Havran strana 7 z 12

Děj románové prvotiny se vrací do autorčiny vlasti posledních desetiletí 20. století a přibližuje počátky hnutí za estonskou samostatnost. Hlavní postavou je neurotický intelektuál August, jehož tíží svědomí. Otázka, proč tomu tak je, se prolíná celým textem a udržuje čtenáře v napětí. August se v polovině 90. let seznámí s úspěšným podnikatelem a bývalým disidentem Eerikem a díky němu začíná psát do novin román na pokračování. Zamiluje se však do Eerikovy ženy Charlotty, čímž situaci poněkud zkomplikuje. Vývoj jeho citů se odráží v jednotlivých pokračováních jeho románu a vytváří tak zajímavou přehlídku hlubin lidského cítění a chování, které není daleko kunderovskému stylu. Prolínání reality s románovou fikcí, jakož i postav obou vypravěčských rovin, pak činí z tohoto textu ojedinělou čtenářskou záležitost.

Příběhy generace našich dědů mohou být stále poutavé a v mnohém aktuální, jak dokazuje i vyprávění rumunského Arména Varujana Vosganiana (anebo také arménského Rumuna) Kniha šepotů. Jeho líčení je vpravdě širokospektré a obsahuje nejen 20. století, i když převážná většina děje se odehrává právě v něm. Zahrnuje masakry Arménů na konci 19. století i genocidu za první světové války a následný útěk Arménů do Rumunska, kde se jednotlivé příběhy hrdinů většinou protínají. Děj románu však obsahuje mnohem víc, počínaje komunistickým znárodňováním a konče vyvážením arménských elit na Sibiř či dobrovolnými repatriacemi zpět do Arménie. Styčným bodem vyprávění je Vosganianův dědeček se svými přáteli, kteří relativně poklidně dožívají na rumunském maloměstě. Ovšem pod hladinou tohoto zdánlivého klidu je tíží pomsta dávných zločinů, sovětská okupace Rumunska, ztráta rodiny a nedobrovolné opuštění vlasti, kterým si zachránili holý život… Autor je předsedou Svazu Arménů v Rumunsku a prvním místopředsedou Svazu spisovatelů, senátorem za okrsek Jasy a od prosince 2006 do konce roku 2008 byl ministrem hospodářství a financí. Kniha získala množství literárních cen a byla přeložena do několika světových jazyků.

K proslavení povídky Piková dáma s ústředním tématem touhy po penězích jistě přispěl i P. I. Čajkovský, jehož stejnojmenná opera ve světovém kontextu dokonce předčila popularitu románového příběhu Evžena Oněgina, nemluvě o 14 filmových verzích. Také příběh Kapitánovy dcery, vsazený do dramatické kulisy charakterizované rozporuplnou postavou ruského povstalce, kozáka Pugačova, není českému čtenáři neznámý. Nové překlady obou populárních próz sledují „tradiční“ podobu autorova ruského textu, ale současně zohledňují některá kritická textologická odhalení v průběhu literárně-historických návratů ve snaze aktualizovat sémantický odkaz 180 let starého originálu. Stávají se tak inspirativním vkladem do českého přístupu k ruské literatuře i do nadčasových diskusí o přínosu ruské klasické literatury pro světovou kulturu. Oba texty doplňuje zasvěcený doslov Oldřicha Richterka.

Silně autobiografický Anděl zapomnění rakousko-slovinské spisovatelky Maji Haderlapové je literárním příspěvkem k tématu osudu korutanských Slovinců. Zprvu příběh zdánlivě splňuje všechny atributy romantické venkovské idyly, záhy však osudy jednotlivých členů rodiny začnou jakoby prorůstat do košaté koruny stromu etnické problematiky, týkající se slovinské enklávy v Rakousku. Z idyly se postupně stává drsný boj o život během 2. světové války a izolovaný mikrosvět se začíná rozpadat pod údery plnými lidské bolesti, křivdy a nezhojených ran.

