Epocha strana 49 z 107

Předchozí epocha skončila a provázena řadou bolestí se rodí nová. Většina lidí tuto změnu nepostřehla nebo ji z různých důvodů nepřikládá takový význam, aby ji podpořila či jen akceptovala, ani nečiní kroky, aby nenastala. Jinými slovy řečeno, perspektiva a volba budoucnosti lidstva značně pokulhávají za probíhajícími procesy. Jak se ukazuje, příroda je dosud mocnější než člověk a neustále nás překvapuje. Přetrvání lidského rodu však není založeno na pouhé reakci, ale na zkoumání alternativ budoucí existence. A ty má jenom skutečně svobodný člověk. Zaměňování technických a technologických prostředků za volbu a rozhodování lidí pravděpodobně nevytvoří možnost trvání dalších pokolení. Někomu se to bude zdát jako vzdálená a předčasná úvaha, ale pandemie nás mimo jiné poučila, že dnešní rozhodnutí se projeví už zítra.

Autor působil v barvách československé a později české diplomacie na ambasádách ve třech důležitých arabských zemích, které kdysi patřily k našim nejvýznamnějším obchodním partnerům. Sýrie, Libye i Irák ve své době budovaly pod vedením autoritativních vůdců svoji verzi arabského socialismu, nedávno ale nad rozsáhlými územími těchto zemí zavlály černé prapory Islámského státu a začaly se uplatňovat středověké zákony. To, že se tyto země přeměnily v epicentra chaosu a islámského extremismu a že Evropa se zase stala cílem přílivových vln migrantů a utečenců, nepochybně nutí k zamyšlení nad příčinami takového zásadního zvratu. Potvrzuje se, že rozhodnou měrou k této dramatické proměně přispěl vojenský zásah vedený zvenčí proti sekulárním režimům. Na osudech pestré, mnohonáboženské syrské společnosti autor s intimní znalostí místních reálií líčí události, které předcházely takzvanému arabskému jaru, a s udivením pozoruje, jak protesty v ulicích syrských měst náhle přerostly ve válku v zastoupení regionálních a dalších mocností a v džihád financovaný islamistickými sítěmi. Vzpomínky na Sýrii, jaká byla před čtyřiceti a před dvaceti lety, konfrontuje s realitou posledního desetiletí, a zamýšlí se i nad dalšími okolnostmi, proč se Sýrie, někdy přezdívaná jako kolébka křesťanské civilizace, ocitla na prahu úplného zhroucení.

Deset autorů, deset příběhů, jeden lockdown. Sborník, který vznikl jako inciativa nakladatelství v době krizového stavu republiky, vás zavede do nových fantastických světů ať už mezi skřety, elfy a půlčíky jako povídka Staré vznešené časy od Františka Kotlety, nebo do světa technologických vymožeností jako Panenka Romana Bureše. Navštívíte futuristickou budoucnost v Sobotní směně Kristýny Sněgoňové, jeden prazvláštní magický chudobinec v povídce Petry Kubaškové nebo třeba Divadlo zrůd v příběhu Lucie Lukačovičové. Zjistíte, zda se hrdinům podaří zachránit mladou vdovu v příběhu Allerseelen od Oskara Fuchse nebo své blízké v povídce Staří přátelé od Michaely Merglové. Odhalíte Stíny nad Prahou s Davidem Šenkem, ponoříte se do světa cti a alchymie v Tlesknutí jedné dlaně od Petra Schinka a s Daliborem Váchou okusíte Cestu na jih. Otevřete knihu a okuste příběhy, které dnes slavné autory často přivedly na cestu literárního úspěchu.

Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, ehm, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití. Vítejte v sérii Legie světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.

