Havran

Narativní meditace o paměti, osudu a pomíjivosti života uprostřed jedné dějinné epochy známého polského spisovatele a žijícího klasika Wiesława Myśliwského (1932) nám otevírá jakousi kroniku dvacátého století střední Evropy, jež vyvolává přízrak neřešitelnosti odvěké otázky vztahu mezi stářím a mládím, jeho neuchopitelnosti a tajemství. Jako v zrcadle odráží část polské historie se vším, co v ní bylo dramatické a bolestné, promlčené a nevyslovené, především však vypovídá o tom, jak plynoucí čas zanechává stopy, aniž by nějak zásadně měnil základní prostor věčného opakování a lidské pomíjivosti. Autor je považovaný za jednoho z předních představitelů tzv. venkovského románu v poválečné próze, jeho tvorba však toto téma v mnohém přesahuje.

Román se odehrává v 90. letech minulého století, kdy čeští nakladatelé vstoupili na neprobádané území knižního podnikání. Tržní kapitalismus byl nesměle zahájen a souběžně s nově otevřeným prostorem svobody slova a zdánlivě nevyčerpatelnou nabídkou titulů, které bylo konečně možné vydat, protože tomu již nebránila cenzura, se vydavatelé museli střetnout s řadou překážek, na které nebyli připraveni, ale jež provázejí vydávání knih v tržních podmínkách. Nejinak je tomu i v nakladatelství Alfa, kde zastává funkci šéfredaktora Teodor Weinfurter, hlavní postava románu. Jde ve své podstatě o jakéhosi novodobého bojovníka s větrnými mlýny, ve svaté válce o každý titul každodenně putujícího mezi dvěma bojišti – jedním v nakladatelství, druhým v soukromí. Jako rozvedený muž stěhuje do svého bytu valem stárnoucí matku, rovněž bývalou knižní redaktorku, které už na světě příliš času nezbývá. Tato představitelka nakladatelského světa, který právě skončil, se stařeckou umanutostí urputně hájí metody, které už neplatí a postupně ztrácejí svoji hodnotu. I ona, podobně jako její syn, svádí boj marný a neodvratný. Její tělo odchází, ale mysl zůstává bdělá, o to drastičtější se synovi jeví skutečnost, před kterou matku nemůže ochránit. Může však ochránit sebe. I když se stále znovu ptá, kde leží pravda a co je správné, jednoznačná odpověď nepřichází. Je třeba dávat přednost obsahu nebo úspěchu? Kvalitě nebo kvantitě? Je kniha zboží, artefakt, pomíjející událost nebo trvalá kulturní hodnota, kterou stojí za to stále a znova obhajovat?

Autor provádí čtenáře světem mužů a žen ve všech obdobích jejich života, od narození po úmrtí, včetně rituálů, které se s danými událostmi pojily. Především však nahlíží do rodinného života různých vrstev společnosti a na konkrétních případech přibližuje vztahové „vibrace“, které mohly vést až k rodinným rozvratům a nejrůznějším sexuálním deliktům. Jim je věnována podstatná část knihy: bigamie, cizoložství, konkubinát, únos, smilstvo, znásilnění, incest, infanticidium, sodomie, prostituce. Na základě obsáhlých citací z dobových pramenů se čtenář seznámí s vybranými případy, jejich „skutkovou podstatou“ i případným následným potrestáním. Knihu doplňuje množství dobových grafik

Jev, který lidé nazvali stárnutí, je spíše než jeden konkrétní člověk (či vypravěč) hlavním hrdinou románu švýcarského spisovatele a psychiatra Waltera Vogta – stárnutí jako neodvratný úkaz, jako pomalý, plazivý proces, jenž mění jak konkrétní fyzické tělo, tak vnímání člověka, jeho vztahy a pocity. Podle autora je ovšem stárnutí rovněž proces, který ovlivňuje celý vesmír, neboť stárne všechno včetně slunce, větru, celé přírody. A tak Vogtův román popisuje také neúprosné, postupné ničení přírody a zmenšování nám známého, lidského životního prostoru. Přesto „Stárnutí“ není hořká kniha; obsahuje totiž naději, jež vychází zejména z pasáží, které se věnují pozorování přírody, v nichž nenápadně a obezřetně rezonuje cosi jako touha po životě.

Vánoční rodinná historie mladého německo-palestinského spisovatele je v celé své roztříštěnosti a se svými matoucími konstelacemi poněkud výstřední příběh plný metafor, ale přitom nabízí čtenáři inteligentní, nesourodou směsici rodinných historek, u kterých si člověk leckdy sebekriticky uvědomí, že něco podobného prožil ve vlastní rodině. Román je razantní, ale citlivý, dovede čtenáře k smíchu i pláči. Je bizarní, a také v mnohém absurdní, protože Vánoce jsou nejen svátky lásky, klidu a pohody, ale i osamělosti, mnoha tragédií a sebe(vražd).

