Havran strana 4 z 13

K proslavení povídky Piková dáma s ústředním tématem touhy po penězích jistě přispěl i P. I. Čajkovský, jehož stejnojmenná opera ve světovém kontextu dokonce předčila popularitu románového příběhu Evžena Oněgina, nemluvě o 14 filmových verzích. Také příběh Kapitánovy dcery, vsazený do dramatické kulisy charakterizované rozporuplnou postavou ruského povstalce, kozáka Pugačova, není českému čtenáři neznámý. Nové překlady obou populárních próz sledují „tradiční“ podobu autorova ruského textu, ale současně zohledňují některá kritická textologická odhalení v průběhu literárně-historických návratů ve snaze aktualizovat sémantický odkaz 180 let starého originálu. Stávají se tak inspirativním vkladem do českého přístupu k ruské literatuře i do nadčasových diskusí o přínosu ruské klasické literatury pro světovou kulturu. Oba texty doplňuje zasvěcený doslov Oldřicha Richterka.

Příběhy generace našich dědů mohou být stále poutavé a v mnohém aktuální, jak dokazuje i vyprávění rumunského Arména Varujana Vosganiana (anebo také arménského Rumuna) Kniha šepotů. Jeho líčení je vpravdě širokospektré a obsahuje nejen 20. století, i když převážná většina děje se odehrává právě v něm. Zahrnuje masakry Arménů na konci 19. století i genocidu za první světové války a následný útěk Arménů do Rumunska, kde se jednotlivé příběhy hrdinů většinou protínají. Děj románu však obsahuje mnohem víc, počínaje komunistickým znárodňováním a konče vyvážením arménských elit na Sibiř či dobrovolnými repatriacemi zpět do Arménie. Styčným bodem vyprávění je Vosganianův dědeček se svými přáteli, kteří relativně poklidně dožívají na rumunském maloměstě. Ovšem pod hladinou tohoto zdánlivého klidu je tíží pomsta dávných zločinů, sovětská okupace Rumunska, ztráta rodiny a nedobrovolné opuštění vlasti, kterým si zachránili holý život… Autor je předsedou Svazu Arménů v Rumunsku a prvním místopředsedou Svazu spisovatelů, senátorem za okrsek Jasy a od prosince 2006 do konce roku 2008 byl ministrem hospodářství a financí. Kniha získala množství literárních cen a byla přeložena do několika světových jazyků.

Děj románové prvotiny se vrací do autorčiny vlasti posledních desetiletí 20. století a přibližuje počátky hnutí za estonskou samostatnost. Hlavní postavou je neurotický intelektuál August, jehož tíží svědomí. Otázka, proč tomu tak je, se prolíná celým textem a udržuje čtenáře v napětí. August se v polovině 90. let seznámí s úspěšným podnikatelem a bývalým disidentem Eerikem a díky němu začíná psát do novin román na pokračování. Zamiluje se však do Eerikovy ženy Charlotty, čímž situaci poněkud zkomplikuje. Vývoj jeho citů se odráží v jednotlivých pokračováních jeho románu a vytváří tak zajímavou přehlídku hlubin lidského cítění a chování, které není daleko kunderovskému stylu. Prolínání reality s románovou fikcí, jakož i postav obou vypravěčských rovin, pak činí z tohoto textu ojedinělou čtenářskou záležitost.

Hlavním tématem autorova druhého románu Knížka je historie spisovatelovy rodiny a vztahy mezi jeho nejbližšími. Prozaik odhaluje tajemství a osudy tří generací, od druhé světové války přes výjimečný stav až k současnosti. Jde o skutečnost smíchanou s fikcí a není dost dobře možné jedno od druhého oddělit. Autor vypráví příběh prostřednictvím nejrůznějších předmětů, a vždy do toho krátce zasáhnou snahy některých členů rodiny, snažících se vyprávěné příběhy nějak ovlivnit, přiklášlit nebo cenzurovat. Je to neupovídané, nesentimentální, dalo by se říct minimalistické, ale velmi působivé vyprávění. Citlivost a empatie vůči nejbližším však neovlivňují pronikavost Łozińského pohledu na ně. Díky tomu působí postavy tak skutečně a jsou čtenáři blízké. Autor napsal působivý román o komplikovaných lidských vztazích a citech, které jsou v různých historických okolnostech jakoby lehce načrtnuty – a přitom tvoří velice plastický obraz osudů jediné rodiny. Při udělení Ceny Kościelských za první knihu porota Łozińského románu ocenila především nezvyklou vyzrálost projevující se jak v kompoziční vrstvě díla, tak v jeho hluboce lidské problematice. Totéž platí i pro jeho druhý román. Mikołaj Łoziński (nar. 1980) je polský spisovatel a fotograf. Vystudoval sociologii na pařížské Sorboně. Debutoval románem Reisefieber (2006), za niž získal Cenu Kościelských. Kniha byla nominována na prestižní polskou cenu Nike (2007). Další ceny: Nagroda Pawiego Pióra a Nagroda Fundacji Kultury. Za román Knížka získal cenu Paszport Polityki 2011.

