Havran strana 4 z 11

Jaké bylo skutečné pozadí vzniku strany dělníků a rolníků, která se posléze na čtyřicet let zmocnila vlády v Československu? Na tuto otázku odpovídá historik M. Nechvátal, jenž ukazuje, že KSČ přetvořená bolševická levice nebyla opravdovou

Majestát vydaný českým králem a císařem Rudolfem II. v červenci 1609, zaručující nekatolíkům v Čechách svobodné provozování jejich náboženské praxe a vlastní církevní správu, je jedním z důležitých dokumentů našich dějin, a to i přesto, že poměry, které nastolil, netrvaly o mnoho déle než jedno desetiletí. Svým sociálním dosahem patřil v dané době k nejvýznamnějším evropským výsadám garantujícím náboženskou svobodu. Současně jej můžeme vnímat jako jeden z vrcholných projevů reformačně-humanistické kultury, dobového fenoménu, který v českých zemích vzal za své s porážkou stavovského povstání. Kniha církevního historika Jiřího Justa shrnuje poznatky o tomto dokumentu, v širším kontextu objasňuje okolnosti jeho vzniku a všímá si i událostí bezprostředně následujících. Přináší také plné znění privilegia, od jehož vydání uplynulo v roce 2009 právě 400 let.

Na sklonku 15. a v prvních desetiletích 16. století probíhalo dramatické soupeření českých šlechticů s měšťany královských měst. Konkurenční boj přerostl brzy do politické sféry a významně ovlivnil vývoj českého státu. Provázelo jej i záškodnické působení různých „škůdců zemských“, z nichž nejznámější je patrně Jiří Kopidlanský. Spory částečně ukončila až Svatováclavská smlouva, první doplněk Vladislavského zemského zřízení, vložená do zemských desek 24. října 1517. Kniha Jindřicha Francka uvádí čtenáře do života tehdejší stavovské společnosti, mapuje cestu ke Svatováclavské smlouvě a zároveň přináší poprvé její nezkrácený text.

Andrew O’Hagan v knize, která byla mj. nominována na prestižní Booker Prize, zobrazuje srážku mezi generacemi, mezi starým a novým Skotskem, mezi životem v ideálech a důsledky takového idealismu. Je to příběh tří mužů ze tří generací, kteří každý po svém hledají svou Utopii, příběh pýchy a klamu, víry a alkoholu, národnostní hrdosti a konce starých časů. Autor vynikajícím způsobem nastínil otázku vztahu lidí k historii, kde se vždy mísí pohled ryze osobní s pohledem celospolečenským.

Sjednocování víry obyvatelstva s panovníkem podle raně novověké zásady uvedené v podtitulu knihy představovalo složitý a dlouhodobý proces, který v Čechách vyvrcholil v roce 1627. Dne 31. července vydal císař, uherský a český král Ferdinand II. patent, jímž vypověděl ze země veškeré nekatolické šlechtice, kteří odmítnou přestoupit na katolickou víru. Jde o jeden z nejvýznamnějších okamžiků v dalekosáhlých proměnách, jimiž český stát procházel po porážce stavovského povstání. Necelých sedm let po vítězství na Bílé hoře se panovník odhodlal k závěrečnému úderu proti nekatolíkům, který otevřel cestu také k masovému obracení širokých vrstev venkovského i městského poddaného obyvatelstva.

Román současného italského spisovatele (nar. 1966) z roku 2001 získal prestižní italskou literární cenu Viareggio, byl přeložen do mnoha jazyků a v roce 2003 podle něj byl natočen film nominovaný později na Oskara. Jde o strašidelný, fantaskní příběh odehrávající se v létě roku 1978 v malé vesničce na jihu Itálie, viděný očima devítiletého chlapce, jenž se pak jako dospělý vypravěč vrací k událostem, které jej hluboce poznamenaly a navždy změnily jeho život. Já se nebojím je syrový a něžný román o krutosti světa, o předčasném loučení s časem dětských her a také o boji s děsem a strachem, který si v sobě každý člověk nosí. Z italštiny přeložila Alice Flemrová..

Příběh tajné lásky Elišky Kateřiny Smiřické, která se beznadějně zamilovala do poddaného, kováře Jiříka Wagnera. Kniha přináší stručnou historii rodu Smiřických, některé písně a básně, zejména však - mnohdy pikantní - citáty z dochovaných výpovědí osob zúčastněných v milostné aféře.

V úterý 27. června 1950 byl na nádvoří pankrácké věznice popraven pro údajné vyzvědačtví a velezradu filosof, historik a novinář Záviš Kalandra (1902-1950). Byl odsouzen v tzv. i Procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci /i , který proběhl ve dnech 31. května až 8. června téhož roku. Kniha je prvním pokusem o životopis komunistickým režimem umlčené osobnosti, která svým tragickým osudem ztělesnila úsilí a zápasy, úspěchy a prohry české kulturní avantgardy.

Zásadní esej významného italského spisovatele a dramatika, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1934) Luigiho Pirandella na téma humor, humorismus, postavení a chápání klasického a moderního humoru, ale i smích, směšnost a ironie – a především jejich kořeny v širokých literárně-historických souvislostech. Esej se sestává ze dvou částí: v první autor sleduje vývoj humoru zejména z pohledu literárněvědného a na základě hlubokých znalostí porovnává, jak se s tímto jevem v té které době ten který spisovatel či básník vyrovnal v druhé části pak Pirandello na základě těchto konkrétních zjištění zobecňuje a vyslovuje teorie, které lze aplikovat dodnes.