Román francouzského spisovatele a novináře P. J. Heliase z roku 1982 se odehrává v Bretani v době, kdy se ještě svítilo petrolejovými lampami a rybářské čluny nebyly poháněny motorem. Svět rybářů na pobřeží Atlantického oceánu je poznamenán elementární silou, spojenou s každodenním bojem o holý život. To platí především pro postavy, které žijí v bezprostředním styku s nevypočitatelným oceánem. Samotář a podivín Pierre Goazcoz se s nezměrnou odvahou stále znova pouští na rozbouřené moře a rybolov je pro něj jen záminkou, aby se mohl utkat v nerovném boji s přírodním živlem. Román se tak stává obrazem velkolepého snu o člověku, jeho možnostech i mezích, které sahají daleko za hranice jediného života.

Nodierův román Janez Žbogar, poprvé vydaný roku 1818 z politických důvodů anonymně, sehrál nezaměnitelnou úlohu v procesu utvářejícího se francouzského romantismu 20. a 30. let 19. století. Jako první v národní literatuře v něm autor představil postavu psance, vzdorujícího nespravedlivému společenskému uspořádání. Žbogar alias Lothario je ilyrský zbojník a benátský šlechtic v jedné osobě, v podstatě nešťastný člověk, jehož čeká tragický osud na popravišti. Je na podiv, že se román za celá dvě století, jež uplynula od jeho vzniku, vychází v českém překladu poprvé.

Karel Havlíček Borovský se z Brixenu vrátil domů 13. května 1855 vlastně jen umřít. Bylo to velmi krátké období pouhých čtrnácti měsíců, kdy už zápasil se stále se zhoršující nemocí. Toto období bylo však také spojeno se vznikem mučednické legendy později se tvrdívalo, že Havlíček psychicky trpěl tím, že se mu přátelé ze strachu vyhýbali, ale autor podobná tvrzení vyvrací, stejně jako některé další mýty včetně toho, že Božena Němcová položila na mučedníkovu rakev trnovou korunu. Součástí knihy je i stručné vylíčení Havlíčkovy žurnalistické dráhy, neboť ta byla příčinou jeho deportace do Brixenu. Autor se nevyhýbá ani spekulaci, jak by se Havlíčkův život mohl vyvíjet, kdyby se dožil vysokého věku jako jeho matka a sourozenci. Zabývá se též Havlíčkovým druhým životem, hodnocením jeho osudu a literárního i publicistického díla. Závěrem naznačuje, že deportace do Brixenu byla neuváženým krokem, kdy vláda i císař ve své bohorovnosti ignorovali známý fakt, že nezákonná perzekuce jakékoli známé osobnosti jen zvyšuje její popularitu.

Monumentální románová freska, pevně zakotvená na polském venkově, je literární vzpomínkou na dramatické dětství v dramatické době. Autor očima dorůstajícího chlapce vykresluje život na polském venkově za války, ale i pozdější časy v sevření stalinismu a reálného socialismu. Zápletky, postavy a události se zdají být zpočátku vypůjčené ze skutečnosti, kterou důvěrně známe, ale postupně nabývají na složitosti, takže vyžadují pozornost a přemýšlení nad vnitřním smyslem a konsekvencemi. Nejde o román psaný podle jednoduchého zákona příčin a důsledků; jeho tajemství jednoty v mnohosti tkví spíše ve fenoménu života samotného, od narození, přechodu od dětství k mládí a zralému věku až k smrti. Myśliwski (*1932) za tento román získal nejvyšší polskou literární cenu Nike. Kategorie

Rozsáhlý román mapuje osudy čtyř protagonistů psychiatra, novinářky, autisty a jeho sestry a jejich citová traumata, která ač na první pohled velmi odlišná, ve své podstatě jsou identická: znemožňují svým nositelům plnohodnotný život. Tento polyfonní román s ozvuky filozofického eseje má pečlivě vypracovanou strukturu a na příkladu několika konkrétních lidských příběhů klade obecnou otázku lidského údělu a poukazuje na morální stav současné společnosti.

