Havran strana 5 z 13

Básník, prozaik a dramatik Aureliu Busuioc (*1928) je dnes v Moldavsku považován za žijícího klasika. Zlom v jeho díle nastal v roce 1999, kdy vyšel román Smlouvání s ďáblem (česky 2003), v němž autor poprvé uvedl do besarabské literatury téma KGB, v jejímž stínu se poválečné dějiny někdejší rumunské provincie odvíjely. V dalším, bohatěji strukturovaném románu Říkej mi Johny! jsme svědky postupného přerodu hlavního hrdiny v povolný nástroj represe, který se neštítí asistovat ani při deportaci vlastních rodičů na Sibiř. Podtitul románu Naučení veterána KGB synovci je parafrází názvu výchovného spisu z 16. století Naučení Neagoe Basaraba synu Teodosiovi, v němž valašský kníže objasňuje mladému následníkovi trůnu církevní předpisy a dvorské mravy. Tato parafráze je však krutou ironií, neboť Busuiocův vypravěč hájí postuláty z morálního hlediska neobhajitelné. Svému synovci, zaslepenému "západním pozlátkem", je ovšem předkládá naprosto vážně v přesvědčení, že ruské impérium se zase obnoví. Román se strhující a často až surovou otevřeností vypovídá o pohnutých osudech této historií zkoušené země způsobem, jenž čtenáře rozhodně nenechá lhostejného.

Román reflektuje dějiny polských Židů očima hrdiny, který se jako třicetiletý vrací do dětství, do starého rekreačního zařízení, kam jezdíval jako malý kluk. Setkává se tu se svými "strýčky a tetičkami", kteří přežili holocaust, poslouchá jejich příběhy o ztracených rodinách, přátelích, vybledlých fotografiích a již neexistujících městech, především dávné židovské Varšavě. Mladý polský autor a šéfredaktor časopisu Midrasz Piotr Paziński patří ke generaci "vnuků" polských Židů. Ve svém románu využívá autobiografických prvků, ale mění je ve fikci, univerzální poetický příběh o pomíjivosti, paměti a rozpadu. Letní byt získal cenu Paszport Polityki (2009) a byl nominován na cenu Nike (2009).

Televize se stala technickou, sociální, ale i politickou konstantou novodobé historie. Podílela se na proměně mocenských praktik, zásadním způsobem posunula hodnotový žebříček a chování různých sociálních skupin i celých národů. Historii 20. století si bez ní nelze vůbec představit. Ačkoliv se v Československu začal televizní signál šířit éterem od 1. května 1953, šlo o vyvrcholeni dlouholetých snah sahajících hluboko do první republiky.Ve třicátých letech byla televize předmětem boje odborníků i radioamatérů a stranou nezůstávaly ani politické zájmy. O perspektivách televize pro vojenské účely během druhé světové války není třeba pochybovat, což ostatně dokládá celá severo-východočeská etapa jejího vývoje. K jak zásadnímu obratu ve vnímání televize vládnoucí stranou došlo po únorovém převratu roku 1948? Co přesně se onoho památného dne, kdy bylo vysílání zahájeno, odehrálo? Co bylo v následujících měsících na programu? Jak se vyvíjela Československá televize do okamžiku, než získala právní subjektivitu a nabalila na sebe milion koncesionářů? Na to se snaží odpovědět tato kniha.

Šest vzájemně se doplňujících příběhů této knihy slovenského autora žijícího od roku 1968 ve Švýcarsku se odehrává v různých historických obdobích na různých místech Evropy. Jednotlivé postavy se pohybují stejně suverénně po Curychu, Bazileji, Vídni anebo Novém Sadu, jako žijí v Praze či v Košicích. Ale i když se dobové kulisy jednotlivých příběhů mění, cosi pokaždé zůstává: vždy, alespoň na pozadí vyprávění, je tady někdo, kdo sleduje, hlásí či udává... společné téma udavačství, konfidentství, kolaborace a zrady je z dějinného hlediska pro evropského čtenáře stále ožehavé. Je věčným morálním mementem a výzvou pro Člověka, který se v tomto ohledu pravděpodobně nikdy zcela nepoučí, což však neznamená, že by se o to neměl každým okamžikem své ho bytí snažit.