Kniha o židovské Praze, jejích památkách a především osobnostech, které tudy prošly, je pokusem zobrazit jednu z nejvýznamnějších, ale bohužel již zaniklých kultur, jež v minulosti tvořila nedílnou součást česko-německo-židovského společenství. A byla to právě tato kultura, která Praze vtiskla neopakovatelnou atmosféru a ráz typického středoevropského města své doby. Kniha je ovšem také jakýmsi zamyšlením nad krutou minulostí, kdy byly násilně ukončeny životy mnoha nadějných a nadaných jedinců, celých rodin a rodů jen proto, že se narodili jako Židé. Někteří sice holocaust přežili, ale ojedinělá česko-německo-židovská pražská komunita ve své byvší ucelené podobě bohužel z tohoto města nenávratně zmizela. Přesto tu něco zůstalo. Nevšední příběhy a zajímavé osudy. Stín slavného Golema. Staré židovské hřbitovy, synagogy, ulice, domy, památníky a pamětní desky – památky celosvětově známé a navštěvované, ale i téměř zapomenuté. Lze je vystopovat nejenom v Josefově na Starém Městě, ale snad ve všech pražských čtvrtích, kde mohou sloužit nejenom jako důkaz, ale také memento, na jehož varovně zdvižený ukazovák by lidé nikdy neměli zapomenout. Bohatý obrazový doprovod s nezaměnitelným rukopisem fotografky Magdaleny Wagnerové.

Tato kniha dejme tomu „historického bulváru“ přináší stovku příběhů partnerských vztahů známých i méně známých osobností českých dějin, počínaje Oldřichem a Boženou přes Karla IV., Rudolfa II., Jana Amose Komenského, Karla Hynka Máchu či Boženu Němcovou až k Oldřichu Novému nebo Lídě Baarové. Autor si všímá zejména jejich soukromého života, o němž se v různých encyklopedických příručkách čtenář mnoho nedozví, který však v četných případech významně ovlivňoval veřejné působení či tvorbu těchto lidí. V knize lze nalézt jak příběhy romantické lásky a harmonického soužití partnerů, tak případy zajímavých a někdy zamlčovaných vztahů promiskuitních, rozháraných, majících dokonce i soudní dohru. Text doprovázejí dobové ilustrace a portréty, z nichž některé obecně známé jsou, jiné nikoli.

Kniha o židovské Praze, jejích památkách a především osobnostech, které tudy prošly, je pokusem zobrazit jednu z nejvýznamnějších, ale bohužel již zaniklých kultur, jež v minulosti tvořila nedílnou součást česko-německo-židovského společenství. A byla to právě tato kultura, která Praze vtiskla neopakovatelnou atmosféru a ráz typického středoevropského města své doby. Kniha je ovšem také jakýmsi zamyšlením nad krutou minulostí, kdy byly násilně ukončeny životy mnoha nadějných a nadaných jedinců, celých rodin a rodů jen proto, že se narodili jako Židé. Někteří sice holocaust přežili, ale ojedinělá česko-německo-židovská pražská komunita ve své byvší ucelené podobě bohužel z tohoto města nenávratně zmizela. Přesto tu něco zůstalo. Nevšední příběhy a zajímavé osudy. Stín slavného Golema. Staré židovské hřbitovy, synagogy, ulice, domy, památníky a pamětní desky – památky celosvětově známé a navštěvované, ale i téměř zapomenuté. Lze je vystopovat nejenom v Josefově na Starém Městě, ale snad ve všech pražských čtvrtích, kde mohou sloužit nejenom jako důkaz, ale také memento, na jehož varovně zdvižený ukazovák by lidé nikdy neměli zapomenout. Bohatý obrazový doprovod s nezaměnitelným rukopisem fotografky Magdaleny Wagnerové.