Román švýcarského spisovatele a psychiatra Waltera Vogta (1927-1988) je sžíravou sondou do absurdních zákrut moderní evropské společnosti, která musí vytvářet umělé modelové situace, aby mohla na základě takto získaných zkušeností vůbec obstát. Schizogorsk, břitká karikatura každodenního vojenského života, je výstižným sarkastickým popisem jakéhosi chodu naprázdno jednoho konkrétního armádního odboru, který inscenuje vojenský manévr, aby rozpohyboval složitou mašinérii vztahů, jež odhalují skutečnou povahu člověka.

Román z roku 2013 je hlubokou sondou do života jedné rozvětvené židovské rodiny, jež se z Evropy přestěhovala do New Yorku. Osudy jednotlivých členů jak ve staré vlasti, tak posléze v Bronxu a Brooklynu, umožňují čtenářům proniknout do nitra jejich životních příběhů i duší. Román tak v mnohém připomíná styl vyprávění I. B. Singera, ale s přidanou hodnotou nezaměnitelné jemnosti francouzské literatury i francouzského umění obecně.

Autorská publikace zachycuje více než tři desítky pražských lokalit jako nositelů dávno již uzavřených příběhů, které však mají nesporné kouzlo a právo na svoje tajemství. Polozapomenuté osudy obyvatel starých domů, významné chvíle objektů, jež dávno neplní svoji původní funkci, anebo naopak místa, která slouží svému účelu navzdory času, jenž uplynul pražské chrámy, paláce, domy, parky, vinice, hřbitovy a jejich výjimeční obyvatelé jako věčná inspirace. Publikace doplněná černobílými fotografiemi autorky dokládá bohatou minulost i rozmanitou současnost Prahy jako města, které má co nabízet.

V románu Kaltenburg na pozadí nedávné historie NDR vypráví Marcel Beyer o spletitých cestách lidských životů a osudů. Kaltenburg byl významný ornitolog a etolog, který po válce založil v Drážďanech výzkumný ústav. Byl to také výstřední člověk, který byl schopen opustit osobní auto se Stasi-řidičem a raději jezdil na motocyklu. A pro Hermanna Funka, který během bombardování Drážďan přišel o rodiče, se stal jakýmsi náhradním otcem. Po mnoha letech, už jako starý člověk, Funk vzpomíná na založení institutu, na půl století historie NDR, ale také na náhlé zmizení Kaltenburga po vybudování berlínské zdi a jeho patrně nejtemnější kapitolu života. Román Kaltenburg byl vřele přijatý jak čtenářskou obcí, tak i kritikou; v roce 2008 obdržel prestižní ocenění Joseph-Breitbach-Preis. Autor uznávaný německý básník a romanopisec, držitel prestižní Büchnerovy ceny 2016, se nejvíce proslavil románem o dceři nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse Flughunde, jenž byl přeložen také do angličtiny.

Román uznávaného švédského spisovatele Torgny Lindgrena (1938–2017) z roku 1991 klade otázku, kde leží hranice mezi skutečností a fikcí, co je pravda a co je lež, a zdali je falsifikát opravdu jen podvodnou nápodobou skutečnosti, anebo už jde o samostatnou, novou skutečnost?! Autor zachází ještě mnohem dál a ústy svých tradičně bizarních hrdinů vyslovuje myšlenku, že falsifikát je dost možná ten jediný pravdivý obraz našeho života. Ale jak je to v případě lidí, proměňujících vlastní identitu? Která naše tvář je ta pravá? Hluboký, mnohovrstevnatý a „lindgrenovsky“ ironický román, obsahující řadu narážek na Heideggera, Schopenauera, ale i Baudelaira nebo kupříkladu S. Dalí, zvažuje propast mezi životem a jeho mediální podobou, a v maximální míře naplňuje nároky kladené na kvalitní moderní literaturu, inteligentně parodující naši malichernou současnost.

Již třetí výbor z tvorby výlučného francouzského romantika Charlese Nodiera (1770-1844) zahrnuje prózu Jedna hodina aneb Vidění (1806), kde se u Nodiera vůbec poprvé objevuje motiv duševně vyšinutého jedince, povídku Jean François Modrá punčocha (1833) jako ranou vzpomínku na mladého génia, který se zbláznil z přílišné přemoudřelosti, moralitu Paul aneb Podobnost (1836) s motivem dvojníka a rozsáhlejší novelu Slečna de Marsan (1832), kde vypravěč vzpomíná na účast v činnosti tajné italské společnosti i na platonickou lásku k slečně de Marsan, jež dramaticky spojila svůj osud s ušlechtilým bojem národů proti Napoleonovým výbojům. Próza v kulisách polorozpadlého šlechtického sídla prokletého rodu Cenciů, kde podle ústní tradice řádí nečisté síly, má v nodierovské tradici zcela racionální vyústění.