První část diptychu Ztroskotání lze prvoplánově číst jako politický thriller, nicméně jde především o břitkou satiru poukazující na nemorálnost moldavských intelektuálů po zhroucení komunistické ideologie. Zážitky Iona Josana, vylákaného pozdě večer ven z bytu a politého vitriolem, jakož i údobí krušné rekonvalescence, kdy hrdina začíná pomýšlet na sebevraždu, prožil Rusu na vlastní kůži: má za sebou 14 plastických operací. Jako tvůrce se přesto dokázal pozvednout nad své osobní drama, aby vykreslil opulentní společenské drama. Ačkoli protagonisté mají smyšlená jména, dají se vysledovat mezi osobami, které vtrhly na moldavskou politickou a kulturní scénu po roce 1989. Spisovatel je připodobňuje k odporným hlodavcům, kteří nahlodali základy společnosti a nastolili zákony džungle, kde může docházet klidně i k vraždám na objednávku. Každá kapitola románu je uvozena citátem z dobového tisku, jenž sice nemá bezprostřední vazbu k probíhajícímu ději, poukazuje však na absurditu současného světa, v zemích zbavujících se komunistického jha o to patrnější.

I v druhé části diptichu Ztroskotání je opět hlavním dějovým prostorem Moldávie, její nedávná společensko-politická a kulturní atmosféra. V Obci spisovatelů se stále dějí "divné" věci. Případy podivných krádeží a úmrtí v organizaci, kde by člověk nečekal problémy kriminálního charakteru, se množí. Policie je však liknavá, kvalitní kriminalisté jsou z případu odvoláváni a vyšetřováním je formálně pověřen nezkušený stážista, od kterého se žádné výsledky neočekávají. Jenže pro toho je objasnění případu věcí osobní cti. Ovšem ve chvíli, kdy se mu podaří najít průkazné stopy, je odvolán i on a přeřazen na jiné místo. Přesto pátrá dál, ale už na vlastní pěst. I přes značné překážky se mu sice podaří celou síť rozkrýt a zjistit, že chapadla chobotnice sahají až k politickým špičkám, ale v jeho silách není něco s tím udělat. Čtenáři se tím alespoň připomene, kdo v téhle ztracené části Evropy, vzdálené od nás jen pár set kilometrů, dál tahá za nitky.

I v druhé části diptichu Ztroskotání je opět hlavním dějovým prostorem Moldávie, její nedávná společensko-politická a kulturní atmosféra. V Obci spisovatelů se stále dějí "divné" věci. Případy podivných krádeží a úmrtí v organizaci, kde by člověk nečekal problémy kriminálního charakteru, se množí. Policie je však liknavá, kvalitní kriminalisté jsou z případu odvoláváni a vyšetřováním je formálně pověřen nezkušený stážista, od kterého se žádné výsledky neočekávají. Jenže pro toho je objasnění případu věcí osobní cti. Ovšem ve chvíli, kdy se mu podaří najít průkazné stopy, je odvolán i on a přeřazen na jiné místo. Přesto pátrá dál, ale už na vlastní pěst. I přes značné překážky se mu sice podaří celou síť rozkrýt a zjistit, že chapadla chobotnice sahají až k politickým špičkám, ale v jeho silách není něco s tím udělat. Čtenáři se tím alespoň připomene, kdo v téhle ztracené části Evropy, vzdálené od nás jen pár set kilometrů, dál tahá za nitky.

