Dybbuk strana 3 z 24

Čáp a Lola je předposlední a zároveň co se týče tématu zásadní kniha, předčasně zesnulého polského spisovatele Mirosława Nahacze. Je oceňována jako „generační román“ lidí dospívajících na konci 90. let 20. století, přibližuje jejich snahu o vymezení se vů

Antologie české poezie I. díl (1966–2006) představuje českou básnickou tvorbu posledního čtyřicetiletí, jež u nás dosud nebyla v takovéto šíři prezentována. Tento I. díl se soustředí na tvorbu především starší generace. Každý autor je představen reprezent

Výběr esejů pěti významných britských a irských autorů (filozofů, spisovatelů, dramatiků, novinářů) poskytuje barvitý a užitečný přehled dějin ostrovní esejistiky, co se týče odlišného stylistického zpracování, výběru témat a historického období vzniku jednotlivých textů. Počínaje rozvahou zakladatele novověkého empirismu sira Francise Bacona na téma lidské ctižádostivosti, přes odlehčenou satiru Thomase Dekkera, v níž tento alžbětinský pamfletista vypomáhá elegánům radou, jak se chovat v divadle, či sarkasmus z pera Jonathana Swifta nabízejícího nemilosrdné řešení, jak naložit s novorozenými dětmi žebráků, po kritické eseje „krále paradoxu“ G. K. Chestertona, s humorem a nadhledem rozebírajícího nedostatky, absurdnost a nelogičnost lidského chování a fungování společnosti obecně. Zkusme se tedy začíst do myšlenek, které nám mohou pomoci reflektovat dnešní stav společnosti.

Ve čtyřech kapitolách nabízí kniha Ladislava Nebeského Vrstvy pohled na jeho experimentální básnickou tvorbu. Zatímco kapitola první se zeširoka rozhlíží po jeho poezii z období 1964–1972, kapitola druhá se soustřeďuje na ideu binární básně. Kapitola třetí obsahuje dosud nepublikované básně charakteristické pro období po roce 1995 a kapitola čtvrtá přináší jeho tvorbu nejnovější.

V erotické novele připisované francouzskému básníku Guillaumu Apollinairovi Hrdinské činy mladého donchuána nutí dospívajícího mladíka jménem Roger jeho náhle probuzený a neutuchající chtíč postupně svádět všechny ženské obyvatelky zámeckého sídla svých rodičů, kde tráví letní dny, a zasvěcovat je do tajů tělesné lásky. Nezastaví se před ničím, ať to jsou dveře pokojíku služebných, požehnaný stav manželky správce, dívčí nevinnost jeho sester či odmítavost vlastní tety – neexistuje pro něj žádná překážka. V tomto díle, pokrývajícím širokou paletu erotické lásky a nevyhýbajícím se ani tabuizovanému incestu, si podle Alexandrianových Histoire de la littérature erotique (Dějin erotické literatury) Apollinaire vytvářel imaginární pohled na období svého dospívání.

Sbírka Probuzení hráči básnířky Inky Machulkové je pokračováním tvorby, jíž bylo po autorčině emigraci do Německa dáno čerpat z dvojí situační perspektivy. Opětovné návštěvy České republiky, konané po roce 1989, poskytují prostřednictvím poezie s osobitou vzpomínkově-fragmentární poetikou záznam prožívání v obou daných domovinách. Návraty nejen do Prahy a nejen fyzické ukazují, že Machulkové svět je časovým prostorem, v němž vnímáme plynutí završujícího se pozorování a poznání, podpořené poklidnou imaginací. Při zvukomalebném zjemnění uctívajícím užívaná slova čteme variace ústřední otázky po lidském probuzení. Nastalo už, nebo si na něj stále teprve hrajeme? Nastane kdy? Nevede snad cesta ze spánku znova a opakovaně právě do spánku – byť spánku s kvalitou, kterou nazýváme denní bdění? Verše jsou tu natolik poctivě "navazovány k zemi", že zůstává pouze na nás, jakým způsobem jimi vystavěné kulisy využijeme k interpretaci návštěvy ve vlastním životě.

