Havran strana 12 z 13

První pražská defenestrace zahájila husitskou revoluci, která zásadním způsobem proměnila tvářnost českého pozdně středověkého státu. Svržením několika konšelů a dalších úředníků z oken Novoměstské radnice vyvrcholil odpor pražské husitské obce proti kompromisní politice Václava IV., zprvu sympatizujícího s reformním hnutím, posléze však ustupujícího nevybíravému tlaku papežství i římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Na scénu velkých dějin vkročily s revolučním výbuchem, jehož příčiny i pozadí kniha v překvapivých souvislostech objasňuje, nejen výrazné osobnosti Jana Žižky a Jana Želivského, ale také celá plejáda pozoruhodných, leč neprávem zapomenutých lidí. Průběhem i symbolikou inspirovala první pražská defenestrace politické převraty v letech 1483 a 1618 a jako pojem zakotvila hluboko v českém historickém vědomí. Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. se dlouhodobě zabývá se českými i středoevropskými dějinami pozdního středověku, zvláště husitství, vývojem historiografie a dějinnými tradicemi. Je autorem mnoha knižních publikací (mj. Tajemství českých kronik, Lipanská křižovatka, Velké dějiny zemí Koruny české V. a VI.), výrazně se podílel na vzniku učebních textů a učebnic (mj. Dějiny zemí Koruny české, Dějiny evropské civilizace), soustavně se věnuje také popularizační činnosti.

Za vlády prvních Lucemburků na českém trůně došlo k velkému teritoriálnímu rozmachu českého království. Karel IV. se poté věnoval zajištění nově vzniklého územního celku po stránce dynastické posloupnosti i z hlediska státoprávního. Na počátku tohoto úsilí stojí soubor čtrnácti listin, jež vydal dne 7. dubna 1348. A právě v těchto dokumentech se objevuje pojem Koruna království českého, který pak Karel důsledně užíval ve svých ustanoveních. Česká koruna jím byla myšlena jako "věčná" instituce stojící nad konkrétním králem. Podoba tohoto středověkého "státu" se v následujících staletích proměňovala, postupně odpadly některé državy, Česká koruna však zrušena nebyla a definitivně zanikla až vytvořením Československé republiky v roce 1918.

Soubor Noční život ve Vídni uvádí motto "Noční kavárno, malý ubohý světe, zrcadlo velkého světa ještě mnohm ubožejšího" — a právě o tom Altenbergovy črty jsou. Neobyčejně přesné postřehy citlivého pozorovatele, mnohdy s notnou dávkou ironie či sarkasmu, pootvírají dveře dobové vídeňské neopakovatelnosti a jedinečnosti. Ale i v tom městě, i když před sto lety, se často skryl osud, jenž by obstál i dnes. Figurky tehdejšího kavárenského kolotání a nočního života se v drobných obměnách zabydlují ve všech městech a ve všech časech, stačí si jich jen všimnout a zachytit jejich křehkou nepolapitelnost do slov, jak to činil — s gustem sobě vlastním — právě Peter Alterberg, básník, bohém a "salonní flamendr".

Císařská korunovace Karla IV. v Římě patří k událostem, které výrazně ovlivnily dějiny českých zemí, i když to na první pohled není zcela patrné. Sám korunovační akt byl závěrem téměř devítiletého úsilí, zakončeného dramatickou "římskou jízdou", smysl korunovace a její význam je však v povědomí naší veřejnosti velmi mlhavý. Autor proto líčí také vznik a vývoj středověkého impéria, vysvětluje pojem Svatá říše římská a objasňuje, čím se Karel jako její císař odlišoval od svých předchůdců. Kniha koriguje některé tradiční představy a přináší nový pohled na Karla IV. nejen jako českého krále, ale především římského císaře.

