Epocha strana 50 z 89

Domovina je ráj uprostřed Evropy vylidněné po epidemii finské krvácivé horečky. Její občané jsou poprvé v lidských dějinách opravdu svobodní – neznají majetek, nejsou svázaní rodinnými pouty či touhou po moci. Věnují se smysluplné práci a hrdě postupují vpřed na cestě za pokrokem. Na východě, v Pravlasti, ale čeká odporný nepřítel – Moskevský kníže a jeho oddané hordy, které ho zaslepeně zbožňují a jsou ochotné pro něj udělat cokoli. Je jen otázka času, kdy se dají na pochod, všechny svobodné lidi zotročí a rozšlapou vše, co se dědicům Otce Stalina a velkého Lenina podařilo v Domovině vybudovat. Doprovoďte hrdiny Prázdného světa na jejich nebezpečné cestě Sibiří, za tajemstvím ukrytým v troskách Magdeburgu, poznejte tajné zbraně Domoviny či strach a odhodlání v Údolí smrti na východní frontě. Bojujte po jejich boku chrabře i lstivě. Jde přece o budoucnost světa!

Autor předkládá úvahu o vesmíru, lidské civilizaci a v druhé části o fenoménu křesťanství v lidských dějinách. Z politologického, filozofického a dějinného úhlu zaujímá stanovisko ke třem mimořádným událostem v kosmickém prostoru. Předkládá vizi života ve vesmíru, vývoj civilizačních forem a možného života ve víře, ale i v bezvěrectví. Poukazuje na lidskou kreativitu, na vstup křesťanství do civilizačního procesu, na vizi rovnosti před Bohem, vizi mezilidské solidarity či možnou symbiózu náboženského a vědeckého přístupu k základním otázkám lidské existence a perspektivy. Z pozice křesťanského demokrata předkládá ucelený úhel pohledu na vývoj lidské civilizace v kosmickém prostoru, na kreativitu, víru, naději a lásku. A byť autor nezastírá své náboženské přesvědčení, zároveň ponechává diskusní a intimní prostor čtenářům pro hledání a nalezení svého životního stylu a postojů. V publikaci jsou kladeny veřejnosti otázky životní existence, proč a z jaké příčiny, důvodu a účelu lidská bytost existuje v časoprostorových jednotkách kosmu. Autor připravuje druhý díl publikace, v němž se hodlá zabývat dějinnými vývojovými trendy a východisky z globalizace planety. Václav Ryneš junior se v období komunismu angažoval v křesťanském a demokratickém seskupení, které mělo centrum v Praze a které se pokusilo reformovat Obrozenou ČSL. V letech 19671972 byl pracovníkem ideologického oddělení sekretariátu ÚV ČSL a jeho pracovních komisí. Pod jeho vedením vznikla nová organizační koncepce modernizace ČSL, ze strany byl ale vyloučen v období normalizace. Ryneš byl postupně členem vedení Sdružení organizací dětí a mládeže, která nahradila ČSM, předsedou Sdružení mladých poslanců Československa a členem komise pro vznik Svazu měst a obcí a reorganizace Národní fronty, poslancem ONV Praha a Národního výboru Prahy. Po roce 1989 byl v rámci ČSL rehabilitován a stal se zastupitelem hlavního města Prahy. Angažoval se při zakládání Křesťanské a demokratické strany i v rámci Občanské demokratické aliance. Je autorem celé řady článků a publikací historického, politologického a filozofického zaměření. Jmenujme například Národ a stát v českých dějinách (2018), Paradigma a vize lidské společnosti (2019), Léta touhy, víry i zklamání (2020) či Český stát a náboženství v obdobích krize 15471620 a 19481989 (2021).