Výbor Vy srdce v ohni mroucí představuje skromné básnické dílo Vladimíra Houdka (1869–1908). Na rozdíl od mnoha generačních druhů je dnes skoro neznámý, ačkoli i několik málo ukázek v antolo­giích z nedávné doby prozrazuje autora svébytného a nezaměnitelného tónu. Houdkovy seberozdíravé texty jsou exponovány v neúprosně kontrastním světle, odhalujícím determinaci lidského osudu rozkladnou mocí tělesnosti. Obzor básní je směstnán do stále znovu opakovaných motivů a scenerií, jimž dominuje úděl prvotního hříchu, vášeň ve své tělesné a téměř vždy ponižující, odpudivé, tragické podobě. "Oheň vášní" plane ničivě a neuhasitelně, a na pozadí "ohně bolestí a vzdoru" se vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit — chladná a vzdorovitá důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě. Pohrdnutí časovým stejně jako věčným je neobvyklé svou mimořádnou důsledností — a bezvýchodností. Přesto jako kdyby autor na několika místech vydal také svědectví o tom, že za naprostým vzdorem a pohrdáním je přece skryta potřebnost doteku s nadčasovým — i kdyby "v cíp nebes, věž kde čněla" mohla směřovat jen "němá výčitka". Sklonění, kterému zde předchází dopředu beznadějně ztracený zápas s viděním a prožitkem světa, je tím nejosvobodivějším rozměrem naprostého zřeknutí se východiska z pobytu zde, "v pochmurné vášně roznětu", v níž není víc než "děs prázdna" a kde jen "plameny krve zbaví záhrobní zimy".

Kniha Z deníku po Celanovi je významnou básnickou knihou Jana. Jana Nováka. Její texty fascinují svou mnohovýznamovostí, originalitou, jazykovou odvahou i rytmem. Novák si vytvořil svůj zcela osobitý básnický výraz, který v této rozsáhlé sbírce dovedl k nejhlubšímu možnému vyjádření nevyslovitelného. Sbírka se svým názvem hlásí k jednomu z největších evropských básníků dvacátého století, po němž básník dál zkouší možnosti poezie. Jde o dílo na první pohled hravé, průzkumnické, to je ovšem jen první dojem. Čteme-li pozorněji, spatřujeme v textech hloubku a vážnost — podobně jako v poezii Celanově.

Ve své nejzásadnější knize neurolog Oliver Sacks přibližuje neobyčejné příběhy dvaceti pacientů dlouhodobě žijících v nemocnici pro chronicky nemocné. Tito lidé přežili pozapomenutou velkou epidemii spavé nemoci, jež ve dvacátých letech minulého století zasáhla celý svět. Podivuhodné explozivní probuzení ze somnambulního, často absolutně nehybného a na vnějším okolí zcela závislého stavu, ve kterém přežívali několik desetiletí, umožní až použití nového léku, L-DOPY. Dozvíme se tak podrobně a z první ruky (neboť autor vyznává osobní přístup a setkání s pacienty tváří v tvář), jaký byl jejich život předtím, jak absolutně "zpomalení" byli, a jak se postupně probouzeli, stávali aktivnějšími, doslova "zrychlenějšími", vraceli se do života, ve světě, který byl pro ně úplně nový a cizí, a jak se vypořádávali s leckdy druhým pólem: tiky, nutkáním, patologickou euforií. Osudy jednotlivých pacientů se liší, jak co se týče rodinné situace, věku, kdy je nemoc postihla, tak i anamnézou či reakcí na lék. Neobyčejné a dojemné příběhy, které kniha vypráví, ze začátku odbornou veřejností přijímaná kontroverzně, dnes oslavovaná jako lékařská klasika, vyšly poprvé v sedmdesátých letech a od té doby inspirovaly vznik televizního dokumentárního filmu, rozhlasové hry, divadelní hry dramatika Harolda Pintera a celovečerního filmu Čas probuzení nominovaného na Oscara v hlavní roli s Robertem De Nirem a Robinem Williamsem.

Poezie nelíbivá, mnohdy jsou to verše škobrtavé, odírající jazyk na kost. Pavla Vašíčková se jím s vážností prodírá, aby ohledala hranice sdělnosti slov; jistý minimalismus vyvažuje pasážemi vyznačujícími se kypěním, bubláním, zaklínáním - všelijakým kroužením kolem nesdělitelného, které by bylo rádo vyřčeno. Překvapuje nečekanými zkratkami, syrovým gestem; mučivé noční můry se zvrhávají v nepříliš úlevnou sebeironii. Důležitým rysem je poctivost - autorka na čtenáře nic nehraje: nesnaží se ho okouzlit, nechce být politována, nesnaží se dělat čtenářsky vděčnou legrandu. Jako by jí nezbývala síla na něco si hrát nebo se předvádět, potřebuje pouze jediné - co nejpřesněji uvidět podstatu a pojmenovat ji. Tento cíl sleduje velmi umanutě, nešetří přitom ani jazyk, ani sama sebe. Tím je její poezie velice "mužná" a riskující. Cenný hlas, zvláště mezi poezií psanou ženami neobvyklý.

