Dybbuk strana 4 z 24

Soubor básní je rozdělen na dvě části: tvoří je starší básnická sbírka Zvířátka z pozůstalosti (remix 2011), upravené vydání již jednou publikovaných textů soustředěných kolem ústřední a rozsahem nejdelší skladby Pan J kouzlo a podfuk, a blok naz vaný Cizivilizace, glosující stav současné společnosti. Strohá lékařská zpráva se náhle proměňuje v básnický text. Zcela přirozeně a samozřejmě se zde též objevují subatomární částice, srpek z makromolekul, urychlovače nebo pěšiny vnímané jako neuron y přírody, prozrazující důvěrnou znalost tohoto prostředí. A přitom s nimi souvisí snaha o odkrývání nové citlivosti k tělu, řeči, i světu kolem.

Postkatastrofická krajina surrealistických básní básníka a prozaika Pavla Řezníčka tvořících sbírku Mizející ve voliéře je zaplněna přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí. A tak se ozývají mluvicí hodinky, cho botnice po požádání o občanský průkaz dělají lascivní gesta, psi ženou po ulici dřevěné manekýny z výkladu, elektřina prchá z transformátorů, neboť se tam necítí dobře, a dochází k dehonestaci veverky. Krajinu okupují postavy papežů střílených do čel a členy Svazu španělských pěstitelů mrtvých očí za absenci podpory ve volební kampani, papežů oblizujících se navzájem s hady, na hůlku s bodcem napichujících odpadky, sbírajících vajgly a vykuřujících je, nadávajících turistům, kteří chtějí vidět, j ak kupírují uši netopýrům a trhají hlavy habešským dětem, přičemž pneumatická kladiva rozbíjejí nebesa počmáraná nápisy "Pánbůh je vůl". Kdo je to vlastně básník? Podle Řezníčka je básník podolek, česnek jak hvězdné nebe nade mnou a rosa v budoáru ja ko mravní zákon ve mně. Básník poráží stromy se zavázanýma očima, básník je závrať z mlíčí, které vypouští ta správná ryba na správný kaviár, a stačí mu, když má na talíři kus vraního masa. Je to hlavně ten, který ví, že rozkvetlé lány tulipánů a beg onií jsou naší jedinou nadějí ve světě vepřových kolen prolezlých šváby a revolverů, které přišly do jiného stavu a rodí stále nové a nové.

Kniha Ladislava Nebeského Obrazce slov s podtitulem plošné binární básně představuje nejnovější tvorbu tohoto autora. Jeho nynější idea plošné binární básně volně navazuje na původní ideu binární básně z let šedesátých, která byla v té době patrně je ho nejoriginálnějším příspěvkem k experimentální poezii. Zřetelný formální posun od původních binárních básní k plošným binárním básním přítomnosti vedl k radikálnímu rozšíření možností autorovy současné poezie.

Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietn amského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry. Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror, historická féerie, parafráze pohádky a upocený underground. Poetika ulpívá na imitaci, parodii, trivialitě, nelogickém přeskoku apod. Autor vulgo stará milenka přiznává až toporně vliv Depeche Mode. Faciální jarryovské motivy se vynořují z potrhaných kulis: vybavuje se nám pomuchlaný, bohorovně proteovský Čtyřlístek.

Pozoruhodný román Křesťanství pod ledovcem uznávaného islandského spisovatele Halldóra Laxnesse, nositele Nobelovy ceny za literaturu, se tematicky a formálně liší od jeho realistických románů, v českém prostředí dobře známých, pojednávajících zejmén a o islandské historii a životě venkovanů a rybářů. V tomto románu se autor čtenářům představuje z jiné stránky, z doby svého odklonu od levicového smýšlení v reakci na francouzský "nový román", východní náboženství i postmoderní relativizaci hodnot. Text je téměř deníkovým záznamem inspekční cesty biskupského emisara do odlehlé farnosti, spravované farářem, o němž kolují zvěsti, že se odchýlil od pravé cesty a o své ovečky se nestará. Na první pohled jednoduchý úkol se však pro naivního mladého teologa změní v nelehkou, těžko pochopitelnou životní zkušenost. Po setkání s místními rázovitými postavami, které s ním vedou filozofické disputace, jako i s tajemnou Úou, kdysi jeptiškou a bordelmamá v jihoamerickém nevěstinci, je nucen reagovat n a nejednoznačné skutečnosti. Realita začíná splývat se snem, stává se mystickou a záhadnou surrealitou, a ve snaze jí porozumět musí mladík přijmout nový způsob nazírání na život.

Olivier Clerc odjel v roce 1999 do mexického Teotihuacánu, aby se zúčastnil Donem Miguelem vedeného týdenního semináře. Krátký čas strávený s toltéckým mudrcem pro něj byl radikálně transformujícím zážitkem, který vyústil v napsání této útlé, praktic ké knížky, přeložené již do pěti jazyků. V ní Clerc představuje jedinečnou toltéckou techniku, která pomocí lehké a jednoduché metody pomůže praktikujícím překonat potíže při odpouštění těm, kdo nám udělali něco zlého. Tím, že zbaví srdce hněvu a nen ávisti, umožní nalézt konečnou úlevu zajistí, aby osvobozeným srdcem znovu volně proudila láska a životní energie.