Zhruba tři desítky hlubokých analýz kriminálních případů v prologu a sedmi kapitolách čekají na své čtenáře. Titul symbolicky a příhodně upomíná na přízrak, kterého se obával mladý muž, někdejší příslušník vězeňské služby. Před zlým duchem varoval i svoje nejbližší, snažil se je chránit primitivními kouzelnickými malůvkami a čáry samorostlé magie. Bohužel podcenil, že ten nejhorší a nejkrutější běs číhá v jeho nitru… Také spolu s autorem zjistíme, že o vraždě může napsat talentovaný pachatel obšírnou báseň. Nebo mu ji diktoval nějaký démon? Zpoza hřbitovní zdi zazněl do noci ženský výkřik… Budeme analyzovat záhadné a dosud nezvratné zmizení ženy, které nás zavede do sugestivního prostředí hrobek a křížů, ale taky do pecí krematoria, malé svérázné továrny na zpracování nebožtíků a jejich proměny v popel, pěchovaný do uren… Možná, že přijde i pan Kopfrkingl! Čtvrtý panoptikální svazek mapuje případy z let 2000–2010 a svým zpracováním opět nenechá čtenáře na pochybách, že autor je skutečný mistr žánru!

Střež se jich! Stojí na jednom z několika útržků ze starých knih, které Karel našel na půdě rodinného domu. Obsah slov z dávných časů jej vtahuje do pátrání po jejich autorovi, záhadném F. F. Při hledání stop vedoucích k rozluštění tajemství Karlovi zdatně sekunduje jeho přítelkyně Eliška. Čím víc však o tajuplném muži zjišťují, tím častěji jsou nuceni připustit, že na světě možná existuje ještě jedno řemeslo, na něž lidé už dávno zapomněli To, které provozuje cech čarodějů. Objevují příběh mladého tovaryše čarodějného řemesla, který se kdysi vydal na pouť evropským kontinentem, aby naplnil svůj osud a zabezpečil přežití magie v dobách, kdy takzvaný rozum získal převahu nad přírodou a jejími silami. V dobách, kdy nastal soumrak magie.

Drážďany - město Čechům vždycky blízké, kdysi pro svou krásu nazývané Florencie na Labi. Dva cyklisté, kteří tam pravidelně opakují cestu na kolech, představují dva rozdílné lidské světy. Ten starší hledá zapomenutý čas a připomíná si život ve městě fotografiemi a vzpomínkami svých rodičů a prarodičů, a druhý, mladší, žije přítomností. Vyprávění se na jedné straně stává neobvyklým průvodcem městem před a po bombardování s doprovodným líčením válečné hrůzy dvou únorových nocí roku 1945, kdy se Drážďany staly jednou velkou ruinou s tisící mrtvými, ovšem prostupuje jej také palčivé téma - vyrovnávání se se stářím a smrtí.

Bůh prý pokaždé jedná a uvažuje jen o skutečné realitě, nikoliv o realitě falešné, ale jako Všemohoucí se tím samozřejmě nemusí cítit být vázán. Nezaměňovat prosím jinou či chceme-li falešnou realitu s pojmem fake news, který se nyní stal globálním mediálním i politickým tématem. Zde ovšem v konečném důsledku nemáme na mysli pouze primitivním způsobem podvržená fakta, ale také s pomocí umělé inteligence vytvořené informace (dokumenty, obrázky, video, zvukové záznamy…) o událostech, které se nikdy nestaly nebo se alespoň neodehrály tak, jak je publiku předkládáno. Připusťme však, že problém je ještě daleko složitější, a zdaleka se netýká jen ideologicky podbarvených šarvátek. Roku 1957 se v kvantové mechanice objevuje myšlenka paralelních vesmírů, která předpokládá, že všechny možné alternativní minulosti a budoucnosti jsou reálné a každá představuje současný, třebaže paralelní svět. Jeho pozorování je pro nás ovšem za stávajících okolností neuskutečnitelné, neboť je lze provádět pouze v našem světě. Proto si existenci těchto světů a události, které tam probíhají, lze jen představovat. Možná že ale stačí jen ve vhodné chvíli zakašlat…

