Dybbuk strana 3 z 27

Máte za to, že je nemožné vypravit se do nejtemnějšího srdce Afriky, Zairu neboli Konga, pěšky s batohem na zádech a s jedním dolarem na den? Není mnoho těch, kteří něco takového uskutečnili. Na počátku devadesátých let, pár let po revoluci, se Jiří Černický vydal „jen tak nalehko“ prozkoumat jedno z nejtajemnějších, nejméně probádaných a nejnebezpečnějších území na světě, rozlohou rovnající se třetině Evropy. Bylo to místo, kde chyběla téměř jakákoli infrastruktura, kde nebyla nafta ani voda a kterému dlouhodobě vládl jeden z nejhorších diktátorů Mobutu Sese Seko. Nebyla to cesta ledajaká, byla to cesta umělecká a měla jistý charitativní účel. Nejde proto autorovými slovy ani tak o „cestopis jako spíše pokus vzájemně propojit dvě oblasti, které podle mého názoru obě reprezentují emoci prázdnoty“. Vedl ji étos snahy o oboustranné překlenutí zanedbaných regionů nacházejících se na periferii, na okraji zájmu, míst bez perspektivy osobního růstu. Současně to ale také bylo dobrodružství plné nebezpečí ve formě slídících jaguárů, nadržených pohraničníků, častého hladu, průjmu a jiných hrozících nemocí, ztroskotání, neustálého bahna a neprostupné džungle či uprchlíků z rozhořívajícího se konfliktu ve Rwandě. Ale také neobyčejných živočichů, květin, barev, vůní, neopakovatelných zážitků a neočekávané lidské velkorysosti. — — — Myslíte, že dobře znáte nejdrsnější český sever, protože jste tam vyrůstali? Tato kniha vás vyvede z omylu. Od dobrodružství zažívaných v klučičích partách a objevů neobvyklých pokladů na „největší skládce světa“ plné toho nejtoxičtějšího odpadu, seškrabávání lákavých samolepek na západních závodních vozech či vytváření „afrických jezer“ v zatopených lomech i s vypuštěnými akvarijními rybičkami přes vykukující růžky dávné historie mající podobu například úkrytu werwolfů či Goebbelsova srubu, sžívání se s různými místními vzdorovitě nepřizpůsobitelnými občany až po zkušenosti získané na šachtě, autor prošmejdí všechny kouty svého dětství a dospívání, aby na světlo vyvrhl vše zdánlivě chudé, ošklivé, zteřelé a zapomenuté jako něco, co může být přenositelnou, sdělitelnou zkušeností nás všech, a nakonec svým pravým opakem.

Způsob vzniku novely Locus Solus, podobně jako Afrických dojmů a dalších svých děl, Raymond Roussel odhalil až posmrtně ve svém textu Jak jsem psal některé své knihy. Zrodil se z formálního omezení, kterým se autor řídil, kdy vzal dvě podobná slova, přidal k nim slova sice stejná, ale mající dva významy, a získal tak dvě téměř identické věty, na jejichž základě pak staví celý text. Význačný vědec a vynálezce Martial Canterel pozve skupinu svých kolegů a přátel k návštěvě svého venkovského sídla Locus Solus. Návštěvníkům předvádí stále bizarnější vynálezy korunované živým obrazem, ve skutečnosti představovaným mrtvými lidmi oživenými pomocí tekutiny resurrectinu, která po vstříknutí čerstvou mrtvolu nutí opakovat nejdůležitější událost jejího života. Raymond Roussel, za svého života nepochopený a znevažovaný, byť naprosto originální autor, jehož dílo obdrželo negativní reakce, se nakonec dočkal obdivu surrealistických skupin a dalších avantgardních autorů.