Habsburská dynastie vládla mnoha zemím a po celá staletí byli její příslušníci také římskými či římskoněmeckými císaři. Hlavní oporou jejich moci však byly středoevropské země - vedle původních rakouských Česká a Uherská koruna. Když v první polovině 18. století vymřela její mužská linie, možnost rozpadu rodového impéria byla více než zřejmá. Odvrátit hrozící nebezpečí bylo nezbytné a řešením se stala právě pragmatická sankce z roku 1713, jež proklamovala dědičnost habsburského trůnu v ženském pokolení a nedělitelnost habsburské rodové moci. Umožnila tak přeměnu rodového impéria v moderně (na svou dobu) budovaný státní celek a bezděčně tím příznivě ovlivnila i vznik novodobého českého národa.

Román případně nazvaný Na okraji světla nabízí drásavé, syrové a zároveň lyricky jímavé vyprávění z venkovského společenství na dalekém finském severu. Příběh dívky a chlapce, kteří se narodiliv kraji, kde končí železniční trať, půda je věčně zmrzlá a lid

Philippe Grimbert (1948), úspěšný fr. spisovatel a psychoanalytik. Jeho román Tajemství se ve Francii dočkal již 7. vydání a podle něj natočil Claude Miller v roce 2007 stejnojmenný film s Cécile de France a Patrickem Bruelem v hlavních rolích. Román je s

Bitva u Zborova založila legionářskou tradici, zasloužila se o vznik československé zahraniční armády a v konečných důsledcích i o vznik samostatného Československa. Za předmnichovské republiky patřila k duchovní tváři československé demokracie a 2. červenec se slavil jako svátek čsl. armády, po 28. říjnu nejvíce oslavované výročí. Není proto divu, že se nacisté a posléze i komunisté snažili vymazat zborovskou tradici z obecného povědomí. Ukazuje to mj. osud hrobu s ostatky Neznámého vojína (padlého u Zborova) a odstranění jakýchkoliv zmínek ze školních učebnic.

Bitva u Suchých Krut na Moravském poli patří mezi nemnoho událostí, které lze považovat za skutečné dějinné mezníky. Střet, v němž český vládce Přemysl Otakar II. podlehl římskému panovníkovi Rudolfu I. Habsburskému, nadlouho určil směr politického vývoje střední Evropy. Souboj o hegemonii nad srdcem Evropy od počátku provázela ideologická argumentace, jejíž nedílnou součástí bylo také líčení porážky pátého českého krále. Otakarův oslnivý vzestup a tragický konec na bitevním poli podnítily fantazii kronikářů i pozdějších umělců. Autorka prostřednictvím svědectví pramenů zachycuje Přemyslovu cestu na Moravské pole, jeho politickou a kulturní aktivitu, dobovou panovnickou ideologii i rytířskou kulturu. Popisuje rovněž boj samotný a "druhý život" střetu od středověku po práh moderní doby.

Soubor Vídeňské historky rakouského básníka Petera Altenberga má jednoho společného jmenovatele — Vídeň.

Sjednocování víry obyvatelstva s panovníkem podle raně novověké zásady uvedené v podtitulu knihy představovalo složitý a dlouhodobý proces, který v Čechách vyvrcholil v roce 1627. Dne 31. července vydal císař, uherský a český král Ferdinand II. patent, jímž vypověděl ze země veškeré nekatolické šlechtice, kteří odmítnou přestoupit na katolickou víru. Jde o jeden z nejvýznamnějších okamžiků v dalekosáhlých proměnách, jimiž český stát procházel po porážce stavovského povstání. Necelých sedm let po vítězství na Bílé hoře se panovník odhodlal k závěrečnému úderu proti nekatolíkům, který otevřel cestu také k masovému obracení širokých vrstev venkovského i městského poddaného obyvatelstva.