Reformy z doby vlády císaře Mucuhita-Meidžiho (vládl 1867–1912) zasáhly většinu oblastí života japonské společnosti a nakonec výrazně přispěly k tomu, že se říše vycházejícího slunce na prahu 20. století zařadila mezi velmoci. Modernizace vedla k aktivizaci japonské zahraniční politiky, jejíž pozornost se zaměřila především na Koreu a Čínu. Po vítězné válce s Čínou v letech 1894–1895 se definitivně prosadil japonský vliv v Koreji, kterou Tokio v roce 1910 anektovalo. Podpisem spojenecké smlouvy s Velkou Británií 30. ledna 1902 získalo důležitou podporu pro měření sil s carským Ruskem, které, stejně jako Japonsko, mělo hlavní zájem v Mandžusku na severovýchodě čínské říše. Vítězství ve válce s Ruskem v letech 1904–1905 katapultovalo Japonsko mezi velmoci, byť jeho zájmy byly zprvu omezené jen na Dálný východ. Po první světové válce se sice západní velmoci pokusily oslabit nové postavení Japonska, to se však nevzdalo svých expanzívních cílů na kontinentě. Překážkou jejich realizace byl také výrazný vzestup nacionalismu v Číně, reprezentovaný především Kuomintangem. Na prahu třicátých let 20. století se Japonsko rozhodlo prosadit své cíle v Číně silou, v roce 1931 začala první fáze jeho přímé agrese, která vyvrcholila obsazením Mandžuska. V roce 1937 Japonsko zahájilo útok do provincií jižně od Velké zdi, který vedl k obsazení významných center střední a jižní Číny. Cíle Japonska koncem třicátých let již překročily rámec Dálného východu, útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 znamenal zahájení války se Spojenými státy, jejímž výsledkem byla drtivá porážka Japonska. Cílem této publikace je prezentovat ucelený a pokud možno vyvážený přehled vnitřní i zahraniční politiky Japonska v údobí let 1931–1945.

Básnická prvotina snad až příliš mladé autorky je (v)zdechnutím nad neuchopitelností i dokonalostí života, nad ztrátou i úpěnlivou snahou přiblížit se ideálům, úvahou nad touhou i bezmocí, promluvou k člověku i lidem. Autorka je zde chvílemi nedosažitelně naivní, ale zároveň často až příliš dospělá.

"To se hned lépe v dnešním světě bdí, když po duši nás někdo pohladí." V této básnické sbírce najdete to, co každý potřebuje - verše k pousmání, k zamyšlení, pro dobrou náladu, či k tolik potřebnému odpočinku. Básně o lásce, srdci, drobných slzách, lidech, zkrátka… K pohlazení. Svůj příběh i poselství mají všechny. Verše doprovází citlivý příběh ilustrací Oldřicha Jelena.

Černí husaři jsou elitní vojáci císaře Arminia, kteří se dokážou ohánět nejen palašem, ale i magií. Život ovšem není jen boj, občas je třeba nabrousit šavle nebo okovat koně. A tak jednoho dne zastaví před kovárnou v Lískovci dva jezdci, čarodějka Sabina a válečný mág Florián. Netuší, že právě upoutali pozornost místní loupežnické bandy. Jejich vůdce Krahujec vycítí snadnou kořist a rozhodne se je přepadnout. Floriánovi nezbývá než použít magii, čímž probudí prastaré zlo a rozpoutá největší bitvu věků…