Soubor esejů o možné podobě posmrtného života od jednoho z nejvýznamnějších soudobých neurovědců Davida Eaglemana, autora několika světových bestselerů. Na základě různých mýtů, náboženských konceptů a současných vědeckých poznatků nabízí vzájemně zcela odlišné, až protichůdné hypotézy posmrtné existence. Bude nutné zrychleně znovuprožít všechny události vlastního života? Anebo si můžeme vybrat, kým po smrti chceme být? Jsme ve skutečnosti jen nevýznamná frankensteinovská stvoření vzniklá v laboratoři, nepovedený experiment, který žádný posmrtný život nemá? Anebo si ho snad můžeme sami stvořit, vybrat z katalogu jako dovolenou? Nejste vy náhodou mozek naložený ve sklenici, který může vidět, slyšet a cítit vůně i chutě, prostě všechno, přesto však je to jenom pouhý přelud utkaný z přediva snů? Ateisté i věřící se shodli na tom, že Bůh žije pouze díky nám. Když ho opustíme, umírá. Zpočátku jsme byli poctěni tím, že jsme tak významnými buňkami božského těla, ale pak nám tak nějak docvaklo, že jsme vlastně boží rakovina.

V textu Plejád, z nichž autor „vyrval páteř děje“, jak pravil jeden kritik, není zápletka to hlavní. Jde zde o ohledávání hranic vnímání, na hony však vzdálené jalovému eskapismu či pouhému povrchnímu snílkovství básníka-idealisty. Směřuje se od jevové banality dnešních dnů zpět k mikrokosmu nevědomých procesů, na něž jsme pro samou praktičnost, užitkovost či lacinou prodejnost zapomněli, kdy jsme se stali pokryteckými stíny sebe samých, a tím nenávratně nesvobodnými. Text mnohovrstevným básnickým jazykem introspektivně reflektuje naši hédonistickou přítomnost a neexistenci budoucnosti, v proudu vědomí sleduje zapletenost našich myšlenkových postupů jako pokroucené kořeny lesního porostu. Proč mě ale nebe tak fascinuje, proč člověk vždy hledí do oblaky pokrytého modrého poklopu všeho jemu známého a cítí jisté pnutí?

Majitel nejrozsáhlejšího skotského knihkupectví, obchodu ve tvaru bludiště nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále trpí přívalem (nebo v nevhodnou dobu naopak nedostatkem) zákazníků, jejichž chování musí tak nebo onak strpět. Nepřestává se divit, jak je možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím. Klidně dovnitř — do čerstvě uklizeného obchodu! — zvenku vnášejí bahno nebo tam vcházejí i se svými mokrými psími miláčky — psy baskervillskými spíše! Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se neoprávněné slevy jen proto, že kniha je trochu plesnivá. A teď k té jehovistce přibyla ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích diktátorsky diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není divu, že je to na něj už trochu příliš. Ještě že má kde si od takového frmolu odpočinout, a tak se vydává na ryby do řeky nebo na jezero, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině anebo zajde na pivo do hospody. Díkybohu za nalezenou rovnováhu!

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Román Nekropotence aneb death in progress Vojtěcha Němce je vyprávěn ve dvou rovinách: protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život, ačkoliv je to proti zdejším zákonům — čerstvý umrlec se totiž má dostavit na úřad, kde mu odeberou byvší identitu, dle předpisů má zapomenout na svůj předešlý život. Tak se prolíná lineární děj eposu-grotesky s dějem magicky rozkouskovaným, maně vypravěčem rozpomínaným. Život po životě není žádný med, k tomu dopomáhá trenér, úřední průvodce a tajný kverulant kocour bombič, jeho mutantský bratr pumič a další bizarní postavy vypůjčené z (pop)kulturních zbytků. Celému záhrobnímu zmatku vévodí záhadný byrokratický aparát, logopedické vady, genorovo mauzomuzeum a zrůdný „systém“, proti němuž se hrdinové vzbouří, uchýlíce se ke starému dobrému ultranásilí. Díky dvěma časovým rovinám, které se navzájem prolínají a komentují, je sdělení neustále komplikováno, znovu a znovu „adaptováno“ na řeč postmortalů. Nekropotence je tedy sarkastickou metaforou rozdrobeného vědomí, jemuž podléhá současný (trans)člověk, zkrátka kolovratným „šášem“.

