Epocha strana 30 z 107

Tato kniha přináší českému čtenáři unikátní italský pohled na roli Itálie v první světové válce, při formování čs. legie v Itálii a na vzniku samostatného Československa. Vedle toho je ze široka popsána cesta Itálie do konfliktu, její komplikované vztahy se spojenci a protivníky, ale také vlivným papežským stolcem. Pro Italy byla důležitá otázka budoucnosti Rakouska-Uherska a zde žijících národů. K jeho rozpadu se zpočátku stavěli negativně, ale nakonec akceptovali jeho zánik a plně podpořili nároky Čechů a Slováků na vlastní stát a zásadně se podíleli na formování, výcviku a vyzbrojení čs. útvarů – legie a domobrany – na svém území. Ty následně sehrály důležitou roli při hájení hranic a zájmů nové republiky. Negativně se však Itálie stavěla ke zrodu Jugoslávie, ve které viděla svého nového protivníka v oblasti Jadranu, naopak Československo blízkého partnera. To nakonec, a se silným vlivem Francie, vedlo k tomu, že se zpočátku slibně rozvíjející československo-italské spojenectví změnilo v neuskutečnitelnou iluzi.

Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, zbytky bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli

Existuje peklo? Co se v něm s hříšníky vlastně děje a za jak velká či malá provinění se tam dostanete? A odkud se v Inferiu bere ten dobytek, který rodí země a ze kterého démoni podle chuti odkrajují kusy masa, a to znovu dorůstá, dobytek, který jen bučí a bez odpočinku vykonává tvrdou práci? V pekelné říši Inferium zazní proroctví, které tvrdí, že lidé spáchají zlo tak veliké, že to ani nebe neunese. Démoni ho však neberou vážně – navíc ani netuší, že jejich dobytek jsou nějací hříšníci. Co by asi tak mohli spáchat? Když je však protržena nebeská blána a ze zemského povrchu se do Inferia nahrnou lidé jako rozzuření sršni, prastarý pekelný řád se otřásá v základech. Dokáže satanova legie porazit Waffen-SS? Inferium je napínavý akční román o střetu dvou civilizací, z nichž každá má úplně jiný pohled na svět.

V uličkách kolem přístavních doků šlo o život vždycky. Jenže teď tu začínají mít problémy i někdejší páni temných zákoutí a nočních přepadů. Nový vládce zlodějského podsvětí jde tvrdě po své konkurenci a všem jeho protivníkům začaly krušné časy. Lovka a její banda musí zmizet. Bez peněz se ovšem nový život začíná těžko, a tak se rozhodnou pro zatraceně riskantní akci, na kterou ale potřebují dostat z vězení nejlepšího zloděje všech dob. Jenže ten celou partu před lety zradil, a i když jsou to jen oni, kdo jej dělí od zhoupnutí se na provaze, najít ztracenou důvěru nebude jednoduché. A to je ještě čeká ta nejtěžší zlodějna všech dob - poklad v prastaré čarodějné věži. Odměna ovšem stojí za to. Nový román Michaely Merglové přináší plnokrevné fantasy dobrodružství ze světa, kde se dýka a odvaha dokážou postavit i mocné magii.

Kočičí sága pokračuje. Pac a Pussy si povolali na pomoc Jednonohýho Peta a také nasadili největší kalibr – barevné stránky a hromadu stripů, které nikdy nevyšly na Facebooku. Zkrátka a dobře, proti optimismu a potírání reality můžete bojovat jenom s depresivními kočičkami, které ví, že jediný smysl vaší existence spočívá v tom, aby měly plnou misku a abyste si koupili tuhle knihu. Druhý svazek sbírky sebraných stripů Pac & Pussy, které se během posledních let staly fenoménem sociálních sítí a nasbíraly desítky tisíc sdílení mezi mnoha tisíci fanoušků fascinovaných svébytným humorem jejich autora.

Mezi nejméně známé kapitoly druhé světové války patří bojové operace v arktické oblasti. Zcela v pozadí pak jsou akce „války o počasí“, přestože právě bez zpráv o povětrnostní situaci v „kuchyni evropského počasí“ by se moderní vedení války s nasazením letectva a námořnictva jen těžko obešlo. Tato kniha se snaží zachytit (včetně malé „české stopy“ v těchto událostech) úsilí Britů, Američanů, Rusů, Norů a Dánů na straně jedné a jejich německých protivníků na straně druhé získat v souboji s nepřítelem i krutou arktickou přírodou informace, bez kterých by se neobešla například spojenecká invaze v Normandii v červnu 1944, německý útok v Ardenách v prosinci 1944 a mnohé další stěžejní bojové operace této války.