Adolf Eichmann – symbol takřka absolutního zla. Architekt holocaustu, který organizoval pohyb obrovského množství přecpaných železničních transportů, jejichž konečnou stanicí byly plynové komory. A byl to také on, kdo se nechtěl zodpovídat ze svých činů – patnáct let trval jeho krkolomný útěk před spravedlností, který za dramatických okolností ukončilo v květnu 1960 operační komando izraelské tajné služby. Od dubna do prosince 1961 stanul před izraelským soudem v procesu, o kterém se právem říká, že změnil dějiny. Byly zde s mnoha dosud nikdy nezveřejněnými podrobnostmi odhaleny a pojmenovány hrůzy holocaustu, jednoho z nejbrutálnějších zločinů dvacátého století. Pečlivý až pedantický, hluboce věřící, lidmi ve svém okolí ceněný, ale trochu nudný účetní Adolf Karl Eichmann, zaměstnanec elektrotechnického závodu v porýnském Solingenu, městě proslaveném výrobou a zpracováváním oceli, byl kromě jiných předností i nadmíru plodným mužem. V rodině přišlo na svět celkem osm dětí: sedm chlapců a jedna dívka. Nejstaršímu z potomků mužského pohlaví, narozenému ve znamení Ryb dne 19. března 1906, bylo jako projev naděje v synův životní úspěch přiděleno otcovo křestní jméno, tedy Adolf. Upřesněněji: Adolf Otto. „Otce jsem uznával v nejvyšší možné míře. Byl pro mne bezvýhradnou autoritou,“ svěří se Adolf Otto Eichmann po mnoha desetiletích. Víra v bezvýhradnou autoritu.. Nelze ji nevnímat jako ústřední hnací sílu v zavrženíhodném životě tohoto muže. Vždy a všude se tím bude přiznávaně řídit. Od počátku až do konce, doslovného konce. V době, kdy třetí říše vítězila na všech frontách a chystalo se konečné řešení židovské otázky, což nebylo nic jiného než plán na zavraždění více než deseti milionů lidských bytostí. A stejně tak na sklonku nacistické éry, kdy v Sověty obklíčené Budapešti usiloval o likvidaci desetitisíců zdejších Židů a Raoulu Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, který se snažil o jejich záchranu, vmetl do tváře svou vražednou mantru: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“ Ještě zásadněji se vyjádřil pár týdnů před koncem války: „Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomím pět milionů Židů mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ Pak ovšem nadešly jiné časy. Takže o šestnáct let později, kdy se před izraelským soudem už zcela aktuálně řešila otázka Eichmannovy osobní „cesty do pekla“, prohlásil: „Budete se možná smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého. Nebylo mojí touhou zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora k zabití jakéhokoli množství Židů plynem či zastřelením, nezaváhal bych nad splněním tohoto rozkazu ani na minutu.“ Takhle – od rozkazu k rozkazu – se ubíral život Adolfa Eichmanna. Lemovaný utrpením a smrtí nesčetného množství nevinných lidí.

Vzpomínky na Pražské povstání sepsal jeho vojenský velitel generál Karel Kutlvašr na sklonku svého věznění v roce 1960. Tou dobou už měl za sebou více než jedenáct let nespravedlivého žaláře. Kutlvašrovy paměti vypráví v souvislostech o tvrdých bojích, o zákulisí vyjednávání s Němci i o nastupujícím politikaření, které ovládlo společnost po konci války. Jeho deník nikdy uceleně nevyšel, protože komunistická policie ho zabavila a pečlivě uschovala. Tato publikace je napravením letité křivdy, jíž se na generálovi dopustil totalitní režim, a dává nahlédnout do posledních chvil válečného běsnění očima přímého účastníka.

Menhiry jsou uměle vztyčené kameny a jeden z projevů tzv. megalitické kultury. O jejich účelu, poslání i době vztyčení koluje vedle pověstí a legend také řada odborných i laických teorií. Někteří badatelé v nich vidí kultovní místa, jiní pravěké astronomické observatoře a kalendář, další místa koncentrace mimořádně silné „zemské energie“ či označení průběhu „dračích žil“, nechybějí ani názory, že jde o nepřímý doklad dávných styků s mimozemskými civilizacemi. Patrně každý zná anglické Stonehenge nebo bretaňský Carnac, ale vztyčené kameny – ať již izolované, ve skupinách či jako součást megalitických staveb – najdeme na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nejznámější i méně známé lokality z Evropy, Ameriky, Afriky, Asie i Oceánie navštíví čtenář v první části knihy. Také na území Čech se vyskytuje řada vztyčených kamenů, které jsou některými badateli označovány za pravěké menhiry, s čímž jiní nesouhlasí. Knížka zavede čtenáře na 115 lokalit v Čechách, kde se tyto záhadné kameny, kamenné řady a kruhy a kamenné stoly nacházejí, na dalších 11 lokalit, kde již kameny nelze vidět, protože zmizely, a na 20 míst s kameny a kruhy vztyčenými v posledních desetiletích většinou stoupenci novodruidismu a psychotroniky. Text doplňuje přes 280 fotografií, mapek, plánků, kreseb a dalších ilustrací a knížka může sloužit také jako turistická příručka k návštěvě jednotlivých lokalit.