První část diptychu Ztroskotání lze prvoplánově číst jako politický thriller, nicméně jde především o břitkou satiru poukazující na nemorálnost moldavských intelektuálů po zhroucení komunistické ideologie. Zážitky Iona Josana, vylákaného pozdě večer ven z bytu a politého vitriolem, jakož i údobí krušné rekonvalescence, kdy hrdina začíná pomýšlet na sebevraždu, prožil Rusu na vlastní kůži: má za sebou 14 plastických operací. Jako tvůrce se přesto dokázal pozvednout nad své osobní drama, aby vykreslil opulentní společenské drama. Ačkoli protagonisté mají smyšlená jména, dají se vysledovat mezi osobami, které vtrhly na moldavskou politickou a kulturní scénu po roce 1989. Spisovatel je připodobňuje k odporným hlodavcům, kteří nahlodali základy společnosti a nastolili zákony džungle, kde může docházet klidně i k vraždám na objednávku. Každá kapitola románu je uvozena citátem z dobového tisku, jenž sice nemá bezprostřední vazbu k probíhajícímu ději, poukazuje však na absurditu současného světa, v zemích zbavujících se komunistického jha o to patrnější.

Příběh "Jít." stále populárnějšího norského autora Tomase Espedala (*1961) není dobrodružným vyprávěním ani líčením strhujícího děje, spíše jakousi novodobou meditací či přemítáním o spisovateli, který kráčí krajinou a uvažuje o cestách, lidech, zemích, kontinentech, ale také o sobě a literatuře. Originální, hluboce osobní existenciální román podrobně mapuje hranice prostoru, střežícího zdánlivě prostou otázku, jak je důležité JÍT. Putující člověk je totiž bez jakéhokoli zázemí, které by ho omezovalo anebo zbavovalo svobody. Nespěchá, nemá cíl, jen se chce přiblížit tomu, co vidí a s čím se setkává. Jde přírodou, jde do světa, jde přes most, jde přes hory, jde k moři, ale jde i přes (anebo za) hranice. Jde v něčích stopách, ať už se jedná o Rimbauda, Rousseaua, Nietzscheho, Heideggera či Wordsworthe. Kráčí vstříc pomalému, ale o to hlubšímu objevování nejen světa okolního, ale především světa vnitřního… neboli objevení sebe sama.

Portrét významného českého dramatika, filmového scenáristy a režiséra Antonína Mášy (1935-2001), který se nesmazatelně zapsal do dějin českého filmového a divadelního umění druhé poloviny 20. století. Absolvoval scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU, působil ve Filmovém studiu Barrandov a výrazně zasáhl do tvorby tzv. nové vlny československé kinematografie 60. let. Jako dramaturg byl podepsán pod filmy jako např. "Případ pro začínajícího kata", "Adelheid" či "Údolí včel". Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřili, mimo jiné, scenárista Pavel Juráček a režisér Evald Schorm. V roce 1971 byl nucen FSB opustit, nadále psal pod cizími jmény. Psal zejména filmové a televizní scénáře ("Každý den odvahu", "Co je vám, doktore?" aj) a divadelní hry ("Rváč", "Podivní ptáci" aj.). Spolupracoval s Laternou magikou. Podle vlastní divadelní hry "Noční zkouška" vytvořil film "Byli jsme to my?". Publikace je doplněna o řadu fotografií a obsáhlý soupis díla.

Gustave Doré, francouzský malíř a grafik 19. století, dosáhl nejvýraznějšího úspěchu právě ilustracemi k Bibli. Toto dílo se stalo jakýmsi odrazovým můstkem, nebo lépe inspirací jednomu z nejzajímavějších současných švédských spisovatelů Torgnymu Lindgrenovi (1938), který na jejím základě sestrojil opulentní románovou alegorii, na jedné straně bytostně skandinávskou, odhalující syrovou realitu severu, na straně druhé hlubokou sondu ke kořenům široké evropské kulturní sféry, aniž by čtenář byl ochuzen o charakteristický lindgrenovský humor nebo věčně přítomnou sebeironii, jež napomáhá sdělit ostatním zdánlivě nesdělitelné a zprostředkovat širší čtenářské obci zdánlivě nesrozumitelné. Příběh Dorého Bible se odehrává v severním Švédsku, takto autorově rodišti. Dokonce by se dalo říct, že uzavírá jakýsi volný románový triptich Čmeláčí med (č. 1999) a Přerušený příběh (č. 2005). Autor jako obvykle prostřednictvím jednoduchého příběhu nastoluje základní existenciální otázky, zamýšlí se nad lidskou přirozeností, složitostí našeho bytí a vztahem pravdy a lži. Hrdinou - antihrdinou je analfabet, kterému jeho handicap vynahrazuje obrázková Bible Gustava Dorého a otevírá mu tak svět, jenž je pro ostatní podobně postižené jedince nedostupný.