Bitva u Moháče (29. srpna 1526) má pro naše maďarské sousedy podobný význam jako v českém historickém povědomí Bílá hora. Moháč se však bezprostředně dotýká i našich dějin. Krvavá porážka armády českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, kterou jí uštědřily síly osmanského sultána Süleymana I., uvolnila český trůn pro habsburskou dynastii. Zároveň předznamenala rozklad uherského státu a jeho rozdělení mezi Habsburky, Osmanskou říši a sedmihradská knížata. Do jaké míry je dnes možné rekonstruovat průběh moháčské bitvy? Proč Ludvíkovi velitelé riskovali útok proti početní převaze Osmanů? Musel král na útěku z bitevního pole zahynout? Jednoznačně odpovědět na tyto a četné další otázky i s použitím výsledků současné historické vědy a velkého množství dobových pramenů není snadné. Kniha je proto spíše pokusem vylíčit příběh moháčské tragédie, jak může být viděn z dnešního pohledu. I když se snad ještě objeví nová fakta či zapomenutá svědectví, Moháč zůstane připomínkou lidského utrpení, ale i nepěkným dokladem sobectví, závisti a chamtivosti. Naštěstí zbylo v tomto příběhu místo také pro hrdinství, lásku a obětavost.

Když se stal Josef Dlabal, takto lékař a podnikatel, dědečkem, napsal pro svého potomka básničku. A protože děti mají odjakživa blízko ke zvířatům, přibyla k zebře antilopa, kočka, žirafa, první ryba, druhá ryba, a pak chameleon, kočkodan a lev, až vznikla celá abeceda. A protože Josef Dlabal není jen dědeček, lékař a podnikatel, ale také zasloužilý člen recesistické Řimsologické společnosti, každá jeho říkanka obsahuje na jedné straně nápad, na straně druhé notnou dávku nadsázky a vlídného humoru, a tak má schopnost pobavit i další děti. Ke každému zvířátku přidala barevnou ilustraci dcera známého malíře a grafika Josefa Mžyka, mladá výtvarnice Klára Macháčková.

Rozsáhlý výbor 29 současných italských spisovatelů, esejistů a dramatiků, jako jsou např. Aldo Nove, Sandro Veronesi, Enrico Brizzi či Alessandro Piperno, kteří se výrazněji zapsali do literárního povědomí anebo obdrželi některou z prestižních cen, ale v České republice dosud nejsou známí či publikovaní. Kniha obsahuje jejich podrobné medailony a ukázky z děl.

P. O. Enquist je jedním z nejvýraznějších a nejpřekládanějších švédských spisovatelů a dramatiků, jeho dramata se pravidelně objevují i na české divadelní scéně. Častým tématem jeho tvorby je zpochybňování hranic mezi pravdou a lží, což se zřetelně odráží také v této knize. Z hlediska skutečného inspiračního modelu představuje Knut Hamsun (významný, byť kontroverzní norský spisovatel, nositel Nobelovy ceny z roku 1920) pro Enquista ideální hlavní postavu. Kniha se stala předlohou ke stejnojmennému filmu, který v roce 1996 natočil režisér Jan Troell a v němž titulní roli skvěle ztvárnil Max von Sydow. Snímek uváděla v loňském roce i Česká televize.

Ádám Bodor, přední maďarský spisovatel, se narodil na území Sedmihradska, tedy na území maďarské menšiny žijící na území Rumunska.. I když později přesídlil do Budapešti, témata svých románů ponechal kraji, odkud přišel. V tomto románu dominuje kolorit, l

Události v severočeském Hrobu a ve východočeském Broumově na přelomu let 1617 a 1618 bývají ve školních učebnicích tradičně vykládány jako pověstná poslední kapka trpělivosti českých evangelických stavů při náboženském útlaku ze strany katolíků a jako podnět k zahájení povstání proti Habsburkům. V prvním z uvedených měst nechal pražský arcibiskup Jan Lohelius svým poddaným zbořit nedávno dostavěný evangelický kostel, v druhém se pokusil tamní opat kostel odpůrců uzavřít. Okolnosti obou případů jsou tématem této knihy, která se pokouší rozplést zvláště pozadí onoho hrobského - proto se také příběh odehrává kolem sporného výkladu Rudolfova Majestátu, kolem hrobských městských práv a kolem sporů města s vrchností. Samostatnou kapitolou je pak druhý život zbořeného evangelického kostela v první polovině 20. století, kdy byly po staletích odkryty jeho základy.

Temný příběh bezejmenného člověka, který se ocitá v ponuré hornaté krajině Sedmihradska, kde žijí jen zkrachovalci, odsouzenci, zoufalci a několik zástupců státní moci. Nikdo tu nemá důvod k radosti a po obloze čas od času přelétne brkoslav - dávný symbol zkázy a smrti. Jména lidí jsou zde bezpředmětná, stejně tak jako jejich život, se kterým mohou nadřízení nakládat, jak je jim libo, protože ve zdejších horách, v katastru dobrinského polesí už na ničem nezáleží. Hlavní hrdina však přichází dobrovolně, aby našel dávno ztraceného syna a pokusil se o jeho záchranu. I když nad vším se vznáší temný stín hrozby a údajné epidemie… je však otázkou, koho anebo co tato epidemie ohrožuje. Překlad Anna Valentová..