Mnohovrstevnatý a nikterak jednoduchý příběh románu Konec jedné ságy se odehrává v několika časových i místních rovinách. Část děje prožívá asi desetiletý chlapec žijící v izolaci prominentní čtvrti padesátých let minulého století, odkázaný na společnost prarodičů a přátelství dvou dětí ze sousední vily, které stihl podobný osud. Tato dějová linie se proplétá s dědečkovým vyprávěním o historii rodiny tak, jak ji židovští prapředkové ústní tradicí sdělovali následujícím pokolením. V románu se tedy spojuje strhující vyprávění o postavách z tisícileté židovské minulosti s charakteristickými epizodami, které vystihují tísnivou atmosféru počátku komunistické diktatury, jejímž činitelem a později obětí se stal i hrdinův otec. Se složitou dějovou konstrukcí ladí také prolínání vypravěčských rovin, snu se skutečností, minulosti s románovou přítomností, která vyústí ve smrt obou prarodičů a chlapcovo umístění v ústavu, kam jsou internováni synové vysokých funkcionářů státního aparátu, kteří upadli v nemilost vládnoucí kliky. Román překvapuje sepětím dávných příběhů s plastickým zachycením jak událostí poloviny 20. století ve státech východního bloku, tak nezvykle hlubokým ponorem do psychiky dětského hrdiny.

Prozaický text z roku 2011 uznávaného norského spisovatele Tomase Espedala (nar. 1961) Proti umění je esejistický román o člověku, který tvrdě pracuje, aby se stal spisovatelem. V nemilosrdně přítomném čase autor píše zdánlivě nedějový příběh o proměnách života a každodenní práci, o pohybu a klidu, o stěhování a zabydlování, o knize vlastní i o knihách jiných autorů. A kromě toho vypráví o rodině a o tom, jak se předcházející generace otiskují do svých potomků. Děj, skrývající se spíše mezi řádky, vytváří mistrovskou etudu na dané téma, jež osloví každého, kdo má rád skutečnou literaturu.

Kniha významného historika Jiřího Raka mapuje vývoj českého vztahu k habsburské dynastii a ukazuje, že dlouhou dobu šlo o poměr loajální. I autoři zvučných jmen z časů národního obrození (Palacký, Tyl, Havlíček a další) psali díla oslavující císaře a zvláště za dlouhé vlády Františka Josefa I. lze hovořit o českém kultu panovníka. Text, psaný velmi živou a poutavou formou, je proložen množstvím dobových citátů, které – byť někdy působí až úsměvně – výše zmíněnou úctu dokládají. Ojedinělost publikace podtrhuje bohatý obrazový materiál, který mimo jiné dokumentuje oblíbenost císaře na četných předmětech denní potřeby. Stručně řečeno: úkolem nové knihy je vrátit habsburským panovníkům jejich místo v českých dějinách. „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem,“ zpívaly celé generace našich předků a slavná melodie Josefa Haydna se stala jedním ze symbolů habsburské monarchie, a tedy i českých zemí, které byly její neodmyslitelnou součástí. Devatenácté století je u nás dobou prudkého vzestupu národní emancipace. Na konci napoleonských válek byli Češi zanikajícím etnikem, v jehož budoucnost téměř nikdo nevěřil, a na počátku první světové války zde již byl vyspělý moderní národ s rozvinutou sociální strukturou, vlastní ekonomikou a bohatou kulturou. Tohoto i v evropském měřítku ojedinělého úspěchu Češi dosáhli za vlády habsburských císařů, kteří se však po 28. říjnu 1918 stali předmětem útoků a po několik desetiletí byli představováni jako úhlavní nepřátelé českých národních snah.

Tématická knižní publikace vychází z chronologického vyprávění o vzniku Ateliéru Hořánek a bratr, který se zabývá –povětšinou ve spojení s architektem – výrobou originálních krbů, krbových kamen a vložek. Kniha je proložena řadou žánrově odpovídajících citátů, básní a úryvků z děl světové i české literatury. Jsou zde zastoupeni velikáni jako J. W. Goethe, James Thurber anebo Virginia Woolfová, klasici A. Christie, A. C. Doyle, R. L. Stevenson a E. A. Poe, ale i naši autoři Karel Čapek nebo Jan Neruda. Ti všichni psali také o krbech. A tak knihu ocení nejen čtenáři, sedící u plápolajícího ohniště, ale všichni, kteří jsou schopni vyjít z předpokladu, že platí pravidlo „Jak se do krbu volá, ta se z něj ozývá“. Publikace je doplněna řadou působivých barevných fotografií realizovaných krbů a krbových kamen z dílny smíchovského ateliéru Mikuláše Hořánka.