Kniha Český stát a náboženství v obdobích krize pojednává o dvou rozdílných obdobích českých a československých dějin - nejprve se věnuje vývoji v zemích České koruny v 16. a 17. století a poté soustřeďuje pozornost na existenční zápas československého katolicismu ve druhé polovině 20. století. První kniha přibližuje období, kdy se čeští protestanté a čeští bratři jako významní představitelé stavovské státnosti utkali s katolickými panovníky, kteří se rozhodli realizovat rekatolizaci českých zemí. První stavovské povstání v roce 1547 ještě spor o katolickou či protestantskou orientaci v českých zemích nerozhodlo. Povstání v letech 1618-1620 za účasti všech stavů soustátí znamenalo v podstatě definitivní mocenský zlom a vítězství katolického panovníka. Druhá kniha analyzuje zápas katolicismu o zachování své existence v lidově demokratickém a socialistickém státu. Autor v knize pojednává zejména o vztazích mezi římskokatolickou církví a lidově demokratickou a socialistickou státností, včetně role Československé strany lidové, a představuje katolictví jako ideovou sílu, která přečkala čtyřicetileté pronásledování a později přispěla k demokratizaci české společnosti.

V Dussu přituhuje, a nejen kvůli přívalům sněhu a mrazu. Ve vánici se skrývá smrt a nejspíš i něco mnohem horšího. V zasněžených horách se ztrácejí bojovníci a něco temného vraždí v ulicích. Ostřílený válečník Cuchenan a jeho společník bard Minangar musejí znovu spojit své síly a vypořádat se s temnotou, které dosud nemuseli čelit. Nový příběh ze světa Písně oceli nabízí dobrodružství, akci, humor i vášeň v duchu nejlepších příběhů meče a magie.

Chtít řídit Peklo jako firmu není ten nejlepší nápad. Spousta problémů se nakupí, hrozí, že vás zavalí, protože nepružnost a zkostnatělost dosavadního feudálního systému nedovolí převést dobré úmysly do praxe. A nakonec se všichni bývalí přátelé a stoupenci obrátí proti vám, protože dojdou k názoru, že vaše skvělé nápady, ty geniální pokrokové ideje, jim vlastně nejsou po chuti. Je to tak – nevděk Peklem vládne a cesta do něj bývá dlážděna dobrými úmysly. A tak se mrtvoly hromadí, stejně jako další potíže. Z místního problému se stává globální apokalypsa a řešení zmatků je v nedohlednu. A ten, kdo měl být obětním beránkem, stane se sám mstitelem připraveným zúčtovat se samotným Peklem. Jenže Peklo se jen tak nevzdává…

"To se hned lépe v dnešním světě bdí, když po duši nás někdo pohladí." V této básnické sbírce najdete to, co každý potřebuje - verše k pousmání, k zamyšlení, pro dobrou náladu, či k tolik potřebnému odpočinku. Básně o lásce, srdci, drobných slzách, lidech, zkrátka… K pohlazení. Svůj příběh i poselství mají všechny. Verše doprovází citlivý příběh ilustrací Oldřicha Jelena.

Kniha předního českého autora literatury faktu je dramatickým, čtenářsky přitažlivým a mnoha dokumenty, svědectvími i osobním pátráním obohaceným pohledem nejen na válečné události, ale i do málo známého zákulisí událostí, které rámcově charakterizuje podtitul díla, přičemž si autor klade za cíl nahlédnout téma objektivně a bez jednostranného ideologického balastu. Na počátku dění stál tehdy ozbrojený pokus značné části důstojnictva a části opozičních politických sil svrhnout vládu Lidové fronty, která vzešla z předchozích voleb. Brzy poté však vnitřní konflikt přerostl hranice své země. Do boje se na straně povstalců nejen zbraněmi a vojáky, ale také tajnými službami a nátlakovou diplomacií zapojily fašistické mocnosti Německo a Itálie, zatímco republikány podporoval Sovětský svaz a mezinárodní komunistické hnutí. Krvavá španělská předehra, v níž se u frankistů i republikánů střídaly prohry s vítězstvími, se stala mocenskou zkouškou sil, pohltila statisíce lidských životů, byla u obou válčících stran poznamenána nezměrnou krutostí – a trvala až do jara roku 1939. Onoho osudového roku, kdy jen krátce poté započne jiná válka: ta se zlověstným přídomkem druhá světová.

Tato knížka má být odpovědí na to, zda si mohou zachovat své kouzlo židovské anekdoty, aniž by se odehrávaly v Haliči na přelomu století 19. a 20. století nebo za první republiky v Maiselově ulici. Zda můžeme někdy opustit klasické onikání a zda se místo hebrejských slovíček mohou objevit i silnější výrazy. Zkrátka, zda židovské anekdoty přežily rok 2000.

