtenářsky nejoblíbenějšího autorčina díla stojícího na počátku její spisovatelské kariéry, se setkáváme s postavou Elii. Podobně jako v první části, Stejné moře jako každé léto, také zde reflektuje ve způsobu volného nepřerušovaného, až manického toku myšlenek své dětství a svůj současný život. Krásná, elegantní, duchaplná a finančně zajištěná Elia se v útěku před zoufalou nudou svého prázdného života a před spalujícím létem ve městě zaplete do milostného trojúhelníku se dvěma studenty. S nemotorným Ricardem trpícím mindráky z dětství a zakřiknutou Clarou rozehrávají hru na lásku a nelásku, osahávají si své hranice, aby zjistili, kam až jsou ochotni zajít, vzájemně se využívají a zasvěcují, zrcadlí se v sobě a projektují si do sebe svá přání ve snaze se skrze druhého vyléčit ze svých traumat a pocitů ublíženosti. Je možné něčeho dosáhnout pomocí hry, v partii šachů hraných s ďáblem, anebo je lepší řídit se spíše instinkty, jako opičáci v říji putující jarním pralesem za vůní svých družek? Vyhrají pradávné biologické pudy nebo sofistikovaná hra kdo s koho? A není toto uzamčení mezi pouhými dvěma možnostmi vůbec naše prokletí?

Román A počasí se změnilo a přišlo léto a tak dál norského autora chilského původu Pedra Carmony-Alvareze se zabývá osudovou, nenahraditelnou ztrátou, kterou může utrpět každý z nás. Zamýšlí se nad tím, zda se lze se smrtí milovaného člověka vyrovnat a jakým způsobem se o to pokoušíme. Bez ohledu na to, co se v nás děje, však čas běží neúprosně dál po jaru přijde léto, pak podzim, zima a tak dál. Důležitou roli v románu hraje nejen líčení pocitů dvou hlavních postav, rodičů Kari a Johnnyho, ale také pohled okolí a jednání širší rodiny a přátel. Očima Američana Johnnyho poznáváme Norsko sedmdesátých let bez jakýchkoli servítek či sentimentu. Je vůbec možné po smrti dítěte začít žít svůj život znovu? Jak se dá taková tragédie překonat?

Třetí svazek Díla Ladislava Nováka představuje zejména soubor jeho básnických překladů. Tyto překlady, parafráze a volná přetlumočení vznikaly od poloviny padesátých let. Svazek poprvé shrnuje do jednoho celku překlady básní tzv. primitivních národů, které Novák publikoval knižně (Písně Vrbovýho proutku a Zrození duhy) nebo časopisecky. V řadě případů jsme tyto texty doplnili podle zachovalých rukopisů a vrátili se k původní Novákově koncepci sbírek. Zároveň z rukopisů doplňujeme některé dosud netištěné texty. Další část svazku tvoří překlady z francouzštiny (A. Césaire, E. Jauger, P. Éluard), němčiny (R. Hausmann) a výjimečně z maďarštiny (S. Weöres) či španělštiny (C. Casey).

Třetí svazek Díla Ladislava Nováka představuje zejména soubor jeho básnických překladů. Tyto překlady, parafráze a volná přetlumočení vznikaly od poloviny padesátých let. Svazek poprvé shrnuje do jednoho celku překlady básní tzv. primitivních národů, které Novák publikoval knižně (Písně Vrbovýho proutku a Zrození duhy) nebo časopisecky. V řadě případů jsme tyto texty doplnili podle zachovalých rukopisů a vrátili se k původní Novákově koncepci sbírek. Zároveň z rukopisů doplňujeme některé dosud netištěné texty. Další část svazku tvoří překlady z francouzštiny (A. Césaire, E. Jauger, P. Éluard), němčiny (R. Hausmann) a výjimečně z maďarštiny (S. Weöres) či španělštiny (C. Casey).

Román V domě básnířky je biografickým portrétem jedné z nejvýznamnějších finských autorek, mimo jiné i překladatelky Václava Havla, básnířky Eevy-Liisy Mannerové (1921–1995). Lyrizované interpretace životních osudů hlavní protagonistky vycházejí z nepočetných písemných pramenů, rozhovorů s pamětníky a především z jejího vlastního bele­­tristického díla. Jedním z ústředních témat tvorby Eevy-Liisy Mannerové je osamění, duševní samota pramenící z nemožnosti navázat plnohodnotný mezilidský vztah, a to milostný, rodinný i přátelský. Podobně bezútěšný byl i autorčin život – dětství ovlivněné válkou a neuspořádanou rodinnou situací, častá hospitalizace v léčebnách, nakonec útěk před slávou do Španělska. Tomu odpovídá ústřední románová paralela zborceného domu a pochroumané mysli básnířky, z nichž se zdánlivě nahodile vynášejí na světlo jizvy pradávných prožitků, zasutých vzpomínek, traumat z dětství, duševních paralýz. Příběh se odehrává na mnoha časových rovinách současně, jako by sám způsob vyprávění chtěl popřít plynutí času, nicméně život hlavní hrdinky se zároveň trhaně posouvá kupředu.

