Havran strana 2 z 13

„Jsem mladý a bohatý; a jsem nešťastný, neurotický a sám. Pocházím z jedné z nejlepších rodin na pravém břehu Curyšského jezera a mám rakovinu,“ píše Fritz Zorn místo úvodu. Závažné onemocnění, jež ho postihlo, se stává jakýmsi sítem všech myšlenek a postřehů, které jako jednotlivé kousky mozaiky postupně skládají knihu. Autor se snaží jako spisovatel interpretovat tento zdravotní „hendikep“ nejen v psychosomatické rovině, ale především jako symptom degeneračního procesu napadajícího celý společenský organismus, čímž si otevřeně vyrovnává účty nejen s osudem, který předčasně ukončil jeho život, ale především se švýcarsko-buržoazním prostředím, vlastní rodinou a stylem jejího života. Ačkoli od té doby uplynulo 40 let, Zornův radikální pohled na měšťáctví a morálku tzv. zajištěné společnosti dnes znovu ožívá a nabízí pohled na zemi bankovnictví, hodinek a čokolády jako nanejvýš aktuální. Fritz Zorn se narodil roku 1944 ve švýcarském Meilenu v kantonu Curych. Studoval germanistiku, portugalštinu a španělštinu a krátce působil jako gymnaziální učitel. Záhy však vážně onemocněl. Zemřel v pouhých 32 letech. Jeho „zápisky“ vyšly o rok později, vzbudily mimořádný ohlas a ve Švýcarsku se staly zejména pro mladé čtenáře kultovní knihou. Již během prvních dvou let se Mars dočkal dvaceti sedmi reedic a od té doby byl přeložen do mnoha jazyků.

Ferdinand Weinberger a Vilém, děd a vnuk, žijí ve společné domácnosti a dennodenně jsou vystavováni nelehkým zkouškám, které před ně staví jediná žena – manželka a babička. Hana Weinbergerová však není ani typická manželka, ani běžná babička, i když v obou případech jde o milující ženu, která však svým nonkonformním přístupem k životu staví laťku tolerance příliš vysoko. Ne každý v rodině je schopný a ochotný ji přeskočit. Co je pro milujícího manžela jediným možným řešením, i když nesnadným, je nepřijatelné pro dceru a nepochopitelné pro vnuka. Hana Weinbergerová žije život, který se neslučuje s běžnými představami ostatních. Jedinou výjimku tvoří zástupy jejích oddaných žáků, které Hana Weinbergerová s nebývalou obětavostí vyprovodila do života. A tak je navzdory své povaze a nátuře milovaná všemi, ať už výhradně či s připomínkami. Kde je však v takovém případě spravedlnost? Tuto otázku si postupně kladou členové její nejbližší rodiny, její milenci i vnější pozorovatelé. A každý musí nutně dospět k jiné odpovědi. Další prozaický počin spisovatelky a nakladatelské redaktorky Magdaleny Wagnerové tentokrát míří k autobiografickým motivům. Ilustracemi Zdeňka Netopila se publikace stává opravdovým knižním skvostem.

Kniha o židovské Praze, jejích památkách a především osobnostech, které tudy prošly, je pokusem zobrazit jednu z nejvýznamnějších, ale bohužel již zaniklých kultur, jež v minulosti tvořila nedílnou součást česko-německo-židovského společenství. A byla to právě tato kultura, která Praze vtiskla neopakovatelnou atmosféru a ráz typického středoevropského města své doby. Kniha je ovšem také jakýmsi zamyšlením nad krutou minulostí, kdy byly násilně ukončeny životy mnoha nadějných a nadaných jedinců, celých rodin a rodů jen proto, že se narodili jako Židé. Někteří sice holocaust přežili, ale ojedinělá česko-německo-židovská pražská komunita ve své byvší ucelené podobě bohužel z tohoto města nenávratně zmizela. Přesto tu něco zůstalo. Nevšední příběhy a zajímavé osudy. Stín slavného Golema. Staré židovské hřbitovy, synagogy, ulice, domy, památníky a pamětní desky – památky celosvětově známé a navštěvované, ale i téměř zapomenuté. Lze je vystopovat nejenom v Josefově na Starém Městě, ale snad ve všech pražských čtvrtích, kde mohou sloužit nejenom jako důkaz, ale také memento, na jehož varovně zdvižený ukazovák by lidé nikdy neměli zapomenout. Bohatý obrazový doprovod s nezaměnitelným rukopisem fotografky Magdaleny Wagnerové.