Konrad Henlein (1898–1945), rodák z Vratislavic nad Nisou, patří mezi osobnosti, které se navždy výrazně zapsaly do moderních českých, respektive československých dějin. Ovšem mezi ty, jejichž „zapsání“ se konalo s fatálně negativním dopadem. Voják v první světové válce, bankovní úředník, cvičitel Německého turnerského svazu, předák Sudetoněmecké vlastenecké fronty a později Sudetoněmecké strany, v letech 1938–1945 přední činitel „sudetoněmecké župy“ jako součásti Německé říše… Autor podrobně líčí Henleinův osobní a rodinný život, jeho charakterové vlastnosti, politickou kariéru i konec v zajateckém táboře v Plzni. Součástí knihy je množství fotografií, z nichž některé dosud nebyly publikovány.

Drážďany - město Čechům vždycky blízké, kdysi pro svou krásu nazývané Florencie na Labi. Dva cyklisté, kteří tam pravidelně opakují cestu na kolech, představují dva rozdílné lidské světy. Ten starší hledá zapomenutý čas a připomíná si život ve městě fotografiemi a vzpomínkami svých rodičů a prarodičů, a druhý, mladší, žije přítomností. Vyprávění se na jedné straně stává neobvyklým průvodcem městem před a po bombardování s doprovodným líčením válečné hrůzy dvou únorových nocí roku 1945, kdy se Drážďany staly jednou velkou ruinou s tisící mrtvými, ovšem prostupuje jej také palčivé téma - vyrovnávání se se stářím a smrtí.

Kniha připomíná osud srbských dobrovolníků v Rusku v letech 1914-1918. Jejich zrod v podmínkách první světové války vedl od rakousko-uherských vojáků a ruských vězňů ke vzniku dobrovolnické srbské armády, jejíž příslušníci se rozhodli uskutečnit ideu sjednocení svých krajů se Srbským královstvím. Byli konfrontováni s represí a nedůvěrou rakousko-uherské moci, která srbský národ vinila ze sarajevského atentátu. Vedeni srbským národním zápalem se Srbové z Rakousko-Uherska masově hlásili do řad srbských dobrovolníků a jako bojovníci 1. srbské dobrovolnické divize se účastnili během podzimu roku 1916 bojů na dobrudžské frontě jako součást rumunsko-ruských bojových jednotek. Zároveň začalo formování 2. srbské dobrovolnické divize z násilně mobilizovaných rakousko-uherských zajatců, Chorvatů, Srbů a Slovinců, kterým se pokoušeli vnutit jihoslovanskou povahu dobrovolnického hnutí. Jihoslovanská idea byla konfrontována s mocným austrofilským postojem Chorvatů a Slovinců, což vedlo k rozpadu dobrovolnického útvaru, který ovlivnila i ruská revoluce roku 1917. S cílem zachovat srbské dobrovolnické jednotky z Ruska pro další boj evakuovala srbská vláda 12 500 srbských dobrovolníků na soluňskou frontu.

Vzpomínky na Pražské povstání sepsal jeho vojenský velitel generál Karel Kutlvašr na sklonku svého věznění v roce 1960. Tou dobou už měl za sebou více než jedenáct let nespravedlivého žaláře. Kutlvašrovy paměti vypráví v souvislostech o tvrdých bojích, o zákulisí vyjednávání s Němci i o nastupujícím politikaření, které ovládlo společnost po konci války. Jeho deník nikdy uceleně nevyšel, protože komunistická policie ho zabavila a pečlivě uschovala. Tato publikace je napravením letité křivdy, jíž se na generálovi dopustil totalitní režim, a dává nahlédnout do posledních chvil válečného běsnění očima přímého účastníka.

Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly Legendy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních. Vítejte ve světě fantazie nejmladších autorů, světa, do kterého vstupujete s odvahou poznat nové, ale odejdete s jistotou, že touha vyprávět příběh nikdy neumírá. Pražský orloj prý vždy věštil smrt, ale jak to bude, až naše životy ovládne aplikace Orloj, která bude naše zdraví chránit i před námi samotnými? Co se stalo s vojáky na opuštěné základně Blaník a proč se v ní ztrácejí malé děti v postapokalyptickém světě zničené české kotliny? Je dívčí válka historie, nebo věčně se opakující příběh? A jak v ní uspějí Vlasta, Ctirad a Přemík z mateřské školky? Co se stane, když se rozhodneme zapomenout svou složitou historii, a proč budou lidé pro roboty vždy nebezpečím? Nastupující generace českých autorů fantastiky pod editorským vedením Leoše Kyši, známého pod pseudonymem František Kotleta, přináší originální pohled na staré české mýty a legendy a promítá do nich své tužby, naděje i obavy. Antologie Legendy navíc přináší hostující povídku ostříleného bestsellerového autora žánru young adult Thea Addaira. Do sborníku přispěli: Theo Addair, František Bui, Annie Mirai, Daniel Podlipný, Veronika Šašalová, Martina Šourková, Valerie Šťástková, Tereza Vodvářková, Sára Vůchová, Michael Walter.

Adolf Eichmann – symbol takřka absolutního zla. Architekt holocaustu, který organizoval pohyb obrovského množství přecpaných železničních transportů, jejichž konečnou stanicí byly plynové komory. A byl to také on, kdo se nechtěl zodpovídat ze svých činů – patnáct let trval jeho krkolomný útěk před spravedlností, který za dramatických okolností ukončilo v květnu 1960 operační komando izraelské tajné služby. Od dubna do prosince 1961 stanul před izraelským soudem v procesu, o kterém se právem říká, že změnil dějiny. Byly zde s mnoha dosud nikdy nezveřejněnými podrobnostmi odhaleny a pojmenovány hrůzy holocaustu, jednoho z nejbrutálnějších zločinů dvacátého století. Pečlivý až pedantický, hluboce věřící, lidmi ve svém okolí ceněný, ale trochu nudný účetní Adolf Karl Eichmann, zaměstnanec elektrotechnického závodu v porýnském Solingenu, městě proslaveném výrobou a zpracováváním oceli, byl kromě jiných předností i nadmíru plodným mužem. V rodině přišlo na svět celkem osm dětí: sedm chlapců a jedna dívka. Nejstaršímu z potomků mužského pohlaví, narozenému ve znamení Ryb dne 19. března 1906, bylo jako projev naděje v synův životní úspěch přiděleno otcovo křestní jméno, tedy Adolf. Upřesněněji: Adolf Otto. „Otce jsem uznával v nejvyšší možné míře. Byl pro mne bezvýhradnou autoritou,“ svěří se Adolf Otto Eichmann po mnoha desetiletích. Víra v bezvýhradnou autoritu.. Nelze ji nevnímat jako ústřední hnací sílu v zavrženíhodném životě tohoto muže. Vždy a všude se tím bude přiznávaně řídit. Od počátku až do konce, doslovného konce. V době, kdy třetí říše vítězila na všech frontách a chystalo se konečné řešení židovské otázky, což nebylo nic jiného než plán na zavraždění více než deseti milionů lidských bytostí. A stejně tak na sklonku nacistické éry, kdy v Sověty obklíčené Budapešti usiloval o likvidaci desetitisíců zdejších Židů a Raoulu Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, který se snažil o jejich záchranu, vmetl do tváře svou vražednou mantru: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“ Ještě zásadněji se vyjádřil pár týdnů před koncem války: „Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomím pět milionů Židů mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ Pak ovšem nadešly jiné časy. Takže o šestnáct let později, kdy se před izraelským soudem už zcela aktuálně řešila otázka Eichmannovy osobní „cesty do pekla“, prohlásil: „Budete se možná smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého. Nebylo mojí touhou zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora k zabití jakéhokoli množství Židů plynem či zastřelením, nezaváhal bych nad splněním tohoto rozkazu ani na minutu.“ Takhle – od rozkazu k rozkazu – se ubíral život Adolfa Eichmanna. Lemovaný utrpením a smrtí nesčetného množství nevinných lidí.