Havran strana 3 z 13

Bitva u Hradce Králové (nebo také u Sadové či na Chlumu) ze dne 3. července 1866 zaujímá v českém dějepisectví poněkud rozporuplné postavení. Na jedné straně bývá označována za druhou největší bitvu 19. století, resp. největší bitvu, která se odehrála na českém území, je v ní též spatřován začátek cesty, která dovedla Evropu k hrůzám první a druhé světové války. Na druhou stranu bývá válka z roku 1866 rámována jako „válka Němců s Němci“, válka, která se prohnala českými zeměmi a v níž Češi krváceli a umírali za cizí zájmy, aniž by se jim dostalo vděku, jehož se v podobě rakousko- -uherského vyrovnání dočkali Maďaři. Oficiálně se tak bitva u Hradce Králové nestala součástí českého dějinného příběhu, jak byl od sklonku 19. století vyprávěn. S tím však kontrastuje neutuchající zájem širokých občanských vrstev o dějiny válečného roku 1866 a památky tyto dějiny připomínající, který ve východních Čechách vyústil snad až ve formování jisté lokální identity. Autoři se pokusili pře vyprávět příběh královohradecké bitvy z 3. července 1866, a to v úzké vazbě na její reflexi a komemoraci v 19. až 21. století, aby tak doložili, že i toto datum náleží mezi dny, které tvořily české dějiny.

Dne 1. listopadu 1781 rozhodl Josef II. o zrušení nevolnictví, ale i o udělení jistých základních práv. Položil tím základy naší dnešní svobody. Přesto málokdo zná celý obsah všech emancipačních nařízení a jejich ideové zdroje. Málo se ví, že nevolnictví bylo rušeno v celé monarchii, nejen u nás. Není objasněno, zda víc pomohla kritika právníků, kteří chtěli nastolit rovnost, nebo kritika ekonomů, jimž vadila nízká efektivita roboty. Dosud se také nevědělo, od kdy začalo být nevolnictví na obtíž, a nejistota panuje i ohledně otázky, v čem mělo nevolnictví vůbec spočívat. Autor, známý historik evropského osvícenství, se v knize snaží všechny uvedené otázky postupně řešit. Činí tak velmi poutavou a přístupnou formou, v závěru knihy srovnává zdejší situaci s jinými evropskými zeměmi a v přílohách čtenář nalezne mj. i kompletní znění daného patentu.

Netradičně řešená dvojkniha obsahuje dva samostatné texty, jež spojuje téma bitev za první světové války na řece Soče na nynějším italsko-slovinském pomezí. Těchto bojů, které svou hrůzou a množstvím padlých nezůstaly pozadu za masakry v severní Francii, se zúčastnili též mnozí čeští vojáci v uniformách rakousko-uherské armády. Vojenský historik Josef Fučík líčí uvedené události na základě záznamů ve válečných denících, bojových hlášení, zmínek v historických pracích i vzpomínek účastníků a své vyprávění doprovází množstvím dobových fotografií a tabulek. Historik umění Jiří Kaše se naproti tomu soustřeďuje na osudy českých umělců, které kolo dějin vrhlo na zdejší bojiště. Největší pozornost je tu věnována grafiku, malíři a svéráznému mysliteli Josefu Váchalovi, jehož reflexe sočské fronty je nesporně umělecky nejzávažnější. Autor sleduje Váchalovu osudovou cestu válečnými událostmi, jeho výtvarné a literární aktivity v tomto dramatickém období života, ale zejména poprvé v úplnosti prezentuje veřejnosti výsledky unikátního uměleckohistorického výzkumu v obci Soča i nečekané souvislosti Váchalových zážitků s výzdobou litomyšlského Portmonea.

Fiktivní deník dvojníka nejmenovaného vůdce národa, jenž přesvědčivě zobrazuje systém dialektiky moci v autoritativních režimech. Ovšem narozdíl od klasických děl daného žánru, jako jsou například romány Podzim patriarchy od Gabriela Garcíi Márqueze, Náprava dle metody od Aleja Carpentiera či Já nejvyšší od Augusta R. Bastose, Gheorghe Stroe situaci obrací a do popředí staví diktátorova dvojníka, kterému natolik vymyli mozek, že už ani nezná svou původní identitu a nedožaduje se práva na vlastní život. Dokonce se s diktátorem osobně nikdy nesetká. Zpočátku ještě mívá náznaky prozření, když mu nějaký vnější podnět nejasně připomene cosi z jeho osobní minulosti, postupem času se však natolik ztotožní se svým předobrazem, že se z pokorného vykonavatele příkazů sám stává ve vlastních očích důležitým hráčem na politickém kolbišti.

Rozsáhlý román mapuje osudy čtyř protagonistů psychiatra, novinářky, autisty a jeho sestry a jejich citová traumata, která ač na první pohled velmi odlišná, ve své podstatě jsou identická: znemožňují svým nositelům plnohodnotný život. Tento polyfonní román s ozvuky filozofického eseje má pečlivě vypracovanou strukturu a na příkladu několika konkrétních lidských příběhů klade obecnou otázku lidského údělu a poukazuje na morální stav současné společnosti.