Kniha připomíná osud srbských dobrovolníků v Rusku v letech 1914-1918. Jejich zrod v podmínkách první světové války vedl od rakousko-uherských vojáků a ruských vězňů ke vzniku dobrovolnické srbské armády, jejíž příslušníci se rozhodli uskutečnit ideu sjednocení svých krajů se Srbským královstvím. Byli konfrontováni s represí a nedůvěrou rakousko-uherské moci, která srbský národ vinila ze sarajevského atentátu. Vedeni srbským národním zápalem se Srbové z Rakousko-Uherska masově hlásili do řad srbských dobrovolníků a jako bojovníci 1. srbské dobrovolnické divize se účastnili během podzimu roku 1916 bojů na dobrudžské frontě jako součást rumunsko-ruských bojových jednotek. Zároveň začalo formování 2. srbské dobrovolnické divize z násilně mobilizovaných rakousko-uherských zajatců, Chorvatů, Srbů a Slovinců, kterým se pokoušeli vnutit jihoslovanskou povahu dobrovolnického hnutí. Jihoslovanská idea byla konfrontována s mocným austrofilským postojem Chorvatů a Slovinců, což vedlo k rozpadu dobrovolnického útvaru, který ovlivnila i ruská revoluce roku 1917. S cílem zachovat srbské dobrovolnické jednotky z Ruska pro další boj evakuovala srbská vláda 12 500 srbských dobrovolníků na soluňskou frontu.

Kniha předního českého autora literatury faktu je dramatickým, čtenářsky přitažlivým a mnoha dokumenty, svědectvími i osobním pátráním obohaceným pohledem nejen na válečné události, ale i do málo známého zákulisí událostí, které rámcově charakterizuje podtitul díla, přičemž si autor klade za cíl nahlédnout téma objektivně a bez jednostranného ideologického balastu. Na počátku dění stál tehdy ozbrojený pokus značné části důstojnictva a části opozičních politických sil svrhnout vládu Lidové fronty, která vzešla z předchozích voleb. Brzy poté však vnitřní konflikt přerostl hranice své země. Do boje se na straně povstalců nejen zbraněmi a vojáky, ale také tajnými službami a nátlakovou diplomacií zapojily fašistické mocnosti Německo a Itálie, zatímco republikány podporoval Sovětský svaz a mezinárodní komunistické hnutí. Krvavá španělská předehra, v níž se u frankistů i republikánů střídaly prohry s vítězstvími, se stala mocenskou zkouškou sil, pohltila statisíce lidských životů, byla u obou válčících stran poznamenána nezměrnou krutostí – a trvala až do jara roku 1939. Onoho osudového roku, kdy jen krátce poté započne jiná válka: ta se zlověstným přídomkem druhá světová.

Československá zpravodajská služba byla ve třicátých letech minulého století pověstná svou vysokou profesionalitou a výkonností. Když se v roce 1933 dostali v sousedním Německu k moci nacisté a v tom samém roce se v ČSR etablovala Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta (později Sudetoněmecká strana), byla československá zpravodajská služba ve stále větším rozsahu konfrontována se špionáží ve prospěch Německé říše. K odhaleným a následně potrestaným německým vyzvědačům patřila také Anna Dienelová, mladá Němka z Chebu, jejíž případ se stal v roce 1935 senzací. Mapování „případu Dienelová a spol.“ a jeho souvislostí je v podstatě nezamýšleným thrillerem, dávajícím specifický náhled do historie zpravodajských služeb před druhou světovou válkou.