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět? Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt.

Spisovateli na volné noze, který jen horko těžko shání zakázky, jednoho dne zčistajasna zešílí dospívající dcera. Začne chytat na ulici neznámé lidi a vykřikuje cosi o vrozené genialitě každého z nás, hluboko do noci horlivě studuje různé texty a zápisník má plný naškrábaných poznámek. Přiznat si, že chování Sally pravděpodobně není známkou její výjimečnosti, nýbrž jde o nemoc, která je pro ni samotnou nebezpečná, není jednoduché.Nakonec nezbývá nic jiného, než ji odvézt na psychiatrii, kde ji pomocí léků stáhnou z oblak na zem. Následně se roztáčející kolotoč hledání příčin jejího současného stavu pokládá otázky: Je důvod manické psychózy dcery vrozený? Může za to on sám? Stojí za tím dědictví rodu, vždyť i jeho bratr je psychicky nemocný? Přispěly k tomu vnější podmínky, jako je nevyhovující bydlení, rozvod s první ženou, neuspořádaný vlastní život? Či samo agresivní město, se svou přemírou podnětů a rozptýlení? Nebo snad za tím jsou drogy a její stav je pouze dočasný? Či snad nakonec jde opravdu o boží hlas?

Šest krátkých povídek zakotvených v běžných tématech. Tedy zdánlivě běžných… Věnují se mj. lásce, touze či ztrátě, ovšem tyto stránky lidského života pojímají nejednoznačnou formou alegorické a ambivalentní prózy. Variabilní, žánrově nezařaditelné povídky jsou otevřeně ovlivněné psychoanalýzou a fenomenologickou tradicí. Samotný název sbírky vychází z Lévinasovy koncepce času jakožto „odkládání smrti“ a poukazuje na zakořenění vybraných aspektů života v nepředvídatelnosti našeho „pobytu-zde“, jehož konec tak urputně odkládáme a jenž se člověku mnohdy jeví jako stěží ovlivnitelný. Blížení se, uhýbání, vzdalování se a únik. Touha a míjení hrozící nejasnou hrozbou, poněvadž i milování je druhem samoty, který jen směřuje k někomu jinému.

Tři generace medvědí rodiny, babička píšící svou autobiografii, dcera Toska, artistka v cirkuse, a její syn Knut, žijící v zoologické zahradě, jsou všichni součástí života lidí. I když jsou lidem všemožně nápomocní, nikdy mezi nimi nemají své pevné místo. Jaké to je být lední medvěd pracující v cirkuse a co znamená bavit návštěvníky v zoo? Po emigraci do západního Německa se medvěd proslaví, jeho osudy jsou však úzce provázané s těmi lidskými. Co tedy pak? Může mít medvěd krizi identity? Jak se může odstřihnout od lidí, když je na nich plně závislý, už jen proto, že nezná svou biologickou matku? Takovéto zdánlivě prazvláštní otázky ve skutečnosti poukazují na život vykořeněného člověka snažícího se vytyčit směřování svého nového osudu. Netradiční novela, se snovým dějem probíhajícím jakoby paralelně k lidskému bytí, je metaforou životních zkušeností z různých navzájem se prostupujících společností a kultur.

Jolka si myslí, že studijní pobyt v Petrohradu je dobrý nápad, jak za sebou spálit mosty. Jak se naučit být sama a hlavně získat nový pohled na značně komplikované rodinné a milostné vztahy, které nechala doma. Cizí prostředí, cizí jazyk, poznávání velkoměsta na Něvě i lidí v něm s sebou ale znovu přináší vztahy, které se - vlastně nepřekvapivě - začínají Jolce značně komplikovat. Rozervaná hrdinka z 21. století vypráví expatovskou variaci na stále stejné téma: člověk sám před sebou neuteče ani na kraj světa.