Román se odehrává v osmdesátých letech dvacátého století v indiánské rezervaci v kanadské Britské Kolumbii. Strhující příběh kombinuje komické i tragické motivy a realistický pohled na drsný život v malé rybářské vesnici prolínající se s prvky mytologie původních obyvatel Ameriky. Osu příběhu tvoří pátrání po mladším bratrovi devatenáctileté vypravěčky Lisy, který zmizel na moři během rybářské výpravy. Během této dramatické situace vyplouvají na povrch Lisiny vzpomínky na dětství a dospívání v prostředí, kde se mísí indiánské tradice a zcela odlišná kultura „bílé“ Kanady, na strýce Micka, bouřliváka, bývalého indiánského aktivistu poznamenaného dětstvím v křesťanské internátní škole, na babičku, která ji učila o kmenových tradicích i neodlučitelnosti světa živých a mrtvých, ale i na problémy s vrstevníky a bratra Jimmyho, jenž byl olympijskou nadějí Kanady v plavání. Už jako malé se Lise daří zahlédnout střípky světa mimo tento svět. Je schopná vidět duchy stromů nebo také legendárního divokého lesního muže, seskveče. Pomalu se ale učí, že její zvláštní nadání nemusí být vždy darem, ale může být i prokletím, jelikož v jejím okolí už není nikdo, kdo by s takovým nadáním byl schopen pracovat, a Lisa zůstává ve svém snažení o ovládnutí komunikace se světem duchů nepochopená a osamělá. Ostatně i o bratrově zmizení ví něco víc než všichni ostatní… Román, psaný velmi svěžím stylem, přináší pozoruhodný pohled na život a myšlení současných indiánských obyvatel, ale má i mnohem hlubší rozměr pátrání po skrytých zákoutích lidské povahy. Eden Robinsonová (*1968) je kanadská spisovatelka indiánského původu. Její otec pochází z kmene Haisla, matka z kmene Heiltsuk, sama pak vyrostla v rezervaci Kitamaat na pobřeží Britské Kolumbie. Její první kniha Traplines (1996) je sbírkou čtyř rozsáhlejších povídek a byla kritikou velmi dobře přijata. Román Monkey Beach (2000), který právě vychází česky pod názvem Pobřeží seskvečů, se celý odehrává v autorčině rodném indiánském teritoriu a kombinuje až drsně realistický pohled na zdejší život s mysticismem původních obyvatel amerického kontinentu. Kniha získala četná prestižní ocenění a byla již přeložena do několika jazyků.

Ar men znamená v bretonštině kámen. Je to významný maják postavený na skalisku v otevřeném moři u západního pobřeží Bretaně. Autor Jean-Pierre Abraham na něm působil jako strážce v letech 1959-1964. Jeho deníkové zápisky z té doby zachycují šest měsíců jednoho ze tří strážců majáku, vyšly poprvé v roce 1968 a dočkaly se mnoha vydání. Abrahamova kniha je pozoruhodně úsporná, ale přitom se silným nábojem jakéhosi exotického kouzla - zejména pro středoevropského suchozemského čtenáře, pro kterého už jenom prostředí opuštěného, osamoceného a větry zmítaného majáku nabývá netušených rozměrů. A tak může kniha Ar-men oslovit nejen úzký okruh čtenářů mořeplavci počínaje a obdivovateli neopakovatelné Bretaně konče. Ar-men jako výsostný zástupce krásné literatury je jakýmsi minimalistickým příběhem-nepříběhem se spoustou vody, trochou techniky, přemírou větru a mořem snahy poznat sám sebe. V této souvislosti nelze nevzpomenout na Kerouaka hlídajícího na strážní věži lesní požáry, ovšem v poněkud sevřenějším stylu a pod ledovou palbou nemilosrdného příboje.

