Dybbuk strana 4 z 27

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří — kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti — nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího „dámského čtiva“ do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy…) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

V souboru Přetržená nit čtenář nalezne rukopisné, porůznu tištěné a pohromadě dosud v celku knižně nevydané rané prozaické texty Richarda Weinera. Jedná se o jeho tvorbu vzniklou do roku 1913, tedy do doby autorova odchodu do Francie. Jako jistý bonus k těmto raným prózám přidáváme ještě dvě neznámé pohádky z pozdější doby. V mnohém tyto texty ukazují Weinera coby autora na rozhraní mnoha stylů, příběhů a věků — je představen částečně coby zadumaný symbolistický pozorovatel, stejně jako grandiózní vypravěč pitvorných stavů společnosti, ve které začíná stále výrazněji probublávat Freudova psychoanalýza, groteskní šílenství v době těsně před první světovou válkou i náznaky dusného, tíživého pre-existenciálního poznání moderní doby.

Shaun Bythell si založil knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?

Spisovatel přijíždí v čase tuhých mrazů do hlavního města, aby se s činovníky celostátního Svazu spisovatelů dohodl na novém vydání svého deset let zakázaného románu Padlá metropol. Veze s sebou soudek domácí pikantní sóji, přestože profesor, který si na ní pochutnával a kterého si vážil pro jeho nesmiřitelnost a erudici natolik, že mu posloužil jako předobraz k postavě Čuanga Motýla, je už po smrti, aniž by jeho dílo četl. Takto nás o dalších sedmnáct let poté uvádí do románu o románu spisovatel Ťia Pching-wa ze západní metropole Si-anu. Ve své fiktivní životní zpovědi stárnoucího spisovatele, kterou věnuje sám sobě, vypráví o své bytostné lásce k psaní a literatuře, o cenzuře a strachu, o celostátních demonstracích v roce 1989 a následných represích, o politice, ženách a přátelství, o vysídleném čínském venkově a svém vztahu k domovu.

Poprvé v českém překladu vychází kniha čínského autora Ťia Pching-wa označovaná za první čínský erotický román. Díky cenzuře některých pasáží se tato kniha napsaná v 90. letech stala nejkopírovanější v dějinách čínské literatury. Význačný současný čínský novelista a esejista Ťia Pching-wa svůj příběh komplikovaných erotických eskapád úspěšného spisovatele Čuanga Motýla poprvé přenáší do velkoměsta — zde jeho hrdina zažije slávu, moc a morální rozklad. Román Padlá metropol, který v autorově tvorbě představuje jak tematickou změnu — do té doby se věnoval především venkovu —, tak osobní přelom, neboť mu přinesl největší slávu, byl pro svou explicitnost úřady téměř na dvě desetiletí zakázaný a dodnes díky své dekadenci rozpoutává vášnivou kontroverzi. Hlavní ozvuky, které v sobě obsahuje, jsou však poctou klasickým románům Slivoň ve zlaté váze (konec 16. století), Meditační rohožky z masa (konec 17. století) a Sen v červeném domě (konec 18. století). Ve svém satirickém portrétu společenské a ekonomické transformace země autor přibližuje mocenské intriky, korupci a další nešvary raného kapitalismu, přičemž nechává probleskovat náznaky otázek o místě intelektuálů ve společnosti, cenzuře a umělecké integritě v měnících se podmínkách. Současně popisuje past, do níž země spadla při svém nostalgickém ohlížení se zpět na tradice své předmoderní minulosti, kterou současný modernizační proces ohrožuje. Z románu se tak stává klasický text, mnohými pokládaný za jeden z nejdůležitějších textů dvacátého století. Členové takzvané Čtyřky Krobiánů neboli Kvarteta od kumštu — mezi něž kromě Motýla dále patří Wang Si-mien, alias Chrapoun, malíř a padělatel obrazů, původně brusič v manufaktuře s nefritem; Kung Ťing-jüan, známý také jako Míra, věhlasný kaligraf a rytec vývěsních štítů, a Žuan Č’-fej, alias Nevěda, vedoucí souboru písní a tanců Tenkrát na Západě, původně herec šensijské opery, kde představoval starobylé role, jako je chrlič ohně, převozník-kormidelník nebo démon s dlouhými tesáky — se spolu za přihrávání dalších přátel a postav, jako je Meng Obláček, Čou Koumal, sběrač starých krámů s výtečným pozorovacím talentem, ředitel továrny na pesticidy Žlůtek, feministická mniška Jasná mysl či mudrující kráva, snaží vyznat v nelítostných, tvrdých podmínkách současné čínské společnosti a řeší přitom nastalé situace, často absurdního charakteru. Necenzurovaná verze knihy. V deskách je vložena 48 stránková erotická příloha.