Před 70 lety do Československa přicestoval muž, který dokázal zorganizovat evakuaci 669 ohrožených židovských dětí do náhradních rodin ve Velké Británii. Tím je zachránil před jistou smrtí v nacistických vyhlazovacích táborech. Poslední, největší transport měl odjet 1. září. Toho dne však Hitler vpadl do Polska, hranice byly uzavřeny a vlak již nevyjel. Většinu těchto dětí později odvezli nacisté do koncentračních táborů. Na uctění památky všech, kteří se záchranného transportu nedočkali, ale i jako výraz díků za Wintonův čin vypravila společnost Winton Train ve spolupráci s Českými dráhami speciální historický vlak, který projel trasu z Prahy do Londýna shodně s tehdejší cestou záchranných transportů. 1. září 2009 v 9 hodin a 1 minutu vyjel vlak od 1. nástupiště na pražském Hlavním nádraží. Uvnitř dobových vagonů, tažených parní lokomotivou, cestovaly především některé z dětí, zachráněných v rámci Wintonových transportů, v doprovodu rodinných příslušníků. Jízdy se rovněž zúčastnila dcera Nicholase Wintona paní Barbara Winton s rodinou, jakož i studenti středních a vysokých škol - autoři vítězných prací soutěže nazvané Inspirace dobrem . Slavnostnímu příjezdu do Londýna dne 4. září 2009 na Liverpool Street Station byl osobně přítomen Sir Nicholas Winton, který v letošním roce oslavil 100. narozeniny. Kniha podrobně mapuje průběh celého tohoto projektu i všech doprovodných akcí, které v souvislosti s tím vznikly. Obsahuje rovněž bohatý ilustrační doprovod.

Před 70 lety do Československa přicestoval muž, který dokázal zorganizovat evakuaci 669 ohrožených židovských dětí do náhradních rodin ve Velké Británii. Tím je zachránil před jistou smrtí v nacistických vyhlazovacích táborech. Poslední, největší transport měl odjet 1. září. Toho dne však Hitler vpadl do Polska, hranice byly uzavřeny a vlak již nevyjel. Většinu těchto dětí později odvezli nacisté do koncentračních táborů. Na uctění památky všech, kteří se záchranného transportu nedočkali, ale i jako výraz díků za Wintonův čin vypravila společnost Winton Train ve spolupráci s Českými dráhami speciální historický vlak, který projel trasu z Prahy do Londýna shodně s tehdejší cestou záchranných transportů. 1. září 2009 v 9 hodin a 1 minutu vyjel vlak od 1. nástupiště na pražském Hlavním nádraží. Uvnitř dobových vagonů, tažených parní lokomotivou, cestovaly především některé z dětí, zachráněných v rámci Wintonových transportů, v doprovodu rodinných příslušníků. Jízdy se rovněž zúčastnila dcera Nicholase Wintona paní Barbara Winton s rodinou, jakož i studenti středních a vysokých škol - autoři vítězných prací soutěže nazvané Inspirace dobrem . Slavnostnímu příjezdu do Londýna dne 4. září 2009 na Liverpool Street Station byl osobně přítomen Sir Nicholas Winton, který v letošním roce oslavil 100. narozeniny. Kniha podrobně mapuje průběh celého tohoto projektu i všech doprovodných akcí, které v souvislosti s tím vznikly. Obsahuje rovněž bohatý ilustrační doprovod.