Další ze série netradičních antologií se věnuje titulnímu tématu a jeho zpracování v české a světové literatuře. Už konečně do prdele s pravou podstatou věci a ne jen prdelkovat okolo s recepty na zlepšení společnosti. Už bychom měli všichni s těmi sprosťárnami skončit. Vejce užilo, v nejlepším přestat, čeho je moc – toho je… moc. „Sprosté“ totiž musí být zachováno, aby se „slušné“ mohlo vymezovat. Z jazyka, v němž nefungují protiklady, se stane jen taková sračka. Pardón. Některá „sprostá“ slova se v kontextu téměř již stala neutrálními. Čilý badatel by jistě uměl sestrojit odborný text, odpovídající všem vědeckým kritériím (včetně odkazů na Patočku nebo Bělohradského), v němž by dokázal spojitost oné proměny „sprostého“ v „neutrální“ s historickou pozicí Čechů jako plebejského, ale hrdého národa s trigonometrickými body např. Kosmas – Hus – Rudolf II. – Kozina – Augustin Smetana – Strana mírného pokroku v mezích zákona – socialismus s lidskou tváří – Martin C. Putna…

Ve své knize světoznámý neurolog Oliver Sacks netradičně pojednává o migréně, onemocnění, jež postihuje až pětinu žen a šest procent mužů. Detailním přiblížením této nemoci všem lidem s „bolestmi hlavy“ ukazuje, že trpí nejspíše neurologickým, po všech stránkách složitým onemocněním, které v jejich životě sehrává jedinečnou roli a je jakýmsi jejich určitým a osobitým „výrazem“. Migréna tak z tohoto pohledu není nepřítel, jehož je třeba se co nejrychleji zbavit. Je to naopak životně důležité sdělení organismu, kterému je nutno naslouchat, porozumět mu a adekvátně na ně reagovat. Jelikož migréna se vyznačuje mnoha odlišnými projevy, které se mohou výrazně lišit od pacienta k pacientovi, je třeba vždy zvolit individuální přístup beroucí ohled na pacientovu anamnézu, rodinnou historii, biologické a psychologické pozadí. Autor během svého života léčil více než tisíc migreniků a nastudoval historické prameny vztahující se k bolestem hlavy. V knize se čtenář dozví podrobnosti jednotlivých případů i okolnosti, které je třeba brát v úvahu při léčbě tohoto náročně léčitelného onemocnění. Dočteme se mimo jiné i o častých matoucích příznacích, které migrenici zakoušejí, například o zvláštních zrakových halucinacích a pokřiveném vnímání prostoru, času a tělesného obrazu, zvláštních stavech, které našly své vyjádření v mnoha uměleckých dílech.

Novela je rozčleněna do tří oddílů. Každý se pokouší nastínit možné pozadí a souvislosti tří odlišných, avšak podobně velmi temných událostí. První část za své východisko bere známou fotografii, na které sup číhá na podvyživené súdánské dítě; druhá část přibližuje okolnosti smrti Paula Celana, který se dobrovolně utopil v pařížské Seině; třetí pak pojednává o příčinách a následcích zatčení německého básníka Hölderlina na základě obvinění ze spiklenectví. Tyto konkrétní momenty jsou brány jen jako orientační body, kolem nichž je vybudován barvitý obraz, který tvoří nenaplněné touhy, nepochopení, marnost a zmar, nemožnost nalézt sílu k roztržení dusivé pavučiny okolního světa. Jakkoli však nakonec kreatura pozře súdánského kojence, přinutí básníka Celana vstoupit s kameny v kapsách do řeky a i když je Hölderlin prohlášen za duševně nemocného a zbytek života stráví vzpomínkou na svou milou ležící v márnici, zanechává nám to doklad jejich boje, a tím možná i malou naději.

Nicola se narodil v šedesátých letech, „v těch báječných šedesátých letech“, kdy svět hýřil barvami, ženy byly štíhlé a nosily minisukně a v kinech se promítaly úžasné filmy o mimozemšťanech. Kdo by se nechtěl narodit v tom zázračném desetiletí, plném nových objevů a vymožeností? Novela Černá ovce známého italského spisovatele a dramatika Ascania Celestiniho není jen melancholickým vzpomínáním na dobu, kterou nenáviděla snad jen babička hlavního hrdiny, milující hlavně slepice, a jíž pohrdal i jeho autoritářský otec. Je zároveň strhujícím, tragikomickým pohledem ukazujícím poměry panující v italských psychiatrických léčebnách i život za jejich zdmi, kde sílí vliv reklamy, médií (včetně erotických časopisů „s ženskými, co olizují nahaté chlapy“) a konzumního způsobu života, jemuž nakonec neunikne ani hluchá jeptiška, která denně doprovází Nicolu na nákupy. Ta si totiž může s mobilem, získaným za nasbírané body, vyfotit mrtvého papeže…

Zradidla čili lapy jsou provazce, na nichž jsou asi v jednometrové vzdálenosti upevněny barevné hadříky. Zradidel se používá k obehnání leče, aby zvěř z ní nebo do ní nešla. Vše, co z psaní pochází, je právě takovými zradidly čili lapy. Člověk sám sobě vymezuje, co má být vevnitř a co venku. Sám sebe zrazuje a sám sebe lapá. Tyto zápisky obyčejného padesátníka z levé kapsy buď vycházejí poprvé, nebo podruhé. Jsou nové, nebo staré. Byly otištěny v nezměněné podobě, nebo ve změněné podobě. Změny jsou všeho typu. Nikdy ale nejde o texturu bytí, vždycky jen a pouze o texty. Technologie nemůže být dál než lidská představivost…