Dystopický román Příběh Kariho Hotakainena nás uvádí do ne tak vzdálené budoucnosti, vlastně na mnoha místech světa již žité pesimistické současnosti… Ze života se díky plnohodnotné globalizaci stala jedna velká reality show s pravidly boje kdo s koho. Po vynuceném vysídlení venkova, který se změnil na rekreační zónu, přichází do města obrovské množství lidí. Jelikož bytů je i přes rozsáhlou výstavbu zoufalý nedostatek, nezbývá než příchozí dočasně ubytovávat, kde se dá — na ubytovnách, po sklepích, ve vyklizených a narychlo přizpůsobených obchodních centrech, ve stanových či kontejnerových městečkách. Spěšně ustavený tým akademicky vzdělaných lidí dostane za úkol vymyslet mechanismus, podle nějž se bude rozhodovat, kdo má nárok na dekret a kdo se i nadále bude muset spokojit s matrací v hromadném útočišti. Oním mechanismem se podle pracovní skupiny má stát „příběh“. Naději na byt bude mít jen ten, kdo přijde s co nejzajímavějším a nejbarvitějším životem. A proč zrovna příběh života? Protože v dnešním světě musí všechno mít svůj příběh. Bez pořádné storky se nedá prodat ani pár obyčejných ponožek nebo pytlík mrazených masových kuliček. Zdá se, že společnost se místo pohybu vpřed vrací tak trochu na samý začátek. Vede z bludného kruhu cesta ven? Je taková cesta vůbec možná, nebo má v sobě civilizace zabudovaný reset? Tohle je vážně zasraně dětinská doba.

Umyvadlo plné vajglů má podtitul nepřípadné glosy, protože Markovo evangelium nekomentuje, ale paralelně s ním vytváří naprosto odlišný příběh, než je ten Ježíšův. Je prošpikován uštěpačnými poznámkami stárnoucího chlapíka znechuceného poznáním, že svoboda děsí český národ víc než totalitní mašinérie.

„Jsem tady, abych vzpomínal. Na všechno, co jsem byl, a na všechno, co už nikdy nebudu.“ V hotelovém baru malého irského městečka sedí čtyřiaosmdesátiletý Maurice Hannigan. Jako obvykle je sám — i když dnešní večer je opravdu tak trochu jiný. Přistavte si stoličku a naplňte sklenici chutným mokem, protože Maurice je konečně připraven vyprávět svůj příběh. V průběhu večera pak připije pěti lidem, kteří pro něj nejvíc znamenali. Skrze tyto intimní příběhy — plné nevýslovné radosti a hluboké lítosti, nepřiznané, dlouho v tajnosti držené tragédie, vášnivé, ale neprojevené lásky, která nikdy nenašla svůj hlas — se intenzivně a bolestně v celé své nahotě odhalí život jednoho obyčejného člověka. Bude to srdceryvný příběh, který ale současně srdce zahřeje… Hlas Maurice Hannigana s vámi zůstane ještě dlouho poté, co je vše řečeno.

Tony Pagoda je zpátky: o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí. S některými z nich jsme už setkali v románu Všichni mají pravdu: s králem bulváru Toninem Pazientem, osamělým bossem Fabiettem, kouzelníkem Silvanem, Tonyho rodiči, zejména s jeho podnikavou matkou. Jiné poznáváme poprvé: mága chytré televizní zábavy Maurizia Costanza, hvězdy italské pop music 60. let, fotbalisty SSC Neapol Časovou kulisu povídek tvoří, s výjimkou několika návratů do Tonyho dětství a mládí, nultá léta našeho století. Éra Silvia Berlusconiho, finanční krize, devalvace morálky a kulturních hodnot, atmosféra úpadku a carpe diem. Svět už není, co býval: změnil se New York, festival v San Remu, ostrov Capri i sama Neapol Zůstává jen Věčné město, protože to zemřelo už dávno. Tonyho hlavním tématem je opět hledání autenticity, okamžiků nefalšovaného úžasu, čekání na zázrak, který se může dostavit v podobě bujarého veselí a nekonečného záchvatu smíchu. Rehabilitace kultury smíchu a humoru (nikoli bezduché zábavy) se zdá jedinou záchranou našeho světa. Pokud už není pozdě.

Kniha současného moldavského spisovatele a novináře. Autor s notnou dávku satiry popisuje peripetie mladého začínajícího spisovatele a moldavskou společnost. Román A ráno přijdou Rusové splétá několik osudů v rozmezí od osmdesátých let minulého století po blízkou budoucnost — mladík krátce po vystudování filologie (až v Rumunsku!) jen těžko doma v Kišiněvě shání práci, aby poté, co se mu dostane prvotního šoku, jak to v životě vlastně chodí, měl co dělat a neutopil se. Román o budoucí invazi z Podněstří, který mu nakonec vyjde, představuje nakonec v zrychlujícím se víru absurdit jeho zkázu. Postarší ovdovělý profesor latiny sice v budoucnu před útokem Rusů ujede, ale na hranicích ho vyhmátnou a vrátí (zrovna když se seznámil s takovou vnadnou fešandou!) — jeho rumunský pas je propadlý, druhý si zapomněl doma. Byt mu však ke škodolibé radosti jeho ruského souseda již zabrali, auto je následně ukradeno, možnosti útěku se snižují. Na jakou stranu se kdo v novém systému přidá? Zradí své bývalé kolegy a přikloní se k novým pořádkům? Platí dále dlouholetá přátelství, dá se s lidmi počítat, nebo je jednou provždy všechno jinak?