V nové knize edice Dny, které tvořily české dějiny autor živě a barvitě líčí událost, která je obecně známá především z Vávrova filmu Jan Hus, totiž zatčení a popravu tří mladíků, kteří se provinili vyrušováním při kázání v kostele. Celá událost je zasazena do širokého kontextu tzv. odpustkových bouří v Praze roku 1412 a jejich důsledků, včetně kostnického koncilu. Autor, vědecký pracovník Centra medievistických studií při Filosofickém ústavu AV ČR, se zabývá též druhým životem tří popravených mládenců v paměti následujících staletí. Kniha nejen přináší některé nové poznatky, ale navíc je psána velmi přístupným a svěžím stylem.

Jedním z nejoceňovanějších, nejkritičtějších a patrně také nejprovokativnějších románů albánského spisovatele Ismaila Kadareho je jeho Palác snů. Ústřední myšlenkou románu, jakož i veškeré tvorby Ismaila Kadareho,je odhalování útlaku a zotročování lidské osobnosti mocenskými institucemi totalitních režimů. Protože otevřené vyjádření takové kritiky nebylo v Hodžově Albánii možné, Kadare se uchyloval k alegoriím a situoval děje svých románů a povídek do různých historických období a zeměpisných oblastí. Když Palác snů v roce 1981 vyšel, byl ihned zakázaný jako provokace proti režimu. Autor jej s tímto úmyslem ostatně psal a chtěl v něm podle svých slov vylíčit peklo. Toto peklo, vytvářené vládní despocií, které je vše podrobeno, popsal velmi výstižně. Působivě vykreslil pochmurnou atmosféru, sklíčenost, nedůvěru, podezíravost a strach, které v Paláci vládly, čímž odkázal nejen k albánské realitě, ale především ke zlu v krystalicky čisté podobě, jež v lidské společnosti bohužel stále existuje.

Osou románu jsou několikadenní události v životě židovského osadníka středních let Avrahama, který pod svou střechu přijme mladého Davida, sionistu na útěku, fanatického stoupence boje za samostatný stát, jemuž po dopadení hrozí smrt. Na tuto osu, která je sama o sobě zdrojem napětí, se napojují osudy spousty židovských imigrantů, jejich vzájemné soužití i vztahy s arabským obyvatelstvem, vzpomínky na těžké začátky, nostalgie po opuštěné někdejší vlasti i nový způsob života pracně vytvářený v novém domově. Druhá světová válka se postarala maďarskému prozaikovi Györgyi G. Kardosovi (1925–1997) o dobrodružné mládí: z pracovního tábora v srbském Boru, do něhož byl poslán hned po maturitě na gymnáziu, byl osvobozen partyzány, vydal se do Palestiny a tam vstoupil do britské armády. V ní strávil pro Palestinu rozhodující léta, kdy šlo buď o udržení britského mandátu, nebo o vznik samostatného státu Izrael. Z této zjitřené doby a etnicky pestré končiny načerpal zážitky k napsání pozdějšího románu, který vyšel už v Maďarsku, kam se autor počátkem 50. let vrátil.

Francouzská autorka Katrina Kalda je původem Estonka, ale od deseti let žije ve Francii. Její prvotina Estonský román (Un roman estonien) z roku 2010 vyšla v překladu Heleny Beguivinové v pražském nakladatelství Havran v roce 2015. Zatímco Estonský román byl svým způsobem literární hříčkou, druhý román Katriny Kaldy vychází ze syrové reality. Dalo by se říct, že v Aritmetice bohů se Kalda věnuje historii své země již zcela otevřeně, téměř prvoplánově. Podobně jako autorka, i vypravěčka je mladá Estonka, která se koncem 80. let vystěhovala s matkou do Francie. Smrt blízkého člověka ji přiměla zabývat se nejen vlastními vzpomínkami na babičku, která měla daleko do přívětivé stařenky s láskyplnou náručí, nýbrž rodinnou historií v širším měřítku a zejména identitou svého otce, který se narodil začátkem druhé světové války v Estonsku okupovaném Němci. Vzpomínky se prolínají s dopisy, které babičce posílala její přítelkyně, odvlečená na Sibiř v roce 1941 v rámci sovětských represí vůči pobaltskému obyvatelstvu. Dopisy líčí život ve vyhnanství a na nucených pracích, přičemž transport a konkrétní podmínky tamního života, zejména příděl potravin, si v ničem nezadaly se situací v koncentračních táborech. Román se odehrává ve třech časoprostorových rovinách. První popisuje život na Sibiři v letech 1945–1948. Druhý prostor je věnovaný Estonsku, jak ve vzpomínkách na dětství vypravěčky, tak během jejích pozdějších návštěv příbuzných. Třetí románový prostor je vymezený francouzskými hranicemi a vyprávění se odehrává prostřednictvím vzpomínek i líčením ze současnosti. Katrina Kalda i ve svém druhém románu dokázala dovedně skloubit fabulaci s dějinami a reáliemi své původní vlasti, a právě v tom může být pro českého čtenáře přínosem.

Silně autobiografický Anděl zapomnění rakousko-slovinské spisovatelky Maji Haderlapové je literárním příspěvkem k tématu osudu korutanských Slovinců. Zprvu příběh zdánlivě splňuje všechny atributy romantické venkovské idyly, záhy však osudy jednotlivých členů rodiny začnou jakoby prorůstat do košaté koruny stromu etnické problematiky, týkající se slovinské enklávy v Rakousku. Z idyly se postupně stává drsný boj o život během 2. světové války a izolovaný mikrosvět se začíná rozpadat pod údery plnými lidské bolesti, křivdy a nezhojených ran.