Francouzská autorka Katrina Kalda je původem Estonka, ale od deseti let žije ve Francii. Její prvotina Estonský román (Un roman estonien) z roku 2010 vyšla v překladu Heleny Beguivinové v pražském nakladatelství Havran v roce 2015. Zatímco Estonský román byl svým způsobem literární hříčkou, druhý román Katriny Kaldy vychází ze syrové reality. Dalo by se říct, že v Aritmetice bohů se Kalda věnuje historii své země již zcela otevřeně, téměř prvoplánově. Podobně jako autorka, i vypravěčka je mladá Estonka, která se koncem 80. let vystěhovala s matkou do Francie. Smrt blízkého člověka ji přiměla zabývat se nejen vlastními vzpomínkami na babičku, která měla daleko do přívětivé stařenky s láskyplnou náručí, nýbrž rodinnou historií v širším měřítku a zejména identitou svého otce, který se narodil začátkem druhé světové války v Estonsku okupovaném Němci. Vzpomínky se prolínají s dopisy, které babičce posílala její přítelkyně, odvlečená na Sibiř v roce 1941 v rámci sovětských represí vůči pobaltskému obyvatelstvu. Dopisy líčí život ve vyhnanství a na nucených pracích, přičemž transport a konkrétní podmínky tamního života, zejména příděl potravin, si v ničem nezadaly se situací v koncentračních táborech. Román se odehrává ve třech časoprostorových rovinách. První popisuje život na Sibiři v letech 1945–1948. Druhý prostor je věnovaný Estonsku, jak ve vzpomínkách na dětství vypravěčky, tak během jejích pozdějších návštěv příbuzných. Třetí románový prostor je vymezený francouzskými hranicemi a vyprávění se odehrává prostřednictvím vzpomínek i líčením ze současnosti. Katrina Kalda i ve svém druhém románu dokázala dovedně skloubit fabulaci s dějinami a reáliemi své původní vlasti, a právě v tom může být pro českého čtenáře přínosem.

Osou románu jsou několikadenní události v životě židovského osadníka středních let Avrahama, který pod svou střechu přijme mladého Davida, sionistu na útěku, fanatického stoupence boje za samostatný stát, jemuž po dopadení hrozí smrt. Na tuto osu, která je sama o sobě zdrojem napětí, se napojují osudy spousty židovských imigrantů, jejich vzájemné soužití i vztahy s arabským obyvatelstvem, vzpomínky na těžké začátky, nostalgie po opuštěné někdejší vlasti i nový způsob života pracně vytvářený v novém domově. Druhá světová válka se postarala maďarskému prozaikovi Györgyi G. Kardosovi (1925–1997) o dobrodružné mládí: z pracovního tábora v srbském Boru, do něhož byl poslán hned po maturitě na gymnáziu, byl osvobozen partyzány, vydal se do Palestiny a tam vstoupil do britské armády. V ní strávil pro Palestinu rozhodující léta, kdy šlo buď o udržení britského mandátu, nebo o vznik samostatného státu Izrael. Z této zjitřené doby a etnicky pestré končiny načerpal zážitky k napsání pozdějšího románu, který vyšel už v Maďarsku, kam se autor počátkem 50. let vrátil.

Autobiograficky laděný román "Smrad" polského spisovatele Wojciecha Kuczoka (nar. 1972) je sžíravým vyprávěním o naší společnosti z pohledu dítěte. Příběh o jedné typicky slezské rodině, která je rozdělená na intelektuály a prosté lidi, přičemž pro obě tyto skupiny platí jiná pravidla, je psychologickou sondou do nitra středoevropských zvyklostí, tradic i kořenů. A právě ono zostřené vnímání dítěte, jeho bezprostřednost a schopnost vidět svět bez předsudků dospělých patří k hlavním kladům tohoto mimořádného, čtivého a překvapivě vyzrálého textu. Smysl pro přesné vykreslení lidských charakterů i hloubka, jaké autor dosáhl při rozkrývání důvodů rozpadu dnešní rodiny, vynesly knize nejprestižnější možné polské literární ocenění - NIKE