Druhá světová válka skončila vítězstvím nacistického Německa. Ihned v roce 1945 začala stavba Hitlerova valu, známého pod prostým názvem Zeď, který přetnul euroasijský kontinent od severu k jihu. Území na východní straně využívala Luftwaffe jako střelnici. Koktejl jaderných, biologických a chemických zbraní vrátil bývalé Rusko do středověku, zároveň však způsobil nové mutace. A to nejen fyzické, ale také mentální Podaří se vojákům SEALs unést jednoho výjimečně nadaného jedince? Mohou jeho telekinetické schopnosti zabránit vypuknutí třetí světové války mezi USA a Velkoněmeckou říší? A jak se žije ve stále se zmenšujícím protektorátu Čechy a Morava? Nový vůdce Reinhard Heydrich pokračuje v odsunu zbývajících Slovanů na východ, ale co odsun vlastně znamená vyhnání za Zeď, nebo rovnou smrt?

Publikace mapuje historii protifašistického odboje v letech 1939–1945 v jednotlivých evropských zemích a hodnotí význam, který odbojové hnutí pro dějiny druhé světové války mělo. Nejvýraznější pozornost je přitom věnována protifašistické rezistenci ve střední Evropě, tj. v Polsku, Protektorátu Čechy a Morava, Německu, Rakousku, Maďarsku a na Slovensku. K doplnění celkového pohledu je rovněž popsána činnost odbojových hnutí i v dalších částech Evropy – na okupovaných územích Sovětského svazu a Balkánu, ve Skandinávii, v západní Evropě i ve spojeneckých a satelitních státech nacistického Německa. Cílem je přitom postihnout společné rysy, ale i rozdíly, které provázely existenci ilegálních hnutí v průběhu druhé světové války v jednotlivých evropských regionech.

Definitivní tečku za více než dvěma desetiletími, jež uplynuly od francouzské revoluce a které zásadně změnily tvář Evropy, měl učinit kongres svolaný do Vídně, kam se na podzim roku 1814 sjeli vrcholní politici i korunované hlavy z celé Evropy – nechyběl rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Friedrich Wilhelm III. či zástupce francouzské strany Talleyrand, který pragmaticky odvrhl Napoleona a nabídl své služby bourbonskému králi Ludvíku XVIII. Vítězové nad „malým Korsičanem“ nyní měli rozhodnout o novém mocenském uspořádání na kontinentu, ale Napoleon se záhy pokusil o návrat na výsluní… Autor na základě pamětí, zpráv diplomatů, deníkových záznamů a dalších materiálů představuje pestrý obraz tehdejšího politického života a umožňuje nahlédnout do zákulisí tohoto do té doby největšího mírového kongresu v dějinách.

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek. František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postapunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra.

„Milostné zvířátko uděláme z vás, kolem hrdla dáme pozlacený pás…“ veršuje libretista Karel Sabina v naší vpravdě národní opeře. Doba však tehdy byla cudná, nebo si tak alespoň navenek připadala. Jakápak tedy „nadrženost“. Přitom však lidská sexualita je tak stará jako lidstvo samo a jedním z jejích trvalých znaků je vyšší sexuální aktivita mužů. Navíc je člověk bytostí trvale sexualizovanou a jeho sexualita má charakter jak prokreační – rozmnožovací, tak rekreační – potěšující. Deset kapitol knihy Zvíře nadržené neobchází žádná tabu již proto, že si je autor nepřipouští. Zdaleka si nevšímá jen různých forem párového soužití, ale také toho, kde jsou v sexu hranice normality a kdy je třeba mluvit o sexuálním nebezpečí a zločinu. Kybernetička Lynne Hallová na adresu stále populárnějších sexuálních robotů nedávno pronesla, že jejich hardware je těžký, hlučný a přehřívá se. Koneckonců, někde se s polidšťováním techniky začít muselo.

Jsou bitvy, které se stanou něčím víc, než svého času znamenaly. Podobně jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko- papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupila do dějin jako „bod obratu“. Svým způsobem to byla velká náhoda, o kterou se postaralo několik rozkazů osmanského sultána Selima II., ambice papeže Pia V. a nevlastního bratra španělského krále, čtyřiadvacetiletého snílka dona Juana d´Austria. Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.

Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ve dvacátých letech 19. století – války, která vedla ke vzniku nezávislého řeckého státu. Provázely ji i další jevy, jako řecké mrhání zahraničními půjčkami či občanské války mezi samotnými Řeky. Negativní roli sehrála také jednostranná propaganda v západoevropské společnosti, vyplývající z neznalosti skutečné situace ve východním Středomoří, a vojenské i diplomatické vměšování evropských velmocí. Přestože od konce oné války uplynulo již 180 let, nepozbyla na svém historickém významu a aktuálnosti. Animozita mezi Řeky a Turky je stále živá a řecká společenskoekonomická realita dnešních dnů způsobená plýtváním se vine jako červená nit řeckými dějinami již od této války, která je významnou kapitolou moderních evropských dějin. Připomíná to antickou tragédii i absurdní drama zároveň.

Plastické vylíčení bitev u Aspern/Esslingu a Wagramu, svedených proti Rakousku koncem jara a v létě roku 1809 Napoleonem I. a arcivévodou Karlem Rakouským. U Aspern/Esslingu padl mýtus o Napoleonově neporazitelnosti a ani Wagram neskončil přesvědčivým francouzským vítězstvím. Polozapomenuté události války na Dunaji pak představovaly poslední vítězné tažení císaře Francouzů. Formou literatury faktu a stylem, jenž získal jejímu autorovi u čtenářů oblibu, s pomocí řady map, dobových vyobrazení i ordre de bataille, bitevního uspořádání obou vojsk, nechává kniha promlouvat především pamětníky, maršály, generály, důstojníky a vojáky rakouské i francouzské strany, kteří ono krvavé zápolení na bitevních pláních u levého dunajského břehu zažili.

Kniha vznikla z nedostatku pramenů o historii dvou rodin, Stránských a Malypetrů. Ona první rodina představuje článek z rozvětveného stromu rytířů Stránských ze Stránky a Greifenfelsu. V osobě JUDr. Karla Stránského (1898–1978), autorova otce, představuje muže s hlubokým sociálním citem nejen pro rodinu, ale i veřejným, díky členství a vyššímu postavení v České obci sokolské, kde rozhodoval duch, věrnost, fyzická síla, a nikoliv peníze. Rodina Malypetrů, vedena Janem Malypetrem, několikanásobným ministrem a předsedou vlády v předválečných, ale i krizových letech první Československé republiky, žila nejprve v úrodné krajině v Klobukách u Slaného. Manželský pár statkářů dal život třem dětem, z nichž se jedna dívka stala manželkou JUDr. Stránského a později matkou autora. Tento se rozhodl napsat své Paměti, mimo jiné i proto, aby předal svědectví svých dvou starších bratří Jana a Jiřího, politických vězňů, kteří navzdory svému literárnímu nadání své paměti nesepsali. Kniha popisuje úděl rodiny v komunistickém režimu a dopad okolností na její členy. Kromě toho obsahuje osobní vzpomínky a citově zabarvené záznamy, vyjadřující autorův blízký vztah ke sportu a přírodě. Paměti budou sloužit i nové generaci jako průvodce dobami, které jsou pro ni neznámé.

Dobytí říše Aztéků patří bezesporu k fascinujícím příběhům. V době, kdy Španělé přistáli u mexického pobřeží, byla moc Aztéků v zenitu. Dobyvatelé právem považovali Tenochtitlan za "nejtřpytivější klenot Mexického údolí"; aztécká metropole v mnoha ohledech překonávala naprostou většinu evropských velkoměst. Conquistadory poháněla touha po zlatě, moci a slávě; lákalo je především pohádkové bohatství tajemné říše, o níž kolovaly fantastické pověsti. Hernán Cortés, jenž stanul v čele výpravy, měl pověst schopného a nesmírně ambiciózního muže. Dobytí aztéckého impéria však vyžadovalo více než jen odvahu, lstivost a bezohlednost. Hlavní roli sehráli především jeho indiánští spojenci, kteří sledovali své vlastní zájmy. Není divu, že cesta k vítězství byla dlážděna porážkami a neúspěchy. V průběhu Truchlivé noci zahynuly stovky conquistadorů, zatímco zbytek výpravy včetně jejího velitele se zachránil jen díky překotnému útěku z Tenochtitlanu. Cortés byl nicméně odhodlán uspět za každou cenu. Téměř šest měsíců usilovně shromažďoval vojáky, spojence, vybavení a zásoby k dalšímu tažení. Poté v naději na pokoření protivníka sestoupil znovu do Mexického údolí. Obléhání aztécké metropole trvalo více než dva měsíce. Nakonec obránci podlehli; "nejtřpytivější klenot Mexického údolí" zmizel pod nánosem trosek a popela. Dobytí říše Aztéků bezesporu představovalo významný milník ve španělské koloniální expanzi, která položila základy moci Španělů ve Střední Americe na dalších 300 let.