Ar men znamená v bretonštině kámen. Je to významný maják postavený na skalisku v otevřeném moři u západního pobřeží Bretaně. Autor Jean-Pierre Abraham na něm působil jako strážce v letech 1959-1964. Jeho deníkové zápisky z té doby zachycují šest měsíců jednoho ze tří strážců majáku, vyšly poprvé v roce 1968 a dočkaly se mnoha vydání. Abrahamova kniha je pozoruhodně úsporná, ale přitom se silným nábojem jakéhosi exotického kouzla - zejména pro středoevropského suchozemského čtenáře, pro kterého už jenom prostředí opuštěného, osamoceného a větry zmítaného majáku nabývá netušených rozměrů. A tak může kniha Ar-men oslovit nejen úzký okruh čtenářů mořeplavci počínaje a obdivovateli neopakovatelné Bretaně konče. Ar-men jako výsostný zástupce krásné literatury je jakýmsi minimalistickým příběhem-nepříběhem se spoustou vody, trochou techniky, přemírou větru a mořem snahy poznat sám sebe. V této souvislosti nelze nevzpomenout na Kerouaka hlídajícího na strážní věži lesní požáry, ovšem v poněkud sevřenějším stylu a pod ledovou palbou nemilosrdného příboje.

Bojů na italské řece Piavě se za první světové války zúčastnily i desetitisíce českých vojáků, jež kruté válečné prožitky poznamenaly na celý život. Kniha se v rámci obecného průběhu bojů zaměřuje především na vystoupení c. (a) k. jednotek z českých zemí. To se týká i pohledu na tragédii zajatých příslušníků čs. legie. Čeští vojáci neodmyslitelně patří k historii zaniklého habsburského mocnářství, stejně jako bitvy na Piavě patří do českých vojenských dějin.

Román reflektuje dějiny polských Židů očima hrdiny, který se jako třicetiletý vrací do dětství, do starého rekreačního zařízení, kam jezdíval jako malý kluk. Setkává se tu se svými "strýčky a tetičkami", kteří přežili holocaust, poslouchá jejich příběhy o ztracených rodinách, přátelích, vybledlých fotografiích a již neexistujících městech, především dávné židovské Varšavě. Mladý polský autor a šéfredaktor časopisu Midrasz Piotr Paziński patří ke generaci "vnuků" polských Židů. Ve svém románu využívá autobiografických prvků, ale mění je ve fikci, univerzální poetický příběh o pomíjivosti, paměti a rozpadu. Letní byt získal cenu Paszport Polityki (2009) a byl nominován na cenu Nike (2009).

Básník, prozaik a dramatik Aureliu Busuioc (*1928) je dnes v Moldavsku považován za žijícího klasika. Zlom v jeho díle nastal v roce 1999, kdy vyšel román Smlouvání s ďáblem (česky 2003), v němž autor poprvé uvedl do besarabské literatury téma KGB, v jejímž stínu se poválečné dějiny někdejší rumunské provincie odvíjely. V dalším, bohatěji strukturovaném románu Říkej mi Johny! jsme svědky postupného přerodu hlavního hrdiny v povolný nástroj represe, který se neštítí asistovat ani při deportaci vlastních rodičů na Sibiř. Podtitul románu Naučení veterána KGB synovci je parafrází názvu výchovného spisu z 16. století Naučení Neagoe Basaraba synu Teodosiovi, v němž valašský kníže objasňuje mladému následníkovi trůnu církevní předpisy a dvorské mravy. Tato parafráze je však krutou ironií, neboť Busuiocův vypravěč hájí postuláty z morálního hlediska neobhajitelné. Svému synovci, zaslepenému "západním pozlátkem", je ovšem předkládá naprosto vážně v přesvědčení, že ruské impérium se zase obnoví. Román se strhující a často až surovou otevřeností vypovídá o pohnutých osudech této historií zkoušené země způsobem, jenž čtenáře rozhodně nenechá lhostejného.

Memoárový román vykresluje portrét matky (Judit Vajdové, ženy z významného maďarského rodu Csernovicsů a manželky židovského advokáta Ödöna Vajdy) na pomyslném plátně, vypnutém mezi předválečným, komunistickým a současným Maďarskem na jedné straně a Spojenými státy, symbolem svobody a nového začátku na straně druhé. Mimořádný osud ženy, která je po trýznivém a protiprávním věznění donucena opustit vlast, kde zanechává syna, je vykreslený na podkladu opětovných setkání těchto dvou lidí, olemovaný americkou svobodou a podtržený socialistiskou nesvobodou. Odpovídá na otázku, kterou si klade každý z nás - co všechno je třeba obětovat, abychom žili tak, jak opravdu chceme? Tragičnost doby dokresluje zcela nerománová autentická příloha dopisů a dokumentů Drahý dobrý Mátyási Rákosi, týkajících se propuštění autorovy matky na svobodu.