Román Vojtěcha Němce nás doslova jedním proudem vrhá na cestu bez oddychu vedoucí útrobami organického města-těla na cestu, jež se co chvíli mění v bloudění a naopak. Sem tam se nám otevírá výhled na mýtinu vybombardovanou krajinu obydlenou troskami. Spolu s vypravěčem se nejistě dotýkáme prapodivných novotvarů, a mů­žeme se ptát: Budou držet nebo se proboří a prolnou do jiné podoby? Vyrostly Němcovy všežravé bytosti z pahýlů vnějšího světa, nebo máme tu čest s endemity světa vnitřního, bezedně nevědomého? Či jsme jen zbloudili, zapletli se do hrátek s jazykem? Ztratili jsme se snad sami v sobě, šplháme po točitých stezkách svých mozkových závitů, nebo se prohledávající stal prohledávaným, analyzující analyzandem či snad převráceně? Ať je to jakkoli, vrhněme se do toho nebojácně, neboť jiná možnost není.

V knize esejů Řeka vědomí se její autor, neurolog Oliver Sacks, zabývá tématy z oborů, jako je botanika, chemie, me­dicína, neurověda a umění a obrací se na své velké tvůrčí hrdiny vědy zejména Darwina, Freuda a Williama Jamese. Byli jeho věrnými druhy od mladých let a značnou část jeho díla lze vnímat jako jakýsi dlouhý rozhovor, který s nimi vedl. otázky, které zkoumali význam evoluce, kořeny kreativity, podstata vědomí, se nacházejí v samotném středu vědy a této knihy. Oliver Sacks byl stejně jako Darwin bystrým pozorovatelem a velmi rád shromažďoval příklady, z nichž mnohé pocházejí z jeho rozsáhlé korespondence s pacienty a kolegy. Freudovi se zase podobal svou neodbytnou touhou porozumět lidskému chování v jeho nej­záhadnějších rovinách a jeho pozornost podobně jako u Williama Jamese zůstává upřená ke specifičnosti zkušenosti, byť se zabývá náměty teoretické povahy, jako například zkoumáním času, paměti a tvořivosti. Kniha Řeka vědomí, jejíž text Sacks načrtl dva týdny před smrtí, tak prokazuje autorovu jedinečnou schopnost nacházet neočekávatelné spojitosti mezi tématy a skutečnostmi, jeho ryzí radost poznávat a neutuchající snahu porozumět tomu, co nás činí lidmi.

Je lidský život na první pohled plochá, průhledná a uzavřená vodní hladina? Takový je první obraz, který ve svých krátkých textech povídkového souboru představuje současný islandský autor.

Novela známého amerického básníka a etnobotanika Dalea Pendella, oceněná v roce 2010 nejvyšší cenou v oboru science fiction na festivalu Green Book, je dystopickým, a přesto optimistickým pohledem na svět po zhroucení civilizace, tak jak ji dnes známe. Poté co dojde ropa, lidstvo zdecimují epidemie a potopy a nastane oteplení prostřídané novými dobami ledovými, poté co vymře většina světové populace, musí nečetní přeživší napnout veškeré síly k přežití a pod nánosy trosek vyhledávat pohřbené zbytky vědomostí. Ke slovu se dostanou hluboko ve vědomí zasuté pradávné mýty, šamanská moudrost a léčitelství přírodních národů. Jaký osud bude mít nešťastné lidstvo? Dojde k vytvoření civilizace podobné té naší, nebo vznikne něco úplně nového, neméně vzrušivé, ba lepší uspořádání?

Monografie se věnuje diskuzi o filozofické a vědecké práci v první polovině 18. století, a to ze specifického pohledu femme de lettres, vzdělané ženy pocházející z aristokratického prostředí. Jakou strategii musela Émilie Du Châtelet zvolit, aby se prosadila ve filozofii a vědě 18. století? Jak probíhala její komunikace s vědeckou komunitou? V čem spočívala její výjimečnost? Kapitoly věnované osobnosti a dílu Émilie Du Châtelet jsou uvedeny obecnou charakteristikou Republiky vzdělanců, definicí filozofů, vědců a popisem komunikace mezi vzdělanci. Práce tak představuje současně i příspěvek ke studiu raného francouzského osvícenství. Gabrielle-Émilie Le Tonnelier de Breteuil, markýza Du Châtelet (1706, Paříž – 1749, Lunéville) byla jednou z nejvzdělanějších žen 18. století. Studovala fyziku a matematiku, věnovala se filozofii a překládala z angličtiny a latiny. Spolupracovala s Voltairem, dopisovala si s nejvýznamnějšími evropskými učenci. Respekt současníků si získala dílem Institutions de physique (1740), v němž se pokusila o propojení Newtonovy fyziky a Leibnizovy metafyziky. Její překlad a komentář Newtonových Principií je do dnešní doby jediným kompletním překladem tohoto díla do francouzštiny.