Alegorické pohádkové podobenství o povedené-nepovedené rybě, která má problém udržet směr, s plaváním je trochu na štíru, a tak raději chodí po dně, protože má nohy. Jenže i když se někdo narodí nedokonalý, ještě to neznamená, že je k ničemu. Ryba Chyba má sice špatný zrak a nosí brýle, ale umí číst. Je jiná než ostatní ryby, a možná právě proto jako jediná dokáže zachránit domovský rybník, který byl vyškrtnutý ze Stříbropěnného seznamu, neboť zdejší vodník odešel na odpočinek, aby mohl nerušeně skládat básně…Ryba Chyba je nová moderní pohádka známé současné autorky literatury pro děti Magdaleny Wagnerové, doplněná mimořádnými ilustracemi akademického malíře Zdeňka Netopila. Díky jeho osobitému stylu, spolu s autorčiným vtipným textem, který obsahuje i morální ponaučení, vznikla kniha nejen pro dětského čtenáře.

Ondřej Kozák (1978) prezentuje monografii černobílých fotografií z let 2005 až 2010. Ústředním tématem jsou lidé z různých evropských měst, ale také z Kuby. Autor fotografuje výhradně na černobílý film 35 mm. Svojí snahou chce navázat na klasickou če rnobílou fotografie, která dnes, v éře digitální fotografie mizí.

I v druhé části diptichu Ztroskotání je opět hlavním dějovým prostorem Moldávie, její nedávná společensko-politická a kulturní atmosféra. V Obci spisovatelů se stále dějí "divné" věci. Případy podivných krádeží a úmrtí v organizaci, kde by člověk nečekal problémy kriminálního charakteru, se množí. Policie je však liknavá, kvalitní kriminalisté jsou z případu odvoláváni a vyšetřováním je formálně pověřen nezkušený stážista, od kterého se žádné výsledky neočekávají. Jenže pro toho je objasnění případu věcí osobní cti. Ovšem ve chvíli, kdy se mu podaří najít průkazné stopy, je odvolán i on a přeřazen na jiné místo. Přesto pátrá dál, ale už na vlastní pěst. I přes značné překážky se mu sice podaří celou síť rozkrýt a zjistit, že chapadla chobotnice sahají až k politickým špičkám, ale v jeho silách není něco s tím udělat. Čtenáři se tím alespoň připomene, kdo v téhle ztracené části Evropy, vzdálené od nás jen pár set kilometrů, dál tahá za nitky.

Příběh "Jít." stále populárnějšího norského autora Tomase Espedala (*1961) není dobrodružným vyprávěním ani líčením strhujícího děje, spíše jakousi novodobou meditací či přemítáním o spisovateli, který kráčí krajinou a uvažuje o cestách, lidech, zemích, kontinentech, ale také o sobě a literatuře. Originální, hluboce osobní existenciální román podrobně mapuje hranice prostoru, střežícího zdánlivě prostou otázku, jak je důležité JÍT. Putující člověk je totiž bez jakéhokoli zázemí, které by ho omezovalo anebo zbavovalo svobody. Nespěchá, nemá cíl, jen se chce přiblížit tomu, co vidí a s čím se setkává. Jde přírodou, jde do světa, jde přes most, jde přes hory, jde k moři, ale jde i přes (anebo za) hranice. Jde v něčích stopách, ať už se jedná o Rimbauda, Rousseaua, Nietzscheho, Heideggera či Wordsworthe. Kráčí vstříc pomalému, ale o to hlubšímu objevování nejen světa okolního, ale především světa vnitřního… neboli objevení sebe sama.

Dokumentární román maďarské spisovatelky Alaine Polczové (1922 - 2007), věcně nazvaný Žena na frontě, líčí přirozeným, bezprostředním jazykem otřesné osobní zážitky z posledních dvou let druhé světové války. Autorka se bez známek sentimentu po padesáti letech vrací k nejtěžšímu období svého života, kdy se v raném mládí ocitla v nelidských podmínkách válečného běsnění přímo na frontě a tváří v tvář čelila smrti v jejích rozličných, absurdně extrémních podobách. Ať už jde o jednotlivé popisy z fronty, intimní portrét jednoho nevydařeného manželství anebo autentický příběh mimořádné ženy, kterou cyklicky zažívané hraniční situace nezlomily, ale naopak zocelily její humánně založenou povahu, pokaždé se jedná o zobrazení lidské síly a současně naivity víry či naděje, která nás znovu a znovu sráží na kolena a zároveň pomáhá opět vstát. Silně autobiograficky laděný román vyšel v Maďarsku v roce 1991, získal titul Knihu roku a stal se rázem bestsellerem.