Víte, jaké to je, když člověk v patnácti uteče z domova, aby se vydal na dráhu spisovatele? Krátce po dvacítce si uděláte delší výlet do Argentiny, kde se setkáte s Borgesem, jenže jsou sedmdesátá léta, situace je politicky nestabilní a vaše přítelkyně skončí ve vězení? Když se vaši bratři po smrti otce rozhodnou prodat rodinný podnik, kovosběrnu, pýchu vašeho otce, imigranta z východoevropského štetlu? Chtěli byste vědět, jak vypadá každodenní život spisovatele, který se musí věnovat různým zakázkám, jako je psaní scénáře k dokumentu o golfu, hře, o které nic nevíte a kterou jste nikdy nehráli, nebo filmu, který nikdy nebude natočen? Jak velká je to frustrace, když se zdá, že váš román bude už už vydán, aby z toho nakonec na poslední chvíli sešlo? Krátké eseje na rozmanitá témata ilustrují život současného newyorského spisovatele. Většina se odehrává na pozadí tohoto velkoměsta s jeho nepřebernou šíří lidských osudů, dostane se v nich proto pohledu ze všech stran a úhlů.

Sbírka příběhů, jimiž se vine vzájemně propojující „buddhovská“ nit vytvářející utkanou mytologii, pojednává o zdánlivě rozmanitých tématech od zmrtvýchvstání irského pijana po morální otázky zrady, podvodu, zbabělosti a další. Je tu zobrazen lidský pud směřovat ven, utíkat pryč, aby vše nakonec nevyhnutelně končilo uvnitř. Klubko veškerých příběhů se totiž odvíjí z nebeského kláštera, jehož obyvatelé se každých pět set let obměňují — samozřejmě kromě strýce Gautamy, pro nějž tato existence živoucího podobenství představuje způsob, jak k dobrému ovlivňovat život lidí na zemi.

Ľuboš Bendzák je tak trochu romantický vyděděnec, na němž ulpívá městská špína. Je pozorovatelem se vzácnou schopností potěžkat detail, ale dát mu i poetickou a výpovědní hodnotu. Básník oživuje pomocí slov něco, co jsme dávno považovali za zbytečné, za odsunuté, třeba i za nepodstatné, to když dává smysl věcem, která je třeba znovu najít, pojmenovat, očistit a vyzdvihnout. Vedle toho tuto vážnost Bendzák neustále narušuje lehce sarkastickým odstupem, aby z veršů vystupoval osamělý, byť tu a tam alkoholu a samotě nadbíhající vyděděnec. Verše co nehrají si na víc, než jsou, neohromují, spíš konstatují stav věcí.

Básně Vratislava Effenbergera na první pohled působí jako texty, ve kterých je s imaginací nakládáno jiným způsobem, než jak je to u surrealistického básníka obvyklé. Těžištěm jeho poetiky totiž není genitivní metafora, nýbrž básnický obraz, který se podobá tomu filmovému. Effenbergerova poezie je zvláštní, svébytná, ale také matoucí a nejednoznačná. Mnohé básně se čtou jako film plynoucí před očima, jiné v sobě mají něco jako „zaklínací“ gesto. Berme tedy jeho básně jako filmy, které si můžeme nosit po kapsách. „Kapesní filmy“, které představují alternativu k dnešním krátkým videím.

Luisa Ziková nenáviděla muže pro jejich mužství a ženy pro jejich ženskost. V její poezii najdeme osamění i převažující vědomí blízkosti smrti. Svět a motivy města vidíme často spojené s deziluzí, ironizuje maloměšťáctví i mondénnost uměleckého i pseudouměleckého světa. To vše pak doplňuje nepříliš jistým hledáním smyslu života, s čímž se váží i nezbytné propriety dobové: neurastenie, deprese, melancholie, narcismus, erotismus i sebevražda. Nechybí samozřejmě časté motivy choroby, kterou Ziková procházela, stejně jako dozvuky sentimentálního, a ještě vlastně pořád nezralého dívčího pohledu na svět.

Expresionistická poezie Geo Mileva je bytostná snaha o probuzení čehosi přirozeného a dávno zapomenutého. Soustředí se na erotickou divokost, archetypální primitivnost, přírodní živelnost a vášnivou instinktivnost, v níž se odráží autorův spor s představami o cudnosti, střízlivosti a racionalitě. Vytváří se tak svět, ve kterém nic není v klidu, nic není stálé, nic není definitivní. Poezii je třeba pobarbarštit. Syrovými šťávami, v nichž proudí prvobytný život — aby ji probudily k životu. Aby „mrtvé poezii“ vlily život. Přejeme si dnes vidět barbary, chuligány, Pečeněhy — s plamenem v očích a se železnými zuby...