Všude po celém světě jsou populisté na vzestupu – Donald Trump, Silvio Berlusconi, Marine Le Penová. Co ale přesně je populismus? Jaký je rozdíl mezi pravicovým a levicovým populismem? Zmenšuje populismus propast mezi vládou a lidem, nebo znamená spíše hrozbu pro demokracii? Co přesně je vlastně „lid“ a kdo hovoří jeho jménem? Je populista Andrej Babiš, Miloš Zeman či ruský prezident Vladimir Putin? Odpověď a názor si musí udělat vnímavý čtenář sám… Jak německý politolog ve své průkopnické práci vysvětluje, jádrem populismu je odmítnutí pluralismu a elit. Podle populistů jsou to jen oni sami a nikdo jiný, kdo zastupuje lid a jeho skutečné zájmy. Populisté také v rozporu s běžným míněním vládnou na základě svého tvrzení o výlučném morálním zastupování lidu – pokud populisté získají dostatečně velkou moc, vytvoří autoritativní stát z dialogu vylučující všechny, kdo nejsou považováni za součást vlastního „lidu“. Autor dále nabízí čtenářům, zastávajícím liberální a demokratické postoje, řadu konkrétních strategií k tomu, jak nejlépe s populisty jednat a zejména jak reagovat na jejich nárokování si hlasu hovořícího za „mlčící většinu“ nebo „skutečný lid“. Schopnost kvalitně reagovat a argumentovat populistům snad nikdy po 2. světové válce nebyla naléhavější…

Toto speciální kompletní vydání Carrollovy Alenky v klasickém českém překladu od Jaroslava Cisaře obsahuje oba díly dilogie první díl Alenčina dobrodružství v říši divů i druhou knihu Za zrcadlem a co tam Alenka našla. V knize čtenář navíc najde v češtině dosud nepublikované básně, kterými v originále oba díly začínají a končí, společně s Carrollovými vánočními a velikonočními pozdravy ve formě dopisů dětským čtenářům, které doprovázely některá pozdější vydání. Alenka se ocitne v záhadné říši divů, podivuhodném světě, jehož prazvláštní obyvatelé se povětšinou chovají velmi iracionálně. Tyto roztodivné postavy ji zaplétají do fantazijních situací, jimiž se Alenka nenechá vyvést z rovnováhy a vždy na ně odpovídá s neústupnou logikou. Díky své dětské naivitě poukazuje na absurdnosti světa, a současně tím poukazuje na jedinečnost a pravdivost dětského vnímání. To je také důvodem, proč je tato kniha odedávna označována za literární klasiku, která nikdy nezestárne.

Díky bezbřehé svobodomyslnosti zdejšího hostinského, kterou by nezasvěcení mohli považovat za lhostejnost a bordelářství, si hosté přizpůsobili hospodu k obrazu svému a zaplnili ji bizarní směsicí nejroztodivnějších předmětů od aristonu po vycpaného kosa. Postupem času se ze štamgastů stali přátelé, ovšem žádná idyla netrvá věčně. Do údolí nevybíravým způsobem vtrhne majitel cirkusu a začne skupovat pozemky. Důvod jeho počínání je pro všechny záhadou, protože v tomhle zapomenutém koutu na okraji města není kromě jeskyně, kam o víkendech směřují rodiny výletníků, nic pozoruhodného. Hostinský už toho za pípou zažil tolik, že ho výhrůžky nemohou rozházet. Odmítne hospodu prodat a příběh se začne zamotávat. Upozornění pro čtenáře: Součástí dějového propletence je přeházené stránkování, které má svoji vnitřní logiku. Právě tak i existence dvou knih se stejným názvem Údolí a naprosto totožným obsahem, odlišujících se pouze jmény autorů Michal Šanda a Ondřej Böhm. Vysvětlení se čtenáři dozvědí v závěru. Vzhledem k totožnému obsahu není nezbytně nutné kupovat obě knihy současně.

Jsou ovce blbé i černé, ale zlá je jenom jedna. Možná intelektuálka, možná nácek, možná zen buddhistka, ovšem vždy pravdařka.. V letech 2002 až 2015 spásala zadní stránku Tvaru, od roku 2016 je na internetu a také jednou měsíčně exkluzivně tančí v Týneckých listech (Velký Týnec).

„Já“, „Máma“, „S partnerem“ – to jsou názvy některých oddílů nové sbírky Yvety Shanfeldové. Je hned zřejmé, že lyrika to bude skutečně intimní. Přesto je překvapující, s jakou otevřeností a přímostí básnířka mluví o stárnutí, o smrti nejbližších, o rodičovství, o podrobnostech letitého partnerského vztahu, o potížích při psaní. Tak kruté postřehy! Těch detailů! Žádné vytáčky! Autorka probírá své soukromí a jazyk její probírky je – jak jsme u ní zvyklí – plný aliterací, etymologických hříček, nečekaných přesahů, zašlých slov a rytmických přeryvů. Jak to, že jedno druhé – intimita a artistnost – neotupuje, ale přiostřuje? Prostě tak.