Před 70 lety do Československa přicestoval muž, který dokázal zorganizovat evakuaci 669 ohrožených židovských dětí do náhradních rodin ve Velké Británii. Tím je zachránil před jistou smrtí v nacistických vyhlazovacích táborech. Poslední, největší transport měl odjet 1. září. Toho dne však Hitler vpadl do Polska, hranice byly uzavřeny a vlak již nevyjel. Většinu těchto dětí později odvezli nacisté do koncentračních táborů. Na uctění památky všech, kteří se záchranného transportu nedočkali, ale i jako výraz díků za Wintonův čin vypravila společnost Winton Train ve spolupráci s Českými dráhami speciální historický vlak, který projel trasu z Prahy do Londýna shodně s tehdejší cestou záchranných transportů. 1. září 2009 v 9 hodin a 1 minutu vyjel vlak od 1. nástupiště na pražském Hlavním nádraží. Uvnitř dobových vagonů, tažených parní lokomotivou, cestovaly především některé z dětí, zachráněných v rámci Wintonových transportů, v doprovodu rodinných příslušníků. Jízdy se rovněž zúčastnila dcera Nicholase Wintona paní Barbara Winton s rodinou, jakož i studenti středních a vysokých škol - autoři vítězných prací soutěže nazvané Inspirace dobrem . Slavnostnímu příjezdu do Londýna dne 4. září 2009 na Liverpool Street Station byl osobně přítomen Sir Nicholas Winton, který v letošním roce oslavil 100. narozeniny. Kniha podrobně mapuje průběh celého tohoto projektu i všech doprovodných akcí, které v souvislosti s tím vznikly. Obsahuje rovněž bohatý ilustrační doprovod.

Rok 1609 patří bezesporu mezi historické mezníky. Po staletí je spojován s klíčovou událostí, která má v roce 2009 kulaté, čtyřsté výročí. Jde o slavný Rudolfův Majestát. Bližší pohled však odkrývá i existenci druhé významné historické události, kterou je nejdelší sněm českých dějin (31. ledna 1609 až 28. února 1610). V politických aktivitách stavovské opozice nepatřilo k častým jevům, aby se odvážila sejít a jednat samostatně, tedy jak bez panovníka, tak bez katolické menšiny, jako se to stalo na počátku května 1609. A jednotlivé momenty tohoto sněmování, z nichž některé se zcela hmatatelným způsobem vztahují k událostem, jichž byla pražská města svědkem za necelou dekádu, v roce 1618, dovolují, abychom o dramatických dnech z počátku května 1609 hovořili otevřeně jako o generální zkoušce českého stavovského povstání. O tom vypráví i nová kniha známého historika Jaroslava Čechury. Navíc poskytuje možná až nečekanou odpověď na otázku, kdo to vlastně všechno platil. Pohlédneme také do tváří klíčových osobností onoho dění: na jedné straně Václava Budovce z Budova a na straně druhé římského císaře a krále uherského i českého Rudolfa II.

Rok 1609 patří bezesporu mezi historické mezníky. Po staletí je spojován s klíčovou událostí, která má v roce 2009 kulaté, čtyřsté výročí. Jde o slavný Rudolfův Majestát. Bližší pohled však odkrývá i existenci druhé významné historické události, kterou je nejdelší sněm českých dějin (31. ledna 1609 až 28. února 1610). V politických aktivitách stavovské opozice nepatřilo k častým jevům, aby se odvážila sejít a jednat samostatně, tedy jak bez panovníka, tak bez katolické menšiny, jako se to stalo na počátku května 1609. A jednotlivé momenty tohoto sněmování, z nichž některé se zcela hmatatelným způsobem vztahují k událostem, jichž byla pražská města svědkem za necelou dekádu, v roce 1618, dovolují, abychom o dramatických dnech z počátku května 1609 hovořili otevřeně jako o generální zkoušce českého stavovského povstání. O tom vypráví i nová kniha známého historika Jaroslava Čechury. Navíc poskytuje možná až nečekanou odpověď na otázku, kdo to vlastně všechno platil. Pohlédneme také do tváří klíčových osobností onoho dění: na jedné straně Václava Budovce z Budova a na straně druhé římského císaře a krále uherského i českého Rudolfa II.