Americký lékař, vědec a spisovatel Randolph Nesse, spoluzakladatel oboru evoluční medicíny, ve své nové knize rozšiřuje pohled na vznik nemocí a aplikuje principy svého oboru na duševní choroby. Zabývá se přitom otázkou, proč jsou v současnosti úzkost, závislost na látkách či poruchy příjmu potravy a schizofrenie tak rozšířené. Různými poruchami nálady dnes trpí stovky milionů lidí na celém světě. Mají kvůli tomu zhoršenou kvalitu života a znemožňuje jim to pracovat, a někdy i vůbec žít. Pomalý postup v hledání příčin těchto chorob a jejich léčby inspiruje sílící volání po nových přístupech. Tato kniha se proto ptá, nejen proč někteří lidé onemocní, ale hlavně proč jsme díky přírodnímu výběru tak náchylní vůči duševním chorobám. Jak autor vysvětluje, úzkost je užitečná odezva důležitá pro naše přežití, která prostě někdy přeroste míru. Panické ataky jsou falešné poplachy v systému „boj nebo útěk“, jejichž běžnost lze vysvětlit principem detektoru kouře, u nějž se také musíme smířit s planými poplachy. Negativní pocity jako úzkost a mizerná nálada jsou stejně tak jako fyzická bolest a kašel v určitých situacích užitečné, ale často jsou přínosné pro naše geny, ne pro nás samotné. Sociální úzkost je téměř univerzální, protože těm našim předkům, kteří se starali o to, co si o nich ostatní myslí, se dařilo lépe než jiným lidem. Díky pocitu viny je možná lidská morálka a žal je nevyhnutelnou cenou za lásku. Současné prostředí se značně liší od toho, v němž jsme se vyvinuli. Z důvodu naší nepřizpůsobenosti aktuální situaci tak máme narušené mechanismy regulace nálady. Přesun pozornosti z nemocí samotných na rysy, které způsobují tuto naši náchylnost, představuje proto důležitý vhled, úhelný kámen evoluční medicíny, který může znamenat zásadní krok k léčbě psychických obtíží.

Co je vlastně tato knížka, povídka, novela nebo román? Ne, ani jedno, jen soupis osobních zážitků pro všechny, kteří se z jakéhokoli důvodu ocitli sami a ztracení uprostřed sexuální evoluce nové doby „seznamování online“. „A zase sama. Pokolikáté? Ptám se sebe a svého novodobého online okolí, jak se v dnešní době může matka samoživitelka seznámit s normálním chlapem pro společný život? V baru? V restauraci? Na kurzu vaření, když mu ten kurz pro jeho novodobou vášeň zaplatila manželka? Ve městě během čekání na tramvaj, kde se lidi štítí navzájem se byť jen oslovit? Jsem rozvedená, tudíž svobodná, na svůj věk údajně atraktivní a udržovaná blondýna s modrozelenýma očima, váhou v normálu, sportovní postavy, prostě žádná selka nebo teta z vesnice. Přece to nezabalím, na sexuální důchod se ještě necítím a předčasný vzhledem k mému apetitu ani nehrozí…“ Ale naděje umírá poslední!

Kniha Chystácie je sbírkou fragmentárních textů, v nichž autor mixuje a nechává prolínat nejrůznější intelektuální a vědecké podněty. Pavel Ctibor se nám, podobně jako ve svých předcházejících knihách, představuje jako bedlivý pozorovatel a glosátor vnějšího i vnitřního prostoru. Zaznamenává totiž i často opomíjené prožitky z rozhraní mezi sněním a bděním. Vnitřní obrazy, které dominují snovému spánku, se při probouzení rozpadají a jsou nahrazovány určitými rytmy — dýcháním, tlukotem srdce — nebo fyzickými pocity při kontaktu těla s podložkou a podobně. S přispěním těchto rytmů vyvstává vnitřní řeč, zprvu jako málo artikulované shluky myšlenek, jež mají jak obrazivou, tak mluvní stránku. Problém je, že člověk se stal z psychonauta, kterému v intoxikaci stačí jen ležet nebo nehybně sedět, psychopilotem, jenž potřebuje skoro stále nějakou interakci těla a smyslů s okolím.

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří — kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti — nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího „dámského čtiva“ do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy…) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.