K napsání prvního románu Lupič inspiroval rakouského spisovatele Martina Prinze (*1973) skutečný bankovní lupič a zároveň maratonský běžec, který "působil" v rakouských bankách na konci 80. let v masce Ronalda Reagana. Záznamy okamžiků těsně před přepadením některé banky, popis samotných přepadení a návrat s penězi domů jsou prokládány scénami útěku, resp. útěků Johanna Rettenbergera: městem, lesem, po polích i silnicích, v kradených autech a zejména - na trénovaných nohách. Útěkem z četnické stanice po zatčení text začíná a postupuje prostřihy k období maturity, prvnímu neúspěšnému přepadení, osmi rokům věznění, vraždě i úzkostným vzpomínkám na dětství vstříc neodvratnému konci. A tak se hlavní hrdina Lupič postupně mění v hlavního hrdinu Útěk, který přesahuje rámec pouhého úprku a stává se na krátký okamžik smyslem života. Překlad Zuzana Augustová...

Temný příběh bezejmenného člověka, který se ocitá v ponuré hornaté krajině Sedmihradska, kde žijí jen zkrachovalci, odsouzenci, zoufalci a několik zástupců státní moci. Nikdo tu nemá důvod k radosti a po obloze čas od času přelétne brkoslav - dávný symbol zkázy a smrti. Jména lidí jsou zde bezpředmětná, stejně tak jako jejich život, se kterým mohou nadřízení nakládat, jak je jim libo, protože ve zdejších horách, v katastru dobrinského polesí už na ničem nezáleží. Hlavní hrdina však přichází dobrovolně, aby našel dávno ztraceného syna a pokusil se o jeho záchranu. I když nad vším se vznáší temný stín hrozby a údajné epidemie… je však otázkou, koho anebo co tato epidemie ohrožuje. Překlad Anna Valentová..

Novela Styk, jejíž podtitul zní Poznámka na okraj k historii války, je komorní drama o touze po lidském sblížení i za mimořádných okolností. Zároveň se pokouší nalézt odpověď na otázku, kudy vede hranice mezi tím, co je a co už není morální. Místo a čas děje - Helsinky, mrazivý únor 1944. Do krátkého časového úseku se toho věru vejde hodně - čtyři životy, náhodně svedené dohromady, jež nezadržitelně vrcholí v bombami pustošeném městě… Překlad Vladimír Piskoř.

Tři ukázky z Nodierova prozaického díla pocházejí z třicátých let 19. století, kdy v autorově tvorbě převládají fantastické náměty, jako je tomu v i Úvalu mrtvého muže /i . S rozpoutanými živly, jež blížící se dies irae dramaticky ohlašují, se setkáme i v i Inés de Las Sierass /i , jež byla nepochybně předobrazem Vernovy Stilly v románu Tajemný hrad v Karpatech. Próza i Devítník /i bývá vnímána jako snový protějšek Inés, jejíž námět Nodier vytěžil z cesty do Španělska v roce 1827. Autor zde ilustuje názor, že základním úkolem umělce je zůstat za všech okolností sám sebou, vytvářet iluzi, a nikoli hledat pravdu.

Tři ukázky z Nodierova prozaického díla pocházejí z třicátých let 19. století, kdy v autorově tvorbě převládají fantastické náměty, jako je tomu v i Úvalu mrtvého muže /i . S rozpoutanými živly, jež blížící se dies irae dramaticky ohlašují, se setkáme i v i Inés de Las Sierass /i , jež byla nepochybně předobrazem Vernovy Stilly v románu Tajemný hrad v Karpatech. Próza i Devítník /i bývá vnímána jako snový protějšek Inés, jejíž námět Nodier vytěžil z cesty do Španělska v roce 1827. Autor zde ilustuje názor, že základním úkolem umělce je zůstat za všech okolností sám sebou, vytvářet iluzi, a nikoli hledat pravdu.

Příběh tajné lásky Elišky Kateřiny Smiřické, která se beznadějně zamilovala do poddaného, kováře Jiříka Wagnera. Kniha přináší stručnou historii rodu Smiřických, některé písně a básně, zejména však - mnohdy pikantní - citáty z dochovaných výpovědí osob zúčastněných v milostné aféře.