Kniha Vnitřní cesty do vnějšího vesmíru je souborem esejů na téma průzkumu a objevování vlastního vědomí pomocí psychedelických látek. Eseje sepsali zkušení výzkumníci této oblasti, lékaři, kteří se specializují na experimenty s psychedelickými a halucinogenními drogami. Možná, že naše vědomí reality musí být změněno, aby odráželo racionální vysvětlení spirituálních zjevení. I když duchovní setkání připadají skutečná převážně těm, kteří je prožívají, zřejmě odrážejí mnohem sofistikovanější model reality, než nám současný vědecký empirismus umožňuje. Lidé skutečně přicházejí do kontaktu se spirituální inteligencí, která podle všeho předchází časoprostoru, jak jej známe – bohové však nejsou ani tak mimozemští jako spíše nelokální… Kniha může dobře posloužit jako příručka, jakási cestovní mapa, která má průzkumníkům a psychonautům usnadnit orientaci a ušetřit čas. Předkládá čtenářům aktuální poznání v tomto těžko uchopitelném bádání a poukazuje na to, že svět, který bychom měli probádat, neleží vně nás, ale nachází se v našem nitru.

Poetika střízlivosti a zdánlivě prosté sdělnosti je v další sbírce Jana Borny posílena hraniční trpělivostí, které je autorovi pro všední život potřeba a s níž postupuje ode dne ke dni jako my všichni, a přece podstatně jinak. Má-li v sobě motiv cesty vždy výrazný existenciální význam, ve verších knihy Na dosah je živen vyprahlostí okolní krajiny stejně jako schopností čistého či lehce ironického prožitku radosti z vezdejšího poznávání na naší silnici. Subjektivní atakuje objektivní, dnešní přesahuje v nekonečné, toužebné se přeměňuje ve vědoucí. Tenká mez protikladů přijímaná bez lidsky marného vzpouzení se, a proto trpělivě mířící ke sjednocení.

Děj novely s názvem Kdo přivezl Doruntinu? význačného albánského spisovatele Ismaila Kadareho vychází z tajemné události, jejíž záhadu není snadné rozluštit. Doruntina, před třemi lety proti vůli bratrů a matky provdaná do dalekých českých zemí, se jedné noci objeví u vrat rodného domu a tvrdí, že ji na koni přivezl bratr Konstantin. Zdá se, že to však není tak jisté, neboť v nedávné válce se všech jejích devět bratrů nakazilo morem a všichni do jednoho zemřeli. Následující den leží obě, matka i dcera, na prahu smrti, a tak otázka zůstává stále nevyřešena: Byl to snad opravdu Konstantin, zmrtvýchvstalý a do hrobu se poté zpět navracející, který pro ni přijel? Či to byl podvodník, který se za něj vydával, nebo snad tajný milenec, jenž s ní ujel? A jakou roli v tom hraje starodávná „besa“, daný slib, který je nutno splnit děj se co děj?,br> Ismail Kadare, známý svými literárními výpůjčkami z albánské mytologie, nabízí příběh, ve kterém se logika současného uvažování prolíná s odlišným, předdějinným a neměnným časem. Pod tenkou vrstvou horizontály tak tu a tam probublává vertikála, znejisťuje mysl a roztáčí vír myšlenek nepředvídatelným směrem, čímž vytváří výzvu k následování jak pro hlavní postavy novely, tak i pro čtenáře samotné.

Ve svém prvním prozaickém útvaru Itinerář – automatický text na ruční pohon, jenž byl napsán za několik večerů a nocí plných totální psychické exhaustace a na pokraji deliria a jejž autor považuje spíše za osobní dokument než za literární dílo, básník Albert Kaufmann shrnuje své pocity z prvního roku svobody. Úvahy nad současným stavem české společnosti, nalézající se krátce po sametové revoluci na nejisté cestě, jsou spisovány z pohledu hořkých zkušeností a vyznačují se cynickým odstupem. Tento nadhled a vysoká schopnost reflexe však zároveň z textu vytvářejí spíše nadčasové dílo, které vybízí k obecnému zamyšlení.