Majestát vydaný českým králem a císařem Rudolfem II. v červenci 1609, zaručující nekatolíkům v Čechách svobodné provozování jejich náboženské praxe a vlastní církevní správu, je jedním z důležitých dokumentů našich dějin, a to i přesto, že poměry, které nastolil, netrvaly o mnoho déle než jedno desetiletí. Svým sociálním dosahem patřil v dané době k nejvýznamnějším evropským výsadám garantujícím náboženskou svobodu. Současně jej můžeme vnímat jako jeden z vrcholných projevů reformačně-humanistické kultury, dobového fenoménu, který v českých zemích vzal za své s porážkou stavovského povstání. Kniha církevního historika Jiřího Justa shrnuje poznatky o tomto dokumentu, v širším kontextu objasňuje okolnosti jeho vzniku a všímá si i událostí bezprostředně následujících. Přináší také plné znění privilegia, od jehož vydání uplynulo v roce 2009 právě 400 let.

Sjednocování víry obyvatelstva s panovníkem podle raně novověké zásady uvedené v podtitulu knihy představovalo složitý a dlouhodobý proces, který v Čechách vyvrcholil v roce 1627. Dne 31. července vydal císař, uherský a český král Ferdinand II. patent, jímž vypověděl ze země veškeré nekatolické šlechtice, kteří odmítnou přestoupit na katolickou víru. Jde o jeden z nejvýznamnějších okamžiků v dalekosáhlých proměnách, jimiž český stát procházel po porážce stavovského povstání. Necelých sedm let po vítězství na Bílé hoře se panovník odhodlal k závěrečnému úderu proti nekatolíkům, který otevřel cestu také k masovému obracení širokých vrstev venkovského i městského poddaného obyvatelstva.

Zrod záměru postavit Mistru Janu Husovi pomník se váže k debatě na jednání českého zemského sněmu v roce 1889 ohledně umístění tabulky s Husovým jménem na budovu Národního muzea. Záhy poté vznikl Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Rozhořčené tiskové polemiky a bojovné diskuse se vedly zejména o tom, má-li Husův pomník stát na Staroměstském náměstí vedle sloupu s mariánskou sochou, nebude-li představovat kámen úrazu pro katolíky, je-li Hus v první řadě českým vlastencem nebo náboženským reformátorem. Oslavy Husa jako národní integrační postavy měly vyvrcholit ve velkolepé celonárodní manifestaci u příležitosti odhalení pomníku. Dne 6. července 1915 se však plánovaná velká česká slavnost nekonala: vypukla světová válka, a tak mohla proběhnout jen malá česká slavnost za zavřenými dveřmi. Ani po vzniku Československé republiky se Husův pomník nestal výrazným místem české historické paměti, ačkoliv po stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí osaměl. Autorem knihy je doc. PhDr. Jan Galandauer, DrSc., významný historik, který se specializuje na české dějiny a dějiny habsburské monarchie od poloviny 19. století.

Obsáhlý román polského spisovatele a dramatika Wiesława Myśliwského (*1932) formou dlouhého monologu hlavního hrdiny, správce letních domků u zálivu jedné přehrady, před čtenáři rozvíjí životní příběh bolestně poznamenaný druhou světovou válkou. Spouštěcím mechanismem se stává příchod tajemného hosta, jenž chce od správce koupit fazole. Společné louskání fazolí je pak leitmotivickým pozadím, na němž vypravěč odhaluje nejen svůj osobní příběh, ale rovněž příběh celé poválečné polské společnosti a postavení obyčejného člověka v ní. Román je svého druhu meditací nad významem předurčení a náhody v lidském životě. Kniha je protknuta nití náhody, osudu, smrti a lásky, ale i otázkou viny, dobra, zla a vykoupení a z typicky generačního poválečného románu se stává román o životě jako takovém. Za román obdržel pětasedmdesátiletý romanopisec Myśliwski v roce 2007 prestižní polskou literární cenu NIKE. Jako jediný ji tak získal podruhé.

Nedostudovaný biolog Niccol? Ammaniti (*1966 v Římě) je dnes považován za nejlepší vypravěčský talent své generace. Knihu lze označit za Bildungsroman, citová výchova hlavního dětského hrdiny je hlavním motivem díla, které ale nabízí i nečekaně silný milostný příběh hrdinovy staropanenské učitelky a místního poněkud omšelého playboye. Z italštiny přeložila Alice Flemrová